Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

Mo Hayder Ostrov sviní

Mo Hayder Ostrov sviní

Obsah:

Novi nář J o e O a k e s j e rodilý skeptik. Píše pro časopis,

který se specializuje na odhalování scestných teorií o

paranormálních jevech. Pokaždé se mu podařilo nalézt

racionální vysvětlení. P a k h o ale šéfredaktor vyslal na

odlehlý skotský ostrov… Na ostrově žije podivná komunita

lidí, stádo divokých prasat a údajně i samotný satan. Jeho

př í tomnos t m á d o kl a d o v a t i nekvalitní video, na němž je

zachycena jakási podivná bytost, napůl člověk, napůl stvůra.

Přízračná atmosféra i naprostá izolace pozvolna nahlodávají

Oakesovu někdejší jistotu, že i tentokrát ze všeho vyjde jako

slavný novinář, který odhalil něčí rafinovaný podvod.

Namísto toho s e Oakes ocitá na území temnějším a

nebezpečnějším, n e ž dokázaly pojmout jeho nejodvážnější

představy. Vyzbrojen kamerou a posledními zbytky odvahy

s e vydává n a protilehlou stranu ostrova. Jakmile však

p ř e k r o č í h r a n i c i tvořenou prasečími lebkami, rozpoutá sled

k r v a v ý c h u d á l o s t í , které neodvratitelně směřují k

závěrečnému katastrofickému střetu…

„Zmocnil s e draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal.“ Zjevení 20:2

DÍL I.: CRAIGNISH SRPEN

1

OAKESY

Alarmy se mi v hlavě poprvé

spustily v okamžiku, kdy

mi hostinský s humrařem ukázali, co bylo vyvrženo na pláž.

Stačil jediný pohled n a tříštící se vlny a okamžitě jsem

pochopil, že odhalit podvod kolem Ostrova sviní nebude

taková hračka, jak jsem čekal. Pár minut jsem toho moc

nenamluvil – prostě j sem ta m tak stál, pravděpodobně se

drbal za uchem a zíral před sebe, protože něco takového…,

něco takového zkrátka nutí člověka k přemýšlení, že jo? Ať

u ž člověk s á m s e b e pokládá za sebeurostlejšího, ať už si mys l í , ž e t o h o v ži votě viděl

sebevíce, a ať už má k

potrhlým historkám kolujícím po světě sebepřezíravější

vztah, když vám kolem bot šplouchá něco takového, tak se

zkrátka musíte trochu podrbat. Proč jen jsem nedal na

varovné signály, neotočil se na podpatku a rovnou od toho

všeho neodešel pryč? Jenže to já ne. Prostě ne. Tuhle otázku jsem si už dávno přestal klást. Videozáznam toho, čemu říkali „ďábel z Ostrova sviní“, byl toho léta v oběhu už dva roky. Znepokojivá záležitost, to se musí nechat. Geniální podvod. A

věřte mi, že já se v

p o d v o d e c h v y z n á m . Jednoho slunečného rána ho pořídil

turista, který se účastnil opileckého poznávacího výletu po

Slate Islands, a když s e nahrávka dostala na veřejnost,

mohla se z ní celá země podělat: všichni si šuškali o uctívání

ďábla a dalších nepřístojnostech, které se dějí na odlehlém

ostrově kousek od pobřeží západního Skotska. Celá historka

mohl a d á l ž í t vlastním životem, jenže tajnůstkářská

náboženská s kup i na , k t e r á na ostrově bydlela, takzvané Psychogenické léčitelské

duchovenstvo, neposkytovala tisku

žádné rozhovory a nereagovala na obvinění, a tak příběh

postupně vyš uměl d o ztracena, protože ho nemělo co

přiživovat. T e d y a ž d o konce loňského srpna, kdy se sekta

p o dvou letech rozhodla prolomit mlčení a vybrala si

novináře, kte r ý m ě l n a ostrově strávit jeden týden, přesvědčit se, jak komunita žije, a „diskutovat o rozšířených

obviněních z provozování satanských rituálů“. A kdo že byl

o n í m p r o h n a n ý m starým novinářským psem? Přece moje maličkost. J o e Oakes jméno mé.

Pro kamarády Oakesy.

Jediný architekt největšího doloženého sebezničení.

2

„Viděl jste t o video, ž e jo?“ řekl humrař. Bylo to

poprvé, c o j sme s e setkali, a já poznal, že se mu nelíbím.

Toho večera jsme byli v hospodě jen my čtyři: já, hostinský,

jeho pes a tenhle mrzutý starý srágora. Seděl v rohu, choulil

s e k dřevěnému obložení, čvaňhal ubalené cigarety, a když

jsem se ho zeptal na Ostrov sviní, jen zavrtěl hlavou. „Proto jste tu? Hrajete si na vymítače

ďábla?“ „Hraju si na novináře.“ „Ještě ke všemu na novináře!“

Humrař se zasmál a podíval se na hostinského. „Slyšels to? On si hraje na novináře!“

V hospodě panovala atmosféra, s jakou se člověk v

p o d o b n ý c h zapadákovských špeluňkách občas setkává –

jako že se za jedním z hracích automatů každou chvíli strhne

r v a č k a , p ř e s t o ž e j e lokál poloprázdný. V téhle osadě měli

nálevny dvě: jednu turistickou, z jejíchž panoramatických

oken se nabízel výhled na přístav, a pak tuhle pro místní, k

níž se šlo po skalnaté stezce mezi podmáčenými stromy. Zdi

plné skvrn na omítce, smradlavé koberce a umouněná okna s

výhledem na mlčenlivý a tmavý Ostrov sviní, který ležel tři kilometry od pobřeží.

„Oni vás na ostrov nepustí,“ prohlásil hostinský a utřel

barový pult. „To víte, že? Novinář tam nepáchl už celá léta.

Na Ostrově sviní jsou všichni trhlí jako kaťata – nevpustí tam živou duši, natožpak novináře.“ „ A i kd yb y v á s t a m nakrásně pustili,“ přisadil si humrař, „tak na Craignishi

nenajdete jediného člověka, který

by vás tam odvez. Kdepak, s náma na cestu na Ostrov sviní

nepočítejte.“ Zamžoural skrz kouř z okna, za nímž se ostrov

táhl jako tmavá šmouha na zšeřelém pozadí. Bílou bradku

měl zažloutlou od nikotinu, jak si po ní zřejmě dlouhá léta

cintal. „ Ne. S e mnou teda ne . Já bych se radši nechal

uhranout čarodějnicí, i když bych to třeba nepřežil, než

abych jel na Ostrov sviní a setkal se tam tváří v tvář se starým Nickem.“

Jednou z věcí, které j s em s e po osmnácti letech v této

branži naučil, byl poznatek, že vždy existuje někdo, kdo má z nadpřirozených j e v ů prospěch. Když už člověku nejde o

peníze č i o mstu, přinejmenším si vyslouží špetku staré

dobré pozornosti. U ž jsem měl za sebou cestu do Boltonu,

kde jsem vyslechl turistu, který to video natočil. Tenhle

pivem nalitý trouba však neměl s podfukem nic společného:

nedokázal b y pochopit fotbalovou tabulku po příštím kole,

natož aby dokázal vyrobit tak zdařilý falzifikát. Komu tedy

přinášel videozáznam z Ostrova sviní prospěch?

„Ten ostrov patří j im, j e t o tak?“ řekl jsem, dál jsem

otáčel půllitrem Newkie Brown v kruhové pivní loužičce na

stole a zamyšleně s e n a něj díval. „Psychogenickému

léčitelskému duchovenstvu. Někde jsem to četl – prý ostrov koupili v osmdesátých letech.“

„Koupili nebo ukradli – záleží, jak na to koukáte.“

„ Majitel b y l s t r a š ný pitomec.“ Hostinský se oběma lokty opřel o bar. „Strašný pitomec. Jeho prasečí farma zkrachovala, a c o o n neudělal? Dovolil všem farmářům v

Argyllu, aby mu tam navezli svoje jedovaté chemikálie.

Ta kže c e l ý ostrov skončil jako nebezpečná skládka: všude

s amá prasata, staré důlní šachty, chemikálie. Nakonec ho

musel celý prodat. Z a deset tisíc liber! To si ho radši měl nechat ukrást, bylo by to čestnější.“

„A vám se to nelíbí, že?“ řekl jsem vyrovnaným,

nenuceným hl asem. „ K d y ž sem jezdí lidi z jihu a skupují tady pozemky.“

Humr a ř s i odfr kl . „ To d l e nás netrápí. Ale nesnesem,

když si tady něco koupí a pak se tam zavřou a začnou tam

provozovat ty svoje cáklé rituály. Todle nás teda štve – dřepí

tam, obcujou s ďáblem, flákají se, požírají děcka, a když

mají chuť, tak si navzájem dávají nakládačku.“

„Jo,“ přitakal hostinský. „A pak je tu ten smrad.“

Pohlédl j sem n a něj. Musel jsem potlačit úsměv. „Smrad? Z toho ostrova?“

„ No jo!“ odpověděl a přehodil si přes rameno utěrku.

„ Smrad.“ H má t l p o d b a r pro obrovský pytlík s chipsy,

otevřel ho a naládoval si do úst plnou hrst. „Víte, co se říká?

C o j e p r ý charakteristický zápach ďábla? Charakteristický

zápach ďábla jsou hovna – jo, přesně tak. Můžete tady jít, za

kým chcete…,“ zabodl prst od lupínků směrem k oknu, „…

třeba na Juru nebo do Arduaine, a všichni vám řeknou totéž.

Ž e t e n smrad z hoven vychází z Ostrova sviní. Neexistuje

pádnější důkaz o těch jejich rituálech.“

Chvíli jsem si ho pozorně prohlížel, načež jsem se otočil

a pohlédl n a ztemnělé moře. Na obloze svítil měsíc, vítr

zes í l i l a d o okenní ch tabulek narážely větvičky. Za našimi

odrazy, z a postavou hostinského stojícího pod světly jsem

viděl jakousi prázdnotu – tmavý prostor zející pod noční oblohou. Ostrov sviní.

„Oni vás zkrátka štvou,“ prohlásil jsem a snažil se

představit si něco přes třicítku lidí, kteří na ostrově žijí.

„Dělají všechno možné, aby vás všechny naštvali.“

„To je teda fakt,“ přitakal hostinský. Přistoupil ke stolu,

posadil s e a rozprostřel pytlík s chipsy před sebe. „Dělají

všecko možné, aby nás všecky naštvali. Nemáme je tu rádi – rozhodně ne od doby, co oplotili

ten krásný kousek pláže na

jihovýchodě ostrova a zabránili mladým z Arduaine jezdit

tam na loďkách. Ty děcka přitom nechtěly nic jiného než si

zahrát v písku fotbal nebo hokej, prokristapána, takže kolem

toho podle mě nemuseli dělat takové cavyky.“

„Takže to nejsou dokonalí sousedé.“

„Ne,“ odpověděl hostinský. „To teda ne.“

„Skoro to vypadá, jako by si o něco koledovali.“

„Vidím, že mě začínáte chápat.“ „Já bych se na vašem místě pokusil

vymyslet, jak jim trochu znepříjemnit život.“

„ To hl e pokušení u ž j s m e taky cítili!“ Hostinský se

rozesmál, opatrně s i olízl prsty a přiložil si je na oči, do nichž se mu nahrnuly slzy smíchu. „Klidně se vám k tomu přiznám. Napadlo nás ledacos. Třeba že jim přimícháme do chlastu parafin.“ „Víte, kdyby bylo na mně, tak bych – tak bych –, co já

v í m. “ Za v r tě l j s e m hl a v o u a pohlédl ke stropu, jako bych

tam hledal inspiraci. „Nejspíš bych se jim pokusil hodit na krk nějakou… fikanou klevetu. Jo.“

Pokýval jsem hlavou.

„Narafičil b yc h n a n ě podfuk – třeba o nich vypustil pár drbů.“

Hosti nský s e p ř e s t a l s m á t a poškrábal se na nose.

„Chcete říct, že si to všecko vymýšlíme?“

„ Jo. Jako ž e s i děláme srandu?“ Humrař si poposedl.

Náhle byl celý brunátný. „Jako že si děláme srandu? Tohle nám chcete naznačit?“

„Já chci jen říct,“ dodal jsem, vážně se na něj podíval a

pak střídavě těkal očima mezi ním a hostinským, „že to tak navenek působí, nebo snad ne?

Copak to mohou být opravdu

uctívači ďábl a? C o p a k s e po plážích Ostrova sviní doopravdy prochází satan?“

H u m r a ř o v a t v á ř nepatrně zesvětlala. Típl ubalenou

cigaretu o popelník, vstal ze židle a vytáhl se do plné

vel i kosti . N a t o s e několikrát zhluboka a bojovně nadechl a věnoval mi nepříliš pevný pohled. „Tak teď mi něco řekni, chlapečku. Máš pro strach uděláno? Jsi docela urostlý, ale

počítám, ž e n e n í t a k t ě žké tě vyděsit. Co myslíš ty?“ řekl směrem k hostinskému. „Nadělá si

tenhle chlap do kalhot,

až uvidí něco prapodivného? Já myslím, že jo.“

„Proč s e ptáte?“ zeptal jsem s e a pomalu odložil

sklenici. „Proč? Co mi chcete ukázat?“

„Jestli jsi takový chytrák, že našim slovům nevěříš, tak pojď se mnou. Uvidíme, jestli je tohle podfuk.“

Ostrov sviní, případně v gaelštině Cuagach Eilean, leží

v ma l é m p á s u mo ř e n a okraji Lornského zálivu, zasazený

jako drahokam mezi Luingem, Jurou a poloostrovem Craignish – jako b y h o tam někdo

umístil záměrně, aby

blokoval vjezd do Jurské úžiny. Má prazvláštní tvar: shora

vypadá jako arašíd obrostlý travou a hustými stromy, se

širokou skalnatou strží táhnoucí se uprostřed. Ještě předtím,

než se tu začala chovat prasata a skladovat chemický odpad,

s e v dol e n a j i hu ostrova těžila břidlice. Tehdy se tu

nacházel a ho r ni c ká ko l o ni e a fungovala pravidelná lodní

doprava. V době, kdy jsem na Ostrov sviní dorazil já, však

u ž b yl téměř totálně odříznutý od okolí. Psychogenické léčitelské duchovenstvo poslalo

jednou týdně na pevninu

člun pro zásoby a to byl jeho jediný kontakt s okolním světem.

Tento ko ut Skotska j s e m docela dobře znal – čas od

času jsem o něm něco napsal. Mým každodenním chlebem v š a k b y l o odhal ování pověr. Jedním z dědičných znaků

každého Liverpoolana j e schopnost spolehlivě rozpoznat

žvásty a já jsem od přírody skeptik: jsem Scullyová, jsem

J a m e s R a n d i , j s e m vyvraceč podfuků až do morku kostí. Létám po celém světě, pronásleduju

zombie, chupacabry,

fi l ipínské l éčitele i p ř í š e r y v Bodminu; zachytával jsem

mléko odkapávající z ňader soch Panen Marií v Mexiku do

skleněných ampulek – a při tom mi tak trochu narostla hroší

kůže. I já jsem však musel uznat, že na ostrově ovládaném

P s y c h o g e n i c k ý m léčitelským duchovenstvem je něco

prapodivného. Pokud by chtěl člověk věřit v uctívání ďábla,

rozhodně by si tuto činnost představil na nějakém odlehlém

území obklopeném mořem – přesně takovém, jako byl Ostrov sviní. Když jsme oné noci

kodrcavě projížděli po

tma v é c e s t ě vedoucí n a konec poloostrova, vykoukl jsem z

okna na jeho temnou, bezútěšnou siluetu a jednou či dvakrát

jsem se musel v duchu napomenout, ať nejsem takový posera.

Hostinský mě napěchoval na zadní sedadlo humrařovy

otlučené a prorezavělé kraksny, které říkal auto. Psa jsme

nechali v hospodě: „Jakmile se tam ocitne, začne vyvádět

j a k o z j e d na ný , “ poznamenal hostinský, když auto konečně

sjelo z cesty na úzkou blátivou pláž. „Blázní tady z toho a já

ho nehodlám strčit do cvokárny jen proto, že vy nevěříte mému slovu.“

Vystoupili j s me z a uta a j á se zarazil. Rozhodně jsem

nebyl nalitý nebo tak něco, ale pár kousků jsem v té hospodě

přece j e n vypil, takže b yl o fajn nalokat se na chvíli

čerstvého nočního vzduchu. Pláž byla tichá a ve vzduchu se

j i ž vznášel závan podzimu. Bylo jedenáct pryč, ale

Craignish se rozkládá tak daleko na severu, že oblohu ještě

s t á l e l emoval a modř. Člověka skoro napadalo, že kdyby se

postavil na špičky a přimhouřil oči, spatřil by za obzorem

zemi půlnočního slunce, ba možná i nějakého toho soba

nebo ledního medvěda na obrovském větrovém bonbonu.

„Vidíš t u trubku?“ Humrař vyrazil na jih a navzdory

vypité whisky se pohyboval s dokonalou jistotou. Jeho staré

škrpály zanechávaly v blátě neforemné šlépěje a měsíční stín dopadal ka ms i d a l e ko z a něj. „Tamhle tu malou rouru?“

Ukázal na dlouhou odpadní trubku, která půlila pláž před

ná mi vedví. „Podmínky j s o u tu úplně ideální – západní

směr, příliv a odliv –, takže všecko z Ostrova sviní nakonec

skončí tady. N e v jezeře nebo na Luingu, jak by člověk

čekal, a l e tady, n a té hl e straně poloostrova. A většina se zachytí na konci téhle trubky.“

H o s t i n s k ý s e z a s t a v i l a pochybovačně na mě pohlédl.

J e ho t v á ř působila v měsíčním světle trochu napjatým

dojmem. Vyhrnul si límec, jako by ho zničehonic přepadla

strašlivá zima. „Víte určitě, že jste na to připraven?“

„Jo. Proč ne?“ „To, co uvidíte pod tou trubkou, je

pro otrlé nátury.“

„Já jsem otrlý,“ prohlásil jsem a zadíval se přes pláž na

humraře. „Už jsem viděl všechno, co se vidět dá.“

Chvíli jsme kráčeli mlčky – bylo slyšet jen šumění vln

rozbíjejících se o pláž a cinkot kotevního řetězu jakési lodi

n a moři. Z e všeho nejdříve jsem ucítil ten zápach. A ještě

než jsem si všiml, jak humrař u trubky váhá a odvrací zrak

na druhou stranu, ještě než jsem si všiml, jak vrtí hlavou,

naklání se a mohutně plive do písku, věděl jsem, že to bude n ě j a k á c huť o v ka . V těchhle

okamžicích obvykle lituji, že j s e m s i d á v a l posl ední pivo. Zhluboka jsem se nadechl, a

když jsme se přiblížili k trubce, propleskal jsem si kapsy v

n a d ě j i , ž e v n i c h najdu zapomenutou žvýkačku nebo něco, co mi trochu změní chuť.

„ J e t o hor š í , že jo?“ prohodil hostinský a přiblížil se k humrařovi. „Že je to ještě horší?“

„Jo – a taky je tu toho víc. Víc než minulý týden.“

Zvedl j s e m s i tr ičko k no s u a zadíval se na konec

t r ub ky. V nažl outl é p ě n ě se čvachtavě pohupovaly jakési tmavé kusy. Maso. Rozkládající se

kusy masa – v té

mazlavé hmotě se vůbec nedalo říct, kde jeden kus končí a

druhý začíná. Tříštící se vlny hnaly tohle svinstvo do

prostoru p o d trubkou, k d e ho obalovaly řasy. Zpod

odchlípnutých cárů kůže unikal hnilobný plyn a probublával na hladinu.

„Co to kurva je?“

„Vepřové maso,“ odpověděl humrař. „Z mrtvých prasat.

Zabitých p ř i t ě c h r i tuálech na Ostrově sviní a vyvržených sem.“ „Policie už to tu viděla,“ dodal

hostinský, „a nehodlá s

tím vůbec nic dělat – prý se nedá dokázat, odkud to pochází,

a pár mrtvých prasat podle nich stejně nikomu neublíží.“

„Mrtvých prasat?“ Zvedl jsem hlavu a zadíval se k ústí

zálivu. Kam oko dohlédlo, ozařoval měsíc stříbřité hřebeny

vln – a ž k místu, kde Ostrov sviní vykukuje za výběžkem

Luingu, mlčenlivý a skrčený jako dřímající zvíře. „Tohle všechno jsou mrtvá prasata?“

„Jo. Aspoň to tak říkají.“ Hostinský ze sebe vydal řadu

krátkých, suchých uchechtnutí, jako by ho okolní svět nikdy

nepřestával ohromovat. „Podle policie je tohle všecko jen

vepřové maso. Ale víte, co si myslím já?“ „Co si myslíte?“

„Myslím si, že pokud jde o milovníky satana, nemůže si být člověk nikdy ničím moc jistý.“

3

Pojďme s e na chvíli zamyslet nad chybami, jichž jsem

s e v souvislosti s Ostrovem sviní dopustil. Takže první

chybou bylo, ž e j sem s sebou do Skotska vzal i manželku.

Co mě to jen napadlo? Na druhou stranu bych si měl kvůli

to mu přestat r v á t vlasy, protože člověk vždycky musí najít

ně j a ký způsob, j a k s i uchovat zdravý rozum, takže raději

říkám, že ať už se seběhlo cokoliv, Lexie stála při mně. V té

době jsem pochopitelně netušil, že měla pro tu cestu vlastní

důvody – netušil jsem, ž e sleduje soukromé zájmy. Prostě

jsem si myslel, že je plně spokojená se svým zaměstnáním –

dělala recepční na jedné londýnské klinice –, kde jí popletl

hl a v u j akýsi mediálně profláklý neurochirurg, který tam

šéfoval. Její touha odjet z Londýna byla to poslední, co jsem

čekal. Jenže sotva jsem vyslovil: „Jedu do Skotska,“ ona už

seděla na internetu a hledala chaty k pronajmutí.

Nakonec objevila jeden zavšivený jednopokojový

bungalov na poloostrově Craignish, na který můj rozpočet

dosáhl. Byl horký, nevětraný a Lexie v něm spala neklidně.

Když jsem se té noci vrátil z pláže, ležela už v posteli,

převalovala se, kňourala ze spánku a tahala za polštář.

Mlčky jsem vešel do pokoje, ulehl vedle ní a zadíval se do

stropu. Zítra u ž budu n a Ostrově sviní. Potřeboval jsem se

zamyslet nad otázkou, oč mi tam vlastně půjde. Musel jsem si počínat nadmíru opatrně. Soustředit se a být připraven na všechno.

P s y c h o g e n i c k é léčitelské duchovenstvo mě ve svém

Centru pozitivního života na Ostrově sviní chtělo jen a jen

kvůli Eiggu, malému ostrůvku v Hebridech, asi osmdesát

kilometrů severně odtud. Oni to sice neřekli, ale já to stejně

v ě d ě l . Ob yv a te l é E i g g u totiž vybrali peníze a odkoupili ostrov o d dosavadního majitele. Odevšad se jim přitom

hrnuly příspěvky a dary – dokonce i z Národní loterie. A jak

se jim to podařilo? Díky dobré publicitě, nic víc a nic míň.

Někdo zkrátka obeznámil svět s jejich osudem. A ten někdo

jsem byl já. Navštívil jsem je a pak pomohl rozšířit jejich

příběh v ti sku. A pokud j d e o Psychogenické léčitelské

duchovenstvo, podle mého názoru vedli nějaký právní spor, na který potřebovali vybrat peníze. A mysleli si, že jim

dokážu pomoci. Kdyby jen tušili, že jsem měl v minulosti co

do činění s jejich zakladatelem, pastorem Malachim Dovem,

kdyby jen tušili, že jsem o něm před osmnácti lety napsal

pod pseudonymem Joe Finn článek, který ho tak namíchl, že

se mě pokusil žalovat pro urážku na cti, nikdy bych se

n e s mě l k O s t r o v u s v i n í ani přiblížit. Jenže jak říkám, jsem už zkrátka takový mazaný pes.

Polovinu noci j s em probděl a v duchu si procházel

soupis vybavení: MP 3 přehrávač, fotoaparát, baterie,

náhradní karta do foťáku, telefon… Zabrat se mi podařilo až

ve tři ráno, takže jsem byl druhý den celý nesvůj. Když jsem

si po snídani sbalil věci, připraven vyrazit na Ostrov sviní, naposledy jsem vytáhl notebook.

Ni kd y j s e m nezjistil, c o přišlo dříve – jestli zvěsti, že Psychogenické léčitelské duchovenstvo praktikuje

satanismus, anebo to video. Když však ten záznam spatřila

veřejnost, okamžitě si učinila závěr, že jde o záběry ďábla,

kterého n a Ostrově sviní vyvolaly satanistické rituály

duchovenstva. Přirozeně to byla jen velká kouřící hromada kydů, ale musel jsem uznat, že na

tomhle videozáznamu je něco až vražedně mrazivého. A především to nebyl filmový trik. Záznam prošel

r u k a m a v š e c h audiovizuálních specialistů v zemi, kteří na

n ě m provedli veškeré myslitelné testy, rozcupovali ho na

j e d no t l i v é s n í m k y a projeli všemožnými přístroji a

hejblátky, jenže výsledek byl stále týž: záběry jsou čisté. Ať

už měl tuhle habaďůru na svědomí kdokoliv, rozhodně si nepomohl filmovými triky: předloni 18. července na pláži toho ostrova doopravdy něco bylo. Zapnul jsem notebook a přehrál si

to video ještě jednou.

Poposedl j s e m n a okraj židle a úporně se soustředil. Viděl

jsem to video už asi tisíckrát a znal jsem každý snímek.

Začínalo úplně obyčejně: kamera zabírala moře s obzorem a

jemně s e u toho chvěla v rytmu jednomotorového člunu

pohupujícího se na vlnách v Lornském zálivu. Posunul jsem

jezdce RealPlayeru n a místo, kdy se v člunu ozval výkřik.

Přesně v t o m okamžiku j eden z turistů zahlédl něco na

o s t r o v ě . N á s l e d o v a l o pár nesrozumitelných zahulákání,

na č e ž s e ka me r a za č a l a rychle pohybovat, neboť ji překvapený turista strhl n a stranu. V záběru se nejprve

o b j e v i l o n ě k o l i k šokovaných obličejů, ale pak už turista

zaostřil ka me r u p ř e s z á l i v na nevýraznou zelenohnědou čáru: pobřežní linii Ostrova sviní. Někdo blízko u kamery

promluvil. Vzhledem k silnému větru byla jeho slova zcela

nesrozumitelná, a l e š t á b BBC připojil k mé kopii záznamu titulek s replikou: „Co je doprdele tohle?“

Byla to důležitá pasáž. Člověk přímo cítil, jak se lidé ve

člunu zvědavě předklánějí a zírají na pláž, kde se v porostu

k o u s e k o d v o d y těžkopádně pohybovalo stvoření, které n i k d o ne d o ká z a l pojmenovat. Měřilo asi sto osmdesát

centimetrů, jak technici BBC zjistili srovnávacími měřeními

s využitím slunce a stromů, a ve většině ohledů vypadalo

j a k o n a h ý č l o v ě k – video zachycovalo jeho záda od pasu

dolů, zatímco horní polovina trupu se ukrývala ve stínu.

Jenže to člověk nebyl. Pod kostrčí se mu totiž něco houpalo.

Tento objekt měřil odhadem šedesát centimetrů, měl stejně

skvrnitou hnědou barvu jako tělo a venkoncem působil

úplně jako masitý ocas. Během pohybu tvora jednou udeřil zezadu do nohou.

Ačkoliv jsem právě seděl v dusném bungalovu, jehož

panoramatickými o k n y proudilo dovnitř slunce a

z a n e c h á v a l o n a ošuntělém vzorovaném koberci obrovské

čtverce, a ačkoliv se pár metrů ode mě pohybovala v

kuchyni Lexie, cítil jsem, j a k mi naskakuje husí kůže.

Naklonil jsem se blíž k obrazovce a zadíval se na zvlněný

hnědý pruh liduprázdné pláže – to už objektiv kamery

nehybně setrvával n a ostrově pro případ, že by se stvoření

znovu objevilo. Uplynuly plné tři minuty, než turista vzdal

čekání a obrátil kameru zpátky k ostatním. Byli celkem

čtyři, všichni měl i n a s o b ě dres Bolton Wanderers, stáli u

okraje člunu, drželi se záchranného lanka a mlčky civěli na

místo na pláži, kde se před chvílí pohybovalo to stvoření.

Lidé z BBC soudili, že šlo o herce v přestrojení. Jejich

audiovizuální t ý m v minulosti pracoval s videozáznamem

yettiho z Bluff Creeku a toto video podle nich neslo stejné

rysy: slavný „Sasquatch“, jak jsme všichni věděli, byl ve

skutečnosti obyčejným chlápkem v hollywoodském

kostýmu gorily – a technici dospěli k závěru, že

videozáznam z Ostrova svi ní je pravděpodobně stejný

případ. Potíž byla v tom, že záběry byly pořízeny ze člunu

vzdáleného téměř dvě stě metrů od pobřeží, že se „tvor“

vynořil ze stromoví na snímku 1800 a na snímku 1865 už

o p ě t zmizel v porostu ( c o ž při rychlosti třiceti snímků za

vteřinu znamenalo časový úsek něco přes dvě vteřiny) a že

kvůli houpání člunu cel ý záznam poskakoval, kvůli čemuž

se BBC nepodařilo získat dostatečně dobrý snímek, který by mohla podrobit další analýze. Mohli pouze prohlásit, jako co to vypadá.

Napůl zvíře. Napůl člověk.

„Strčím ti do batohu zapalovač,“ řekla Lexie zničehonic

z kuchyně. „Dám ti ho do přední kapsy.“

Pozastavil jsem video, otočil se a pohlédl na ni. Stála u s t o l u, v l a s y s t a že né plastovou

čelenkou, kterou si opatřila

kvůli svému snobskému zaměstnání, a na sobě měla kraťasy,

jež ve mně vyvolávaly matný pocit, že jsem si jich měl

všimnout a pochválit je. Dal jsem si s odpovědí načas. Její

hlas zněl nenuceně, ale oba jsme věděli, jak je to vážné. Před

několika měsíci jsem totiž „přestal“ kouřit a až dosud jsem

s i mys l e l , ž e s e m i daří příležitostnou kradmo ubalenou

cigaretku docela dobře tajit. Jenže teď tu byl ten zapalovač.

Sledoval jsem ji, jak mi zapíná batoh. „ M ě l j s i h o v k a p s e saka,“

poznamenala, jako by mi četla myšlenky. „Opatřil jsem s i ho kvůli sporáku. Nemá automatické zapalování.“

„Jo,“ řekla Lexie a zasmála se. „Jsi tak průhledný.“

Ta ky j s e m s e zasmál. A l e jen trochu. „Průhledný

neprůhledný – používal jsem ho na sporák.“ „Dobře,“ řekla rozverně. „Dobře. Věřím ti. Jsi tak

uvěřitelný.“ Opř e l a s i j a zyk o přední zuby a usmála se do

stropu. Přitom jí na krku vystoupily šlachy. Poslední dobou byla trochu vychrtlá. Počkal jsem

ještě pár okamžiků, abych

zjistil, jestli tohle téma hodlá nějak rozvádět. A ona – aniž se

přestala usmívat a aniž odtrhla oči od stropu – po chvíli

skutečně pronesla stejně vysokým hlasem: „A v těch

kraťasech, které sis bral včera na sebe, jsi měl tabák.“

„Tak ty už mi prohledáváš i kapsy?“

„Ano. Můj manžel mi lže o kouření, a tak mu

prohl edávám k a p s y. “ V tom okamžiku svěsila bradu a

upřela na mě zrak, takže jsem viděl, že její tvář nabrala

tmavě fialový nádech – j a ko by měla na lících modřiny.

„ Můj manžel s i myslí, ž e jsem pitomá. A tak se musím bránit.“

Nejdůležitější věcí na mém manželství byla skutečnost, že mě už moje žena nepřitahovala. Věděl jsem to celé

měsíce a nic s tím nedělal – takové zjištění může člověk

zasunout někam do zákoutí své mysli a ignorovat je, pokud

je dost chytrý. Jenže zároveň – a to se nedá popřít – mi na ní

záleželo. Možná jsem byl zpropadený parchant, ale pořád mi n a n í zá l e že l o . A nějakým

zkostnatělým staromódním

způsobem j s e m s i zakládal i na věrnosti. Přestože doma v

Londýně s e u ž půlka mých přátel prokousávala prvním či

d r uhý m rozvodem, j á b y l až nábožně konzervativní; věřil

jsem, ž e všechno zlé j e k něčemu dobré, a rozhodně jsem

ne mě l zá j e m o ně j a ké chladné manželství připomínající

vajíčko na hniličku. Teď j s i n a to káp, Joe Oakesi, ty

oddanej sráči. Ale stejně se ti to vymstí.

Pomalu jsem vstal, odšoural se do kuchyňských dveří a zadíval se na ni. „Mrzí mě to,“ řekl

jsem. „Vážně.“

Lexie se chvíli ani nepohnula. Nakonec svěsila ramena

a povzdechla si. „To je v pořádku,“ řekla, zavrtěla hlavou a

podala mi batoh. „Ono to odvykání asi není snadné.“

„Není, ale dělám na tom.“ Nasadil jsem si batoh. „Věř mi.“ Manželka s e přinutila k úsměvu. „Na dno jsem ti dala

bal enou v o d u a t a k y k r é m s faktorem deset.“ Uhladila mi

popruhy batohu na prsou, našla na mém tričku imaginární skvrnu, naslinila si prst a začala mi

ji stírat. Trpěla obsesí po

pořádku a tohleto čištění a oprašování bylo jejím způsobem, jak dát najevo, že je mi odpuštěno. „Večer je s vařením řada

na tobě,“ řekla, „ale budeš asi unavený, takže udělám nějaký

těstovinový s a l á t . S avokádem, slaninou a olivami. Vydrží dlouho, kdybys přišel pozdě.“

„Lexie,“ namítl j sem, „ vždyť už jsem ti to říkal. Nebo

s na d n e ? Říkal j sem, ž e nevím, jestli se do večera vrátím.

Určitě j sem ti to říkal. Copak si nevzpomínáš? Říkal jsem, že se tam možná zdržím několik dní.“

Manželka se kousla do rtu. „Několik dní?“ „Bavili jsme se o tom. Vzpomeň si. Říkal jsem, že tam

pravděpodobně budu muset zůstat přes noc, a tys mi

odpověděla, že si nějak poradíš sama.“ „Co? To že jsem řekla?“ „Ano.“

Pokrčila rameny. „ No j o, tak s i s tím nelam hlavu.

Chtěla jsem jen říct, že bych strašně ráda strávila s

manželem během společné dovolené nějaký čas, a rozhodně bych na tomhle místě raději nebyla

sama.“ Rozevřela dlaně

a obsáhla gestem bungalov. Od prvního pohledu se jí nelíbil.

Vybrala ho sice sama, ale nakonec jako by byla moje vina,

že je tak zaplivaný. „Ale to je dobrý, nelam si s tím hlavu. Budu v pořádku.“

„Lex. Říkal jsem ti, že sem jedu pracovně, vzpomínáš?

Vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že je to…“

„Prosím tě!“ přerušila mě Lexie a vymrštila ruku do

vzduchu. „Prosím tě, přestaň. Radši už běž. Budu v pořádku.“ „Zavolám ti. Jestli je na ostrově

signál, zavolám ti. Dám

ti vědět, jak to jde – a kdy se vrátím.“ „ Ne , “ odpověděla. „Nedělej to. Vážně…, nemusíš.

Prostě…, prostě už jdi. Dělej, co je třeba.“ Zabubnovala

prsty d o s tolu a a n i s e n a mě nepodívala. „Tak běž,“

zopakovala, když jsem se neměl k odchodu. „Prostě už běž.“

Povzdechl jsem si, dotkl se jejího ramena, otevřel jsem

ústa, abych něco řekl, ale pak jsem si to rozmyslel. Upevnil

jsem si batoh a odešel bez polibku na rozloučenou – prostě jsem za sebou jen tiše zavřel dveře

kuchyně. Takhle to mezi

námi momentálně chodilo. Venku jsem se zastavil. Na konci

dlouhé, rododendrony obrostlé příjezdové cesty k bungalovu s e krajina svažovala d o trychtýře. A právě tam se v

třpytivém moři rozkládal sluncem zalitý Ostrov sviní.

4

„Urputně bojujte proti Filištínům vědy. Nedopusťte, aby arogance

lékařské komunity znásilňovala a podmaňovala naše přirozené samoléčivé schopnosti. Nenechte

si vyrvat kontrolu nad vlastním životem.“

Psychogenické léčitelské duchovenstvo, svazek 14, kapitola 5, verš 1

P s y c h o g e n i c k é léčitelské duchovenstvo by řeklo, že za

mé problémy s Lexií může jen a jen moje bezbožnost.

Prohlásili b y , ž e kdybych jen otevřel své srdce Bohu,

kdybych j e n v yš e l v s t ř í c jeho kosmické lásce, záhy bych

zjistil, že k Lexii opět přirůstám. A že i ona přirůstá ke mně.

V Centr u pozitivního ži vota na Ostrově sviní jsem nikdy

nebyl, ale o tom, co by duchovenstvo poznamenalo k mému

vztahu s Lex, jsem věděl víc, než mi bylo milé. Jejich

filozofii jsem znal tak dobře, jako bych ji sám psal.

To, co se stalo mezi mnou a jejich zakladatelem,

pastorem Malachim Dovem, začalo ještě v Liverpoolu před

dvaceti lety. Tedy v polovině osmdesátých let. Liverpool je

hlavním městem nezaměstnanosti v Evropě a můj bratranec

Fi nn s e z e všech l idí, c o znám, nejvíce blíží Bohu. Je to okouzlující muž, i když s e svými

světlými vlasy ve stylu

grunge a otlučeným nosem vůbec nevypadá jako můj bratranec. Kurt Cobain z Toxtethu. Je v naší rodině první,

kdo se dostal na univerzitu, a když přijede na prázdniny

domů do „města sebelítosti“, mluví už jako Londýňan.

Vykládá nám všem o univerzitě a o holkách, které dostal do

postel e . B u d e z n ě j novinář, procestuje svět. Všichni ho

nenávidí. Pokud jde o mě, když na mě vystrčí zadek, myslím si, že vysvitlo slunce.

Zřejmě mě na tom všem nejvíc zaujaly ty holky, protože

hned příští rok přijímají na Londýnskou univerzitu i mě a já

jsem připraven následovat ho na jih. Napadá mě, že když to

dáme s Finnem dohromady, j e náš balicí potenciál

neomezený. J e nže p a k s e něco stane. Něco, co nám změní

životy. Finnova máma dostane rakovinu.

J á měl jeho mámu vždycky r á d a vždycky jsem si

myslel, ž e j e naprosto zdravá. A taky jsem si vždycky

myslel, že je chytrá. Jenže co udělá ženská vychovaná v

katolické víře, když j í řeknou, že umírá? Odmítne

chemoterapii a místo toho polyká vagóny žraločí chrupavky

a hektolitry bylinkových nálevů. Navštíví Lourdy. Nakonec

prodá dům a vydá se do Spojených států pátrat po jednom

léčiteli vírou. Jmenuje s e pastor Malachi Dove a razí teorii N U L O V Ý C H LÉKAŘSKÝCH ZÁSAHŮ. Věří v sílu

modlitby a pozitivního myšlení. O dva měsíce později se

Finnova máma vrací do Toxtethu a umírá v trýznivých

bolestech v jednom hospicu v Ormskirku. A tak to jde dál, jak by řekl Vonnegut.

Pro mě s Finnem je náboženství to, zač člověk obvykle

d o s t a ne nakládačku. K d y ž se pravidelně v sobotu večer

nachmelíme, j e ná m úplně jedno, jestli se začneme hádat

k v ů l i E v e r t o n u v e r s u s FC Liverpool, nebo kvůli papežencům ver sus protestantům. Ovšem poté, co jsme

viděli Finnovu mámu takhle umřít, máme na pastora

Malachiho D o v e a v z t e k, který nehodlá jen tak pominout. Obstaráme s i p á r čísel časopisu Charisma a zjistíme, že

pastor působí na jihozápadě USA. Za peníze, které Finnovi

zanechala máma, s i tedy kupujeme letenky na nejbližší let

d o Nového Mexika. Pokládáme se za úleťáky. Za tvrdé

hochy, kteří se chystají provést Správnou věc.

K a z a t e l O r a l R o b e r t s právě oznámil světu, že ho Bůh

zabi j e , p o k u d j e h o kongregace neschrastí osm milionů, a

jeho kolegu Petera Popoffa v Show Johnnyho Carsona

usvědčili z podvodu. Trávíme zhruba týden na turné jakési

pojízdné církve, sledujeme všechny tyhle postavičky po

c e l é m j i ho zá p a d ě a pomalu zjišťujeme, jak to tu chodí:

seznamujeme s e s e zanícenými přívrženci, předtrpiteli,

p r é t e r i s t y , p o s t h n ě v á ř i a polotrpícími. Chodíme na

vykupitelská kázání a účastníme se řetězových modliteb.

Přitom pomalu zužujeme okruh pátrání. A v červenci se to

konečně stane. Seznamujeme s e s pastorem Malachim

D o v e m . H l a v n í m k n ě z e m a zakladatelem nadace

Psychogenické léčitelské duchovenstvo.

Děje se tak ve společenském centru v Albuquerque. Klimatizovaném, protože venku je

horko jako v pekle. Já s

F i n n e m s e s e m maximálně nehodíme: já mám na hlavě

baseballovou č e p i c i a koženou bundu pobitou cvoky,

zatímco Finn s e honosí tričkem s nápisem „Velkej šéf“ a

malým báglem n a zip v italském stylu, za jaký by dostal v

S e a fo r thu s l u š n o u nakládačku; momentálně v ní má kazetový magnetofon s mikrofonem. Sedíme v řadě T a

má me dojem, ž e n a n á s všichni civí. Že všichni s jistotou vědí, proč jsme tady. Prvním překvapením j e pódium. Působí prázdně a

sterilně. Spíš jako operační sál než jako kostel. Pomocníci –

v e s mě s ž e n y – j s o u jakýmisi kříženci mezi anděli a

sálovými sestrami: judistický úbor s osmým danem a lesklé

bílé tenisky n a bosých nohou. Po chvíli vjede na pódium

nemocniční vozí k a zamíří před plátno s projekcí modrého

nebe. J á a Finn sedíme v hledišti, šuškáme si a jsme

připraveni začít s e posmívat. Ale pak na pódium vstupuje

Malachi Dove a nás čeká překvapení číslo dvě.

Ta k především t o není Američan, nýbrž Angličan. (Z

Croydonu, zjišťujeme později, syn prodejce kancelářských

spon.) A je úplně normální: nemá na sobě oblek podomního

agenta, nýbrž manšestrové sako, a díky jemnému

c h l a p e c k é m u o b l i č e j i s dobrosrdečným výrazem a

světlovlasé čupřině padající do čela vypadá spíše jako mladý

učitel v e státní škole. N a lehce vychýleném nose má brýle

bez obrouček a na první pohled je vidět, že má sklon spíše k

tloustnutí n e ž k proradnosti. O mnoho let později, kdy se proslaví Leonardo DiCaprio, se na

sebe s Finnem otáčíme a ř í k á m e s i : „ M a l a c h i Dove. Malachi Dove a Leo. Jednovaječná dvojčata.“

M a l a c h i D o v e n a jevišti neposkakuje. Vstupuje tiše,

odkašlává s i a zasouvá brýle do kapsy saka, jako by se chystal k přednášce z teologie. Sedá si na malou stoličku a

v á ž n ě a zamyšl eně h l e d í do potemnělého hlediště, zatímco

s á l b o u ř í : provolávání slávy, hulákání a sliby nehynoucí

lásky s e odrážejí o d stěn. Malachi čeká, až hluk uvadne.

Poté si nemotorně přisunuje mikrofon před ústa, přičemž se

jím neopomene bouchnout do nosu. Šklebí se tomu. „Eh,

pardon,“ říká. „Technika není moje silná stránka.“

Publikum znovu propuká v nadšení a aplauduje jako šílené. Malachi Dove skromně zvedá ruce. „Podívejte…

Dovolte, abych vám vysvětlil, kdo jsem.“ Věřící umlkají.

Pomocnice usedají na židličky na kraji pódia. Malachi Dove

chvíli čeká a pak upírá světlé oči na publikum. Opět panuje

ticho. „ Ať u ž s i myslíte cokoliv,“ říká, „jsme všichni pobožní. Mo žná vě ř í me v jiné

proroky. Mým prorokem je

Ježíš. Vaším může být…, co já vím, třeba Mohamed? Nebo

Krišna? Někteří z v á s s i možná myslí, že žádného proroka nemají, a i t o j e v pořádku. Nekontrolujeme vaši víru u dveří.“ V s á l e s e ozývá tlumený smích. Tohle cukání v

Malachiho oku, tenhle ironický záškub úsměvu už publikum zná.

„Ale jedna věc je jistá. Všichni věříme v téhož Boha. Já

vašeho B o ha znám. A vy znáte mého Boha. Možná pod

jiným jménem, ale z n á t e ho.“ Malachi dělá další odmlku a

znovu se šklebí. Vystřeluje dlaň směrem k obecenstvu, jako

b y o d n ě j p r á v ě vyslechl choulostivý vtip. „Dobrá,

nepanikařte. Nebudu před vámi citovat bibli.“

Další smích. Finn do mě šťouchá. Z jeho malé tašky na

zip vykukuje jako čenich nějakého zvířete mikrofon

nasměrovaný n a pódium. Čekáme, až se Malachi změní v

pošuka a my se budeme moci začít pohoršovat. Malachi mezitím zvedá

prázdné ruce a rozmáchlými

pantomimickými gesty s i prohlíží nejprve jednu prázdnou dlaň a poté i druhou.

„ N a t ě c h t o r u k o u n e n í nic zvláštního. Nebo ano? Je to p r o s t ě p r ůmě r ný p á r rukou. Nepředstírám, že v nich mám

nějakou mo c . Nedokážu z nich vyslat blesk. Vím o svých

rukou vše, protože jsem se podobně jako vy nespokojil s

tím, že uvěřím všemu, co mi řeknou kazatelé na kočovných vystoupeních. Předsevzal jsem si,

že toto téma prozkoumám

sám. Věděli jste například, že voják vítězné armády přežije i

zranění, která mohou vojáka poražené armády zabít? Věděli

jste to? Rozumíte tanci chemických látek ve svém těle? Ve vašem těle…“

Ukazuje prstem do publika. Usmívá se a je možné, že už

s i m ě d o j i s té mí r y podmanil, protože vědomě ignoruji

obraz, který se mi vytvořil v hlavě: totiž že to není člověk,

nýbrž mohutný pes, který mi z pódia civí do očí. „Vaše tělo se dokáže vyléčit samo.

Má k tomu

schopnosti. Potřebuje jen správné látky. Ode dne, kdy jsem

odešel z domu rodičů, jsem nikdy nepřekročil práh

lékařského pracovníka. A nikdy to neudělám!“ Znovu se

postupně dívá na své ruce, jako by pro něj byly záhadou.

„ M o j e v í r a m i umožňuje usměrňovat endorfiny. A s takto

silnou vírou je dokážu nasměrovat k vám.“ „Takový kecy,“ mumlá Finn.

„Takový hovadiny,“ říkám já. Oba vrtíme hlavami.

Zároveň jsme však oba podmaněni a naše pohledy se raději

nestřetávají. Spatřili j sme záblesk toho, co v pastoru

Malachim Doveovi viděla Finnova matka. A sotva se

rozsvítí světla, vytváří s e v uličce vedoucí k jevišti fronta

čekatelů n a uzdravení. Příbuzní přivážejí vozíčkáře a

pomáhají j i m n a pódium. Jedna z Malachiho pomocnic je

bere za paže: jmenuje se Asuncion (jak jsme zjistili z davu)

a díky vlasům spleteným do dlouhého copu, který splývá po

z a d n í č á s t i b í l é ho ki mo na , je dokonalým objektem naší

nadrženosti. Vytahuje invalidy jako na běžícím pásu na

pódium, pokládá jim ruku na paži a drží ji tam tak dlouho,

dokud není Malachi připraven. Poté je pošťouchne kupředu,

napůl j e zvedne a napůl nažene na nosítka, kde ti

chromajzlové l e ž í n a zá de c h a zírají na Malachiho. Ten se

nad ně postaví zády k obecenstvu, položí obě ruce na

nosítka, opře se o ně plnou vahou, skloní hlavu a zavře oči,

jako by čekal, až ho přejde migréna. Nemodlí se. Jen čeká.

Žá d né dštění s í r y. P o několika okamžicích přiloží ruku na příslušnou tělesnou partii a znovu

zavře oči. Nato zvedne

obě ruce a zašeptá cosi pacientovi, který se zvedá a odchází.

Případně mu pomohou odejít příbuzní.

„Běž,“ zašeptá Finn a pošťouchne mě. „Běž tam. Vylez tam taky.“ Vstávám a mířím n a konec fronty. Připadám si jako

hňup, protože jsem ze všech nejvyšší. Před sebou, za sebou i

vedle sebe vidím jen nedělní kloboučky s malými modrými

a růžovými pírky chvějícími s e v síťovině. Po půl hodině

čekání s e ocitám n a pódiu v žáru bodových reflektorů.

Malachi se na mě krátce dívá, a když vidí mou výšku a sílu,

na okamžik váhá. Jestli si ovšem myslí, že je to z mé strany trik, nedává to nikterak najevo. „Jak se jmenujete?“ „Joe.“

„Která část těla vás sem dnes večer přivedla, Joe? Která část těla?“

„Střeva,“ říkám, protože přesně na tohle umřela Finnova

máma a navíc je to první věc, která se mi dere na mysl. „Je to rakovina. Pane.“

Lehám s i n a nosítka a představuji si, jak se Finn asi v

publiku šklebí. Malachi stojí nade mnou, hlavu má

skloněnou, o č i zavř ené a pod blonďatou kšticí mu vyrážejí

krůpěje potu. Všímám si ďobanců v jeho tvářích a vidím, že

je napudrovaný. Náhle mě strašlivě zajímá, co mi řekne.

P o chvíli, která m i připadá jako celá věčnost, zvedá

Malachi Dove hlavu a mračí se na mě. „Jak to poznali?“ říká

šeptavým hlasem. „ J a k t o mohli poznat? Jak to mohli poznat, když je tak malý?“ Polykám. Náhle mi není do smíchu. „Co když je tak mal é?“ t á ž u s e . V hr d l e mám

knedlík. „Co když je tak malé?“

„Ten nádor. Neměří v průměru ani centimetr. Jak vůbec poznali, že tam je?“ „Co se stalo?“ vyzvídá Finn.

Slezl jsem z pódia. Jsem zbrocený potem a hlava mi třeští. „Dva týdny,“ mumlám. Sedím tam, potím se a mnu si

pod džínsy břicho. „Dva týdny. Pak mám zase přijít na

modlitbu a tím ten nádor překonám.“

„Překonáš nádor? Co to má kruci znamenat, že překonáš

nádor?“ A pak se zaráží. Spatřil totiž můj obličej. „Oakesy?“

oslovuje mě s náhlým znepokojením. „Oakesy, co se děje?“

„ J á nevím,“ muml á m a nejistě vstávám. „Nevím. Ale rozhodně c hc i o d s ud vypadnout. Myslím, že si chci promluvit s doktorem.“

Následujících deset dní vidím jako rozmazanou

šmouhu. Chodím od jednoho lékaře k druhému. Finn se

všude plouží s e mnou, omráčený a ustaraný. Polovinu

dědictví m é t e t y spolyká snaha přimět všeobecného lékaře,

aby mě doporučil k rakovinným testům na základě faktu, že

m i l é č i te l s d ě l i l , ž e umírám. Nakonec mě posílají do

presbyteriánské nemocnice n a test krvácení ve stolici.

Vzpomínám si, že se tamní doktorka jmenuje Leoni. Je to

napsáno šedým pastelovým písmem na její jmenovce. A

taky si vzpomínám, jak na tu jmenovku civím a v hrudním

koši mi zběsile tluče srdce, zatímco ona mi sděluje výsledky.

Negativní. Žá d ný ná d o r . Žádná rakovina. To jsem

opravdu věřil tomu, c o mi nakukal evangelický kazatel? Leoni má v hlase lítost.

Tohle mi úplně stačí. Pokud jsem Malachiho Dovea

předtím nenáviděl za to, co provedl Finnově mámě, tak teď

se mi při zmínce o něm dělá před očima temno. V době, kdy

se vracíme na další modlitbu Psychogenického léčitelského

duchovenstva, už mám před sebou jediný cíl: zabít ho.

Tentokrát jsme v Santa Fe. Pódium vypadá úplně stejně.

Asuncion m á n a s o b ě vyšívané křestní roucho, a když mě

opět zahlédne ve frontě – téměř se třesu, jak jsem

namíchnutý –, bere mě za ruku a

vede mě skrz dav dozadu.

„Kam to jdeme?“ Vidím, jak se blíží východ. „Co se děje?“

Asuncion neodpovídá. Jednoduše mě s totálně

nadpozemským k l i d e m vyvádí zadními dveřmi z kaple a vchází do bloku s toaletami.

„Rozpohybujte útroby, prosím,“ dí a ukazuje na jednu z toalet. „Cože?“

„Rozpohybujte útroby, abychom dokončili léčbu.“

Ohromeně tam stojím a dívám se střídavě na prkýnko a na ni. „Já nemůžu jenom tak…“ „Podle m ě v á m t o nakonec bude

připadat snazší, než jste čekal.“

Dlouze na ni civím. Moc rád bych teď dal někomu přes

hubu, ale i v osmnácti letech jsem dost bystrý na to, abych

poznal zajímavý příběh. Moje ruce se vznášejí nad opaskem. „A co vy? Kde budete vy?“ „Já už to viděla několikrát.“

„Vy se budete dívat? To si snad…“ Odmlčuji se.

Asuncion se na mě dívá s výrazem, který nepotřebuje slov –

l e hc e zdvižené o b o č í , skloněná brada, ruce zkřížené na

p r s o u. Kl i d ně b y mo h l a dělat dozorkyni SS. Ústa má

semknutá d o pevné linie: Dohaduj se, jak chceš, říkají. Já

neustoupím. Vzdychám. „Dobrá, dobrá. Tak aspoň trochu

ustupte, prokristapána.“ Rozepínám si kalhoty, stahuju

trenýrky a usedám na toaletu. Lokty si opírám o nahá

kolena, dlaněmi volně klátím ve vzduchu a dívám se na ni. „Tak vidíte,“ oslovuji j i p o chvíli. „Říkal jsem vám, že se nic nestane…“

Než se však stačím vzpamatovat, vyčarovává Asuncion

odněkud kus toaletního papíru, vráží mi ho pod zadek a tlačí

h o proti němu. Nastává okamžik nepříjemného otírání. Vzpouzím se: „Co to sakra děláte – vytáhněte tu ruku z…“

N á h l e c í t í m k o l e m zadnice neznámou chladnou vlhkost.

Asuncion odstupuje, vítězoslavně si odhrnuje vlasy z očí a mezi prsty svírá toaletní papír.

„ Vy j s te fakt úchylná, doprdele!“ soptím. „Co to mělo znamenat?“

„Ten nádor,“ říká pomocnice a drží mi papír pod nosem,

č í mž m ě nutí ucuknout p ř e d tím příšerným smradem. V

papíře bílém jako okvětní plátky spočívá kus čehosi černého

a mazlavého – cosi, co páchne rozkladem a smrtí. „Překonal jste ho.“

„Ukažte,“ říkám a chmatám po tom blivajzu. Asuncion

j e v š a k rychlejší. Odtahuje ho přede mnou, otáčí se na

podpatku, zprudka otevírá dveře kabinky a míří ven. „Hej…,

p o č ke j t e !“ Vy r á ž í m z a ní, poskakuju, hopsám a málem

p ř i t o m z a k o p n u o rozepnuté kalhoty. Snažím se zapnout si

opasek i poklopec současně a vzápětí tlačím do dveří, které přede mno u Asuncion zabouchla. Když ji na chodbě ko ne č ně d o há ní m, vítězoslavně

vchází zpět do kaple; ruku

má zdviženou a zeširoka se usmívá jako ohlašovatelka kol v

boxerském ringu, zatímco já klopýtám uličkou za ní. Když

si nás z pódia všímá pastor, zkoprní a s dramaticky

vytřeštěnýma očima sleduje, jak se k němu blížíme.

„Asuncion,“ volá. „Proč mě vyrušuješ?“ Pomocnice vystupuje n a pódium. Dove si rozmáchlým

pohybem ruky zakrývá mikrofon na klopě a naklání se, aby

mu Asuncion mohla zašeptat do ucha – jeho obočí se vzápětí

zvedá až kamsi ke světlovlasé ofině v hraném úžasu a

nadšení z jejích slov. S úsměvem obrací pohled na mě a

podává mi ruku, aby mě triumfálně vytáhl na pódium, když

vtom si všímá výrazu v mých očích a jeho obličej pohasíná.

„O co vám jde, sráči?“ Beru schody po dvou. Pódium se

mi pod nohama lehce třese. „Dejte sem tu posranou věc.“

„Joe?“ odpovídá. „V čem je problém? V čem je…“

„Dejte to sem.“ Lapám po chomáči toaletního papíru.

„Ukažte mi, co tady vy břídilové provádíte.“ Asuncion lapá

po dechu a snaží se mi vykroutit ruku. V mikrofonech píská

zpětná vazba, ale já ji stále pevně svírám za zápěstí. Členové

kongregace vstávají, obličeje mají ztuhlé a šokované. Silně zarývám nehty Asuncion do kůže – nepřestávej jen kvůli

tomu, že je to ženská – a nutím ji papír pustit.

„Joe!“ Malachi s i strhává z klopy mikrofon. „Joe!“

Pokládá mi ruku na paži – stojí tak blízko, že cítím jeho

pudr. Snaží se nás otočit zády k obecenstvu, aby si se mnou mohl důvěrně promluvit. Potí se. Dívá se na to, co držím v

zaťaté pěsti, a potí s e . „Okamžitě opusťte pódium, Joe,“

vyzývá mě, olizuje si rty a roztahuje prsty ve svrbivé touze vyrvat m i toaletní papír z ruky. „Dejte mi ten nádor a opusťte pódium. Dejte mi ten…“

Natahuje se mi po ruce, ale já ho odrážím. „Tak poslyš,

t y hajzle,“ syčím, otáčím s e a natahuji obličej až těsně k němu. „ Mo c r á d b yc h t ě zabil. Kdyby mi to prošlo, zabil bych tě. Pamatuj si to.“

A tím t o končí. Slézám z pódia a odcházím z kaple s vybojovanou kořistí. Z uličky se ke

mně připojuje Finn.

Cestou nás rozhořčené malé černošky mlátí tmavě modrýma kabelkama.

Vychází najevo, ž e oním nádorem jsou ve skutečnosti s h n i l á d r ů b e ž í játra. „Pravděpodobně je nechali pár dní rozkládat,“ konstatuje ekologický úřad v Santa Fe. „Kde

j s te , chlapci, k takové nádheře přišli?“ Je to tak skvělý

příběh, ž e jsem radostí úplně bez sebe. Máme ho v hrsti. Pastor Dove je náš. Jenže život j e někdy zvláštní. Finn – ten, který celou t u h l e k ř í ž o v o u v ý p r a v u do

Albuquerque zpunktoval, ten,

který se měl stát novinářem – totiž náhle ztrácí o případ

zájem. Jeho srdce teď tluče pro nějakou holku, se kterou se

seznámil v tequila baru; následuje ji do jejího domu v

kalifornském Sausalitu a příští dva roky tam tráví jako

surfař. Výsledkem j s ou spáleniny od slunce a předstíraný

západoamer i cký p ř í z v u k . Po návratu do Británie vydává

nějakou dobu surfařský magazín a končí jako literární agent

v Londýně. Vychází najevo, že posledním, kdo má sto chutí

dát to pastoru Malachimu Doveovi pořádně sežrat, jsem já.

Vr a c í m s e d o Lo n d ý n a na univerzitu a snažím se najít

časopis, který by otiskl můj článek o drůbežích játrech. Než

s e mi t o však podaří, začíná s e v novomexické poušti vířit

p r a c h. Psychogenické léčitelské duchovenstvo je v krizi.

Berní úřad přezkoumává platnost jeho osvobození od daně a

Malachi Dove j e hospitalizován s maniodepresivní

psychózou. A pak už se s průsery roztrhne onen příslovečný

pytel a celá stavba se hroutí jako domino. Malachi Dove je

podezřelý z vypálení domu policisty, který mu dal pokutu za

překročení rychlosti, a některé z jeho pomocnic vystupují v

tisku – prý j i m zakazoval nosit v sídle duchovního úřadu

menstruační vložky, neboť i dámské hygienické potřeby

pokládal za lékařský zásah. Podle pomocnic tak činil proto,

aby je ponížil, protože má vrozený odpor k ženám.

„Když jsem byl na dně, kladl jsem si tíživé otázky,“

svěřuje s e Dove jednomu novináři z Albuquerque Tribune, jakmile j e propuštěn z nemocnice. „Ptal jsem se Pána, zda

by mě ve svém milosrdenství přijal k sobě. Odpověď zněla

záporně, a l e současně m i bylo prozrazeno, že svou smrt

budu ovládat sám. Že moje smrt bude pro lidstvo památná.“

„Narážíme na sebevraždu,“ namítá novinář. „Podle bible je to ovšem hřích.“

„Ne. V bibli stojí: ‚Nezabiješ.‘ Ten překlad je však chybný. V hebrejštině je to: ‚ Nezavraždíš.‘“

„To jsem nevěděl.“

„Tak teď to víte. Každou neděli se budu modlit. A budu se ptát, jestli už nadešel můj čas.“

„A jakmile váš čas nadejde, jak to uděláte? Oběsíte se?“

„Neoběsím s e , a t a k y odnikud neskočím. Jako pro

křesťana jsou pro mě tyto způsoby spojeny s vinou. S

ohledem na smrt Jidáše Iškariotského.“ „Takže prášky?“ „Já žádné léky neužívám.“

V tomto okamžiku mu pravděpodobně došlo, že ať už si

vycucá z prstu jakoukoliv formu sebevraždy, jeho manifest

se tím dostane pod drobnohled, protože vzápětí mění téma.

Konec rozhovoru. Vedle článku je připojena jeho fotka a

Malachi n a n í vypadá opravdu úděsně. Má pořádnou

nadváhu a kolem ramen, kr ku a hrudníku se mu hromadí

tuk. Jeho čupřina má žlutou barvu, zatímco kůže je celá

zarudlá, buďto z vysokého tlaku, anebo z novomexického

slunce, takže když vidím jeho fotku, napadá mě jediná věc:

Kristepane, ten parchant vypadá, jako by mu někdo sloupal z tváře kůži.

V Londýně zapracuji d o článku veškeré údaje o jeho

d e p r e s í c h a sebevražedných sklonech a konečně se mi daří prodat článek d o Fortean Times.

Možná mám nějakou

předtuchu, kd o v í , protože článek vydávám pod

pseudonymem Joe Finn. Dva týdny po zveřejnění přichází

d o redakce Fortean Times dopis od Doveova právního

zástupce. Jsme v průšvihu. Pastor Malachi Dove na nás

všechny podává žalobu: na Fortean Times a především na

toho kacíře Joea Finna, který se opovažuje nazývat novinářem.

5

S k o n t a k t n í o s o b o u z

Psychogenického léčitelského duchovenstva jsem měl sraz ve smíšené prodejně v Croabh

Havenu, kam jednou týdně jezdila doplňovat zásoby pro

komunitu. Bě he m c e s ty j s e m se snažil představit si, jaký

rituál nutí tuhle komunitu vyhazovat do moře prasečí

ostatky. Není divu, že vám dali nálepku satanistů, pomyslel

jsem si a upřel oči k ostrovu. Co to tam vlastně provozujete,

vy bando cvoků? Do čeho tam fušujete?

Náhle s e mi mezi stromy rozevřel zářivý průhled na Croabh Haven. Chvíli jsem jen tak

stál, mžoural do toho

jasu a přemýšlel, j a k diametrálně se ten pohled liší od

včerejší noci a jak je těžké spojit si tento pohádkově krásný

přístav s nablýskanými jachtami a terénními vozy

dohromady s e s p l a š ky plnými shnilého masa pod odpadní

trubkou na pláži pouhý kilometr odtud.

Srdcem přístaviště byl a prodejna smíšeného zboží,

kterou obklopovala naleštěná auta, jeden náklaďák s

m l é č n ý m i v ý r o b k y , turisté plahočící se v pantoflích lenivě sem a tam a svírající nákupní tašky

plné čerstvých rajčat,

hlávkového s a l á tu a bulvárního časopisu Hello! , jakož i

mořští ptáci klovající d o obalů od nanuků pohozených na

t r á v ní ku. J a k ý s i c h l a p í k v pruhované řeznické zástěře

skl ádal v za d u krabice, zatímco přímo v klimatizované

prodejně obsluhovala usměvavá dívka s dolíčky a ukládala výletníkům nákup do tašek.

Blakea Frandenburga jsem nikdy předtím neviděl. Před

dvaceti l e t y pa tř i l k původním osadníkům Ostrova sviní, takže jsem ho znal podle jména, ale

ne podle obličeje. Když

ke mně nikdo z mužů v proužkovaných košilích a plátěných

kloboučcích nepřistoupil, procházel jsem se chvíli po

prodejně a vybral s i p á r dalších věcí, které bych mohl v

příštích několika dnech potřebovat: pivo Newkie Brown

neměli, a tak jsem si koupil aspoň láhev stoličné pro případ,

že bych se na Ostrově sviní zdržel déle, k tomu pár

mentolových žvýkaček ( u vědomí onoho smradu včera v

noci) a kendalský mátový koláč, protože člověk nikdy neví, co mu můžou dát na podobném

místě k snědku. Je třeba mít

n a paměti, ž e t i hl e l i d i můžou klidně přežívat na zeleném čaji a sklenicích vlastní moči.

Uprostřed p l a c e ní s e pokladní náhle zarazila. Zvedla

bradu, podívala se přes mé rameno z okna, zamumlala: „Promiňte,“ a mlčky s e vytratila. Ohlédl jsem se, abych

viděl, co tak upoutalo její pozornost. Venku však nic nebylo

– jen úhledně posečený trávník a za ním les stěžňů s

třepotajícími se pestrobarevnými vlajkami. Vtom se však na

trávníku objevila zavalitá žena v kraťasech a horním dílu

plavek a celá zpocená s e hrnula k prodejně. Před sebou

strkala malého chlapce, který spolu s ní vrhal úzkostlivé

pohl edy p ř e s r a me no k molu. Prodavačka přistoupila ke

dveřím, podržela je ženě, pevně objala chlapce a zakryla mu

obě uši. „To je dobrý, hochu. Pojď dovnitř. Hodný kluk.“

Zavřela dveře a lehce nadzvedla žaluzii, aby mohla stát

s nosem přilepeným na skle a dívat se ven. Zavalitá žena se

postavila v e d l e m ě , vykoukla z okna, otřela si krk a přivinula chlapce k sobě. Venku

právě jakýsi manželský pár zaparkoval a u t o v e d l e trávníku. Otevřeli dveře, na straně

spolujezdce se na asfaltu objevila ženská noha v sandálu, ale

pak si to oba z nějakého důvodu rozmysleli. Noha zmizela

zpátky v autě, dveře se zabouchly a do prodejny dolehlo

charakteristické dvojí cvaknutí centrálního zamykání. Další

zákazníci stojící za mnou se pomalu otáčeli, aby se podívali,

co se děje, a na prodejnu se sneslo napjaté ticho. Chystal

jsem se něco říct, když vtom s e na venkovní straně skla zčistajasna objevila čísi tvář.

„Kristepane!“ vyhrkla otylá žena. „On je šílený.“ V

zadní části prodejny jakási holčička zapištěla strachy a ukryla se mámě za nohama.

Tvář s e přitiskla n a sklo, no s se rozplácl, oči se

rozevřely tak, že kolem nich bylo vidět růžové lůžko důlků,

rty se odtáhly od dásní a odhalily horní čelist. „Bú!“ řekla ta hlava. „Bú! Utečte! Utíkejte před bubákem!“

A tak jsem s e seznámil s Blakem Frandenburgem,

prvním z e zhruba třicítky členů Psychogenického

léčitelského duchovenstva, které jsem měl mít tu čest během následujících dní poznat.

Ukázalo se, že když nemá obličej rozpláclý o skleněnou

t a b u l i , v y p a d á B l a k e ještě prapodivněji: měl miniaturní

opálenou postavu a velmi úzkou kožovitou hlavu, která

vypadala, jako by mu ji někdo šikmo rozmáčkl ve svěráku.

J eho kůže byl a hrubá a zjizvená jako u žraloka a oděv ho

řadil někam mezi floridský hotel a golfové hřiště: žlutá

košile s vázankou, b í l é kraťasy, ponožky do půlky lýtek a

světlé golfové botky na šněrování. Když mi před prodejnou

smíšeného zboží poprvé zatřepal pravicí, připadal jsem si,

jako bych držel kostru dokonale vysušené ryby.

„Omlouvám s e z a to ho bubáka.“ Nervózně se na mě

zašklebil. „Ale chtěl bych vás ubezpečit, Joe, že mě k tomu

dohnali oni. Opravdu. Takhle to tu vypadá už od samotného

začátku – neumějí ni c jiného než chovat se nepřátelsky.“

Blake pocházel ze Spojených států: když hovořil, neustále se

usmíval jednou stranou úst, jako by měl tu druhou

ochrnutou, a cenil přitom tak dokonale bílé zuby, jaké může

mít jenom Amík. „Nemluvě o tom, co o nás vykládají. Jestli

chcete slyšet můj názor, tak je to od nich ryzí nevraživost.“

„Říkají, že jste satanisti. Vykládá se to tu o vás.“

J e ho zaaretovaný ú s mě v s e ani nepohnul. Dál mi třásl

rukou, pokyvoval hlavou nahoru a dolů, nahoru a dolů, a

nervózně s i přitom prohlížel můj obličej, jako by si nebyl

jist, zda jsem potměšilá bouda ušitá na něj, anebo ne. Dlaně

měl lepkavé od potu. Právě když mi

začalo připadat, že to

takhle potrvá věčně, Blake náhle o krok ustoupil a pustil mi

ruku, jako b y byla horká. „Jistě,“ řekl. „Jistě. K tomu se

dostaneme později.“ Přejel si dlaněmi po přední části košile

– těžko říct, zda si ji chtěl uhladit, anebo utřít ruce – a znovu n a m ě r y c h l e v yc e ni l zuby. „Všechno má svůj Boží čas, všechno má svůj Boží čas.“

T a t o n e r v ó z n í a nezávazná srdečnost byla Blakeovým nejcharakterističtějším rysem. Udržoval si ji celou cestu přes

záliv k ostrovu, kdy mě zahrnoval svěžími fakty a čísly o

duchovenstvu: kolik lidí navštívilo jejich webovou stránku,

jak na ostrově stavějí generátory a starají se o půdu, jak se

denně modlí. „My žijeme v ráji, Joe. Nás třicet žije v ráji. Za

těch dvacet let nás opustilo jen pět lidí. Uvidíte proč. Ani vy,

Joe, dokonce ani vy nebudete chtít odjet.“

Seděl jsem na přídi čelem k ostrovu, kraťasy jsem měl

co nejvíce vyhrnuté, aby moje bílá kolena městského

chlapce nachytala aspoň trochu bronzu, a díval jsem se, jak

s e přede mnou postupně vynořuje osada na Ostrově sviní.

Mlhavá světlá l i nie n a severním pobřeží pomalu přešla v

písčitý výběžek s nerozeznatelnými barevnými flíčky, z

nichž po dalším přiblížení chvějivě vykrystalizovalo dvacet

nebo více blízko stojících chatek – dopolední moře se v

j e j i c h okne c h odráželo j a k o v zrcadlech. Kromě skaliska

tyčí c í ho s e n a d komuni tou a korunovaného stromy nebylo

pří pohledu zblízka n a této osadě vůbec nic ponurého –

rozhodně nevypadala j ako domov uctívačů ďábla. Každá chatka bývala kdysi natřena jinou

pestrou barvou jako

nábřeží v Tobermory, jenže barvy postupem času vybledly,

a tak teď celá osada působila jako shluk vadnoucích květin.

Jedinou pánbíčkářskou věcí byl kamenný kříž vzpínající se

uprostřed trávníku – b y l keltský, středověký, působil

pohanským dojmem, a když jsme připluli ještě blíže, viděl

j s e m , ž e j e setsakramentsky obrovský. Měřil nejméně

dvanáct metrů. Rozhodně byl vyšší než náš dům v Kilburnu.

Člun byl rychlý. I když byl zatížen zásobami na celý týden, pohyboval s e j a k o malá

mořská raketa – voda pod

námi rychle ubíhala a v e vzduchu byly cítit olejna té

zplodiny z motoru. Blake navedl člun do malé štěrbiny mezi

skalami a přístavní hrází. Nad hlavami se nám táhla šňůra s

kladkou, kterou s i Bl ake přitáhl dolů a zacvakl ji k

přídovému lanku. Rychlými pohyby vypnul motor a upravil

odrazníky, a b y č l u n netloukl o skálu. Na molu jsem mu

pomohl č l un vyložit, načež jsme všechny zásoby –

konzervy, čerstvé mléko, bedýnky se zeleninou a taky (ó, jak sladká úleva!) slušnou porci

plechovek guinnessu a ginu

– n a s k l á d a l i d o velkého dvoukoláku. Tlačil jsem ho místo

něj, protože to tak bylo správné: já byl urostlý chlap,

zatímco on vychrtlý střízlík. Mlčky jsem ho následoval po

ú zké stezce vedoucí o d mo l a a díval se, jak mu v

namáhavém stoupání nabíhají uzlovité žíly na lýtkách.

V nejvyšším b o d ě s te zky jsem položil dvoukolák,

zastavil s e a upřeně s e zadíval na stěsnanou osadu.

Vzhledem k úhledně sestřiženému pažitu a pěšinám

vybíhajícím všemi možnými směry – člověk téměř čekal, že

z některého domku každou vteřinou vyjede kukačka na

kolejničce – připomínala osada spíše zbrusu nové golfové

hř i š tě . T ě s ně z a p ř e d ní řadou chatek, kde se krajina začala

zvedat, se táhla střecha dlouhé budovy ze škvárobetonových

tvárnic, která vypadala úplně jako společenské sály, jež v

sedmdesátých letech vyrůstaly prakticky všude. V porovnání

s n í p ůs o b i l y c h a t k y ještě zchátraleji: omšelé střechy,

šedozelené fasády splývající s okolím, v nichž jediný světlý

bod představovala místa s nedávno vyměněnou břidlicovou tabulkou. A všude vládlo ticho. Žádná známka života s výjimkou nás dvou.

„Tady,“ řekl Blake a ukázal na trávník. „Počkejte tady.

Nezdržím se dlouho. A neodcházejte, prosím vás, z trávníku.

Je to kvůli vaší bezpečnosti – zůstaňte prosím na trávě.“ A

než jsem ho stihl zarazit, vyrazil po stezce pryč. Rozhlížel se

napravo nalevo a jeho golfová košile se na zádech třepetala.

Nějakou dobu j sem stál uprostřed trávníku a civěl na místo, kde zmizel. Když jsem si pak

uvědomil, že se stále

nevrací, otočil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. S výjimkou

vln rozbíjejících se o pláž pode mnou se nikde nic nehýbalo.

Vše setrvávalo v poledním slunci nehybné, rozpálené a

mlčenlivé. Závěsy ve všech oknech byly neprodyšně

zatažené a nad střechami chatek se tyčily hory porostlé

stromy. Západní pobřeží Skotska je zamořené komáry a já si

dokázal představit, jaké to mezi těmi stromy asi musí být –

nejspíš tam skrz ty mizery není vidět na krok.

Popošel jsem o kousek dál a postavil se do stínu kříže.

Tam jsem vytáhl z batohu mobilní telefon, podíval se na něj

a pomyslel s i : Sakra, Lex, t o mě mrzí. Není tu signál.

Typické. Odšoural jsem se k okraji trávníku, abych zjistil, j e s t l i n ě c o nechytím t a m . Nic. Postupně jsem takto obešel

cel ý trávník, přičemž j s e m držel telefon v natažené ruce a

zíral na displej, stavěl se na špičky, stavěl se na kameny, a

k d y ž j s e m a n i t a k t o signál nezachytil, zastrčil jsem telefon

do kapsy a opět se posadil. Chvíli jsem zíral na pevninu, na

p o l o o s t r o v Cr a i gni s h, zelený, zpěněný a rozmazaný v

průzračném moři, i na stříbrný pás představující přístaviště.

Proč mě Blake nutí čekat? Nejspíš aby si otestoval, zda

opr avdu zůstanu t a m , k a m mě postavil. A protože jsem

chlapec vzešlý z dělnické třídy, jak by poznamenala Lexie,

dodržování pravidel u zkoušek mi nikdy nešlo snadno: byl j s e m zkr á tka j a k o n a jehlách. Přibližně po pěti minutách

jsem opět musel vstát. Během pobytu na Ostrově sviní jsem měl na práci spoustu věcí. Bylo zvláštní si představit, že

dopis, který jsem obdržel

před dvaceti lety, b y l sepsán na tomto ostrově. Dove

r o z p r o d a l v e š k e r ý majetek duchovenstva, nasypal berňáku

do chřtánu jeho podíl a upaloval zpátky do Británie, kam s

s e b o u v z a l i hr s tku oddaných stoupenců. Koupil Ostrov

sviní a založil na něm Centrum pozitivního života.

„Jedinou věcí, jež maří mé štěstí,“ napsal v dopise, „je

arogance jistých členů novinářské obce. Pamatuji se na Vás

velice dobře, pane Finne. Pamatuji se na Vás v Albuquerque

– i to, j ak jste prohlásil, ž e byste mě rád zabil. Měl byste

vědět, že pánem nad koncem svého života budu já. A bude

to nádhernější, okázalejší a památnější konec, než si člověk

Va š e ho ka l i b r u v ů b e c dokáže představit. A radujte se!

Dozvíte se, až se t o stane! Protože až si budu brát život,

mám v úmyslu vzít si spolu s ním i Váš klid na duši. Ve své

poslední hodině, pane Finne, kolem Vás budu kroužit.“

V e Fortean Times z toho radost neměli. „Nakonec budeš prodávat inzertní plochu v Crosby Herald,“ řekl mi

Finn rozverně, zatímco právní oddělení časopisu si brousilo

n o ž e n a souboj . Žá d né soudní předvolání však stále

nepřicházelo. Čekali jsme. Všichni jsme tajili dech. Ale nic se nedělo. Plynuly týdny. Měsíce. Když uplynul téměř rok,

zvědavost mi nedala. Napsal jsem tedy na poštovní

přihrádku uvedenou v dopise a dotázal se Malachiho, zda

ho d l á pokračovat „ v konverzaci navozené ve Vašem

posledním sdělení“. Žádná odpověď. Počkal jsem pár týdnů

a napsal znovu, „těším se na odpověď.“ Ta ovšem nepřišla.

A tak to šlo dál a dál, dopis za dopisem, avšak odpovědí z Ostrova sviní bylo pouze mlčení. Teprve po půl roce jsem

konečně obdržel úsečnou zprávu od pokladníka: „Vážený

pane Finne. S lítostí Vás informuji, že pastor Dove již není mezi námi.“

„Již není mezi námi,“ tlumočil jsem zprávu Finnovi. „Co to znamená?“

„Nevím. Nejspíš se oddělal. A jestli je mrtvej, tak jsem rád.“ „Říkal, že jeho smrt bude památná. Vzpomínáš? Říkal,

že se o ní všichni dozvíme. A obzvláště já. Že prý si s sebou odnese i můj klid na duši.“ „A jak to vypadá?“ zeptal se Finn. „Odnesl si ho?“ Odmlčel jsem se. „Myslím, že ne. Cítím se úplně stejně.

Ale rád bych věděl, jak se nakonec zabil. Rád bych věděl,

jestli se vrátil ke svému manifestu a jak zařídil, aby byla

jeho smrt památná – vždycky jsem byl totiž přesvědčen, že to udělá někde na veřejnosti. Někde, kde ho každý uvidí. Je to showman.“

„Budeš muset najít jeho tělo. To je jediný způsob, jak to

zjistit.“

„Jo. A myslím, že bude na některém z těch hnusných ostrovů ve Skotsku.“

Od té doby se už dvacet let živím jako novinář na volné

noze, ale Ostrov sviní jsem přitom nikdy nepustil ze zřetele.

P o ř á d dokol a j s e m s e zabýval paranormálními jevy a

literární nádeničinou, a l e přitom jsem věděl, že jestli se na

západních skotských ostrovech něco šustne, budu u toho. A

tak jsem nakonec rozpoutal tu revoluci na Eiggu a po nějaké

době dostal pozvání i n a Ostrov

sviní. Bylo zvláštní vědět,

že někde na tomto tichém ostrově leží Doveovo tělo. A bylo

z v l á š t n í p ř e m ý š l e t , co duchovenstvo s jeho tělem udělalo. Možná mu postavili mauzoleum. Třeba je nechali ležet tak,

aby j e l idé chodili okukovat jako Lenina nebo Jeremyho

Benthama. Ve skleněné vitríně někde mezi tamtěmi stromy.

6

Mlčky jsem sešel ze zastřiženého trávníku a vyrazil po malé stezce vedoucí za chatky. Všechno tu bylo urovnané a spořádané – popelnice úhledně

vyrovnané u zdí, velká

recyklační nádoba s mouchami poletujícími kolem otvoru a

hospodářská budova obsahující zahradní traktor s otevřenou

kapotou, za nímž stály hromady žlutých kanystrů. Nic se tu

nevymykalo normálu. Stezka opustila řadu chatek a vnořila

s e me zi stromy. V zadní straně stehen jsem cítil, že cesta začala lehce stoupat.

Během l et jsem hodně pracoval v USA, kde jsem

stopoval kazatele nebo se díval, jak mi ženy v županech a s

bláznivými vlasy kreslí do písku v karavanovém parku UFO

– a to ráno na Ostrově sviní mi náhle připomnělo jeden les,

který j s e m n a s v é dlouhé cestě navštívil. Rozkládal se v

Louisiana kousek od Baton Rouge a já se o něj zajímal

proto, ž e místní obyvatele k smrti vystrašil někdo, kdo v

no c i vyzdobil všechny stromy v okruhu půl čtvereční míle

mrňavými panenkami voodoo s rubínovýma očima. Teprve

později jsem zjistil, že v té době řádil v tom lese vrah. Vrah

dětí. Nikomu se s jistotou nepodařilo určit, zda ty panenky s

vraždami nějak souvisely, nebo zda šlo o totální shodu

okolností, ale ten případ mi každopádně utkvěl v paměti. Od

toho dne jsem nedokázal kdekoliv na planetě vstoupit do

l e s a , a b yc h s i nevzpomněl na červeně světélkující oči,

přičemž jsem si musel klást otázku, zda tam ty loutky

rozvěsil vrah – nebo zda mě sledoval přímo ve chvíli, když

j s e m s e t a m procházel. A tohle všechno se teď ke mně

vracelo jako zimnice: t o ševelení tilandsií a dubů, to tiché

brnkání nějakého strunného nástroje. Zaváhal j sem, neboť j s em ucítil,

jak se mi na zátylku

ježí chlupy, a zlehka jsem se otočil, abych se mohl

ohlédnout. Pouhých pár metrů pode mnou se na stezce

neslyšně objevil Blake a přátelsky na mě mával rukou.

„Zdravím vás, Joe. Nazdar. Rád vás vidím.“ Obdařil mě svým pokřiveným krysím úsměvem. „Nepamatujete se, Joe,

že jsem vás žádal, abyste počkal na trávníku?“ Zasmál se. „Neřekl jsem vám, že máte počkat? Neřekl?“

C ht ě l j s e m s e n a n ě j rovněž zašklebit, zasmát se nebo mu dát možná přátelskou herdu do

zad a utrousit: „Jo, ale vy

jste stejně nepředpokládal, ž e tam budu čekat, že ne? Co

můžete čekat, když si mě takhle testujete?“ A málem jsem to

i vyhrkl. Nakonec v š a k v e mně převládl profesionál:

Nezvorej to, Oakesy, starej kamaráde. „Myslel jsem, že jste zapomněl.“ Blake přede mnou zakmital prstem. „Zjistíte, že jsme

zde v Psychogenickém léčitelském duchovenstvu velmi,

velmi přátelští, Joe, a l e věřte mi, prosím vás, že naše

p r a v i d l a j s o u t u k v ů l i vaší bezpečnosti.“ Zvedl obočí a

za hr nul m ě d a l š í m úsměvem. „Děláme to, protože nám na

vás záleží, Joe. Chceme, abyste si svůj čas strávený zde vychutnal, ne abyste ho litoval. Poobědváte tedy se mnou?“

Odvedl mě zpátky k chatkám, kde rozpřáhl ruce, aby mi

ukázal celou komunitu – jako by mi ji chtěl prodat. „Rádi

bychom vás poznali,“ řekl a zaculil se přes rameno. Vrátili

jsme se k trávníku, přešli jsme přes něj a on se pak vydal po

stezce vedoucí kolem budovy ze škvárobetonových tvárnic. Přitom stále hovořil přes rameno.

„Rádi bychom, kdybyste s

námi zůstal, a rádi bychom vás poznali. Chceme, abyste měl

pocit, že jste součástí naší rodiny.“ Na konci stezky se

zastavil a teatrálně rozmáchlým gestem natáhl ruku. „Tudy,“

řekl a zamrkal, jako b y chtěl říci: Já prostě vím, že to tu budete ZBOŽŇOVAT!

Vykročil jsem kupředu, odbočil za roh a spatřil za

dvěma stoly třicet obličejů, které ke mně rozzářeně v zhl í že l y. D o v e o v i stoupenci. Jeden nebo dva z nich se

napůl zvedli ze židličky a začali se zeširoka zubit, neboť si

oči vi dně ne b yl i j i s t í , j a k á je předepsaná etiketa. Odkudsi zezadu se ozval bázlivý potlesk. Stoly se prohýbaly jídlem,

č e r s tv ý v á n e k zv e d a l sváteční pestrobarevné ubrousky a

ubrusy, čechral lidem košile a třepetal mohutným nadšeným

transparentem zavěšeným nad jejich hlavami:

VÍTEJTE NA CUAGACH EILEANU!!!

„Joe,“ ř ekl Blake, natáhl r uku a ukázal na stolovníky,

„ J o e O a k e s . S e zna mte s e s Psychogenickým léčitelským duchovenstvem. Vítejte v naší

rodině!“

Te p r v e v t u c hv í l i j s e m asi doopravdy uvěřil, že si mě

nikdo na Ostrově sviní nespojil s Joem Finnem před dvaceti

lety, s oním slavným sokem Malachiho Dovea.

Příběh Aleistera Crowleyho zná asi každý, že? O tom,

j a k s e „ v e l ké zv í ř e “ Crowley pokusilo vyvolat Pana? Je to

jednoduché jako facka. V kostce to proběhlo asi takto:

Crowleyho učedníci uzamkli svého učitele spolu s jeho

synem McAleisterem v pokoji v nejvyšším patře jednoho pařížského hotelu a slíbili mu, že za

žádných okolností do

pokoje až do rána nevkročí, ať už z něj uslyší jakékoliv

zvuky. Čekali dole, schoulení a zachumlaní do dek, protože

v hotelu začalo být nevysvětlitelně chladno. Celou noc s

hrůzou poslouchali, j a k r i tuál v nejvyšším patře přerůstá v

sérii úderů, výkřiků a skřípění dřeva. Obvyklé nesmysly. A

když se pak za rozbřesku konečně rozhostilo ticho, opatrně

se vydali po schodech vzhůru, leč nalezli zde jen uzamčené

dveře a ztichlý pokoj. Jakmile ovšem dveře vyrazili, seznali, že Crowleyův rituál skončil

úspěchem. Jeho syn McAleister

ležel na jedné straně pokoje mrtev, zatímco na druhé se

svíjel Crowley, nahý, zkrvavený a blábolící. Musel strávit

č tyř i měsíce v léčebně duševně nemocných, než dokázal znovu promluvit.

J e to slavná historka, jak už to v podobných případech bývá. Jediný problém j e v tom, že se to ve skutečnosti

nestalo. J e t o j e n mýtus, součást Crowleyovy touhy po sebepropagaci a šoumenství. Satanisté už takoví bývají – v podstatě jde jen o bandu teatrálních

týpků, jejichž hlavním

cílem je podle mého skromného názoru parádně si zašoustat.

C o j s e m t e d y o č e ká v a l od Psychogenického léčitelského duchovenstva? Už si přesně nevzpomínám, ale

p r a v d ě p o d o b ně j e n obvyklé nesmysly: gotická roucha,

oltářní rituály, zpěv na stromech při západu slunce. Jestli

jsem však něco neočekával, tak to byli tihle obyčejní, vesměs středostavovští lidé

oblečení tak, jako by si v sobotu odpoledne vyrazili na nákupy.

„Víte, Joe, my jsme úplně normální,“ prohlásil Blake a

ukázal mi na židličku. „Rozhodně vás tu nesníme!“

„Ne,“ zasmál se jeden z dalších stolovníků. „Ani se vás nebudeme snažit obrátit na víru!“

Takový mě l te d y b ý t mů j první dojem – normálnost a

prosluněná spořádanost, k a m se člověk podívá, od

ginghamových ubrusů až po domácké jídlo: závitky plněné

v a j e č ný m k r é m e m a sypané pažitkou, neforemné hroudy vepřové sekané, velké kovové mísy

s bramborovým salátem.

V kouřově vyhlížejících karafách rozestavěných v

pravidelných intervalech na stole tu měli dokonce i víno, a

kamkoliv j s em s e podíval, viděl jsem příjemně se tvářící

l i d i , k t e ř í s e n a m ě zubili, natahovali ruce a říkali: „Ahoj,

Joe!“ Bez ohledu na jejich počínání jsem se však nemohl

ubr áni t t o mu, a b y m i v šedé mozkové kůře nezačala rezonovat o na písnička o d REM: „Rozzáření šťastní lidé.“

Všichni b yl i t a k šťastní, ž e to působilo téměř ponurým

d o j me m… „ Rozzáření šťastní lidé.“ A pak ta zatracená

p r o s l u n ě n o s t . Instantní prosluněnost. Očividně si přáli, abych si to o nich myslel.

A taky se na mě zkoušeli důmyslně střídat. Každých

deset minut se mi vyměnil soused, a ať už se vedle mě

posadil kdokoliv, okamžitě zahájil intenzivní propagační

přednášku o komunitě, během níž se mi do omrzení

pokoušel sdělit, kolik tvrdé práce si vyžádá provoz Centra

pozitivního života a kolik lásky i poctivého úsilí již všichni do ostrova Cuagach Eilean

investovali.

„ V š e c h n o s e t u d ě l á s bezvýhradnou citlivostí vůči

životnímu prostředí: recyklujeme, nepoužíváme pesticidy

ani herbicidy a oslavujeme vše, co nám bohyně Gaia i

Hospodin prostřednictvím Cuagach Eileanu dávají. Chceme

j i m t o alespoň malým způsobem splatit. Vidíte tamhlety

stromy? Ty vysoké? Tak ty jsme zasadili my.“

„Čím více tuhle půdu milujeme, tím bohatěji nám to

oplácí. Veškeré ovoce a zeleninu si pěstujeme sami. A věřte mi: pokud jde o velikost a chuť

naší zeleniny, nemůžou se s námi měřit ani místní ekovesničky.“

„Vidíte tu jídelnu? Tak tam jsem dělal okna. Než jsem z

Boží milosti přišel sem, pracoval jsem jako tesař. Všechno

t o dřevo pochází z obnovitelných zdrojů – část z něj je

p ř í mo z Cuagache. Momentálně vyrábím nové dveře do chatek.“

Následoval jeden vysoký Afričan v dašiki, který mi

vyprávěl, že do Anglie přicestoval jako misionář, aby zde

hlásal s l ovo B o ží Britům: „Ten hrdý národ totiž na Boha

zapomněl.“ ( Chápete t o ? Takže Nigerijec bude nám

zvěstovat křesťanství – t o mu se říká výměna rolí!) Nikdo

v š a k a ž d o s u d nevyslovil Malachiho jméno, což mi

připadalo trochu zvláštní. Čekal jsem dost dlouho, aby to

vypadalo jako normální zvědavost, jakmile se na něj zeptám,

a pak jsem konečně řekl: „ A co se stalo s vaším zakladatelem, Malachim Dovem? Nikde ho tu nevidím.“

Misionář s e n a m ě usmíval, ale když jsem vyslovil to

jméno, začal být jeho úsměv trochu kožený a oči vzdálené.

Zářit ovšem nepřestal.

„ Te n j e pryč,“ ř e kl s falešnou srdečností. „Odešel už před lety. Sešel z cesty.“ „Sebevražda,“ poznamenal jsem. „Psalo se, že má sklony k sebevraždě.“

Afričan nehnul a n i br vou. Jeho úsměv se napjal a

rozšířil. „Je pryč,“ zopakoval. „Už je to dlouho. Sešel z cesty.“

„Děkujeme, že jste se na Malachiho zeptal.“ Po mém

boku se náhle zjevil Blake, položil mi ruku na loket a otočil

mě o d misionáře. „Náš zakladatel,

Malachi, posel. Držíme

jeho jméno v úctě, byť na ně mnozí zapomněli.“

„ Kd yž j s e m s e n a t e nto výlet připravoval, vyrozuměl

j s e m, ž e s p á c ha l sebevraždu.“ Pohlédl jsem přes stůl na

bezkrevné obličeje stolujících žen, z nichž jedna si

z l o me n ý m n e h t e m metodicky vydlabávala ze zubů kus

chrupavky. „Nechápu, jaký k tomu mohl mít důvod. V tomhle ráji.“

„ Ne , n e , ne . “ Blake m ě zahrnul stejně jalovým úsměvem jako před ním misionář. „Náš zakladatel ještě u

Pána není.“

Zarazil jsem se. Tohle bylo zajímavé. „Takže on žije?“ „Ó, ano.“

„Jenže kde potom sakra…“ Znovu jsem se zarazil. „Jenže kde potom je?“

„Je…, je pryč. Odjel. Už docela dávno.“ „Kam? Do Nového Mexika?“ Mlčení. „Do Londýna?“

„ Od j e l , “ zopa kova l B l a k e se strnulým úsměvem a za o č i ma s e m u spouštěla opona. „Děkujeme vám za zájem,

Joe. Až přijde čas, sdělím vám vše, co si přejete o Malachim

Doveovi vědět. Až přijde čas.“

Když slunce překročilo zenit a stíny stromů na útesech

se přesunuly jako hodinové ručičky, měl už jsem za sebou

seznámení nejméně s polovinou komunity: s chlapy s

širokými hrudníky v džínsových košilích a sandálech, kteří

během řeči sympaticky nakláněli hlavu na stranu, s jedním

starším exprofesorem teologie v brýlích s drátěnou

o b r o uč ko u, j e n ž n a ostrově vyhledal dříve používanou

sladkovodní studnu a vytvořil čerpací systém, který napájel

c e l o u komunitu, s e seriózně se tvářícími studentkami v

k v ě t o v a n ý c h s u k n í c h , které dokázaly celé hodiny vášnivě

rozprávět o teoretických základech Psychogenického léčitelského duchovenstva.

Naučil jsem s e takový trik: umím kývat hlavou a

udr žovat nenucenou konverzaci, zatímco jiná část mého já

se od této nudné reality odlepí a svobodně pluje prostorem.

Usmíval jsem se a přitakával, avšak moje nitro se nacházelo

úplně jinde a rozebíralo Blakeova slova: Malachi není mrtev. Mě l j sem snad proto stále

svůj klid na duši? A jak

n á m m o h l j e n t a k z mi z e t z hledáčku? Kdyby si byl založil

duchovní instituci n ě k d e jinde, dozvěděl bych se o tom.

Napadala m ě nejrůznější místa, kam se mohl vydat,

ne j r ůzně j š í k o n e x e , kterými disponoval. Pocházel z

Londýna. Bylo by však zvláštní, kdyby v posledních dvaceti letech bydlel ve stejném městě jako

já.

Ať už se však s jejich zakladatelem

stalo cokoliv, členů

P s yc ho ge n i c ké ho léčitelského duchovenstva se to nijak netýkalo. Jakmile se člověk naladil

na jejich vlnu, začalo mu

to být jasné jako facka. Dělo se tu něco jiného. Panoval zde jakýsi rozkol. Potíže v ráji.

Na protějším konci stolu totiž seděla skupinka asi osmi

l i d í , kte ř í s e tvář i l i mr zutě a nevyvíjeli sebemenší snahu

vstát a jít se mi představit. Všiml jsem si, že si mezi sebou

nervózně šuškají, a když si mysleli, že se nedívám,

neubránili s e ně kte ř í z nich pokušení ohlédnout se přes

rameno k útesu. Blake ovšem postřehl, že jsem si jich všiml. Sebral sklenici, poplácal m ě po

rameni a řekl: „Pojďte. Seznámím v á s s Garrickovými. Dříve nebo později by k tomu stejně došlo.“

Benjamin Garrick, který pracoval jako pokladník

C e n t r a , b y l v y s o k ý , ztrhaně působící muž s krátkým

sestřihem a šedou košilí zapnutou až ke krku. Jeho manželka

sedící napravo od něj pak měla kostnatou postavu a obličej s

mužskými r ys y – n a s o b ě měla kaftan ledňáčkově modré

barvy a šátek, zpod něhož jí vykukovaly nazrzlé kadeře. Oba

p o k ý v a l i h l a v a mi , o b a mě pozdravili, ale vítaným hostem

jsem u nich rozhodně nebyl. To už člověk pozná. Zejména

S us a n Garricková b y m ě ráda viděla mrtvého. Škrobeně

seděla u stolu a významně uhýbala očima, zatímco mi její

manžel nabubřele sděloval detaily o finanční situaci ostrova.

Te p r v e a s i p o p ě t i minutách konverzace položila vidličku,

nasála vzduch a konečně přerušila mlčení. „Je jižní,“

poznamenala a zrzavé lokny s e jí pod šátkem zachvěly.

„Neměli jsme sem chodit, když fouká z jihu.“

„ T e ď n e , “ zamumlala ž e n a v omšelém slamáčku, která

seděla opodál.

Benjamin Garrick protáhl obličej, jemně si zakryl ústa ubrouskem a pod vousy zamumlal: „Ať si to vyřeší Blake, miláčku.“

J e ho manželka v š a k každopádně něco rozpoutala.

Koutkem oka jsem si totiž všiml, že také další ženy se

zašklebily, svraštily nosy a jedna nebo dvě z nich se otočily

zády k útesu. Odložil jsem vidličku a zavětřil. Vzduchem se

opr avdu c o s i l i nul o – zápach něčeho shnilého. Hynoucí vegetace? N e b o s e p t i k zdejší

komunity? Bylo to

nezaměnitelné: pach, jenž vzniká nejčistší destilací nemoci a

smrti. Vzpomněl jsem s i na hnijící maso zachycené pod odpadní trubkou.

J e d na č i d v ě ž e n y z a stolem odstrčily talíře, zatímco

další se s nešťastným výrazem pokoušely dojíst bramborový

salát. Jedna z nich vytáhla kapesník a zakryla si nos.

„Hej,“ řekl Blake, naklonil se k nim a nožem ukázal na

jejich talíře. Sám pokračoval ve žvýkání a významně kývl i

na ně. Ženy zaváhaly, po několika vteřinách se s bezbarvými

výrazy ve tvářích opět statečně chopily vidliček a vsunuly si

d o ú s t další sousto, během jehož žvýkání klopily oči do talířů.

„ C o t o cítíte?“ zeptal j s em s e a naklonil se přes

Garricka, abych viděl na jeho manželku.

Ta zavrtěla hlavou, ucpala si nos, pohlédla na Blakea a neslyšně zamumlala: „Nic, vůbec nic.“

„Co to je?“ zeptal jsem se znovu a moje oči zabloudily

k vrcholku útesu, kde slunce zářilo tak ostře, že vykrajovalo

obrysy jednotlivých lístků jako u kaktusů v poušti. „Povězte mi to.“

„Všechno má svůj čas,“ řekl Blake a věnoval mi povzbudivý úsměv. Zvedl karafu. „Dáte si ještě víno? Chceme, abyste se bavil.“

„Co je tam nahoře na útesu?“ vyzvídal jsem. „Budu se

bavit víc, když mi prozradíte, nač se tam všichni díváte.“

„Vidíš?“ řekla Susan Garricková stroze, odsunula se od

stolu, vstala a zaklesla oči do Blakea. „Říkala jsem ti, že do

toho bude strkat nos. To novináři dělají. Bude pokoušet…“

„To by stačilo, Susan,“ přerušil ji Blake. „Nech si svoje rady.“

Benjamin položil manželce ruku na rameno a stáhl ji

zpátky n a židli. Susan Garricková pomalu usedla a celá

brunátná upřela pohled n a Blakea, jako by ho nenáviděla více než všechno ostatní na světě.

„ A teď,“ řekl Blake s úsměvem, uchopil mě za paži a trochu násilně mě vytáhl n a nohy, „pojďte se mnou, Joe. Ukážu vám zbytek našeho ráje.“

7

Odpoledne s e chýlilo k závěru a

všichni členové

komunity odpovídali na mé otázky stejně. Malachi je pryč.

Je pryč. Odešel od nás. Blake vám všechno řekne, až přijde

čas. Zatímco dva starší muži v modrých plátěných zástěrách

sklízeli ze stolu zbytky jídla, j á byl pozván na prohlídku

komunity. Znáte to: generátor, odpadní systém, sady a řádky

fazolí. Dostal jsem nezralé švestky ze stromů a čerstvou

ú s t ř i c i s loupnutou z e s k a l u přístaviště. Dovlekli mě do

obrovské stodoly a nutili mě sledovat, jak břidlicové tabulky projíždějí řezačkou, p o t é jsou

obráceny, naleštěny a

namazány l něným olejem, načež jsou z nich vyráběny

keltské kříže, jejichž prodejem na pevnině si komunita

vydělává na živobytí. Přitom mě všude následovala kohorta

lidí, kteří mi poletovali kolem loktů a dychtivě ukazovali,

jak dobře se o toto místo starají. Ať už jsme však šli

kamkoliv, nikdy jsme neopustili svahy na úpatí útesu.

„Kde jsou ta prasata?“ dotázal jsem se Blakea, když

j sme vstoupili d o malého l es a a konečně začali stoupat po pěšině směrem k útesům. Naše

exkurze už trvala přes dvě

hodiny, takže se uvítací výbor ztenčil na jeho osobu a jednu

mr zutou postpubertální h o l k u s rukama jako párátka, která

s e na b í d l a , ž e m i během fotografování podrží pouzdro od

aparátu. „Říká se tomu Ostrov sviní, ale žádná prasata jsem tu neviděl.“

„Ano,“ řekl Blake a s úsměvem mě uchopil za ruku, „ale to je jen taková přezdívka. Skutečný název ostrova zní Cuagach Eilean. ‚Kulhající ostrov‘. S prasaty to nemá nic společného.“

„Takže tu žádná prasata nejsou?“ Blake se zarazil a zřejmě zvažoval, co odpovědět. Po

c hví l i uvažování s e v š a k celý rozzářil a bodře řekl:

„Podívejte na tohle!“ Načež vyrazil po stezce vedoucí od

pěšiny, na níž jsme právě stáli, kamsi do lesní temnoty. „Už

jsme tady! Blížíme se ke skutečnému srdci naší komunity.“

Vydal jsem se za ním a po několika metrech jsme došli

k ošuntělému prkennému kostelu, který se napůl ukrýval ve

stromoví před námi a z porostu vystupoval jen díky pásům s l u n e č n í h o s v ě t l a . Měl

obdélníkovou věž zakončenou

krátkou špičkou a dvě barevná okna v gotickém slohu, v

nichž bylo několik rozbitých tabulek nahrazeno obyčejným

sklem. Bě he m l e t obrostla celá stavba břečťanem, který

o s a d ní c i ods tr a ni l i a zatřeli poškozená místa, která teď z

fasády vystupovala v podivných texturách připomínajících

stopy p o přílivové vodě. V pásu slunečního světla

dopadajícího d o trávy nalevo ode dveří se tyčil krucifix v

životní velikosti – podobně jako keltský kříž na trávníku byl i on vytesán z kamene. Na kříži pak

visela neuměle

vyrobená socha Krista. Jeho tvář mi trochu připomínala

zvl á š tní fi l ipínskou ikonografii, kterou jsem kdysi

vyfotografoval v Manile: vyceněné zuby s odhalenými

dásněmi jako u nějakého zvířete vyjícího utrpením, spousta

drobných ďobanců a dalších znamének na těle. Když jsem si

však zastínil oči a prohlédl si znaménka pořádně, viděl jsem,

že je to řada čísel vyškrábaných do kůže.

„ T o j e předpokládaný počet obyvatel ve všech státech

světa v roce dva tisíce dvacet,“ vysvětlil Blake. „Vzhledem

k l é k a ř s k ý m z á s a h ů m do přirozeného cyklu života a smrti

věříme, že tato čísla jsou vypálena do Kristovy kůže, že

dokonce i nyní pociťuje n a místě, kde sedí s Otcem, muka

této planety. Pojďte dovnitř.“ Otevřel dveře a přidržel mi je.

V přítmí jsem spatřil studenou dlážděnou podlahu a zachytil

jsem vůni kafru, mořidla a červeného vína. „Projděte kolem

něj, Joe,“ vyzval mě Blake. „Dívá se na vás pouze s láskou.

Pouze s láskou a soucitem. Projděte kolem něj. A vstupte

dovnitř.“

Nutnost projít t a k bl í zko kolem krucifixu mě trochu

vyváděla z míry. Kristus byl vysoký téměř jako já a vypadal

tak živě, ž e projít kolem jeho očí bylo jako ocitnout se v

přítomnosti mrtvého. Upř e l jsem pohled přímo před sebe,

sklonil s e a vstoupil d o zšeřelého vestibulu, kde už stál Blake čelem ke mně. „Chci, abyste viděl tohle, Joe.“

Zůstal jsem nehybně stát, dokud si mé oči nezvykly na

světlo. Dvě gotická okna z a mnou vrhala pestrobarevné

světlo n a dlážděnou podlahu, ale zbytek kaple se utápěl v

přítmí. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil proč. Otočil jsem

se, ohlédl se zpátky ke dveřím a všiml si, že okapnicová věž

o b s a h u j í c í m a l ý vestibul představuje jedinou zvenčí

viditelnou č á s t s tavby – zbytek kaple, který se za Blakem

ztrácel v temnotě, byl vytesán hluboko do útesu. Všechno –

oltář, kazatelna, klenutý strop, ba dokonce i lavice – tu bylo

v ytv o ř e no z j a ké ho s i šedého žilkovaného kamene. Venku

panoval jeden z nejteplejších dní v roce, ale uvnitř kaple

bylo chladněji než v mrazáku.

„To jsme vytvořili my,“ řekl Blake hrdě a jeho hlas se

odrážel od stěn, „kladivy a dláty, z vlastního potu. Práce

nám od začátku do konce trvala tři roky. Nepřetržitě nás tu

pracovalo patnáct. Dokážete si představit, s jakou láskou,

Joe, s jakou láskou musela být taková stavba budována?“

Vyt á hl j s e m fotoaparát, podal pouzdro dívce a udělal

pár fotek. Přístroj jsem s i položil kvůli stabilitě na lavici, protože jsem nechtěl použít blesk. Na protější stěně visel dřevěný kříž a pod ním se ve

zlatém oblouku šířícím se jako

sluneční paprsky p o stěnách táhla slova: Opusťte svět, j a k m i l e v á s Pán povolá. Nevzpěčujte se jeho vůli. Přijměte

jeho milosrdenství a vnímejte, jak klíčí ve vašem nitru. Oltář

byl skutečně velký a podle vnějších znaků se zdálo, že ho

vytvořila stejná osoba jako ten krucifix venku. „A co se tady

koná?“ zeptal jsem se a prošel mezi lavicemi.

„Co se tady koná?“ Blake se nervózně zasmál a vycenil

přitom své dlouhé zuby, jako by nemohl uvěřit, že mu kladu

tak hloupou otázku. Pohlédl na dívku, aby se s ní podělil o

svou nevěřícnost. „ Co s e koná ve většině křesťanských

kaplí? Pořádáme zde modlitby a bohoslužby.“

„Modlitby?“ Sklopil jsem fotoaparát. „Bohoslužby?“

Blake s i m ě zkoumavě prohlédl světlýma očima.

„Přesně t a k. B y l j s t e ně kd y na nějaké křesťanské bohoslužbě, Joe?“

„Ano, Blakeu, byl. Dostanu pozvání i na nějakou vaši?“ „Ano, dostanete. Až přijde čas.“

Usmál jsem se na něj a fixoval ho pohledem. Hráli jsme

teď spolu hru a oba jsme to věděli. „Co ten zámek?“ změnil

jsem téma a kývl n a velké hlavní dveře. „Vypadá vskutku

nedobytně.“ Všiml jsem si ho hned, když jsme sem přišli –

b y l t o obrovský železný zámek, který se dal odemknout z

obou stran. Zevnitř v něm vězel klíč a po celé délce vnitřní strany dveří ho doplňovaly petlice. Okna přitom neměla

ž á d n é k l i č k y , p r o t o ž e byla vestavěna tak, aby se nedala

otevírat. Psychogenické léčitelské duchovenstvo cítilo z

nějakého důvodu potřebu zamykat kapli vzdálenou mnoho

kilometrů od pevniny. „Tak masivní zámek by se hodil spíš

d o bunkru.“ Potměšile j s e m na Blakea mrkl. „Ale myslím,

že také o tomhle mi budete vyprávět. Až přijde čas?“

Blake se napřímil do maximální velikosti a zhluboka se

nadechl. „Zůstanete s námi přes noc, viďte, Joe? Nemám v

úmyslu se vracet na pevninu. V mé chatce je pro vás připravena postel.“ K r á t c e j s e m s e zasmál. „Samozřejmě že tady zůstanu, Blakeu. Samozřejmě.“

8

Po exkurzi mě Blake na hodinku pustil ze spárů, abych

si mohl udělat pár fotek – směl jsem jít kamkoliv, jenom ne

do svahu k útesům. Jako gardedámu se mnou Blake poslal

onu postpubertální dívku. Nesla mi během focení pouzdro,

držela m i objektiv a m o c toho nenamluvila – tedy až do

chvíle, kdy jsme se ocitli mimo dohled z chatek. Právě když

jsem vyměňoval objektiv, přitočila se ke mně a řekla mi

téměř do ucha: „Jsou na druhé straně ostrova.“ Zarazil j sem s e a pohlédl n a ni.

Měla velmi bledý

obličej a chladně modré vodnaté oči připomínající dva bazénky. „Prasata. Ptal jste se na ta prasata. A já vám říkám, že

jsou tam.“ Hodila očima k útesu a kývla, jako by mi to ráda

ukázala rukou, a l e bála s e , ž e ji přitom někdo zahlédne. „Tamhle. A ž tam n a druhé straně. Jenže tam vás vůbec nikdo nepustí.“

Sklopil jsem fotoaparát. „Proč? Co tam je?“

„ To v á m nemůžu říct. Nemáme s váma o tom mluvit. Poví vám to Blake.“

Zkoumavě jsem si ji prohlédl. Měla zplihlé blonďaté

vlasy zahrnuté z a u š i a byl a tak bledá a vyzáblá, že téměř

vzbuzovala l í tost: pavoučí prsty, chodidla posetá puchýři a

boláky a napěchovaná do růžových plastových sandálů. „A kdo jsi ty?“

Dívka s e zašklebila, otřela s i ruku do kraťasů a podala

m i j i . „ J á j sem Sovereign. J o , já vím, divný jméno,

Vladařka. Ale t a k h l e mě pojmenovali rodiče. Protože moje

narození bylo pro komunitu strašně cenné. Asi.“

„Ty ses narodila tady?“ „ J o , a l e tohle místo m i strašně nesedí. Až mi bude osmnáct, tak ještě ten den jim odsud frnknu.“ Naznačila

rukou letadlo a vyletěla s ní m do vzduchu směrem k pevnině. „Papá, húhú, vlak už jede – tady už mě nikdo

neuvidí. Zbývají mi jen čtyři měsíce.“ „Kdo jsou tvoji rodiče?“

„Garrickovi. Už jste se s nima seznámil. Ti, co se tváří, jako že mají v zadku třísku.“ „Ano. Ty už znám.“

„Vím, co si myslíte – že je to tu jako ve starobinci, že

j o ? “ Zaculila se a odhalila chybějící špičák nalevo. Nemají

tu lékařskou péči, blesklo mi hlavou. „Čekali do osmatřiceti,

než j sem s e j i m narodila. Totální magoři. Humus, že jo?

Jenže tak to tady chodí. Je to tu jen hromada dementů.“

Přestala s e us mí vat a několik okamžiků si mě prohlížela,

přičemž poškubávala no ha ma a kousala si nehet na palci.

„Ale vy nevypadáte jako novinář.“ Vytáhla si palec z úst.

„Už vám to někdo někdy řekl? Já hodně koukám na televizi

a vím, jak by měl novinář vypadat – jenže když jsem uviděla

vás, tak mě ze všeho nejdřív napadlo, že teda ani náhodou,

že ten chlap fakt jako novinář nevypadá.“

Sklopil jsem oči ke svým otrhaným kraťasům, velkým

skvrnitým dlaním a špinavým a rozšmajdaným sandálům, které musely chodit úplně všude. Měla pravdu – přestože

j s e m mě l diplom z psychologie, útulný dům a zaměstnání,

nějak jsem v sobě stále nedokázal zapřít dokaře z

Merseyside. Podařilo s e mi t o jen jednou přes léto, když jsem se snažil pomoct tátovi, ale

jinak jsem to měl v rodině

a vězelo to ve mně jako DNA. „Já vím,“ řekl jsem,

„vypadám spíš jako přístavní dělník.“

„Jo, přesně tak. Vypadáte jako přístavní dělník.“

Nasadil jsem n a objektiv víčko a pozorně jsem si ji prohlédl. „Sovereign,“ ř ekl jsem, „co se tady děje? Co se

děje v tom kostele? Pro jaké rituály byl postaven?“

Dívka s e zasmála. „ Já vím, c o si myslíte. Vím o tom

videu – říkala jsem vám, že se díváme na televizi.“ „Tak co to bylo? Ta věc na pláži.

Kdo je to?“

„Přijde na to, koho s e ptáte. Jeden člověk vám řekne

jednu věc, zatímco někdo jiný tvrdí něco jiného.“ „A co ty? Co tvrdíš ty?“

„Já tvrdím, že nejsme žádní satanisti. V tom kostele se

ne dě j e n i c j i né ho n e ž obvyklé hovadiny. Modlitby,

tamburíny, máma s tátou ze sebe dělají totální idioty. Nuda, a ž t o bolí. A taky j e t a m zima. Máma říkala, že už tam nemusím chodit, akorát v neděli.“

„ A c o t y zámky n a dveřích? Jsou bytelné. Vypadají,

jako by někdo nechtěl někoho pustit ven.“ Sovereign překvapeně zamžourala. Poté se její výraz projasnil a ona se krátce zasmála. „Ale ne, Joe!“ Poklepala

si na spánek, jako by mi chtěla dát najevo, že jsem úplný

trouba. „ N e v e n ! Dovnitř. Oni nechtějí nikomu bránit, aby

odtamtud odešel ven. Oni s e snaží zabránit, aby se něco dostalo dovnitř.“

„ Nehodl áte mi odpovědět na žádnou z otázek, na které

chci slyšet odpověď. Nechcete se bavit o svých rituálech ani o zvěstech, které o vás kolují. Ani o

tom, proč jsou všichni

jako na jehlách, kdykoliv přijde řeč na to, co je na vrcholku

toho útesu. Místo toho mě zásobujete naučenými frázemi o

tom, j a k dobře s e Psychogenické léčitelské duchovenstvo

stará o Cuagach Eilean.“ Naklonil jsem se přes stůl a

dopomohl si k další sklence Blakeova ginu. Bylo už pozdě –

téměř půlnoc – a my se před pár hodinami vrátili po večeři v

jídelně do jeho chatky. Momentálně jsme seděli u

kuchyňského stolu kousek od okna s výhledem na útes. Venku byla tma a my viděli ve skle

odrazy – vlastní obličeje

osvětlené zespoda drobnou stolní lampičkou. Sovereign mi

poskytla p á r náznaků a j á teď potřeboval, aby mi Blake poskytl pravdu.

„A víte co?“ řekl jsem, odsunul láhev, znovu se posadil

na židli a uchopil sklenku. „Nemůžu se zbavit dojmu, že se

m i tohle u ž jednou stalo. Skoro před deseti lety. V souvislosti s revolucí na Eiggu.“ Blake si opřel spánek o palec. Mezi dvěma nataženými

prsty svíral hořící doutník. „Jo,“ řekl a vyrovnaně se na mě

podíval. „A co má být?“

„Patřil jsem k novinářům, kteří tu zprávu vynesli do

světa. Zajistil jsem jí potřebnou publicitu.“

Bl a ke ml č ky pokýval hl avou a čekal, jestli ještě něco dodám. Usmál jsem se na něj. „Tento ostrov jste si koupili

za peníze Malachiho Dovea, j e to tak? Nastěhovali jste se

sem s ním, ale o n t u teď není – a nikdo o něm nechce

mluvit. Takže si o mě klidně říkejte, že jsem drzý, Blakeu,

ale mně nezbývá než provést jistý argumentační skok a naznačit, že jste si mě sem pozvali

pod falešnou záminkou.“

Ukázal jsem na něj prstem a lstivě se na něj usmál. „Mám

takový dojem, že o satanismu tu toho moc neuslyším. Stejně

jako o tom videu. Podle m ě vás Malachi všechny opustil a

kamsi odešel – a v á s t o naplňuje nejistotou. Rádi byste

vybr a l i dostatek p e ně z a celý ostrov od něj odkoupili. A

protože prodejem těch křížů s i dost peněz nevyděláte,

musíte se ucházet o dary. A ode mě chcete, abych s

Cuagachem udělal totéž co kdysi s Eiggem.“ „Jste bystrý, Joe.“

„ Ano, Blakeu.“ Obrátil j s e m do sebe gin, rázně jsem

položil sklenici na stůl před něj a upřel na něj pohled. „To jsem.“

Nastalo dlouhé ticho. Chtěl jsem, aby se alespoň trochu

ošil. Po drahné době si Blake odkašlal, sklopil oči, odklepal

doutník do popelníku a nervózně si poposedl. „Vůbec nám

nepřeje štěstí, Joe. Věci se nevyvíjejí dobře.“

„To je v pořádku.“ Povzdechl jsem si. „Vlastně je to

prosté. V y m i poskytnete příběh, který chci – ten o

satanismu –, já k němu přilípnu tklivou omáčku, nechám ho

některým celostátním deníkem zveřejnit jako velký materiál,

a než se nadějete, bude celý národ plakat s vámi. Je Dove ochoten ostrov prodat?“

„Ne. Ale pokud seženeme dost peněz na soudní výlohy

a podaří se nám prokázat jeho nesvéprávnost, mohli bychom

mu snad zajistit soudně nařízenou ústavní léčbu, tady nebo v

A n g l i i . S e ž e n e m e soudního zprostředkovatele, získáme

plnou mo c a můžeme t e n ostrov koupit. Neošidíme ho – dáme mu přesně to, co za něj

zaplatil.“

„Nesvéprávnost?“ S kl o ni l jsem hlavu, abych si zapálil

cigaretu a protřel si oči. „Na jakém základě?“

„ Na základě toho, ž e n a Cuagach Eileanu praktikuje satanismus.“

Zarazil jsem se. Plamínek zapalovače zamihotal a zhasl.

Upřel jsem na Blakea pohled a on ho pevně opětoval.

„Řekl jsem na základě toho, že na našem ostrově praktikuje…“

„Já vás slyšel.“ Znovu jsem cvakl zapalovačem, zapálil si cigaretu a zvedl hlavu. „On je

pořád na Cuagachi? To se

mi snažíte sdělit? On se nevrátil do Států? Nebo do Londýna?“

Blake s e s hlasitým zaskřípěním odsunul na židli.

„ Pojďte r a dě j i z a mno u, Joe.“ Pokynul mi doutníkem. „Pojďte sem.“

Vešli jsme do chodby v zadní části domu.

„ B y l j s e m j e d ní m z prvních Malachiho učedníků,“

prohlásil. „Já, Benjamin Garrick a jeho žena Susan. Tato

chatka byla první stavbou, kterou jsme na Cuagachi

vybudovali, a toto byla naše zasedací místnost. Neměl jsem to srdce ji jakkoli změnit.“

Od e mkl t ě ž k é pl aňkové dveře, rozsvítil světlo a uvedl

m ě d o malého přístavku. Te n byl vybudován ze stejného

kamene jako zbytek chatky a měl malé vertikální okno, ale

očividně v něm nikdo nebydlel, protože tam panovala zima a

nepořádek. T e n k ý ko b e r e c na podlaze byl plný skvrn a na

s těnách v i s e l y pl akáty z turné Malachiho Dovea v

sedmdesátých letech. Pomalu jsem obešel místnost a zadíval se na ně: Dove na pódiu, bodový

reflektor vytvářející kolem

j e h o hl a v y svatozář, Malachiho studiový portrét s bradou

o p ř e no u o r u c e a upřímným důvěrným výrazem s očima

upř enýma d o objektivu. Další snímek ho zachycoval na

zá de c h s e zavřenýma o č i ma a rukama na prsou, jako by

ležel v rakvi. Pozorně j sem s i tu fotku prohlédl. Bez brýlí

v yp a d a l o t e kl e a s t a ř e . Pod snímkem byla natištěna slova:

„Až mne Bůh povolá, stanu po jeho boku.“

„Co to dělá?“ zeptal jsem se. „Modlí se. Tahle poloha na zádech

je jediná, v níž se

dokáže soustředit. Pokud je mi známo, dělá to tak dodnes.“ Podřepl jsem, abych si prohlédl hromádku

zarámovaných fotografií, které se opíraly o zeď. I na těchto

snímcích figuroval Malachi Dove, avšak tentokrát se zdálo,

ž e momentky v zni kl y z d e na ostrově. Jedna z nich ho

zachycovala s mladým Blakem a Garrickovými, kterak se vzájemně d r ž í ko l e m r a me n a

usmívají se do objektivu.

Vš e c hny c ha t ky z a n i m i byly čerstvě natřené. Paní

Garricková měla n a sobě šaty se stojáčkem od Laury

Ashley. Pouze Malachi s e nezdál ve své kůži. Působil

unaveně a schlíple a v jeho očích ukrytých za brýlemi se

zračil vzdálený výraz. Na sobě měl kaftan, který měl zakrýt,

že ztloustl, a v jeho obličeji bylo cosi napjatého a lesklého,

jako by si nechal udělat plastickou operaci. „Vypadá nemocně.“

„Byl rozrušený. V t é době žaloval jednoho novináře z

Londýna. Velice ho to skličovalo.“ „Novináře?“ Nezvedl jsem hlavu. Nechtěl jsem, aby mi

mohl číst myšlenky. Po chvíli jsem snímky znovu opřel o zeď. „Kdy to bylo?“

„V osmdesátém šestém. Ale nikdy to nedotáhl do konce. Události mu v tom zabránily.“

„To jsou ty události, o kterých mi budete vyprávět?“

Bl ake s e předklonil a vytáhl z hromádky jednu

zarámovanou fotku, na níž Dove držel kolem ramen ženu ve zdrhované haleně v řeckém stylu. „Jeho manželka,“

poznamenal Blake a poklepal na sklo. „Asuncion. Dobrá křesťanská dívka.“ Ach, Asuncion, pomyslel j sem si. Světlo mého života.

Tak ty sis ji vzal. Jako odměnu za všechny ty prdele starých ženských, do kterých musela strkat

ruku.

„Modlili se za dítě. Ale když se to

stalo, Malachiho víra se zhroutila.“

Zvedl jsem obočí a Blake pokrčil rameny. „Jo…, já vím.

Nečekali jsme to, ale Malachi byl slabší, než si kdokoli z nás

myslel. Když u Asuncion nastaly porodní bolesti, dalo se

podle jejího dechu poznat, že je někde nějaký problém. Stalo

se to přímo tady, v této místnosti.“ Zasunul fotografii zpět

d o hromádky, vstal a oprášil si ruce. „Malachi se té noci

modlil. Usilovně se s ostatními učedníky modlil, aby nalezl

sí lu. Z a kuchyňským stolem, kde jsme před chvílí seděli

spolu, jsem k němu promlouval spolu s dalšími učedníky…

Drželi jsme ho za ruce, ale ve skutečnosti jsme se mu tímto

způsobem pokoušeli podepírat srdce, Joe. Avšak ani s Boží

láskou jsme ho nedokázali přesvědčit, aby dodržel svůj slib.

Po čtyřiadvaceti hodinách naložil Asuncion na člun a odvezl ji na pevninu do nemocnice.“

„Přestože t o byl o proti zásadám, které psychogenici vyznávali?“

„Přestože t o bylo proti všemu, co jsme vyznávali.“

Blake se zadíval na podlahu, nepatrně pozvedl ruce a poté je

opět svěsil, jako by ho zklamalo, že se na koberci

nezhmotnili duchové Asuncion a Malachiho. Podíval se na

mě se zarudlýma očima. „Věřte mi, Joe.“ Dotkl se malíčkem srdce. „To, co přišlo pak, mě

štěstím nenaplnilo.“ „Proč? Co přišlo pak?“

„ Nej prve j s m e o n ě m vůbec nevěděli. Celé týdny. A

když se konečně vrátil, byl sám – a úplně zdeptaný. Ten

chlapec byl prostě zdeptaný. Přišel, posadil se ke stolu a

vyl i l s i př ede mno u srdce: jak špatný má pocit z toho, že

porušil slib, a jak už bylo stejně pozdě – Pán totiž povolal to

drobné dítko k sobě, narodilo se mrtvé, a Asuncion se

odmítla na ostrov vrátit. S Centrem pozitivního života ani s

P s y c h o g e n i c k ý m léčitelským duchovenstvem už nechtěla

mí t ni c společného – vzhledem k okolnostem jí to člověk

nemohl vyčítat.“ Blake se odmlčel, chvíli si poklepával

prstem na čelo a poté sklopil zrak, jako by byl i on příliš sklíčený, než aby mohl pokračovat. „Ale je pořád tady? Ve vesnici?“

Blake zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl sevřeným hlasem. „Po tomhle už v komunitě nemohl zůstat. Navíc byl i on svou

slabostí příliš… příliš zahanben.“ Zhluboka se nadechl.

„Jenže zároveň byl ostrov jeho domovem.“ „Takže tu zůstal?“

„Našel s i jednu starou hornickou kolonii u břidličného

dolu. Pět kilometrů odtud na jižním cípu ostrova. Na straně

přivrácené k m o ř i . Z jedné prodejny v Bellanochu mu tam

občas přivezou zásoby, ale on s nimi nemluví a ani se s nimi

nesetká. J e naprosto izolován.“ Blake zamířil k závěsu,

odtáhl ho a otevřel okno. Vyklonil se z něj a zvedl hlavu k

útesu. U úst se mu tvořil obláček páry. Venku bylo ticho a

prázdno; na ostrov se začala snášet mlha a převalovala se přes chladné hvězdy nad námi. „Pokračujeme v jeho učení,

ale jeho samotného jsme ve vesnici už dvacet let neviděli.

Dvacet let je někde tam. Dvacet let v osamění.“

Postavil j s e m s e v e d l e Blakea, otevřel si druhé okno,

vystrčil ven nos a zadíval se na místo, kde útes strmě stoupal

do noci. Pokusil jsem se představit, jak asi ostrov vypadá

me zi osadou a j i žním c í p e m – kilometry neobydlené země

svažující s e p o obou stranách do moře. Takže ty žiješ s

prasaty, Malachi, napadlo mě . A jestlipak je taky krájíš na kusy? „ A čím s e tam podle vás zabývá,

Blakeu?“ zamumlal

jsem. „Co to ten turista onoho dne natočil?“

Kd yž m i Bl ake odpověděl, zněl jeho hlas tak hluboce,

že jsem musel napínat uši, abych ho vůbec slyšel. „S

Malachim j e ně c o v e strašlivém nepořádku. Na tom konci

Cuagache se dějí věci, na které se radši snažím příliš nemyslet.“

T é no c i b y l měsí c v úplňku a vzduch byl tak

krystalický, slaný a chladný, že když jsem ležel v posteli v chatce vedle zálivu, jako bych se

nacházel někde v hrobce.

Dlouho j s e m setrvával v bdění, naslouchal sílícímu větru

venku, přemýšlel o stromech na svazích nad námi, jak se ve

větru kymácejí a ohýbají, a také o všech tajných místech, k t e r á j e j i c h p o h y b y odhalují. Malachi Dove je naživu a

nachází s e pět kilometrů odtud. V duchu jsem se neustále

vracel ke stezce, po níž jsem kráčel, než mě zastavil Blake –

Takže kam vede, Blakeu? Kam ta stezka vede? Když jsem

konečně v zd a l s na hu us no ut a vyklouzl jsem z postele, svítilo na displeji mého mobilu

02:47.

Ob l é kl j s e m s i š p i na v é staré vojenské kraťasy, popadl

batoh a kradmo sešel ze schodů. V chatce vládl klid. V

kuchyni se stále vznášela vůně našeho pijáckého dýchánku a

n a s to l e s tá l y d v ě poloprázdné sklenice. U zadních dveří

ležela n a kuchyňské l i nc e těžká svítilna a nad ní byl

přilípnutý lísteček – Blake si připomínal, že má zkontrolovat

baterie. Popadl j s e m svítilnu a vyrazil do hvězdnaté noci,

přičemž jsem za sebou opatrně zavřel dveře. Venku byla zima. Chatky vypadaly

v měsíčním světle

ojíněné a zdálo se, že mají zavřené okenice. Kromě měsíce

p o c há ze l o j e d i n é s v ě t l o ze staromódní přístavní lampy na

mo l u, kte r á probleskovala mezi stromy. Vysoko na obloze

n a d stříbropěnným zá l i v e m se mračna shlukovala do tvarů

připomínajících rozlézající se plevel, jehož jeden šlahoun se

natahuje k ostrovu, zatímco druhý se snáší nad poloostrov

Craignish, kd e s tál ná š bungalov, jako by se snažily oba

útvary propojit. Vybavi l j s e m si Lexie, jak se choulí v

posteli v e žlutém pyžamu, které se trochu vyhrnulo a

odhalilo její záda, jak boří hlavu do polštáře. Promiň, Lex,

lásko moje, pomyslel jsem si, vytáhl jsem mobilní telefon a

zkontroloval signál. Nic. V době, kdy jsme se seznámili, jí

ještě bývalo úplně jedno, zda ji nechám na noc samotnou –

vyšla by si někam s přáteli nebo by ležela v posteli s lahví

vína a dívala s e n a t u posranou televizi, kterou jsem tak

nenáviděl. Jenže teď bylo všechno jiné. Způsob, jakým

mluvila o mé práci, o všech těch nocích, které jsem nestrávil

s ní…, jako by mi tím strkala prsty do otevřené rány. Jenže,

pomyslel jsem si, když jsem strkal telefon zpátky do kapsy,

někdo t o musí dělat. Zvedl jsem batoh a chystal se vyrazit

po stezce pryč, když vtom se ozval jakýsi slabý zvuk a já se bezděky zarazil. Co to…?

Otočil j s e m s e a zadíval s e na tmavou rozeklanou

s i l uetu ú te s u; b y l a tma v š í než obloha. Ten zvuk vycházel

odtamtud. Byl tak krátký, tak pomíjivý a tak slabý, až jsem

téměř podlehl dojmu, že s e mi jen zdál. Už slyšíš přeludy,

kamaráde Oakesy. Jenže pak se ten zvuk ozval znovu –

tentokrát byl jasnější a spolehlivě mi zarazil do zad sponu

strachu. B y l te nký , osaměl ý a velmi, velmi vzdálený a já

instinktivně poznal, že ho nevydává člověk. Spíše – a mně

se v tu chvíli okamžitě vynořil před očima obraz hnijícího

masa pod odpadní trubkou – zněl jako zvířecí kvičení. Nebo vytí. Prasata.

Zahákl jsem prsty o popruhy batohu a obrátil tvář k obloze. Takto jsem dlouho

setrvával bez hnutí a napínal při

tom uši. Minuty však plynuly a ten zvuk se už neozval.

Přede mnou se vzpínal majestátný a mlčenlivý útes; ticho

j e n příležitostně narušil š u m a ševelení stromů. Nakonec

jsem nabyl dojmu, že už čekám celou věčnost, a tak jsem si

znovu upravil batoh a s občasnými pohledy na útes jsem

vyrazil po stezce. Na cestu jsem si svítil Blakeovou svítilnou.

Po chvíli jsem odbočil na úzkou cestu vinoucí se k lesu,

p ř i č e mž m i v h l a v ě vytanula vzpomínka na nejpitomější

rodinnou dovolenou, jakou jsem kdy prožil – v karavanu ve

Walesu. Já však vzpomínal spíše na ten nádherný

spiklenecký pocit, když j s em byl jako kluk v noci sám, a

také n a teflonově šedou zářivost silnice. Koho by napadlo, že asfalt ve tmě vypadá tak světle?

Zhruba sto metrů za hospodářskou budovou se asfaltová

cesta proměnila v polní a j á se konečně ocitl v lese, kde

vzápětí následoval svah. Dobrých deset minut jsem stoupal

d o hlubin temného l e s a a celou věčnost jsem neslyšel nic jiného ne ž vlastní kroky a tlukot

vlastního srdce. A pak se

stromy zničehonic rozestoupily, na obloze vyšel měsíc a já zjistil, že stojím na mýtině.

Zarazil jsem se. Přede mnou se táhl pletivový plot a

natahoval se ke hvězdám. Byl opravdu vysoký. Nejméně tři metry. Jako by pocházel ze zoo. Dlouho jsem na něj upřeně

hleděl. Ze zoo nebo z jurského parku. Uprostřed plotu přímo

naproti pěšině se nacházela vysoká brána. Byla opatřena

mohutným visacím zámkem, a ještě než jsem vykročil a zachřestil jím, bylo mi jasné, že ho

neotevřu. Pár okamžiků

jsem j en tak stál a svítil baterkou napravo a nalevo podél

plotu, který se však nepřerušovaně táhl do temnoty. Teprve

poté j sem prostrčil svítilnu okem pletiva a namířil kužel

světla k místu, k d e s e c e s ta v naprosto nezměněné podobě klikatě táhla výše a výše do lesa.

„ N o dobrá,“ zamumlal j s e m a vzpomněl si na

hospodářskou budovu, kol em níž jsem předešlého dne

procházel. „Právě proto jsi, drahý Pane na nebi, vynalezl štípačky.“ „Stůjte!“

V hospodářské budově jsem nalezl štípačky a už jsem

byl v polovině cesty zpět k bráně, když vtom jsem zaslechl

ten hlas. Prudce jsem se zastavil a srdce mi poskočilo.

„ Povídám s t ůj t e! Co si vůbec myslíte?“

Otočil jsem se a strčil štípačky do kapsy. Blake běžel po stezce za mnou, brunátný a hekající. Ve tváři měl rozhořčený výraz. „Co to tu jako…, proboha, děláte?“

„Rozhlížím se po okolí.“

„Ne! Na Cuagachu se člověk nemůže jen tak ‚rozhlížet

p o okolí‘. J e t o proti pravidlům.“ Dostihl mě a postavil se

přede mě; dýchal ztěžka a vrtěl při tom hlavou. Na sobě měl

dlouhé fialové tričko a sportovní bundu; na bosá chodidla si

s p ě š n ě n a z u l nezašněrované tenisky. „Nemůžete opustit

komunitu. Rozumíte?“ Rozsvítil malou baterku, namířil mi

j i d o tváře, poté n a můj batoh a nakonec na stezku. „Kam jste to šel?“

„Tamhle,“ odpověděl jsem přátelsky. „Chtěl jsem si jen promluvit s Dovem.“

„Ne, ne, ne, Joe!“ Blake mě popadl za rukáv a držel ho

mezi palcem a ukazováčkem, aby mi zabránil v odchodu.

„Ach, ne. Nemůžete jen tak jít a promluvit si s ním. To není

dobrý nápad. Vůbec to není dobrý nápad.“

Upřeně j s em s e zadíval n a jeho ruku na svém rukávu.

„Víte,“ řekl jsem pomalu a snažil se potlačit instinktivní

nutkání dát mu pěstí, „možná máte pravdu – možná to

opravdu není bůhvíjaký nápad. Ale já to stejně udělám.“

Vymanil jsem paži z jeho sevření a vyrazil pryč.

„Ne!“ křikl Blake a dal se znovu do běhu. Kráčel jsem

rychle, ale jemu se přesto podařilo mě předběhnout,

rozpřáhnout r uce a couvat přede mnou, aby mi zabránil v

dalším pohybu. „Jen přes mou mrtvolu.“

Zastavil jsem se a pohlédl na jeho šlachovité nohy a pr apodi vně r ozžvej kl ou lebku. Vážil zhruba polovinu toho

co já. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou. „Snad mi nechcete říct, že se se mnou hodláte prát?“

„Nesmějte s e mi , “ odsekl Blake hrubě. „Neopovažujte

s e m i smát, chlapečku. Jestli vás nepřeperu já, tak ostatní

ano. Za pár minut by byli tu.“ „Ale t o b y bylo porušení dohody. Mám takový dojem,

ž e v e skutečnosti vůbec nechcete, abych vám zajistil publicitu.“ Blake se zarazil a kousl s e d o rtu. Mlčky jsme se

vzájemně měřili pohledem, až jsem to po pár okamžicích

nevydržel, beze slova s e protáhl kolem něj a pokračoval v

chůzi. Zpočátku jsem si myslel, že mě nechá jít. Jenže pak

jsem za sebou zaslechl jeho rychlé kroky – znovu se mě snažil dohonit. Zastavil jsem se. „Dobrá,“ h l e s l a d á l prudce

oddechoval. „Dobrá.

Vezmu v á s tam. A l e tahle stezka končí u rokle – a tam zastavíme i my.“ „U rokle?“

„ A n o . J e neprůchodná, totálně neprůchodná – zvláště

teď, když s e blíží bouřka.“ Měsíc jako na povel zmizel za mračny a uvrhl nás do temnoty. „Vidíte?“ řekl Blake, zapnul

baterku a posvítil si do tváře, takže vypadal jako dýně o Halloweenu. „Říkal jsem vám to. Schyluje se k bouřce.“ „A co od té rokle uvidíme?“

Jeho oči vystřelily k obloze, kde se shluky mračen

štěpily j a ko r t uť a v úlomcích proplouvaly kolem měsíce.

„ J e s t l i m ě s í c v y d r ž í alespoň takhle,“ řekl a po tváři se mu míhaly stíny, „tak uvidíte všechno. Všechno, co potřebujete vidět.“

Pokračoval jsem v chůzi k bráně, zatímco Blake se

vrátil do chatky pro klíče. Když opět přiklusal za mnou, měl

na sobě džínsy a rolák a na krku se mu houpal dalekohled.

Dalo se snadno poznat, že je na mě pořád naštvaný. Beze

slova odemkl bránu a chvíli jsme kráčeli v trudném mlčení.

Pr ošl i j s me dalšími branami a pokračovali po stezce

táhnoucí s e p o hřebeni temného útesu. Jediným zvukem

široko daleko byly naše kroky a vítr pohrávající si s větvemi

kolem nás. Mraky dál střídavě zatemňovaly měsíc a sesílaly

dolů obrovité zvířecí stíny, které na nás vyskakovaly ze

stromů, tvořily se nám pod nohama a opět mizely. Blake

rozsvítil baterku a zhruba po deseti minutách jsem tak učinil

i j á – každou chvíli jsem j i přitom obrátil a posvítil do

stromů, když vítr zaševelil v korunách nebo ulomil větvičku.

Čím déle jsme šli, tím úzkostněji se Blake choval.

Kráčel se strnulou šíjí, těkal očima po obou stranách lesa a

čas od času se ohlédl přes rameno, jako by se ujišťoval, že za námi po stezce nic nejde.

„Hej,“ řekl jsem po více než půlhodině chůze. Můj hlas

zněl v tichu velmi hlasitě. „Vy jste nervózní?“

„Ne,“ odpověděl Blake šeptem, přičemž se však na mě nedíval a upřeně civěl do lesa. „Ne. Proč bych měl být?“

„Kvůli tomu, co bylo na tom videu.“

Blake na mě pohlédl. „To video je jedno velké nedorozumění.“

„Nedorozumění? Já je viděl. Je na něm nějaký setsakra

podivný tvor, který kráčí tímhle zatraceným lesem. Co je na tom za nedorozumění?“ B l a k e n e j p r v e neodpověděl. Kráčeli jsme dál a já se

chystal otázku zopakovat, jenže on se pak zastavil, zhasl baterku a vzhlédl ke mně. „Poslyšte,“ zašeptal a přistoupil

ke mně velice blízko. Cítil jsem v jeho dechu cosi hořkého –

jako by mu strach vycházel z úst v podobě ketonů. „Tak aby

bylo jasno: na tom videu byl Malachi.“ „Malachi?“ Blake vztyčil prst, aby mě utišil. „Ano. Malachi osobně.

Dělal… J á nevím, zkrátka dělal něco, co pro nás nemá

žádný význam, ale pro něj to znamená všechno.“

„ A c o t o j e ? Ž e s e navlíká do přiblblého kravského kostýmu s…“

„Představa…,“ skočil mi do řeči Blake a vrhal pohledy

n a všechny strany. „Představa, že můžete…, že můžete

v yv o l a t Belzebuba, P a n a nebo satana, je prostě pitomost.

Víte to vy a vím to i já. Na tom videu byl Malachi.“

„Až na to, že ne každý v tom s vámi souhlasí. Je to tak?“ „Prosím vás,“ sykl Blake. „Nemluvte tak nahlas.“

„ P r o č j s o u G a r r i c ko v i tak vyděšení?“ zašeptal jsem.

„Susan s e může podělat strachy v domnění, že tady něco

rozpoutám, že budu něco pokoušet. Vy si, Blakeu, možná myslíte, že na tom videu je Malachi – ale oni si to nemyslí.

Oni si myslí, že Malachi přivedl na Cuagach satana, je to

tak?“ Nakrátko jsem zvedl svítilnu a namířil ji mezi kmeny

stromů, kde s e kužel světla ohýbal a vytvářel prapodivné tvary a stíny. „Oni si myslí…“ „Šššššš!“

„Oni si myslí, že tam žije něco… nelidského.“

„Pozvat vás na ostrov bylo závažné rozhodnutí.“ Blake

mi položil ruku na svítilnu a jemně odtáhl paprsek světla od

stromů. „Někteří lidé jsou velice pověrčiví: Benjamin, Susan

i někteří další. Myslí s i , ž e čím méně se toho o dění na

Cuagachu mluví, tím lépe – a že debatou o tom s kýmkoliv

zvenčí by se mohlo něco… vyprovokovat.“ „Jo. To jsem pochopil.“

„Věřte mi, Joe.“ Blake přisunul obličej téměř až ke mně.

„Věřte mi, že jsem dnes v některých chvílích pochyboval,

z d a b yl o správné v á s d o toho angažovat. Ale teď,“ dodal,

znovu rozsvítil vlastní baterku a namířil ji na stezku, „Pojďme, ať to máme za sebou.“

Znovu vyrazil vpřed, tentokrát o něco rychleji, jako by s e chtěl c o nejvíce vzdálit slovům „Belzebub“, „Pan“ a

„satan“, která podle něj zůstala viset ve větvích za námi jako

důkaz, že je vyslovil.

Zamířil jsem za ním po stříbřité stezce, dostihl jsem ho

a chystal s e znovu promluvit, když vtom jsem si všiml, že

uprostřed stezky před námi leží cosi malého a světlého.

„Co to…“ Zarazil jsem se a rychle na objekt posvítil

baterkou. Byl malý a skrčený, měřil na výšku něco přes půl

me t r u a nehýbal s e . J e h o tvar připomínal velmi malého

člověka otočeného zády k nám. „Co to sakra je, Blakeu?“

zamumlal j s em a obezřetně s e k tomu blížil. Prošel jsem

kolem objektu, otočil se a posvítil mu do tváře. „Chrlič?“ „Ano,“ zamumlal Blake netrpělivě. „Jejich účelem je…“

„Já vím, co j e jejich účelem. Mají odhánět…“ Nechal

jsem větu viset ve vzduchu, znovu jsem se obrátil a zadíval

s e na stezku před sebou. Táhla se ještě pár metrů, než ji

spolkly stromy. Někde z a n í se rozkládala rokle a Doveův příbytek.

„ U ž rozumím,“ prohodil j s e m a obrátil se zpět k

nefunkčnímu chrliči. Příšerka měla přízračné skleněné oči

j ako loutky voodoo v Louisianě. „Blokuje tuhle stezku.

Položili ji s e m Garrickovi. Má zabránit ďáblovi, aby se po

této stezce vydal do osady, je to tak?“ „Nechte t o být,“ zašeptal Blake. „Musíme jít dál. Už tam skoro jsme.“

Znovu vyrazil vpřed a nechal mě stát u chrliče a

představovat si, jak sem přicházejí Susan nebo Benjamin a

pokládají chrlič na zem tak, aby byl obrácen čelem k jihu a

o c h r á n i l s t e z k u p ř e d zlem. Kristepane, pomyslel jsem si a

vrhl pohled do temného lesa, Dove odvedl zatraceně dobrou

p r á c i , a b y přesvědčil l i d i v komunitě, že ďábel skutečně

existuje. Vyděsil je tak, že proměnili vlastní kostel v pevnost

pro případ, že se v něm budou muset ukrýt.

Zhasl jsem svítilnu a vyrazil za Blakem, přičemž jsem si

v duchu představoval, jak oči chrliče sledují má vzdalující se

záda. Stezka t e ď chvíli klesala, zatímco svah po obou

stranách stoupal, ta kže j s e m za chvíli kráčel v úzké strži.

Poté s e vš ak stezka přede mnou dramaticky rozevřela a

odhalila oblohu s velkým měsícem, který vše kolem zaplavoval mrazivým světlem. Blake stál vepředu a čekal na

m ě . Urazil j s e m posledních pár kroků, zastavil vedle něj a

díval se, jak se před námi rozprostírá Cuagach. „ J e ží í í š i kriste,“ hlesl jsem. „Ježíšíkriste.“

Stáli jsme na dlouhé římse asi šest metrů od vrcholku

srázu. Př í mo p ř e d ná mi krajina prudce klesala do zhruba

třicetimetrové hloubky, n a jejímž dně se rozprostíralo cosi,

c o vypadalo j a k o v e l mi široké vyschlé říční koryto poseté

balvany velkými jako domy. Přibližně půl kilometru od nás

se pak půda opět zvedala, což ještě zvýrazňovala linie

stromů v dálce. Rokle mezi oběma svahy byla pustá jako

poušť – nezdobil ji jediný keř nebo strom, takže vypadala

nadpozemsky a osaměle jako nějaká vzdálená planeta. Mezi

balvany byly nicméně roztroušeny zvláštní hnědé předměty,

od nichž se při průchodu mračen kolem měsíce příležitostně

odráželo světlo. Trvalo mi celou věčnost, než jsem pochopil, nač se dívám.

„Sudy? Barely?“ řekl jsem. „Nebo se pletu?“

„ N e ž j s me s e m přišli, b y l a tu skládka chemického odpadu.“

Pořídil jsem pár fotek a rozhlédl se na obě strany římsy,

na níž jsme stáli – i zde jsem spatřil přízračné dřepící

postavy. „ Dal š í chrliče.“ Sošky byly umístěny ve

třímetrových rozestupech, všechny chrabře shlížely na rokli

a v jejich skleněných očích jako by se leskla nedočkavost.

H o r n í č á s t s r á z u p o d římsou vytvářela stěnu, po celé jejíž d é l c e kd o s i nastříkal červeným

sprejem metrová kapající písmena:

JDI M I Z CESTY, SATANE. JDI MI Z CESTY, SATANE. JDI MI Z CESTY, SATANE.

„Ježíšikriste,“ ulevil j sem s i tiše, vytáhl fotoaparát a upř eně s e zadíval n a písmena. „Kristova hnáto. Tady má

někdo doopravdy nahnáno.“ Podřepl jsem a udělal pár fotek.

Nato jsem s e postavil a znovu se zahleděl přes rokli.

Písmena byla tak velká, že se z této vzdálenosti dala jen

obtížně rozluštit – b y l a určena někomu, kdo je četl z

mnohem větší dálky. Například kdyby stál v řadě stromů na druhé straně rokle.

„Takže t a k j e t o , “ ř e kl j s e m a přesunul pohled na stromy. „On bydlí někde tam, viďte. Proto jste tady umístili

všechny tyhle… tyhle nesmysly.“ Přistoupil jsem až k okraji rokle a přimhouřil oči do temnoty. „Můžeme tam sejít? Chci se dostat blíž.“

„Ne. Na Malachiho stranu ostrova se nelze dostat jinak

než n a člunu a – nevyklánějte se, prosím vás.“ Blake mě popadl z a košili a pokusil s e mě

odtáhnout zpátky. „Joe,

p r o s í m v á s , t o h l e j e velice nebezpečné. Kdybyste se tam

spustil, nedostal byste se zpátky živý. A kromě toho…“ Otočil jsem se. „Co kromě toho?“

Blake zaváhal. Jeho obličej působil v měsíčním světle bledě. Věděl, ž e toho řekl příliš. „Nic. Je to velmi

nebezpečné. Nesmírně nebezpečné.“

„Ne.“ Napřímil jsem se a s lehkým pobavením jsem na

něj pohlédl. „Ne. Tohle jste nechtěl říct. Co jste chtěl říct?“ „Nic.“ „Ale ano, chtěl.“

„Ne,“ řekl Blake neochvějně.

Povzdechl jsem si. „No, když mi to neřeknete vy, budu

s i t o muset zjistit sám.“ Vyrazil jsem podél římsy pryč,

vyhnul jsem s e chrličům a posvítil jsem baterkou na okraj

převisu ve snaze najít místo, kudy bych mohl sejít ze srázu. „Stůjte!“

Ohlédl jsem se za ním. „Jen když mi povíte, co jste měl na jazyku.“

Blake zaváhal, kousl s e d o rtu, sklopil oči a nejistě

přešlápl z nohy na nohu. „Zákaz styku,“ zamumlal, aniž mi

pohlédl do očí. „Cože? Co jste říkal?“

„Řekl j sem zákaz styku. Malachi nám nechal vystavit

zákaz styku. Obrátil se kvůli tomu na soud.“

„ O n s e o b r á t i l n a soud?“ přizvukoval jsem. „Ale

Blakeu,“ dodal jsem, naklonil s e k němu o něco blíže a

chabě se na něj usmál, neboť jsem si náhle začal

vychutnávat situaci, „a čímpak jste si ho vysloužili?“

„ N i č í m . M a l a c h i j e velmi indisponován. My neudělali nic špatného.“ „Tak proč vám nechal vystavit

zákaz styku?“

„Protože se zbláznil! Zbláznil. My se nedopustili ničeho

špatného!“ Odmlčel se, začal ztěžka oddechovat a otírat si

t v á ř , j a k o b y s e j e n těžko kontroloval. Strhl si z krku

dalekohled a zprudka mi h o strčil pod nos. „Tumáte. Podívejte se. Bydlí v pevnosti.“

Nechal jsem si fotoaparát houpat na prsou, zvedl jsem

dalekohled, zaostřil h o a začal s ním projíždět

kaleidoskopem krajin: bok balvanu, hromada rezivějících

s u d ů , ž l u t ý z á b l e s k cedule upozorňující na nebezpečný

odpad. Protější sráz tvořila tmavší hornina – zdálo se, že se

geologicky naprosto l iší o d skály, na které jsme stáli my, neboť byla černější a kompaktnější. Znovu jsem zvedl

dalekohled, v yhl e d a l souvislou linii v místě, kde začínaly

stromy, a kousek na d n í i jakýsi matný, impresionisticky šrafovaný obrazec.

„ C o t o j e ? Da l š í p l o t? O n si postavil stejný plot jako vy?“ „Ano.“ „A kdy tam tuhle krásu vztyčil?“ „Předloni. Vidíte t y videokamery?

Právě teď jsou namířeny na nás, Joe.“ Pomalu jsem přesunul dalekohled. Plot se táhl po horní

straně srázu a kousek před ním byly jako manipulátory z

románu H . G . Wel lse rozmístěny videokamery, nejméně

čtyřicet kusů. Po celé délce zabíraly rokli zalitou měsíčním

světlem a vysílaly k nám odlesky připomínající nějaké nikdy nemrkající oči.

„ P o k u d n á s n ě k t e r á z těch videokamer zachytí, lze to

kvalifikovat jako porušení zákazu styku a pak tu plnou moc nikdy nedostaneme.“

„Takže tohle je ta vaše zeď v pásmu Gázy? Tady se to

všechno odehrává?“ Už už jsem se chystal sklopit

dalekohled, kd yž v to m j s e m jím letmo zachytil něco, co jsem zprvu nedokázal pojmenovat. Rychle jsem přesunul

dalekohled zpátky, až s e pletivový plot rozmazal v jedinou šmouhu, a…

„Blakeu? Blakeu, tohle je teda zatraceně ulítlý.“

Díval jsem se na pár očí. Kalných a prázdných. A pod

nimi trčel do prostoru rypák. Byla to prasečí hlava naražená

na horní část plotu. Když jsem poté přesunul dalekohled

napravo, objevil jsem další: stejně vmáčklé rysy, stejné

zastřené oči, bezvládně visící jazyk. Svěsil jsem dalekohled

a zaostřil zrak na linii stromů. Teď už jsem je viděl všechny:

ř a d u s l a b o u n k ý c h světélek táhnoucích se v přibližně

třímetrových rozestupech podél horní strany plotu do dáli a

s e ř a ze ný c h j a k o h l a v y na středověkých hradbách, takže

vypadaly úplně stejně jako chrliče na této straně. „Odkud se doprdele vzaly?“ „Vždyť vám to povídám – Malachi

je duševně nemocen. Chce nám nahnat strach.“

„A kdybych tutéž otázku položil Benjaminu Garrickovi, co by mi odpověděl?“

Blake volně spočinul pohledem na rokli. Když

promluvil, bylo v jeho hlase cosi odevzdaného. „Kdybyste

s e zeptal Benjamina, řekl b y vám, že je tam nasadil Pan.

Řekl b y, ž e P a n dokáže holýma rukama roztrhnout živé prase.“

9

Ukázalo s e , ž e Garrickovi mají skupinku stoupenců.

Podařilo se jim přesvědčit nejméně patnáct dalších členů

komunity, ž e Pa n žije n a Ostrově sviní pod Malachiho

kontrolou. Nebo ještě hůře: mimo Malachiho kontrolu.

B l a k e věděl, že s e nenechám odradit, a tak mě hned druhý

den ráno zavedl k jejich chatce, abych si s nimi promluvil.

B o u ř k a , k t e r o u s l i b o v a l , se skutečně dostavila: přes noc

zasáhla ostrov přeháňka, která se nad ním usadila jako onen

příslovečný mrak v kreslených vtipech a zahalila ho do šedé

ml hy a mrholení. K d yž j s me v jedenáct hodin vyrazili,

vypadalo to, jako b y celá vesnice zmizela – skrz mlhu

prostupovala j e n chabá oranžová záře elektrických světel v chatkách.

Garrickovi bydleli na konci stezky vedoucí k přístavišti.

Jejich chatka kdysi mívala mátově zelenou barvu, která však

postupem času vybledla d o téměř čistě bílé, plné šedivých

záplat p o sádře a zvlhlé sraženou mlhou. Byl to jediný

domek s televizí – d o ml hy nad střechou se tyčila

pavoukovitá anténa. Seděli jsme v dobře osvětlené kuchyni s ve s e l ými kostkovanými závěsy,

popíjeli z kouřících hrnků

kávu a jedli Susanino domácí cukroví. Sovereign seděla ve

vedl e j š í místnosti n a opěradle pohovky. Mlčela, ale já si

neustále uvědomoval, ž e m ě s pobaveným, vědoucím

úsměvem pozoruje. N a sobě měla černé tričko s Avril Lavigne a plisovanou minisukni. Dlouhýma tenkýma

nohama neustále klátila nahoru a dolů, jako by tancovala na melodii odvíjející se jí v hlavě. Usadil jsem s e a otevřel zápisník. „Mohu vám pomoci jedině v případě, ž e m i povíte

všechno,“ začal jsem.

„Budeme si povídat o Malachim – a vy mi řeknete všechno, co víte.“

Susan Garricková velice sytě zčervenala. Podívala se na

Blakea a pak opět na mě. „Mně se to nelíbí, Blakeu,“ řekla. „Tenhle přístup se mi vůbec nelíbí. Co se stalo s naší dohodou z března 2005?“

„Žádná dohoda nebyla, Susan,“ odpověděl Blake mírně.

„Ty jsi sice říkala, že o tom s lidmi zvenčí mluvit nebudeš,

ale já nic takového neslíbil. Jednám v zájmu celé komunity.“ „Ale j á s i prostě nemůžu pomoct,“

namítla Susan a

přejela si dlaněmi přes paže, na kterých jí vyrazila husí kůže.

„Nemůžu se ubránit myšlence, že jestli se Malachi dozví, že

jsme o tom mluvili, zase sem vyšle to…, tu věc. Rozhodně mě netěší, že ho provokujeme.“

„Pane Oakesi,“ obrátil se na mě Benjamin, „opravdu to

musíme absolvovat? Nechceme po vás nic jiného, než abyste dal v e známost náš příběh. Abyste lidem sdělil, jak

těžké t o n a Cuagachu j e – ale jak jsme mu přesto oddáni.

Chceme j e n dostat Malachiho z ostrova, abychom mohli

vstoupit n a j eho území a vymýtit odtamtud vše, co tam podněcoval k životu.“

„Benjamine, Susan.“ Blake položil hrnek s kávou,

naklonil se přes stůl a uchopil oba za ruce. „Susan,

Benjamine, tohle je důležité. Joe mi řekl, že pokud si s ním

nepromluvíme o tomhle, pak ten příběh nezveřejní.“

Susan na mě vytřeštila oči. „Je to pravda?“

„ J e důležité vzbudit v e čtenářích zájem,“ pravil jsem s

moudrostí diplomata. „Musíte je do příběhu vtáhnout.“

Susan pohlédla n a manžela, který zavrtěl hlavou a

pokrčil rameny. „ Blake nakonec vždycky dosáhne svého,“

pr ohodi l a r ozmr zel e a začala prstem sbírat z talířku pár

drobků z cukroví. „ J e t o pořád stejné.“ Upřela na Blakea

zrak. Bledě modrá košile dělala její obličej starší. „Jestli

promluvím, Blakeu, nepokoušej se, prosím, moje slova

podkopávat. Vím, že to děláš jen ze strachu, ale stejně mě to zraňuje.“

„Nebudu tě podkopávat, Susan. Ale ty si zase řekni, že pokud se veřejnost o Malachiho

šílenství dozví, může to naši věc jen posílit.“

„Jenže to je právě to,“ odvětila žena a přesunula pohled na mě. „On není šílený. O n j e zlý. Fušuje do věcí, do

kterých by se žádný křesťan neměl plést, a všichni to tu vědí – dokonce i Blake.“

„Fušuje?“ zeptal jsem se. „Do čeho fušuje?“

Susan n a m ě upřela světle zelené oči. „Tam, kde je

světlo, pane Oakesi, je ve stejné míře i tma. Řeknu vám to

jednoduše: o žádném šílenství tu nemůže být řeč. Malachi se

zkrátka naučil vzývat dvojtvora.“ „Dvojtvora?“

„Napůl člověk, napůl zvíře.“ Susan ztlumila hlas,

naklonila se ke mně o něco blíže a vyčítavě si prohlížela můj

obličej. „Copak? Vy to nepokládáte za možné? Kam podle vás ty důlní štoly na jihu vedou?“

Otevřel jsem ústa k odpovědi, ale pak jsem je opět

zavřel. Základní pisálkovské pravidlo zní: nikdy nevyjadřuj

pochyby či posměch. Když ti někdo poví, že ve střešní

i zolaci zahlédl Elvisův obličej, nesměj se mu. „Paní Garricková,“ řekl jsem opatrně,

odšrouboval pero a zapsal si

do notesu slovo „dvojtvor“. Cítil jsem, že mě Sovereign ve

vedlejším pokoji upřeně sleduje a čeká, co řeknu. „Blake mi na zna č i l , ž e o n í m … , oním dvojtvorem na videozáznamu je sám Malachi. Možná v přestrojení. Myslí si, že…“

„ J á vím, co si Blake myslí,“ odtušila Susan nazlobeně, „ j e nže on tu příšeru neviděl. Zatímco já ano.“ „Vy jste ji viděla?“

„Aha?“ řekla žena, spokojená sama se sebou. „Vidíte?

Říkala jsem vám, že mě máte brát vážně.“ Nasadila úsměv,

vstala a zamířila k jedné zásuvce v malovaném prádelníku u

z d i . P o c hv í l i s e v r á t i l a s hromádkou papírů. „Stalo se to

téměř před třemi lety – dávno před tím, než se na veřejnost

d o s t a l o t o ubohoučké video.“ Položila papíry přede mě.

„Bylo už pozdě. Všichni leželi v posteli a na mně byla řada, abych přinesla z kuchyně prádlo. Kráčela jsem tamhle po té

stezce…“ Znovu se předklonila a ukázala z okna směrem k

jídelně. Chuchvalce mlhy s e venku převalovaly v tenkých spirálách. „Vtom mě přepadl

pocit…“ Zaváhala. „Najednou

s e m ě zmocnil takový příšerný pocit, že mě…“ Položila si

ruku na zátylek, jako by ten okamžik znovu prožívala. Šedé

stíny dešťových kapek na okně jí stékaly po tváři jako slzy.

„Ano?“ zamumlal jsem. „Měla jste pocit, že vás…?“

S us a n s i odkašlala a zavrtěla hlavou. „Že mě někdo

sleduje. Zježily se mi všechny chlupy – znáte to – vzadu na

krku. Zvedla jsem hlavu a vtom jsem to uviděla. Sedělo to

na stromě jako nějaký lev nebo něco.“ „Dobrá,“ řekl jsem klidně. Odložil

jsem pero, zvedl z

její hromádky první papír, rozložil ho a uhladil na stole. „A

toto je zřejmě…“ Díval jsem se na uhlovou kresbu. Na

některých místech byla lehce rozmazaná nebo zmačkaná, ale autor ji kreslil s jistou dovedností. Většinu plochy zaujímalo

nakreslené listí, skrz něž prosvítalo pár větviček. Jednu z

nich přitom silou chápavé opice svírala dovedně nakreslená

l i ds ká no ha . Ve d l e n í s e pak rýsoval zadek a taky –

kristepane, musel jsem s e bránit smíchu – ocas. Dosahoval nejméně půl metru pod větev.

„Vidíte, jak ten tvor seděl?“ Susan podřepla vedle mé

židle a chytila se stolu, aby neztratila rovnováhu. Sovereign

si ve vedlejší místnosti odfrkla znechucením z chování své

mámy. „Vidíte? Takhle.“ Susan si vyhrnula košili, abych

v i d ě l j e j í k y č l e v hnědých kamaších, které spočívaly na

chodidlech v tvídových ponožkách a pohorkách. „Tohle

vš echno j s e m vi děl a . “ Mlhavě naznačila kruh kolem svých chodidel a zadku. „Odtud až sem. Neviděla jsem sice místo, kde ten ocas vrůstal do těla,

protože mi ve výhledu bránily

stromy, ale samotný ocas jsem postřehla.“

„ J a k dlouho t e n t v o r n a stromě seděl?“ Sebral jsem

druhý výkres. Stejný výjev, jen poněkud jiný úhel.

„Vlastně j e n d o chvíle, kd y jsem začala křičet. Pak zmizel.“

„Prohledali jsme celou tuto stranu ostrova,“ prohlásil Benjamin. „Jenže jsme h o nenašli. A věřte mi, že jsme hledali důkladně.“

Za č a l j s e m l istovat papíry, ale viděl jsem stále dokola tentýž obrázek. „Ta chodidla jsou

lidská.“

„Ano – a celý ten tvor má lidskou kůži, dokonce i na

ocase. S na d j e j e n trochu moc hnědý – je to taková drsná

hnědá kůže. Vím to, protože jsem ji viděla dost zblízka.“

„Je to latex. Chytrý převlek,“ prohodil Blake. „Malachi pro to musí mít své důvody.“

„ V t o m případě,“ ř e kl a Susan, napřímila se, opřela se

rukama o stůl a předklonila se, aby se mohla Blakeovi

podívat do očí, „mi odpověz na jednu otázku, Blakeu. Jestli

to byl kostým, tak jak zařídil, aby se ten ocas hýbal?“

„On se hýbal?“ zeptal jsem se. „Jak to myslíte, že se hýbal?“

„ C uka l s e . “ S u s a n napodobila rukou svalový tik.

Okamžitě se mi vybavil had nebo žralok. „Znáte to, kočky to taky tak dělají.“

Odtrhl j s e m o č i o d j e j í r uky a pohlédl na Blakea v očekávání nějakého vysvětlení. „Podívejte,“ řekl netrpělivě,

„můžete to popsat, jak chcete – ve skutečnosti je úplně

jedno, co se tam děje. Ale dbejte na to, aby bylo celkové vyznění naprosto zřejmé: Malachi

se chová nepřípustně. Je

š í l ený. A seženeme-l i dostatek prostředků, můžeme tento

ostrov předat lidem, kterým na něm záleží.“

„ Chc i vědět, c o dalšího Susan viděla. Víte o těch prasečích hlavách na plotě?“

„Ty už viděl každý,“ vložil s e do hovoru Benjamin.

„Ale to není všechno.“ Otočil se na židli tak, aby viděl do

vedlejší místnosti, kde stále mlčky seděla Sovereign. „Řekni panu Oakesovi, co se ti přihodilo.“

Sovereign však otci nevěnovala pozornost. Culila se na m ě znepokoj i vým vědoucným

způsobem, jako by se mi

vysmívala, a roztržitě poklepávala nohama v růžových

plastových sandálech. Benjamin se otočil a sledoval její

pohled, j a ko b y t o b yl a hmotná bytost táhnoucí se přes

místnost. Když jeho oči nakonec přistály na mně, jeho výraz

se proměnil. „Sovereign!“ řekl tak ostře, až dívka vyskočila. „Slyšelas mě?“

„ C o ? “ zeptal a s e Sovereign a zamžourala, jako by až dosud spala. „Co je?“

„Řekni panu Oakesovi, cos chytila do pasti. Do té

pasti.“

Její obličej se rozjasnil. Usmála se na mě. „Když máma

spatřila…, však víte, když spatřila tu divnou věc, tak to bylo

takový jako celý šílený, a tak jsem vyrobila takovou…,

takovou jako past.“ Kývla směrem z okna. „Tamhle v lese. Protože j s e m d o t é d o b y nikdy Malachiho neviděla. Jenom

n a fotkách, chápete? Takže jsem tomu všemu teda fakt

chtěla přijít na kloub, zjistit, co má ten chlápek za lubem, a

tak jsem tam prostě šla, vykopala díru a celou ji zakryla jako někde v džungli – vlastně to bylo

docela supr. Pár dní jsem

ji nechala tak a pak jsem se tam vrátila.“

„ U k á ž e m e m u , c o s našla, Sovereign?“ řekla Susan,

vs ta l a a sebr a l a z v ě š á ku na dveřích bundu. Od okamžiku,

kdy jsem vstoupil do její kuchyně, se celá proměnila: nyní v

s o b ě mě l a c o s i vítězoslavného, jako by věděla, že již brzy získá v tomto sporu navrch. „Půjdeme do mrazicího boxu a ukážeme mu to?“

Vzali jsme si deštníky. Moc nám to však nepomohlo,

poněvadž d é š ť b y l atomizovaný jako mlha – jako bychom

s t á l i n ě k d e v d žungl i vedle vodopádu. Nalezl úplně do

všeho: do uší, do očí. I po krátké chůzi do jídelny jsme byli všichni promáčení od jemné rosy.

„ Do fotografování jsem celá hrr,“ svěřila se mi

Sovereign během chůze. „Kdybyste někdy potřeboval

někoho, kdo vám bude nosit brašny, podávat objektivy a

vůbec, tak jsem váš člověk. Když jsem tu past vyráběla,

napadla m ě j edna taková totální šílenost. Vyrobila jsem

t a k o v ý t e n me c ha ni s mus s nástražným drátem. Drát jsem

napojila n a f o ť á k a t e n jsem zaklínila na strom nad pastí,

takže kdyby do ní něco spadlo, tak by se to zároveň vyfotilo.“

„Jenže Malachi ten přístroj strhl,“ doplnil Blake, když

jsme vkročili do jídelny. „Našel ho, viďte?“

„Něco h o s trhlo,“ opr avi l ho Benjamin. „My nevíme,

jestli to byl Malachi. Nepodařilo se nám zjistit, kdo nebo co to bylo.“

„Měl jste ten foťák vidět, Joe,“ poznamenala Sovereign

a otřepala s i deštník. „Vsadím se, že podobnej systém jste

ještě neviděl. Určitě byste uznal, že se mi to povedlo.“

Provedla nás jídelnou kolem stolů, lesklých a páchnoucích

desinfekcí, provedla n á s kuchyní, kde dvojice mužů

připravujících večeři rachotila pánvičkami a talíři, vstoupila do vedlejší místnosti a rozsvítila. Uvnitř tiše vrněly tři velké

mrazicí boxy. Dívka položila na jeden ruku a pohlédla na

m ě s nepatrným úsměvem. „Tak tohleto bylo v tý pasti.

Jsem totálně hotová z toho, ž e na tom foťáku, který

čmajznul, existuje fotka, jak ta věc do tý pasti padá.“

Odsunula víko boxu, z něhož se vyvalil mrak chladného

vzduchu. Všichni jsme se shromáždili kolem. V boxu leželo

na boku prase, napůl zakryté vločkami bílého ledu. „Prase,“

řekla Sovereign a s leskem v očích se na mě usmála. „Moje vlastní prasátko. Líbí se vám?“

„Ukaž panu Oakesovi ještě druhou stranu,“ vybídl ji Benjamin. „No tak, obrať ho.“

Sovereign s i povzdechla, zabořila ruce do ledu a pokusila se obrovské zvíře uchopit. „No tak mi pomozte.“ Vš i c hni j s m e s e předklonili,

vsunuli ruce do boxu a společně obrátili prase n a záda. Jeho nožky teď trčely do

vzduchu a v rýhách mezi kopyty mu byla vidět zmrzlá směs bláta a trávy.

„Na bok,“ řekl Benjamin, společnými silami jsme zvíře

opět nadzvedli a pak je ztěžka hodili do ledové tříště. Z boxu

vytryskla sprška mrazivých jehliček.

Zahleděl jsem se dovnitř a začal šmátrat po fotoaparátu.

Uprostřed prasečího b o k u byl něčím žhavým úhledně vypálen symbol

milovaný čarodějnicemi a

sebeproklamovanými satanisty z celého světa: pentagram. Několikrát jsem ho vyfotil.

„Blakeu,“ ř e kl j s e m, kd yž jsem dofotil a nasadil na

objektiv kryt, „dalším krokem bude, že mě tam odvezete. Chci s Malachim mluvit.“

„To nejde. V tomhle počasí nemůže člun vyplout. To je,

jako byste mě žádal o spáchání sebevraždy.“

„Vy tam nepojedete,“ vložila se do věci Susan. Ve tváři

j í cukal vztek. „Ani n a člunu, ani nijak jinak. Teď už víte

všechno, c o potřebujete, abyste mohl napsat ten článek.

Nesmíte, rozhodně tam nesmíte jet a rušit ho. Je to ta

nejnebezpečnější věc, kterou byste mohl udělat.“

10

Nakonec m i pomohla Sovereign. Během oběda jsem

o d e š e l o d s t o l u, a b y c h s i z Blakeovy chatky přinesl další

blok, a cestou zpátky jsem zaslechl, jak někdo v mlze syčí

moje jméno. A když jsem se o pár kroků vrátil, zahlédl jsem

ji mezi dvěma chatkami – držela si prst na ústech a druhou

r uko u m ě vol a l a k s o b ě . Přes ramena měla přehozenu

džínsovou bundu a oči měla silně nalíčené, jako by se

chystala n a rande. Ohlédl jsem se přes rameno, abych se

ujistil, ž e ná s nikdo nesleduje, a vstoupil jsem do uličky mezi chatkami.

„ Zavedu v á s ta m, “ ř e kl a m i a dychtivě se předklonila.

„Vím, jak se dostat na Malachiho stranu, aniž nás uvidí jeho kamery. Je tam jedno slepé místo.“ „Myslíš na člunu?“ „Ne. Přes rokli. Dívala jsem se na

ty kamery a jsem si jistá, že to dokážem.“ „Kdy?“

„Hned teď.“ Sovereign se zakřenila a v očích jí

zablesklo vzrušení. Ukázala na batoh opřený o stěnu chatky.

„Mám tam balenou vodu a turistické boty. Máma s tátou se zblázní, ale musím taky trochu žít.“

Znovu jsem s e ohlédl přes rameno do úzké uličky, na

jejímž konci se převalovala mléčně kalná mlha. Kolik času

m i zbývá, ne ž s e p o mně začnou shánět? Nějakých deset minut?

„Dobře,“ řekl jsem a shýbl s e pro její batoh. „Ale pojďme rychle.“

„Ne…, počkejte. Potřebuju nějaký prachy.“ „Prachy?“ „Ano. Udělám to za dvacet liber.“ „Co uděláš za dvacet liber?“

„Spořím si na odjezd. Dvacet liber, jinak na to zapomeňte.“

„Ježíšikriste.“ Hodil jsem jí batoh zpátky a začal hledat

po kapsách peněženku. „Ty seš teda podnikatelka, Sovereign, to se musí nechat.“

„Já vím,“ řekla a nespouštěla oči z mé peněženky. Našel

jsem dvě ohmatané desetilibrovky a podal jí je. Sovereign je

popadla, jako by se mohly každou chvíli vypařit, a zastrčila

s i j e d o kapsy o d bundy. A pak, místo aby se obrátila a

vyrazila na cestu, se kousla do rtu a zvedla ke mně oči. „A ještě něco.“ „Co?“ „Taky si chci rychle mácnout.“

Zarazil j sem s e s peněženkou na půli cesty ke kapse. „Cože?“

„Mácnout si. Vy víte, co tím myslím.“ Šlehla pohledem na konec uličky a přisunula se ke

mně blíže. Cítil jsem její

d e c h – b y l o v n ě m cosi karamelového, něco jako toffee. „Rychle si na vás sáhnout.“

„Počkej, to si musíme ujasnit,“ řekl jsem, neboť ve mně

tak trochu vyvolala hrůzu. „Ty si mě chceš osahat? A za to mě provedeš přes tu rokli?“ „Ano.“ Zasunul jsem peněženku d o kapsy. „A jak to jako

myslíš? To mám osahat já tebe, anebo ty osaháš mě?“ „Obojí.“

Nevěřícně jsem se uchechtl. „To si děláš legraci, viď?“ „Ne,“ odpověděla. Tentokrát byla

trochu nejistá. Působila zraněným dojmem. „Myslím to vážně.“

„ Nech toho,“ ř e kl j s e m. „Tohle přece nemůžeš…“

Zarazil jsem se. Sovereign svěsila čelist. Veškerá její kuráž

se rychle rozplývala. Náhle vypadala menší, jako dítě, které s e může každou chvíli rozplakat. „Sovereign?“ řekl jsem.

„Sovereign, poslouchej. To by nebylo správné.“

„Co by nebylo správné?“ řekla skrz chvějící se rty. „Proč by to nebylo správné?“ „Protože…“ Rozpřáhl j s e m ruce. Opravdu to musím

t a k h l e p o l o p a t ě vysvětlovat? „Protože mně je osmatřicet, Sovereign. Takže jsem… kolikrát? Víc než dvakrát starší než ty.“ „Mně už je skoro osmnáct.“

„ J e t i skoro osmnáct a j s i moc krásná, Sovereign,

jenže… mužům v mém věku zkrátka nemůžeš takové věci říkat.“ „Proč ne?“

Zvedl j sem o č i k obloze, protože jsem náhle nemohl

najít odpověď. Já a Lexie jsme spolu byli pět let. Dodržovali jsme manželský slib, ale ve své

fantazii jsem jí byl nevěrný

u ž a s i miliónkrát. Nebudu lhát: v myšlenkách už jsem to

dělal s hromadou ženských – s byznysmenkou s ibookem,

která vedle mě seděla během dálkového letu do Kalifornie, s

holkou, kte r á m i v řeznictví v Kilburnu balila kuře z

ekologické farmy, se zdravotní sestrou, která mi měřila tlak,

když jsem měl jednou po cestě do Mexika bolesti na prsou.

A dokonce, t e ď s e podržte, i s některými Lexiinými

kamarádkami. Ten seznam byl nekonečný. A aby toho všeho nebylo málo, j á starý zvrhlík jsem

to v duchu dělal i s holkama v Sovereignině věku. Možná i s mladšími.

„Proč?“ zopakovala Sovereign, jako by věděla, co se mi

teď honí hlavou. „Co je na tom špatnýho?“

„Prostě je t o špatné,“ pravil jsem nepřesvědčivě. „A

kromě to ho j s e m ženatý.“ Zvedl jsem ruku a ukázal

prstýnek. „Nebylo by to fér vůči mé ženě.“

Sovereign hlasitě natáhla d o nosu vzduch, zahrnula si

vlasy z a uši, kousla s e d o r t u a upřeně se zahleděla na prstýnek. Poznal jsem, že jí každým

okamžikem vytrysknou z očí slzy. „Tady j e t o tak… tak k posrání, Joe,“ řekla

roztřeseným hlasem. „Není tu nikdo – nikdo. S kým se tady jako můžu vyspat? Snad ne s Blakem, prokristapána?“

Lítostivě jsem s e n a n i podíval a odolal jsem nutkání

položit j í ruku konejšivě n a paži nebo na rameno. „Až odjedeš, tak se to zlepší.“

„Jenže to jsou ještě čtyři měsíce.“ Konečně jí vyhrkla

slza a ona si ji setřela konečky prstů. „A já nechci nic jinýho než…“ Zarazila se, neboť ji náhle

něco napadlo. „A nemůžu

si k vám aspoň přičichnout? To vám přece nic neudělá.“ „Sovereign…“

„Slibuju, že se vás ani nedotknu, Joe. Já jen…, vlastně

vůbec nevím, jak chlapi voní. Vím, jak voní táta, ale chci

taky vědět…“ Zaváhala. „Chci vědět, jak voníte vy.“

Znovu jsem pohlédl d o uličky. Už jsem byl pryč déle

než pět minut. Blake se zanedlouho začne ptát, co se stalo a

k d e j sem, zatímco m ě ta d y drží dospívající holka, která si

m ě chce očichat. Upřeně n a mě civěla velkýma vlhkýma

očima. Pohled na ni ve mně bezděky evokoval myšlenku na

kampaň za záchranu malých tuleňů nebo proti nošení

kožešin. Povzdechl j sem, zavrtěl jsem hlavou, pomyslel si,

že to snad ani nemůže být pravda, a svlékl si svetr. „Ale dělej rychle.“

Sovereign se zarazila, pohlédla na můj hrudník v tričku

a sklouzla pohledem k mým odhaleným pažím. „No jo, jsem

pěkně nechutné staré čuně,“ řekl jsem a zadíval se na ni. „K

vaně mám odpor. Ale nemysli si, že takhle smrdíme

všichni.“ Neodpověděla. Setřela si zbytek slz, vykročila

kupředu a zastavila se pouhý krok ode mě. Připravil jsem se

k ústupu, protože jsem si myslel, že se mi vrhne kolem krku,

jenže ona místo toho zavřela oči, přisunula ke mně obličej a

zhluboka se nadechla. Díval jsem se na kůži prosvítající pod

jejími řídkými vlasy a přemýšlel o tom, jak úchylně to asi

m u s í vypadat: j á s vypjatým hrudníkem a zataženými

pažemi a přede mno u Sovereign pohybující hlavou v

pomalých kruzích, široce se usmívající a čenichající, jako by

voněla ke kvalitnímu vínu, a ne k mému zatuchlému starému

tělu. Blažená extáze. J a k hluboce, přehluboce to však

zároveň bylo smutné: tahleta holka se svou naparovačnou a

kurážnou náturou č i c há v boční uličce k tričku nemytého

chlapa. Jak se s tímhle vyrovná, až odjede z Cuagachu?

Myslí si o sobě, že je dokonale ostřílená a zběhlá, jenže ve skutečnosti nemá a ni tušení, nemá nejmenší tušení, zač je toho v opravdovém životě loket.

„Dobrý?“ řekl jsem a chystal se obléci si zpátky svetr. „Už jsi v obraze?“

Sovereign ustoupila a zasněně se usmála. Oči měla stále

zavřené. „Ano. Jsem v obraze.“ Otevřela oči. „Joe?“ „Copak?“

„Už se nemůžu dočkat, až odjedu na pevninu. Myslím, že se mi tam bude hodně líbit.“ U Blakeovy chatky jsem se zastavil – stále nic

nenasvědčovalo tomu, že b y s e již tlupa pronásledovatelů

vyhoupla do sedla a vyrazila za mnou –, zvedl jsem batoh a

strčil do něj fotoaparát a balenou vodu. Na dně batohu stále ležely štípačky, ale k projití brány

jsme je nepotřebovali –

Sovereign použila klíč, který před pár měsíci ukradla. Měla

dobr ou, bezstarostnou ná l a d u a cesta byla mnohem snazší

než předešlé noci. Přestože se mezi stromy převalovaly bílé

chomáče mlhy, stezka k rokli byla snadná a nenáročná. Brzy jsme minuli první chrlič.

„ M á m i n n á p a d , “ prohodila Sovereign, ošklivě se na

ošklivce podívala a obešla ho, jako by ji mohl kousnout. „Na

první pohled vypadají jako docela příčetní rodiče, ale věřte

mi, že když přijde na věc, jsou ujetí, až to bolí. Pardon, ale

mámu prostě nemůžete brát vážně. Všechny ty řeči o

ďáblovi a důlních štolách…, prosím vás.“

„ E xi s tuj í p r o s t ě v ě c i , které nedokáže pochopit,“ řekl

jsem tlumeným hlasem – vlastně ani nevím proč. Cestou na

Malachiho území j s em nechtěl o podobných věcech

diskutovat. „Devadesát procent mé práce spočívá právě v

tom: myslet na věci, které si lidé nedokážou vysvětlit.“

„Spíš mi přijde, že ona prostě potřebuje něco, z čeho by mohla dělat kovbojku.“ Došli jsme k římse, kde lesní mžení

zničehonic zmizelo.

Obloha nad roklí byla teplá, suchá a jasná. Země pod námi

působila vyprahle a světlo zde bylo tak jasné, že jsem musel

mhouřit oči. Pohled n a Malachiho stranu rokle tetelící se horkem však Sovereign nezajímal. Odbočila podél římsy

doprava a rychle vyrazila vpřed. Namáhavě oddechovala a

během řeči mávala rukama. „Proto jsem tomu praseti

vypálila ten pentagram. Nikdy by mě nenapadlo, že mi na to někdo skočí.“ Prudce jsem se zastavil. „Cože?“

Sovereign se ke mně otočila. „Nedívejte se na mě tak –

vím, že jsem tím všecko nebetyčně zhoršila, ale měla jsem

p r o s t ě t a k o v é jako nekontrolovatelné svrbění pořádně jí nahnat hrůzu.“ „A co to prase?“

„ Co by?“ Dívka pokrčila rameny, otočila se a znovu

vyrazila do svahu. „To se doopravdy chytilo. Našla jsem ho

v pasti. A s tím foťákem jsem taky nekecala – vážně ho strhl Malachi.“

„ Ta kže k v ů l i t o b ě v á m soud vystavil soudní zákaz styku?“

„Nebylo to jen kvůli mně – vlastně ho sem chodil

otravovat každej. Ale ta past byla podle mě nejstarší. Jen si

to představte: mohla jsem ho chytit, když měl na zadku ten nasazovací ocas.“

Uš l i j s me té mě ř kilometr podél obrovských červených

p í s me n, a ž j s m e d o r a zi l i k vyschlému korytu potoka

zařezávajícímu se do srázu. „Blake vám lhal, když říkal, že

se dolů nedá sejít,“ prohlásila Sovereign. „Prostě si nepřeje,

abyste chodil přes rokli a nechal se natočit na Malachiho video.“

Napůl jsme scházeli a napůl klouzali korytem, přičemž

j s me p ř e d s e b e vysílali spršky oblázků. Teprve na dně si

č l ově k uvědomil, jak je rokle rozlehlá – zdálo se, že nikde

nekončí, všude se válely shluky rezivějících a rozpadajících

s e s udů s chemickými látkami a žluté nálepky s lebkami a

zkříženými hná t y s e n a slunci svítivě leskly. Země pod

n o h a m a p ů s o b i l a gumovým dojmem, jako by se do ní

člověk mohl každou chvíli probořit, a hrstka stromů rozesetých po rokli byla uhynulá a

seschlá – jejich obnažené

v ě tv e s e tyč i l y k obl oze jako ohořelí hastrošové a jen tu a

tam se na nich držel osamělý hnědý odumřelý list.

S o v e r e i gn s e k a ž d o u chvíli zastavila, zakryla si rukou

oči před prudkým bílým světlem a pohlédla na videokamery

na protějším svahu. „Přísahám, Joe, že jestli nás Malachi natočí n a kameru, t a k n á s Blake zabije.“ Neustále se

zastavovala a lekala, neustále si něco rozmýšlela, měnila

směr, nebo s e dokonce vracela ve vlastních stopách. Panovalo takové horko, že jsem si

musel ustavičně otírat

tvář spodní částí trička. Teprve když mi hodinky prozradily,

že už jsme na cestě dvě hodiny, pronikli jsme konečně pod

pásmo videokamer a začali stoupat do protějšího svahu.

Mezi stromy nahoře se leskl Malachiho plot s prasečími

hlavami, kte r é n a neprostupném listnatém pozadí vypadaly j a ko podivné světélkující flíčky. Svah zde byl mnohem

mírnější n e ž n a protější straně, takže netrvalo dlouho a

vyprahlá žlutá půda začala ustupovat břidličnatému podloží

a vegetaci: nej pr ve s e začaly objevovat pásy vřesu a

jitrocele, p o t é stvolnatá t r á v a a místy i nějaká divoká

květina. K plotu jsme dorazili bez varování – než jsme se

nadáli, objevil s e pouhé t ř i metry před námi a tyčil se do výše nejméně čtyř a půl metru. Shora na nás shlížela prasečí

hlava obletovaná svatozáří much, které vypadaly jako

špinavá ka ňka v e vzduchu. Oči praseti vyžral hnilobný

proces a červi, avšak zuby byly stále v tlamě, velké a holé

jako naleštěná kost. Zápach, který se předešlého dne vznášel

nad ostrovem, byl nyní dusivý. Odkašlal jsem si a přejel si

jazykem po patře. Malachi, ach, Malachi, pomyslel jsem si,

takže tady provádíš ty svoje směšné rituály, ty starý pomatený bastarde?

„Hmmm,“ řekla Sovereign troufale a zadívala se do lesa

za plotem, kde se mezi stromy převalovala mračna komárů.

Od moře sem dorazil slabý vánek a zaševelil větvičkami.

„Nepředpokládáte, že má kamery i za plotem, nebo snad

j o ? “ Podřepla, na tá hl a k r k a přimhouřila oči. „Nazdar, Malachi, ty starej troubo. Přijď sem

a dej nám ho. Ukaž nám

ten svůj připínací ocas.“ Za plotem byl porost tak hustý, že

j s e m vi děl j e n n a p á r metr ů – panoval tam přízračný klid,

jako by výheň dnešního dne zaklela veškeré listí. Nikde se

n i c a n i nepohnulo, j e n hluboké bzučení hmyzu hluboko v

lese ve mně vyvolávalo tušení, že je tam někde stojatá voda.

„Takhle blízko jsem nikdy nebyla,“ řekla Sovereign,

„aspoň ne od doby, co vztyčil ten plot. Co my víme? Třeba

j e už dávno mrtvej, leží tam někde mezi stromy a hnije.“

Zarazila se, neboť jsem se napřímil. „Joe?“

Neodpověděl j s e m. Zv e d l jsem bradu a upřeně se jí díval přes rameno. „Co se děje?“

Přiložil jsem si prst na ústa, upřeně se zadíval na plot a

p a k j s e m p o ma l u a nevěřícně pootočil hlavu na stranu,

přičemž jsem si kladl otázku, zda to není jen nějaký optický

klam. Za nástražnými dráty, za tímhle těžkotonážním plotem

leželo na zemi cosi světlejšího než okolí. Mělo to velikost a

tvar velkého hada a barvu osmahlé lidské kůže. Zdálo se, že

s e t o vynořilo z olistěného stínu jednoho tlustého kmene.

Cítil jsem, jak se mi po celém těle ježí chlupy jako nějakému vyděšenému kocourovi.

„Joe?“ špitla Sovereign. „On je za mnou, že jo?“ Zamžoural jsem. „Jo.“

„Dívá se.“ Ztlumila hlas tak, že téměř nebyl slyšet. „Že

j o?“ Pomalu s e otočila a upřela pohled do lesa, kde byly

stromy za pletivovým plotem stále němé a nehybné, jen

mr a č na hmyzí ho ži v o ta s e dál přesouvala mezi stíny,

zatímco ten podivný kus masa lenivě ležel na zemi. „Óch,“

hlesla Sovereign. „Óch.“

Mlčky jsem vytáhl z batohu fotoaparát, přikrčil se vedle

Sovereign, spěšně nasadil objektiv a sňal z něj kryt. Možná

živé maso dokáže vysílat d o okolí důkaz o své pravosti

prostřednictvím kanálů a smyslů, o nichž nemáme ani

tušení, poněvadž jsem s i b yl v tu chvíli naprosto jist – a

klidně bych na t o vsadil peníze –, že se díváme na něco

živoucího. Zvedl jsem fotoaparát a zaostřil ho, když vtom

sebou náhle ocas lehce cukl. Úplně jako kočka. Když sebou

š k u b l j e š t ě j e d no u, vyskočila Sovereign vedle mě a začala ztěžka oddechovat. „Sakra, sakra, sakra,“ syčela. „Viděl jste to?“

Její hlas tvora vylekal. Ocas sebou ještě jednou

zaškubal, načež za j e l zpátky do porostu a šustivě zmizel.

Zanechal po sobě jen listnaté pásy slunce a stínu.

„Doprdele,“ ulevil jsem si, sklopil jsem fotoaparát a

upřeně pohlédl na místo, kde před chvílí ležela oháňka,

abych se nějak zorientoval ve světlech a stínech. Sovereign v e d l e m ě couvala a

roztřeseným hlasem

šeptala: „Co to sakra bylo? Co to bylo?“ „Psst!“

„Joe, já chci jít pryč. Pojďme.“ Popadla mě za tričko a snažila se mě postavit. „NO TAK! Prosím vás, já chci jít domů.“ Tohle už samozřejmě nepřekousli. V okamžiku, kdy se

plačící, klopýtající a zaprášená Sovereign objevila na dně

rokle, mě Psychogenické léčitelské duchovenstvo bez

v á h á n í p o v ý š i l o d o role nejnenáviděnější osoby. Jakmile jsem se konečně vzdal naděje, že se

ten tvor znovu objeví, a

vyrazil jsem ze svahu za ní, byla už nám tlupa pronásledovatelů v patách. Sledovali nás z římsy s nápisem,

a když Sovereign spatřila své rodiče, vyrazila k nim jako o

závod, zběsile s e plazila korytem potoka, odírala si kolena

do krve a nakonec se plačky vrhla otci do náručí. Benjamin

m ě n a d j e j í hl a v o u spaloval vyčítavým pohledem. A když

jsem znaveně urazil posledních pár metrů, vykročil ke mně Blake a podíval se mi zpříma do očí.

„Došla mi s vámi trpělivost, Joe,“ zamumlal. „Jakmile

se zvedne mlha, odvezu vás zpátky na pevninu.“

A t a k j s e m t a m s t á l jako společenský ekvivalent psího

l ejna. Vyobcovali m ě z e svého středu, takže jsem musel

setrvávat v Blakeově c ha tc e a čekat, až se zlepší počasí.

Blakeovo přání s e však nesplnilo: mlha se nezvedla ani s

příchodem noci a neustále zahalovala ostrov jako opuštěnou

loď. Já tak uvízl na mrtvém bodě: ležel jsem v posteli a na

podlaze jsem měl prázdný talíř od večeře. Venku mezitím

rozestavili hl í d ku sestávající z Blakea a toho nigerijského

misionáře pro případ, že bych se pokusil o další slavný útěk.

K d yž s e z a o kne m snesla noc, zavřel jsem oči, položil si

prsty na víčka a snažil se přehrát si v duchu oněch několik

vteřin šustění v porostu, stejně jako jsem si dříve znovu a

z n o v u p ř e hr á v a l videozáznam pořízený ze člunu turistou.

J a k t o D o v e provedl? Postupně jsem probral veškeré

myslitelné frankensteinovské scénáře: Dove v plášti šíleného

vědce galvanizuje oholený zvířecí ocas elektrickým šokem;

Dove sedí v laboratoři a kuje pikle vedle chytře sestrojeného

robotického údu, možná obaleného masem. V těchto věcech neznala moje představivost mezí.

V deset hodin j sem zaslechl, jak moji strážci dlouze

obcházejí chatku a šoupají nějakým nábytkem. V jedenáct se

v chatce znovu rozhostilo ticho, a když jsem sešel dolů,

zjistil jsem, že k zadním dveřím je přiražen prádelník,

Nigerijec spí na skládacím lehátku vedle něj a Blake sedí na

židli vedle hlavního vchodu jako nějaký bachař. Chvíli jsem

t a m s tá l a díval s e , j a k s e mu vzdouvá hrudník. Na břiše

držel železný pohrabáč – zřejmě si myslel, že mě jím bude

muset přetáhnout, když jsem dvakrát mladší a dvakrát větší

než on. Zvedl jsem ruku, abych mu dal mlčky sbohem, a na

okamžik jsem vůči němu pocítil lítost – že je tak ustrašený a že je tak ctižádostivý.

Seskok z okna mé ložnice nedopadl zle. Spustil jsem

nohy z římsy, odrazil s e a dopadl vcelku dobře do trávy.

Batoh s věcmi mě jen lehce bouchl do zad. Venku jako by se m i dos ta l o znamení, ž e činím

správnou věc: mlha se

začínala rozptylovat a přenechávat místo chladné a jasné

noci. Kd yž j s e m s připravenými štípacími kleštěmi vyrážel

pryč, byl jediným zvukem v okolí šum vln rozbíjejících se v

dálce o pláž. Prošel j sem lesem, přešel přes rokli s

přízračnými hromadami sudů a čas od času jsem si tiše

zahvízdal nějakou melodii, abych neklesal na mysli. Jsem to

ale babrák. Pro to, c o jsem za tím stromem viděl, muselo

existovat nějaké vysvětlení, jenže já na ně nedokázal přijít.

Půlnoc mě již zastihla na místě, kde jsme se před pár hodinami zastavili se Sovereign. Zápach hnijících prasečích hlav byl ještě silnější než předtím. Vyrazil jsem po obvodu

plotu, svítil baterkou do lesa za ním a nasával vzduch.

Doveovo území bylo velice tiché, pouze tu a tam se odněkud

z hlubin lesa ozvalo jakési neurčité zavrzání připomínající

zvuk rezavého stroje, jímž pohybuje vítr. Důl? napadlo mě.

T e n s tarý břidličný d ůl ? Kráčel jsem déle než pět dalších

minut a zřejmě jsem se přiblížil ke konci rokle, protože jsem

za skaliskem zaslechl moře. Přemýšlel jsem o rozkládajícím

s e těle, o Malachim ležícím mezi stromy s rukama

složenýma n a prsou, j a k t o kdysi dělával během modliteb.

Svlékl jsem s i svetr, ovázal s i ho kolem nosu a úst, vytáhl

jsem z batohu štípačky a zamířil přes trávu přímo k plotu.

Jak u ž j sem říkal, jednou z mých nejlepších vlastností

je, že nejsem pověrčivý – moc věcí mě nerozhodí. A právě

proto mě tak zarazilo, když jsem se přiblížil k plotu a náhle

jsem ucítil, jak se mi ježí chloupky na pažích a na obličeji.

Zadíval jsem se na své ruce, obrátil je a zvedl proti měsíci

tak, aby mi chloupky osvítil. Jaký šestý smysl spustil tuhle

reakci? Tohle mi nebylo podobné – vůbec mi to nebylo

podobné. Upřel jsem oči do stromoví za plotem.

Žádný pohyb – j e n vrzání toho soustrojí. Vítr navíc

zeslábl v pouhý vánek, takže ten mi kůži zježit nemohl.

Zamračeně jsem rozevřel nůžky, natáhl se k plotu, a když se

obě čepele setkaly s kovem, odpověď se dostavila v podobě

silné rány – vždyť je to statické

elektrické pole, ty přitroublý

pitomče – před ní ž j sem ucukl o milivteřinu později. Pět,

šest, sedm set voltů a čertvíkolik ampérů mi křečovitě stáhlo

prsní svaly a vyslalo mi do bicepsů tak drtivý úder, že jsem

bezděky rozhodil ruce n a stranu a začal klopýtat přes

kameny dozadu. Bezmocně jsem se sunul ze svahu, řemínek

od sandálu mi praskl, štípačky mi vyletěly z ruky a opsaly nad mou hlavou stříbrný oblouk.

SEP. Statické elektrické pole – to z něj se ti ježí chlupy.

Ležel jsem na zádech v trávě jako žok, s rukama

rozhozenýma přesně tak, jak dopadly na zem. Dokázal jsem

pohybovat p o u z e o č i ma , které sledovaly mračna uhánějící

mezi hvězdami a přemýšlely o nebi, které se dle přesvědčení poloviny světa za nimi rozprostírá. Tohle je varování,

s t arouši, varování p r o úplné tupce. Napadlo mě, že mi

odumírají nervy, a ta představa mě donutila vyprsknout

smíchy – byla to první známka, že přežiju. Dobrá, pomyslel

jsem si, neumírám, ale každopádně se hroutím – právě jsem

absolvoval s v é p r v n í nervové zhroucení. Svůj první

elektrický šok. V člověku to vypálí stezku. Velkou stezku

spáleného masa, o které se okolí nikdy nedozví, dokud vás na pitevním stole nerozkrájí. Takhle si to aspoň představuje

Finn – ž e n a vás dokážou přiložit prst a poznat, kudy se

elektřina ubírala, stejně jako dokážou prostrčit pero dírou ve zdi po kulce.

Jako první s e probudilo k životu moje levé chodidlo.

Nejprve levé chodidlo, po němž se zvláštní přelévavá vlna

tepla rozlila i do mé levé nohy a levého boku. Prsty na levé

ruce se mi ohnuly a v nose a uších jsem ucítil záškuby. A

pak jsem náhle dokázal zakašlat. S jistou námahou jsem se

překulil n a b o k a odplivl s i do vřesu. Pravá paže mi stále

visela z ramene jako kus mrtvého masa – jako by se mnou

neměla nic společného. Strnulým pohybem jsem zvedl bradu

a rozhlédl s e kolem sebe. Musel jsem ležet dlouho na

zádech. C e l é hodiny. Mě s í c se přesunul a na východě se začínalo rýsovat růžové světlo. Úsvit. Obrátil jsem hlavu na

stranu a zahleděl se přes rameno na plot. Žádné varování.

Malachi tu používal technologii jako ve vojenském objektu,

a přitom když jsem procházel kolem plotu, na celém úseku

j s e m nezahlédl j e d i no u ceduli varující před vysokým napětím.

„Hú hú,“ ozvalo se cosi z protější strany plotu. „Hú hú.“

Ztuhl jsem a všechny chlupy na těle se mi naježily. „Hú hú.“

Zdravou nohou jsem se odrážel od země tak dlouho, až jsem se obrátil čelem k plotu. Stromy byly temné, utápěly se

v e stínech. Shora n a m ě shlížela jedna z prasečích hlav s

ustavičně se pohybující svatozáří much. Zastrčil jsem bradu

a bolestivě zaostřil pohled. Cítil jsem, jak mým krkem projíždějí šípy. Další zašustění. Prasknutí větvičky. A pak už ticho. Zadržel jsem dech.

„Copak ti neřekli…?“ Můj tep raketově vystřelil vzhůru. Plácal jsem sebou

jako ryba vyvržená na pláž, svíjel jsem se na zemi ve snaze otočit se k tomu hlasu čelem. Někdo tam stál – pár metrů za

plotem. Viděl jsem ho: bledá, nafouklá postava mezi stromy, nízká, jako by se krčila. Pár očí

rychle těkal temnotou.

„Copak tě přede mnou nevarovali?“ Byl to on. Okamžitě jsem to poznal. Zahlédl jsem nohu

v se-šmajdané tenisce a bílou dlaň sevřenou kolem nějakého

předmětu. Zbraň. Všechny instinkty mi napovídaly, že

vězím až po uši v průšvihu. Snad to bylo tou žabí

přikrčeností – jako by postava přemýšlela, zda se má na mě

vrhnout. Zmítal jsem se na zemi jako zběsilý a snažil se ze

svého těla vymáčknout reakci. Když se však žádný můj sval nepohnul, znovu jsem ulehl a začal

ztěžka oddechovat. „Copak ti to neřekli? Copak nevíš

o…“

Hlas s e vytratil a nastala dlouhá

odmlka. Jeho dech

zesílil a stal se namáhavějším, jako by patřil starému

člověku, a já cítil, jak zájem postavy na protější straně plotu

sílí a upírá se na mě. A je to tady, pomyslel jsem si a pomalu

propadal panice. On ví, kdo jsi. A teď se postavil. Vzepjal

jsem se v očekávání, že spatřím u plotu jeho tvář, ale on se

místo toho stáhl a zmizel mezi stromy. Jeho obrovské tělo se ztěžka dralo lesním porostem.

Ozvalo se prasknutí větvičky, poté slabé zašustění a pak už nic. Svět zmlkl.

Sebral j s e m veškerou energii a přinutil se k obratu na

b o k . S e srdcem tlukoucím jako spěšný vlak jsem civěl do

temného prostoru, v němž postava zmizela, a přemýšlel

jsem, zda se mi to všechno jen nezdálo. Kameny, tráva ani

stromy se nepohnuly. Když ani po chvíli, která mi připadala

jako celá věčnost, v korunách nic nešustlo a já už tam ležel

tak dlouho, že se krajina přiblížila o další krok nebo dva k

ránu, zhluboka j s e m s e nadechl, sebral všechny síly a

nemotorně se zvedl do shrbeného sedu.

S e d ě l j s e m t a m , mžo ur a l do růžového rozbřesku,

zarýval si zdravé prsty do pravého bicepsu a pokoušel se ho

probudit. Pohlédl jsem na stranu a změřil pohledem dlouhý

úsek plotu. Ticho. Jestlipak j e v tom plotě brána, která

umo žňuj e p ř e c ho d n a druhou stranu? Zmizela ta postava

právě kvůli tomu? Můj batoh se poděl kdovíkam, ale baterka

každopádně ležela asi tři metry ode mě a její skomírající

kužel světla prozařoval řídký vřes. A právě v něm se leskly

štípačky. Otočil jsem se, začal se sunout po zadku vpřed

jako dítě, které s e ještě nenaučilo chodit, a přitom jsem hrabal nohama v divokém vřesu. Štípačky. Vstávej, Oakesy,

kamaráde. N o t ak dělej. Vstaň a seber je, ksakru. Popadl

jsem svou nehybnou pravou nohu, přehodil si ji na stranu a

nemotorně j s e m s e překulil na zdravé levé koleno. „Dělej.

Dělej.“ Nějakým způsobem s e mi podařilo podstrčit pod sebe levé chodidlo a napřímit nohu. Pravá noha mi však

stále bezvládně visela za tělem. Na to, abych se dostal dál,

jsem neměl dost síly ani rovnováhy. Vypětí sil mě napůl

zabilo, takže j s e m s e nedokázal napřímit. Musel jsem tam

stát se zvednutým zadkem a civět na své odřené kolenní

čéšky. Lehce j s e m s e kolébal a snažil se neomdlít. Přitom

j s e m přemýšlel, z d a s e raději nemám vrhnout na zem směrem ke štípačkám.

Vtom jsem mezi svýma nohama spatřil tu postavu – či

spíše její siluetu obrácenou vzhůru nohama na pozadí růžové

oblohy. Klidně a nenuceně stoupala do svahu, vrhala stín

obrovský jako hora a blokovala mi výhled. Na okamžik jsem

se nedokázal ani pohnout – úplně jsem zkoprněl a vstřebával

veškeré podrobnosti. Postava byla mohutná, na sobě měla

cosi otrhaného a špinavého a na prsou silné svaly. Mezi

nohama se jí nehoupal žádný připínací ocas, ale zato držela

v ruce sekeru. Jo, pomyslel jsem si a i zdravá noha mi zeslábla. Je to sekera. Sekera.

„ N o t ak,“ zasyčel j s e m n a svá kolena. „Narovnejte se, krávy.“ Jenže j s em t o nedokázal.

Ztratil jsem nad sebou

vládu. Musel jsem tam stát jako zavírací špendlík, kolébat se

ze strany na stranu a třást se jako opilec, zatímco ten člověk se ke mně klidně zezadu blížil. Nezměnil tempo, nedal se do

běhu, nepokusil se mě převálcovat; jednoduše ke mně přistoupil a ledabyle do mě zezadu

drcl.

Neuměl j s e m s i pomoci: skácel

jsem se na zem a padl

obličejem do trávy. Ruce mi zůstaly pod břichem a v hlavě

se mi rozezněl křupavý zvuk naraženého nosu. Z hrdla se mi

v yd r a l o bezděčné „ e hhh“ . Asi vteřinu jsem zůstal nehybně

ležet, hlava se mi točila, rozedřený obličej se bořil do hlíny a

z nosu mi vytékal dlouhý provazec krvavého hlenu, který jako by mě chtěl připoutat k zemi. „Chhješššíííšššši.“

Postava za mnou poklekla a začala jemně a metodicky

přesouvat t ě l o t a k , a ž nakonec plnou vahou spočívala na

mých zádech a dýchala mi na krk, jako by mě chtěla

opíchat. Ležel jsem pod ní se zběsile bušícím srdcem a nutil

s e nadechovat a vydechovat navzdory její váze. Byl jsem

příliš vystrašený, než abych se odvážil pohnout, a tak jsem

jen čekal, co ten člověk udělá. On však neudělal nic – dál na

m ě s p o č í v a l t í m svým prazvláštním, ba téměř přátelským

způsobem s obličejem vytočeným na stranu, aby se mi mohl

dívat do tváře. Pramen vlasů mu přepadl dopředu, právě do mého zorného pole. Chabě jsem ohnul prsty levé ruky. Pravděpodobně se

ještě dokážeš hýbat, kamaráde, pomyslel jsem si. Několikrát

j s e m zať a l čelisti a pokusil se zacvakat zuby. Pravděpodobně ano. Spolkl jsem

krev, která se mi hrnula do

hrdla. Kdybych teď obrátil oči dozadu, možná bych zahlédl

s v ě t l o baterky. Štípačky ležely přímo vedle ní. Malachi Dove se na mně napjal.

„Co…?“ Hlas, který ze mě vyšel, byl hlasitý a sytý, jako

bych byl silně nachlazen. „Co to děláš?“

„Tvůj klid na duši,“ zašeptal Dove. „Vzpomínáš na svůj

klid na duši, Joe Finne? No, tak já ti ho teď posírám. Posírám ti tvůj klid na duši, Joe.“

Odtáhl se ode mě, já se přetočil na stranu, lačně jsem

nasál do plic vzduch a křečovitě vystřelil paže vzhůru. Dove

popadl sekeru, a než jsem se stačil vzepřít do sedu, ohnal se

j í tupou stranou. Chabě jsem proti ní vymrštil ruce. Sice

j s e m s e p ř i t o m ud e ř i l levým zápěstím do hlavy, ale přesto

j s e m dokázal sekeru n a vteřinku kluzce zachytit. Dove se

však rozpřáhl znovu a já bezmocně klesl do trávy. Ruce mi

krvácely, svět kolem mě se houpal a poskakoval sem a tam.

A pak už t o přišlo. Bum bum! Do hlavy mě udeřilo

p ř í s l o v e č n é beatlesovské Maxwellovo stříbrné kladivo. A

b u m b u m , s t a r e j O a ke s y byl hotovej. Samozřejmě že jsem

neumřel. Ale měl jsem k tomu zatraceně blízko.

11

Trvalo tři týdny, než jsem se na Cuagach vrátil. Nikdy

j s em n a t o nepřestal myslet, ani jednou. Celou tu dobu, co

jsem ležel v posteli, příliš slabý, než abych mohl vstát, napůl

jsem spal a napůl snil o Doveově Belzebubovi, celou tu

d o b u j s e m a n i j ednou nepřestal přemýšlet, jak nejlépe se

tomu zmrdovi pomstít. Nandal mi to tehdy parádně. Vysekl

m i z hl a v y v e l ký k u s k ů ž e a napraskl mi lebku. Nebyla to

otevřená fraktura a nevmáčkl mi kusy lebeční kosti do

mozkové tkáně, a l e i t a k t o bylo dost zlé – měl jsem

osmicentimetrovou prasklinu v temenní kosti, nebo jak tomu

nadávají. A a ť u ž b y l a tahle fraktura dobrá, nebo špatná,

každopádně mi Dove spolu s kůží vysekl taky pořádný kus

paměti. Z prvních asi čtyřiceti osmi hodin po téhle epizodě si nepamatuju skoro nic.

Sám Pánbůh ví, jak jsem s e dostal zpátky do osady. Blake nejspíš začal tropit povyk,

vyrazil přes rokli a našel

m ě l ežet n a zádech v e vř esu v místě, kde mě Dove nechal

napospas osudu a kde mi nad obličejem poletovaly mouchy

j a ko letadla opisující vyčkávací obrazec nad Heathrow. V

paměti mi zůstaly záblesky výjevů, jak mě nesou lesem a jak

je mi taková zima, že se mi třesou i kosti; taky si pamatuju

na chuť krve v ústech, a že jsem se každých pět minut na

s e b e vyzvracel ( zkus t e přimět lidský žaludek, aby strávil syrovou krev: prostě t o neudělá). Vím, že mě v jednom

okamžiku dovlekli někam, kde byla tma a lezavá zima,

položili m ě t a m j ako mrtvolu na kamennou podlahu a

nechali mě tam celou zpropadenou věčnost, zatímco Blake s

Benjaminem se opodál dohadovali a jejich hlasy se ke mně

nesly ozvěnou, jako bychom byli v hrobě: Blake chtěl na

Dovea zavolat policii – tvrdil, že šlo o pokus o vraždu –,

zatímco Benjamin ječel jako malá holka, že s tímhle on

nechce mí t ni c společného. „Tak především jsme nikdy

n e m ě l i ž á d n é h o novi nář e na Cuagach pouštět!“ Nakonec

mě někdo – mám za to, že to byl Blake – zřejmě naložil na

člun a odvezl na pevninu (dokonce mi ani nevytáhl z foťáku

datovou kartu – člověk nikdy neví, kdo všechno stojí na jeho

straně, že jo?), poněvadž mě druhého dne v šest hodin ráno

našel onen věrný humrař: ležel jsem pod dekou na molu za Croabh Havenem.

Lexi e m i později prozradila, že když otevřela dveře a

spatřila mě tam stát s humrařovou podporou, s pravou rukou

svinutou v levé dlani jako u mrtvého zvířete, s hlavou celou zkrvavenou a s tričkem skrz naskrz

pozvraceným, vyhrkl jsem ze všeho nejdříve slova: „Štípačky, Lex. S izolovanými rukojeťmi. Potřebuju, abys mi nějaké sehnala.“

J a kmi l e uv i d ě l a m ů j obličej, myslela si, že mě ranila

mrtvice, a já si dodnes vybavuju tu halloweenovskou masku,

kterou jsem spatřil, když přede mě postavila zrcadlo: pravou

stranu obličeje jsem měl povislou jako roztopený vosk a

pravé oko mi utíkalo na všechny strany v takovém rozsahu, ž e jsem viděl i rudé lůžko bulvy. Dodnes se mi někdy ten

obličej vybaví spolu s ostatními nočními můrami, které

mí v á m. Návštěvu pol i c i e nebo nemocnice jsem však

šmahem odmítl – nehodlal jsem dopustit, aby se v tom

policie začala šťourat a všechno zmrvila dříve, než budu mít

možnost se na ostrov vrátit…, přestože jsme se o tom s Lexií

v příštích několika dnech hádali, kdykoliv jsem nabral dost

síly, abych mohl mluvit. Všechny tyhle tahanice jako vždy

ko nč í v a l y t ř í d n í mi rozepřemi: Lexie zběsile chodila po

p o ko j i , rozhazovala r uka ma a truchlila po jednom svém

nápadníkovi z vyšších vrstev, jehož si tehdy měla raději vzít.

„To je k nevíře! Tys policii nikdy nedůvěřoval, protože jste

s F i nne m vyrůstali j a k o malí kriminálníci a myslíte si, že

všichni žijeme v nějaké podělané orwellovské diktatuře, ve

které člověk nemůže věřit úřadům – a kvůli tomuhle

dokonale racionálnímu uvažování teď ani neohlásíš pokus o vraždu, jo?“ „Lex…“

„Jenže mě naopak vychovávali k tomu, abych autority

respektovala. Jestli t o neohlásíš, Oakesy, tak se ti to vrátí.

Dobře si pamatuj, co ti říkám: vrátí se ti to a bude tě to pronásledovat ve snech…“

Byla mnohem, mnohem naštvanější na mě než na

Dovea. Křičet přestávala jen ve chvílích, kdy mi nosila jídlo,

měnila povlečení nebo mi vytřepávala z vlasů zaschlou krev

a snažila s e stáhnout rozšklebené strany mé jizvy náplastí.

Za hr no v a l a m ě prapodivnou směsicí náklonnosti a vzteku.

Druhého dne – 2. září – vklouzla nahá ke mně pod peřinu,

opřela se mi studenými chodidly o lýtka a sjela rukou na

mého ptáka. Zůstal jsem mlčky ležet se zavřenýma očima,

protože mi bylo jasné, že v tomhle stavu nikdy erekce

nedosáhnu, a p o deseti minutách, kdy jsme oba leželi na

sobě, a nikdo z ná s nepromluvil, propukla Lexie v pláč,

vyskočila z postele, vyběhla z pokoje a bouchla dveřmi. Po

zbytek noci jsem poslouchal, jak v obýváku hlasitě vzlyká –

dost hlasitě na to, abych ji musel slyšet.

Jenže i kdybych byl dokázal vylézt z postele, stejně b yc h nevěděl, c o j í m á m říct. Vlastně už ani neumím

posoudit, do čeho jsem se tehdy vlastně zamiloval: jestli do

Lexie, ne b o d o j e d né konkrétní černé minisukně, kterou

měla na sobě ten večer, co jsem se s ní seznámil. Stačila mi

t a minisukně a te n zasněný výraz, který se Finnovi objevil

ve tváři, když ji v ní uviděl. O dva měsíce později jsem si ji

v z a l – nevěsta a neandertálec procházejí uličkou, nevěsta

v yp a d á v průsvitném mušelínu úchvatně, neandertálec drží

n a jejích šatech tlapu. A dnes mi přátelé říkají, že ji nikdy

neměli rádi – dnes, ne hned na začátku. Díky za upozornění,

takzvaní kamarádi. A t a k j sem tu noc ležel v bungalovu a

civěl do stropu, zatímco ona vedle plakala a plakala. Čas od

č a s u j s e m zaslechl, j a k otevírá dveře do pokoje. Zřejmě

nakukovala dovnitř, aby zjistila, jestli poslouchám.

P o t o mh l e j s m e p r o ž i l i pár mlčenlivých dní, během

ni c hž j s e m s e ho d ně d í v a l na televizi. Když dorazil majitel

bungalovu, dojednal j s e m s ním pronájem na další dva

týdny. Po deseti dnech ochrnutí i otok ustoupily a já dovolil Lexii, a b y m ě odvezla n a rentgen

do nemocnice, kde jsem

jim navykládal spoustu nesmyslů o pádu z kola. Ukázalo se,

že Lex je dobrá sestra. Zřejmě to bylo časem stráveným na

klinice. Prasklina lebky s e hojila dobře; nepotřeboval jsem

léčbu ani šití. A tak jsem s i zakryl jizvu vlasama a začal

spřádat plány, j a k s e n a Cuagach vrátit. Zajel jsem do

Lochgilpheadu a koupi l s i tam mohutné izolované štípací

kl eště. J e nže myslíte, ž e jsem sehnal jednoho jediného

rybáře nebo loďaře, který b y byl ochoten vysadit mě na jižním cípu Ostrova sviní a počkat

tam na mě? Tak akorát

nasrat. P o čtyřech dnech hledání jsem v Ardfernu konečně

našel alespoň člověka, který mi za obrovskou zálohu

pronajal malý motorový člun. Jenže právě ve chvíli, kdy

jsem se chystal vyrazit, se změnilo počasí. V tu dobu už se

na Skotsko snesl podzim: vtrhl do země právě v den, kdy mě

odváželi z ostrova, a během hodiny bylo všechno jinak:

provoněné babí léto se dílem okamžiku změnilo v mrazivou

sychravost a n a Skotské vysočině dokonce zaznamenali sněžení. Teď to bylo ještě horší.

Vítr sílil a skučel po celém

pobřeží a mohutné vlny zběsile bičovaly pláž. Pokud jsem se

nechtěl rozplácnout o s k á l y u Luingu, musel jsem sedět a čekat.

A že to bylo čekání. Trvalo týden, než jsem se jednoho

rána konečně probudil a viděl, že se ve vlnách zálivu třpytí studené sluneční paprsky.

J e t o zvláštní, ale moje nejživější vzpomínka na Lexii

během c e l é t é t o politováníhodné epizody se týká úplně

něčeho jiného, než by vás možná napadlo – nesouvisí s těmi

ú d ě s ný mi okamži ky, k d y ž mě dovezli z ostrova, nýbrž

něčeho mnohem neškodnějšího. Je to vzpomínka na ráno,

kd y m ě š l a Lexie doprovodit do přístaviště. Ještě dnes ji

před sebou vidím jako živou. Byla naštvaná, že se na Ostrov

sviní vracím; vzteky téměř nemohla mluvit a já ji mám

dodnes před očima, jak stojí s jednou rukou v bok, posouvá

s i sluneční brýle na nose a civí na ostrov, protože se

nedokáže p ř i mě t k t o mu , aby pohlédla na mě. Před

odjezdem se nechala v Londýně ostříhat a kůži kolem nosu

měla ještě stále opálenou z léta – když jsem se na ni tehdy

úkosem zadíval, napadlo mě , že celkem vzato vůbec nevypadá jako moje manželka.

„ Proč s e nevrátíš d o Londýna?“ zeptal jsem se jí.

„Vezmi si taxíka na nádraží a dojeď domů vlakem.“

Neodpověděla mi. Pokrčila rameny, zkřížila ruce na prsou a dál upřeně hleděla na ostrov. Chvíli jsem ji pozoroval, poté

jsem nastoupil do člunu a nastartoval motor. „Kdybys něco

potřebovala, v brašně na notebook jsou peníze,“ křikl jsem,

pustil příďové lanko a člun se začal odpoutávat od břehu. „V přední kapse.“

Lexie s e neobtěžovala čekat. Když jsem vyplul z

kotviště a ohlédl s e za ní, přičemž mi na okamžik bleskla

hl avou otázka, z d a b y c h neměl sehrát roli romantického

milence – obrátit loď, vyskočit na břeh a beze slova ji políbit

–, ona už byla otočená zády a mířila ke schodišti. Svou šanci jsem propásl. C’est l a vie, lidičky. Podrážděně jsem

vyťukával rytmus téhle melodie do páky kormidla a sledoval Lexiin odchod. Člověk zkrátka

nikdy neví.

Příliv mi hrál do karet. Z Craignishe mě vyhodil přímo

d o zá l i v u, k d e v o d n í proudy vystřikovaly na hladinu

chomáče pěny velké jako tenisové míčky a z opuštěných

ostrovů mě pozorovaly kozy. Tyhle chudinky, které sem

dovezla španělská Armáda, vězely na ostrovech už řadu

staletí – a Sovereign s i myslela, bůhvíjak na tom není

špatně. Nějaký čas jsem musel zápolit s drsným proudem a

c hv í l e mi j s e m s i p ř i tom představoval, jak mě silný vír Corryvreckan nasává do sebe,

valchuje a pak vyplivuje ven.

Nakonec se mi však podařilo chytit drift, a než jsem se

nadál, byla hladina opět klidná a moře – náhle jemné jako

r uc e n a modlitební knížce – se mnou hebce doklouzalo k opuštěné straně Ostrova sviní.

Když jsem doplul až těsně ke břehu, všiml jsem si

ma l é h o opuštěného přístaviště, kolem něhož byla omotána

bílá a prosolená rybářská síť. Kam oko dohlédlo, táhla se od

přístaviště oblázková pláž. Zhruba půl metru od kraje lesa se pak tyčil drátěný plot, který musel

být pokračováním plotu

vedoucího r okl í . Mo žná t u stál proto, aby odradil

P s y c h o g e n i c k é léčitelské duchovenstvo od vylodění. A

možná měl sloužit jako klec bránící někomu či něčemu v odchodu.

Uvázal j s e m č l u n k přístavišti, hodil si štípačky na

ramena a chvíli j sem ta m j e n tak stál a díval se za plot do

vnitrozemí, přičemž jsem napůl očekával, že se mezi stromy

každou chvíli zhmotní Dove. Místo toho však bylo ticho, jen

člun při doteku se sluncem vybělenými prkny přístaviště čas

o d času zavrzal nebo zašplouchal. Po chvíli jsem sebral

batoh a vyrazil p o pláži v e snaze najít místo, kudy bych

mohl proniknout na pevninu. Vánek poněkud zesílil: byl

chladný, nepřirozený, nesl s sebou zápach ryb a probouzel k

životu okolní stromy, které s e v něm po celé délce plotu

lenivě ohýbaly. A než jsem dorazil ke skalám na konci

pláže, změnil s e j i ž v silný vítr, který mi cuchal vlasy na

s tr a nu a způsoboval m i bolest hlavy, jakou bych nikdy

necítil, kdyby mi v ní nechyběl kus vyseknutý Doveovou

sekerou. Za denního světla jsem v tom nespatřoval nic

horšího než sklíčenost z výsledku své poslední návštěvy na

ostrově, avšak ve skrytu duše jsem se přesto nemohl zbavit

dojmu, ž e š u m větví a ševelení větrem čechraného vřesu

j s o u pouhými předjezdci čehosi silnějšího, co z tohoto

plotem obehnaného území vzejde. Každopádně jsem byl rád, že cítím na rameni tíhu štípaček.

Přistoupil jsem k plotu a zastavil se pouhých pár

centimetrů od něj. Zvedl jsem ruku a čekal, zda ucítím

mravenčení elektrického pole, které mi vztyčí chloupky. Ty

v š a k t e n t o k r á t nereagovaly, nepočítám-li drobné pohyby v

občasných poryvech větru – žádné slabé brnění, na které si vzpomínám z minulého měsíce. Došlo mi, že plot jsem

tehdy a s i vyzkratovat nemohl, ale mohl jsem na něm

způsobit j i né škody, které Dovea přinutily odpojit ho za účelem opravy.

Op a t r ně j s e m o b e mkl dlaněmi izolované rukojeti

štípaček a zkontroloval, jak mám na nich palce. Existovala slušná pravděpodobnost, že plot

pod proudem není, ale srdce mi přesto tlouklo jako beranidlo. Sevřel jsem čelisti štípaček

blíže k sobě a pomalu s e s nimi přisouval k pletivu. Pak

j sem s e h o jemně dotkl, přičemž jsem byl připraven okamžitě štípačky pustit z rukou. Jenže to nebylo potřeba.

Štípačky netečně spočívaly v mých rukou a z jejich bílých

čelistí na mě mrkalo slunce. Zavrtěl jsem hlavou, ironicky

jsem se usmál a v duchu si dobíral sám sebe za to, že mám

srdce v kalhotách. Tak teď už se nemůžeš na nic vymlouvat, kamaráde… Přejel jsem štípačkami

po celé délce plotu,

abych odhalil případný zbytkový proud, a když se bez jediné

jiskry nebo šoku dotkly země, přikrčil jsem se a pustil se do stříhání pletiva.

V porovnání s Blakeovými nůžtičkami projížděly tyhle

štípačky plotem j a ko ho r ký nůž máslem. Za necelé tři

minuty jsem vystříhal díru táhnoucí se přes celý plot. Pokud

se někdo ukrýval ve vnitrozemí a sledoval mě, nemohl mít o

mých záměrech sebemenší pochybnosti. Sebral jsem batoh a prošel plotem; kleště jsem s i opět

přehodil přes rameno,

abych je buďto mohl pohodlně nést, anebo se s nimi v

p ř í p a d ě p o t ř e b y jediným máchnutím ohnat, mrštit je po nepříteli rychlostí blesku.

První, co mi při pohledu na les padlo do oka, byl prasečí

trus. T y bobky b yl y všude, celé hromady bobků – některé

udusané, j i né dokonale oválné a potažené povlakem jako

sušenky p r o p s a . Neustále jsem procházel kolem mělkých

rýh v zemi a větrem bičovaných chomáčů prasečích chlupů

zachycených na větvičkách a kamenech, na nichž se prasata

drbala. A při každé změně směru větru jsem zároveň ucítil

zápach – u ž n e smr ad hnijících prasečích hlav, nýbrž natráveného listí a trávy.

Hlouběji do lesa už vítr nepronikl, takže vše jako by na

chvíli přízračně znehybnělo: stromy náhle ustrnuly a

zahalily se do ticha. Zastavil jsem, abych se zorientoval, a v uších mi rezonoval absolutní klid. Vepředu mezi stromy

j s e m za hl é d l p á s y slunečních paprsků, jako by se tam rozkládala velká mýtina. Zanedlouho jsem spatřil i rezavou starou násypku a l a no zavěšené

vysoko ve vzduchu a opatřené kladkostrojem. Břidličný důl.

Vystrčil jsem hlavu z lesa a rozhlédl se po mýtině, zda

tu neuvidím známky života. Palouk však byl opuštěný.

Kladkostroj s e v e v ě t r u vrzavě pohupoval – byl to stejný

zvuk, jaký jsem při první návštěvě slyšel zpoza plotu.

Sestoupil jsem do dolu, procházel jednotlivými chodbami a

nakukoval do štol. Došel jsem k násypce a strčil do ní. Do

vzduchu vyletěla sprška rezavých vloček. Vstup do jedné

š t o l y p o s t r a ně skaliska napůl zakrývala rezivějící nádrž s

vodou. Linul se z ní hnilobný zápach připomínající splašky

– a k d y ž j s e m d o n í posvítil baterkou, zjistil jsem, že se dívám d o tváře mrtvému praseti. Nějakou dobu jsem civěl

do jeho prázdných očí a přemýšlel, že je nepravděpodobné, a b y prase zabloudilo právě sem. Někdo ho sem musel

dovléci. Kromě toho nebylo natolik rozložené, aby takhle páchlo – vypadalo docela čerstvě. Možná mýtina sloužila

Malachimu jako skládka. Vzpomněl jsem si, co říkali

Garrickovi, totiž že m á Malachi skrz tyhle štoly přístup do

pekla. Napadlo mě, že se spustím dovnitř, abych si to ověřil, když vtom mě cosi zarazilo. Někdo se smál.

Tiše jsem ustoupil od štoly, zhasl baterku, posadil se na

zadek a rozhlédl s e p o okolních stromech. Ten smích byl

ohavný – j a ko b y h o vydávala čarodějnice z kresleného

seriálu – a rozléhal se po celém opuštěném dole. Svaly se mi

napjaly. P o chvíli smích ustal a vystřídal ho jiný zvuk –

kdosi hovořil dlouhým, hlubokým a

nepřerušovaným

monologem. Na jeho hlasu bylo cosi tak povědomého, že… Pomalu jsem se vztyčil a usmál se. Televize. Byl jsem si

tím jist. Kdesi mezi opuštěnými skalisky hrála televize.

Ten dům byl jako nějaká rozlehlá viktoriánská chata –

z d e v l e s í c h rozhodně působil bizarně. Možná ho kdysi

postavili pro nějakého vysoce postaveného šéfa dolu. Stál na

pevné desce rozpukané plevelem; fasáda z něj již dávno

oprýskala a okna byla špinavá a obrostlá mechem. Přesto dům jevil známky života: odhrnuté

krajkové záclony, barely

s n a f t o u na s kl á d a né vedle generátoru a také televize za

otevřeným o kne m d o l e , n a níž právě běžel – soudě podle

přízvuku Celie Johnsonové – jakýsi starý černobílý film. Upřeně jsem se na to okno zadíval. Možná to bylo

k r a j k o v ý m i záclonami vzdouvajícími se v chladném větru,

mo ž n á temnotou uvnitř, jejímž jediným cílem jako by bylo

upoutat pozornost – každopádně na mě všechna nervová

zakončení okamžitě začala křičet jediné slovo: „Past!“ Pomalu j s e m zvedl štípačky nad

hlavu. Nejsi žádný z á s a h o v ý a g e n t , kamaráde. Nestrkej tam hlavu pro nic za nic.

Obezřetnými kroky jsem se širokým obloukem přiblížil

k domu. Dorazil jsem ke vzdálenějšímu konci zdi, opřel se o

ni zády a pomalu se svezl dolů, přičemž jsem si uvědomil, že cihly pod mými zády jsou teplé. Chvíli jsem těžce

oddechoval a p a k j s e m s e se štípačkami stále nad hlavou

p o ma l u, pomalounku s kl o ni l a nakoukl do pokoje. Vládl v něm bezmezný nepořádek – všude

se válela spousta špíny,

balíčků od sušenek, špinavých sklenic a prázdných kelímků

od jogurtu – a dopadající slunce v něm odhalovalo mnoho

vrstev prachu. Televizor stál obrácen zády k oknu a za ním

se čelem ke mně táhla pohovka ošoupaná do nepřirozeného

lesku. Za pohovkou pak bylo další okno – zavřené okno se

stejnou krajkovou záclonou, která mlčenlivě visela v

podzimním slunci, protkaná mrtvými mouchami.

Konečkem prstů jsem se jemně dotkl dveří. Okamžitě se otevřely a odhalily pás dlážděné

chodby. Vkročil jsem do ní

a mo j e sandály se zabořily do špíny. V pokoji přede mnou

začala náhle hrát ústřední melodie ze Sousedů, což ve mně

bůhvíproč vyvolalo vzpomínky na Kilburn, kdy Lexie

dojížděla n a kliniku, zatímco já pracoval doma a dělal si

šizené obědy skládající se z polévky a housky. Stál jsem a

poslouchal. Z a zvukovou clonou z televize se nic ani

nehnulo, jen síťované záclony občas zašustily ve větru.

Vs to up i l j s e m d o obývacího pokoje. Byl malý a přecpaný nábytkem a harampádím.

Nad krbem visela zaprášená reprodukce Blakeova Krista a ve výklenku stála

sádrová socha panny Marie v téměř životní velikosti

podobná těm, jaké jsem vídal na prodej v přistěhovaleckých

zónách v Tijuaně. Každá její část měla úplně jinou barvu:

kápě byla modrá, rty a tváře červené, v očích jí zářily chrpy.

Kr o mě t o h o b y l a c e l á ověšená předměty: stonky květin a

n e j r ů z n ě j š í m i cetkami pokrývajícími ji až k podlaze. Dům

náboženského maniaka, pomyslel jsem si. Přesně něco

takového jsem… Za mnou se cosi probudilo k životu.

V m é m ni t r u s e o p ě t prudce rozeznělo slovo past past

past. Otoč i l j s e m s e a zvedl štípačky, abych se připravil k

úderu, neboť jsem za sebou očekával Dovea nebo ještě něco

horšího. Obývací pokoj vš ak byl prázdný. To si jen vítr

pohrával s dětským větrným mlýnem umístěným v květináči

na okenní římse a svištivě roztáčel lopatky pořád dokola.

Mžouravě j sem n a lopatky civěl, jak střídavě zrychlují a

o p ě t zp o ma l uj í , zr yc hl uj í a zpomalují, jak mechanismus

mlýna lenivě cvaká, až nakonec vítr polevil, rozostřená

š mouha l opatek s e změni l a ve střídavý sled jednotlivých

barev, žluté a červené, a nakonec se dětský model mlýna zastavil docela.

Ani jsem s e nepohnul. D á l jsem zíral na mlýn a čekal,

až moje srdce vypumpuje zbytek adrenalinu. Po chvíli jsem

svěsil kleště. Dům s e opět pohroužil do ticha, jen televizor

za mnou dál chrlil z útrob dramatické zápletky. Zaťal jsem

z u b y, podí val s e n a hromadu oblečení v hale a přesunul pohled zpět k větrnému mlýnu.

Některé z těch svršků patřily

dítěti – ano, v té hromadě byly i šaty malé holčičky. Hlavou

m i nakrátko bleskla elektrizující myšlenka: že je tady dítě,

možná i několik dětí – a možná uvězněných. Zvedl jsem

hlavu ke stropu, nechal tu myšlenku viset ve vzduchu a s

vědomím, ž e mám-l i s i zachovat příčetnost, nesmím své

fantazii popustit uzdu dále, jsem se vrátil do haly a začal celý dům prohledávat.

# # #

Ukázalo se, že j e prázdný. Nebylo tam ani živáčka.

Jediné, co jsem si z návštěvy domu odnesl, byl poznatek, že

Malachi je řádně pošahaný – neměl žádný smysl pro

hygienu či civilizovanost. A taky že v tom domě zřejmě v

j i s té d o b ě pobývaly ženy, žena, nebo dokonce děti. Jeden

pokoj byl v porovnání s ostatními podivuhodně uklizený:

stála v něm jediná pečlivě ustlaná postel, odhrnuté závěsy

byly zajištěny provázkem a knihy na regálech pečlivě

srovnané. Kde jsou obyvatelé toho pokoje dnes, na to jsem

raději nechtěl myslet. Jen co se vrátím z ostrova, okamžitě

zavolám policajty a nechám je projít seznamy pohřešovaných osob. Ty seš fikanej, Oakesy. Fikanej.

Stál jsem na okraji mýtiny zády k chatce, zhluboka jsem

oddechoval a k smrti litoval, že jsem dopustil, aby mě Lexie

doprovodila d o přístaviště. Kvůli tomu jsem totiž neměl

příležitost koupit s i tabák, přičemž momentálně bych za

balenou cigaretu kl i dně daroval ledviny. Díval jsem se na

udusanou stezku, kter á m i vedla pod nohama do lesa

směrem k rokli, a věděl jsem, že po ní nedávno někdo šel.

Špatné bylo, že jsem se po ní musel vydat i já. Musel jsem jít v patách Doveově šílené bestii. Jeho dvojtvorovi.

Usoudil jsem, ž e j e č a s zbavit se konečně té hrůzy v

srdci. Zaťal j s em r uku v pěs t a udeřil se klouby prstů do hlavy. Do toho, ty posranej zadku. Sebral jsem batoh, opět si

přehodil štípačky přes rameno a vyrazil jsem.

Stezka se kroutila a klikatila, ale já věděl, že mě vede k

rokli. Koruny stromů vytvářely clonu, která ohřívala vzduch, otupovala zvuky a tlumila i mé

vlastní kroky. Po půl hodině

se přede mnou mezi stromy zaleskl plot. Přidal jsem do

kroku, neboť jsem v náhlém tetelení vzduchu vycítil blízkost

rokle. Skalními rozsedlinami svištěl vítr jako v tunelu. Cítil

jsem, j a k s e m i tričko a kraťasy začínají tisknout na tělo,

poté se vzdouvaly a nakonec už mi pleskaly o tělo jako

plachty. Přibližně pět metrů od plotu les skončil a já se ocitl

na pásu trávy, jejíž trsy se s každým poryvem větru měnily

do roztodivných tvarů. Vedle plotu leželo rozpláclé mrtvé prase s napjatou vyschlou kůží na

žebrech, jehož

mumifikovanou č e l i s t a zuby střídavě zakrývala a odhalovala třepetající se tráva. Cosi na jeho poloze ve mně

vyvolalo myšlenku, ž e zv í ř e na trávník někdo pohodil, a

teprve poté j s em s i všiml černé šmouhy na jeho rypáku –

jizvy po elektrickém šoku. Chmurně jsem zvedl oči k plotu,

který se leskl a tiše skřípal ve větru, a všiml jsem si, že přes

trávu vede pěšina a ž k otevřené bráně. Okamžitě se mi zrychlil tep.

P o p a d l j s e m b a t o h , překročil

prasečí mrtvolu, došel

jsem k bráně a zadíval se přes rokli. Někdo nebo něco tudy před nedávnem šlo.

Vítr praskavě ohýbal mrtvé stromy v rokli a slunce se

odráželo od starých sudů s chemickým odpadem. Téměř půl

kilometru odtud s e n a d vzkazem Psychogenického

léčitelského duchovenstva – Jdi mi z cesty, satane – opět

třepetaly s tromy a j á n a jeden kratičký okamžik podlehl

dojmu, že opačná strana ostrova je mi nyní stejně cizí, jako

mi donedávna připadala krajina za plotem. Ohlédl jsem se a

chvíli pozoroval, jak se vítr snáší na les, profukuje otvory v

listnatých korunách, odhaluje za nimi pestrobarevné výjevy

a nabí zí m i průhledy n a další stromy a oblohu. Zničehonic

jsem byl skálopevně přesvědčen, že na této straně ostrova

nikdo další není. Obrátil j sem se zpátky k rokli, zadíval se

n a s r á z n a protější straně i na dokořán otevřenou bránu a

spolu s husí kůží se ke mně dostavil i hrůzyplný pocit, jenž

ze mě vzápětí vyšel ven v podobě šeptavých slov: Dove

odešel do vesnice. A svého ďábla tam vzal s sebou.

12

Přechod rokle mi trval tř i hodiny. Než jsem dorazil na

okraj osady, měl už jsem vypitu veškerou vodu a můj jazyk

se změnil v kus syrového masa. Na chodidlech se mi udělaly

puchýře a o d štípaček m ě bolelo celé rameno. Na ostrově

jsem už pobýval čtyři hodiny a slunce za tu dobu na obloze

znatelně kleslo. Vítr, kvůli němuž jsem v rokli dvakrát

ztratil rovnováhu, n a t é t o straně ostrova utichl jako

vzpomínka a zanechal po sobě jen zvonění v mých uších a

pálení na tváři.

Sešel jsem po lesní stezce vedoucí k osadě a zarazil

j s e m s e . B r á n a b y l a otevřena dokořán. Stíny se

prodlužovaly, večer se blížil, ale v osadě vládlo podivné

ticho. Nepřirozené ticho. Na chvíli jsem spočinul a poté

prošel branou, přičemž j s e m se snažil nedomýšlet, co to

všechno znamená. Když jsem scházel po stezce a z listí se

p o s t u p n ě v yno ř o v a l y střechy chatek, věděl jsem, že něco

není v pořádku. V tuto denní dobu se obvykle konala modlitba ne b o někdo běžel přes

trávník s mísou zeleniny,

kterou j e třeba oloupat, jenže já viděl jen prázdná okna a opuštěný trávník za chatkami.

Necelých sto metrů napravo ode mě se cosi pohnulo.

Ztuhl jsem a začal se úporně soustředit. Bylo to kousek od

ze mě , v ma l é kotlině v e tvaru písmene „V“, která vedla

rovně jako vyschlé říční koryto a poté mizela mezi dvěma

chatkami. A bylo to o něco světlejší než okolní tráva. Učinil

jsem pár kroků dopředu. Bylo to prase ryjící v zemi, jehož ocas s e vzrušením svíjel a opět

narovnával jako rybářská

návnada. Ti š e j s e m s e k němu přiblížil, poněvadž jsem je

nechtěl rušit. Právě žralo – rypák mělo zarytý v jediném

místě, zatímco jeho zadní nohy neúnavně hrabaly a zabíraly

v e snaze dostat s e c o nejlépe ke žrádlu. Udělal jsem pár dalších kroků vpřed a… „Sakra.“

Zacouval jsem mezi stromy, posadil se na zem a tupě na

ten výjev zíral. Zvíře zvedlo hlavu s umírněným zájmem –

nikoliv se strachem. Rozhodně se nehodlalo nechat rušit od j í dl a . Ryp á k mě l o umazaný od

čehosi, co vypadalo jako

zvratky, j e nže v e skutečnosti to musel být – srdce se mi zastavilo, když jsem si to uvědomil – obsah žaludku člověka, n a němž prase hodovalo. Kurva kurva kurva.

Vytřeštil j s e m o č i n a ú t l é bílé chodidlo v růžovém plastovém sandálu. Sovereign?

„Doprdele,“ ulevil jsem si znovu, chytil se za kotníky a

svěsil hlavu. Faktem je, že mě moc věcí nerozhodí, jenže teď se i mě zmocnil prudký třes.

Později jsem si vzpomněl, že se psy je to stejné. Jsou to všežravci, takže s e vždy z e všeho

nejdříve zaměří na

žaludek oběti, ať už tam najdou natrávené rostliny, semínka

ne b o ořechy, a tepr ve p o t é se přesunou k masu a kostem

kořisti. Když býval člověk kdysi dávno lovcem, možná

postupoval stejně. P o drahné době jsem konečně vstal a

začal sbírat kameny, přičemž mě při každém shýbnutí

přepadl pocit, že se nutně musím zhroutit. Nakonec jsem se

napřímil, zamířil jsem a chystal se metat po praseti kameny,

když vtom mi hlavou bleskla otázka, zda mě náhodou někdo

nesleduje.

Sklopil jsem hlavu, otočil se a zkoumavě se zadíval do

lesa, z něhož jsem přišel. V uších mi hučelo a v hlavě

dunělo. T a brána b yl a otevřená, jenže tady nikdo nebyl.

K r o m ě t é mr t v o l y. Prasata Sovereign nezabila – nejsou to

dravci – , a l e byla t o ona, kd o ji takhle roztrhal na kusy?

Tvrdě jsem se podrbal na hlavě rukama zaťatýma v pěsti a snaži l s e t u myšlenku zaplašit. Znovu jsem se podíval na

chatky. Vše setrvávalo v nehnutém tichu. Budova jídelny stála pouhých s t o metrů odtud –

posuvné dveře byly

otevřené a odrážel y počínající západ slunce. Uvnitř jsem nikoho neviděl.

Ze stromů se vynořila další dospělá prasata a se stejným

tup ě hladovým výrazem v očích začala ze Sovereign trhat

maso – tahala z jejích útrob dlouhé hrudkovité šlachy a rvala z n í s tř íbřitá s v a l o v á vlákna. Nezúčastněně jsem přihlížel,

j a k s e j e d no – p o d l e velikosti menší – prase zaobírá

Sovereigninou nohou. Křupavě se prokousalo kostmi a pak

t é m ě ř r ozpusti l e o d kl us a l o s chodidlem v růžovém

plastovém sandálu do lesa, odkud jsem byl následně nucen

zdánlivě celou věčnost poslouchat, jak hlodá kost, frká a

dusí se spolknutým plastem. Upustil jsem kameny, vytáhl

mobilní telefon a podíval se na displej v chabé naději, že se

n a Cuagachu p ř e s n o c objevil signál. Jenže ono ne, jen

přeškrtnutá anténka. Sakra, pomyslel jsem si, zastrčil mobil do kapsy a podrbal se na čele. Co

teď?

Po dlouhé pauze jsem s i povzdechl

a vyškrábal se na nohy. Zvedl jsem štípačky a znovu

zaváhal. Chtělo se mi

utíkat, ale ovládl jsem se a přinutil se k chůzi. Cestou jsem

upřeně sledoval jídelnu, ostřil uši směrem k lesu a

nespouštěl ze zřetele tichou trávu po obou stranách stezky.

Štípačky jsem celou cestu držel v ideálním úhlu pro případ, že by se na mě něco vyhrnulo.

Ž á d n ý ď á b e l v e skutečnosti neexistuje. Žádná bestie. Žádný dvojtvor…

Ale kdo tedy udělal ze Sovereign žrádlo pro prasata?

Mezi tí m s e připozdilo a mezi chatky začaly dopadat stíny. Dorazil jsem k oknům jídelny

a ohlédl se přes rameno.

Les byl naprosto tichý a nic se v něm ani nepohnulo. Slunce

se již zasouvalo za vrcholky stromů. Obrátil jsem se zpět a přimhouřil o č i d o přítmí jídelny. Také zde již v koutech a v ý k l e n c í c h h o u s t l y stíny. Rozeznával jsem jen stoly na zkřížených no há c h, n a kterých neleželo žádné nádobí a

jejichž povrch byl vycíděn do lesku dezinfekčním

prostředkem, což měli členové komunity ve zvyku činit po

každém jídle. Otevřel jsem dveře a vstoupil dovnitř, kde

j s e m na kr á tko za hl é d l vlastní odraz: odkudsi na mě jukala

úzkostná osmahl á t v á ř , p o níž stékaly čůrky potu. Zavřel

jsem za sebou dveře a zůstal chvíli stát, než si moje oči přivyknou na tmu.

P o té mě ř tř iceti vteřinách jsem nabyl dojmu, že jsem

sám. Dveře do kuchyně na protějším konci byly pootevřené

a já viděl, že všechny talíře jsou pečlivě srovnané a na šňůře

n a d sporákem vi s í v j edné řadě utěrky. Učinil jsem další

krok dopředu a chystal s e zamířit do kuchyně, když vtom mě něco přinutilo ustrnout. Sevřel

jsem dlaněmi štípačky,

otočil se a napřáhl je, abych byl připraven se bránit. Ze stínu

po mé levé straně mě sledoval Blake.

Seděl n a svém obvyklém místě v čele stolu a zády k

velkému krbu. Na s o b ě měl elegantní rolák a obě ruce měl

položené naplocho na stole. Hlavu držel malinko

zakloněnou a malinko vychýlenou na stranu. Moje srdce

několikrát zatepalo, než jsem pochopil, že tenhle člověk už

se na mě nevrhne, že nebude křičet a hulákat. Byl mrtev. Ústa měl otevřená a šlachy na krku

napjaté. Jeho vytřeštěné

oči byly matné a spodní část jeho roláku zbrocená krví.

Ani jsem nedýchal. Když jsem po několika okamžicích

n a b y l j i s to ty, ž e B l a k e teď rozhodně nezavře ústa a

nevstane, sklopil jsem štípačky, vyrazil k němu a zastavil se

a s i t ř i c e t centimetrů o d jeho mrtvoly. Upřeně jsem na něj hleděl a téměř přitom nedýchal. Teprve po chvíli jsem

sklopil zrak, abych s e podíval, na čem vlastně sedí, a

okamžitě mi došlo, jakou smrtí zemřel. Seděl na židli, ale v

oblasti žaludku neměl vůbec žádné maso a chyběla mu i

polovina kalhot. V ráně n a břiše jsem zahlédl roztříštěnou

kost. Že by část pánve? Cosi mu z těla vyrvalo žaludek.

Napadlo m ě , ž e kdybychom se nenacházeli na Cuagachu,

tipoval b y c h takové zranění na následek kolize se zemědělským strojem.

Ohlédl j s e m s e p ř e s rameno na trávník za oknem, na který se pomalu snášel večer. Teprve nyní jsem uviděl – Jak

to, že sis toho nevšiml předtím? – krvavou stopu vedoucí od dveří s e m, j a ko b y Blakea cosi

přepadlo venku a sem se dopotácel, kd yž u ž b y l zraněný. Snažil se před něčím

uprchnout… N o h y s e m i náhle podlomily způsobem, který

j s e m p o kl á d a l z a anatomicky nemožný – musel jsem se

c h y t i t s t o l u , a b y c h sebral rovnováhu a neskácel se na podlahu.

Několikrát jsem zamžoural a pohlédl na svůj rozostřený

odraz v naleštěné desce stolu. Co se tady sakra děje,

kamaráde? D o čeho ses t o sakra přimotal? Otřel jsem si

čelo, znovu zvedl oči k Blakeovi a pak pohlédl na krvavou

cestičku vedoucí ke dveřím.

Odtáhl jsem se od stolu a zamířil k malému oknu

orientovanému n a trávník. Nabízel se mi z něj nerušený

výhled na osadu, na přístaviště i na chatky, z nichž některé mě l y v oknech zatažené závěsy. Všude vládlo přízračné

ticho: nic se ani nepohnulo. Moře, ještě před chvílí zpěněné

a ž i v ě s e vzdouvající, b y l o v měděném večerním světle

klidné, takže jsem za ním dokonce rozeznával pevninu: řadu

světélek seřazených do náhrdelníku obepínajícího obzor či

náhlý záblesk automobilových reflektorů na pobřežní silnici.

O něco níže, kde se moře setkávalo s pobřežím, se pak táhla

světlá šmouha: Croabh Haven, kde možná právě teď sedí Lexie a dívá se, jak zapadá slunce. Když už mě nenapadalo nic dalšího, co bych měl udělat,

vyrazil j sem d o kuchyně. Opláchl jsem si obličej studenou

vodou, smyl z e sebe listí, hlínu i pot a poté jsem pil tak dlouho, až už jsem nemohl. Nakonec jsem se osušil utěrkou

a vrátil s e d o jídelny, kd e seděl Blake. Chvíli jsem ho pozoroval, jako bych napůl čekal,

že promluví.

„Existuje nějaký způsob, j a k se odsud dostat?“ oslovil

jsem ho nakonec. „Nějaký způsob, jak odtud vzít kramle a nemuset se tímhle vším zaobírat?“

Zamířil jsem k posuvným dveřím a zůstal tam stát s bezmocným duněním v hrudníku. Myslel jsem na všechna ta

okna ve vesnici, z nichž mě mohl někdo pozorovat. Existuje

nějaký způsob, jak bys tady mohl zůstat, než se rozední? Ne.

Za v ř e l j s e m z a s e b o u dveře, zhluboka se nadechl, pevně sevřel rukama štípačky a vyrazil ven.

K r á č e l j s e m kontrolovaným krokem, mlčky a s

připravenými štípačkami. Jediným zvukem, který mě na

cestě provázel, byl příboj na nedalekých skalách a skřípavý

sípot mého vlastního dechu. Neohlížel jsem se přes rameno, nespouštěl jsem oči ze stezky. Pokud by mě někdo sledoval

a zjistil, že mám strach, byl bych definitivně v prdeli. Lampa

n a molu tentokrát nesvítila. Musel jsem přijít až téměř na břeh, abych zjistil, že člun zmizel.

Chvíli jsem jen tak stál a civěl na moře, které čvachtalo

pod nataženou sítí. Srdce mi bušilo s ohlušující hlasitostí.

Kurva kurva kurva kurva. Otočil jsem se, opřel se zády o

pilíř mola a ohlédl se zpátky k chatkám. V žádném okně se

nesvítilo a nalevo ode mě se v lese nic nehýbalo: nikde absolutně žádná známka života. Co

teď?

Alternativ ubývalo. Buďto jsem se

musel vrátit ke

svému člunu na protější straně ostrova, což znamenalo projít

ve tmě roklí, aniž bych věděl, co se může potulovat lesem,

anebo – a tahle představa mi připadala ještě horší – najít si

ve vesnici místo, kde bych se mohl zamknout a přečkat tam do rozbřesku.

„ Ha , “ vyhr kl j s e m v t u chvíli nahlas, svezl se po pilíři

d o sedu a nasupeně s e podíval na mrazivou vodu. „Anebo

můžeš plavat, kamaráde. Anebo plavat.“

Zima v e mně vyvolala vzpomínku na kapli. Dlouho

j sem seděl schoulený n a mol u a nevěděl, co dělat, takže

jsem jen pozoroval, jak slunce zapadá za útes a na obloze se

jasně rozsvěcují hvězdy. Vesnice byla tichá. Absolutně ti chá. Chladný slunečný d e n se

postupně proměnil v

mrazivou n o c a m n ě v hlavě vytanula vzpomínka na tu

ledově chladnou kapli se zámky na velkých dubových

dveřích. A já pitomec se smál, když mi Sovereign říkala, že

se tam zamykají, aby se ukryli před něčím zvenčí.

Nemotorně jsem se vztyčil ze své strnulé polohy zády k pilíři a vyrazil po stezce zpátky. Znovu jsem prošel jako stín

mezi chatkami, znovu j s em míjel okna. Když jsem si dal

záležet, dokázal jsem se pohybovat tiše – i s promrzlýma

nohama j sem b yl s t o našlapovat jako kočka. Na první

pohled by člověk řekl, že v osadě panuje naprostý klid a mír:

kdykoliv jsem nakoukl do některého okna, spatřil jsem

záblesk normálnosti – srovnané židle, staromódní počítač,

mísa s ovocem na kuchyňském stole Garrickových. Vše

bylo prázdné a dokonale zachovalé jako domečky pro

pa ne nky, v n i c h ž j e nábytek rozestaven pouze pro parádu,

nikoliv aby s e používal. Popelnice za chatkami stály

seřazeny na obvyklých místech a v hospodářské budově dál

parkoval velký zahradní traktor s otevřenou kapotou, jako

b y s e nechumelilo. Všechno jako normálně. Ovšem jen do

chvíle, kdy jsem dorazil ke kapli. V tom okamžiku jsem

začal poznávat, co je to opravdový strach.

Pár metrů před kaplí jsem se prudce zarazil a v lebce mi

začalo hlasitě bušit. Měsíc vrhal na mýtinu mihotavé stíny

ševelícího listí a já okamžitě věděl, že tady je něco zatraceně

v nepořádku. Místo abych se dostal do bezpečí, učinil jsem

bezděky pravý opak: vkráčel jsem přímo do epicentra toho,

co se na Ostrově sviní po dobu mé nepřítomnosti stalo.

Tiše jsem sešel ze stezky a začal se nepozorovaně plížit

lesem. Za jedním stromem jsem se zastavil a zůstal nehybně

stát v domnění, že se mi podařilo splynout s pásy měsíčního

světla. Dvacet metrů ode mě se vrcholek věže křivě tyčil ke

hvězdám jako zlomený úd, jako by na něm viselo cosi

těžkého. Krucifix u hlavního vchodu ležel zborcený v trávě

– Kristus byl zabořen obličejem v zemi a jednu paži měl ulomenou. Kromě toho s e z kaple

ozýval zvuk. Zvuk

jeskynní vody pronikající do temnoty.

Když se ani po dlouhém čekání nic nepohnulo, vyšel

jsem ještě dále od stezky a oklikou jsem dorazil tak blízko

k e kapli, ž e j sem viděl obrovské dubové dveře. Byly

zničeny, rozsekány a rozštípány, jako by si je vzal do parády

nějaký obrovský pařát, takže z nich nezbylo nic než jeden či

d v a v o l n ě v i s í c í k u s y dřeva houpající se na pantech. Na

podlaze, napůl v kapli a napůl venku, ležela postava, kterou ně j a ký s yr ový instinkt v e mně

navzdory tmě okamžitě

rozpoznal. Několikrát j s e m se zhluboka nadechl a opět

vydechl, otevřel jsem ústa dokořán, abych vyhnal z těla šok,

a čekal jsem, až mi srdce přestane tlouct jako buchar. Shodil

jsem z e zad batoh a začal v něm hledat baterku. Zaklínil

j sem s i štípačky mezi nohy, ještě jednou se zhluboka nadechl a rozsvítil baterku.

Zamířil jsem j i na otevřené dveře, v duchu jsem začal

počítat, abych se udržel v duchapřítomném stavu. Byl jsem

připraven vyrazit zpátky do lesa, pokud se ve světle baterky

něco třeba jen mihne. Nic se ovšem nedělo. Přesunul jsem

tedy světlo na postavu. Opravdu to bylo lidské tělo a já díky

pneumatice v bederních partiích a křivým nohám téměř

o ka mži t ě p o z n a l , ž e patřilo nigerijskému misionáři. Ležel

t a m n a bř i š e , j e d nu n o h u měl vykloubenou v kyčli, takže

svírala vůči tělu nepřirozený úhel, a malíček měl zlomený

t a k br utál ně, ž e z ů s t a l trčet vztyčený, jako by ukazoval na

hvězdy. Pravá paže mu pak chyběla úplně – něco mu ji ut r hl o p o d o b ně j a k o Blakeovi

břicho. Celkově působil

misionář doj mem, ž e h o smrt zastihla ve chvíli, kdy se pokoušel vyplazit z kaple.

Snažil jsem s e držet baterku co nejpevnější rukou jako

odstřelovač, nutil jsem se k pohledu na mrtvolu a pokračoval

v monotónním odpočítávání – šedesát jedna, šedesát dva, šedesát tři –, abych se uklidnil. Roztřeseně jsem si uvědomil,

ž e misionáře i cítím, a b yl o to mnohem horší než zápach

prasat, pr otože t e nt o p u c h byl syrovější. Podobně páchly

odřezky masa v řeznictví: chladivě a měděně. A v tu chvíli

mi také došlo, c o t o vlastně celou dobu slyším za zvuk.

Vůbec t o nebyla v o d a . Pomalu, pomaloučku jsem zvedl baterku ke dveřím.

Kaple byla plná lidského masa. V roztřeseném světle

mé baterky s e objevovaly části těl visící na zdech. Na

kamennou podlahu nekapala voda, nýbrž krev. Stál jsem tam

zkoprnělý jako cínový vojáček, natahoval před sebe baterku,

jako by to byl bajonet, a vstřebával tu hrůzu. Srdce mi ve

spáncích tepalo překotným bam bam bam bam. V zadní části

jedné z lavic leželo něco, co vypadalo jako obličej, stržený a

odhozený j a k o roztekl é hodiny Salvadora Dalího. Nikdy

j s e m netušil, ž e s e kůže takhle chová, že se dá z člověka

sloupnout celá tvář jako guma. Ten obličej mě stále straší ve spánku. Dodnes.

Když se člověku dostanou do hlavy podobné věci,

b uď to ko l e m n i c h r ychl e začne stavět zdi, aby je udržel v

rozumných mezích, anebo se z toho totálně podělá.

Jednoduché jako facka. A tak když jsem tam takhle stál, zničehonic ze mě vytekly všechny ty

pitomé slzy. Otřel jsem

si oči do rukávu a několik minut jsem čekal; zkoumavě jsem

si prohlížel baterku ve svých rukou a předstíral sám před

sebou, že uhlazuji gumové pouzdro na rukojeti. Neplakal

jsem j iž celá léta a nyní mě tento akt překvapil svým

jemným průběhem: neotřásal jsem se ani nezalykal. Spíše

jako by v mém nitru stoupla hladina spodní vody, která se mi bez velkých emocí vylila z očí. Zhasl jsem baterku a

zůstal s tá t v e tmě . Prudce jsem polykal a v duchu stále počítal, abych se z toho všeho

nesesypal. Jakmile jsem však

dos pě l k d v ě ma s t ů m dvaceti, přestal jsem, protože jsem viděl, jak je to všechno nesmyslné. Otočil jsem se a odbelhal

se zpátky do jídelny. Čert ví, proč jsem tam šel – snad proto,

že tam byl Blake. Mrtvý Blake byl pro mě možná přijatelnější než úplná samota.

„Nevím, co bych měl pro tebe udělat, brachu,“ prohodil

jsem, když jsem opět stál v přítmí jídelny a hleděl na jeho

nehybné tělo. Náhle jsem necítil žádný strach. Překonal jsem ho. Věděl jsem, že stejně zemřu.

„Promiň.“ A pak, protože

s e mi zdálo, ž e mi opět vyhrknou slzy, jsem zamířil do

kuchyně a vypáčil příborník, v němž ležely nože a těžký

váleček n a nudle. Štípačky jsem opřel do kouta, rozestavil

jsem kolem sebe pár věcí – stůl, ocelový šlapací koš –, které

mi měly posloužit jako provizorní barikáda, posadil se a čekal.

Doopravdy jsem nevěděl, nač vlastně čekám. Na ráno?

Ne. Na ráno ne. Tuhle fázi už jsem měl za sebou. Čekal jsem na smrt.

13

Bylo krátce po půlnoci, když jsem něco zaslechl. Stalo

se to ve chvíli, kdy jsem již čtyři hodiny pozoroval hvězdy

z a o kne m, poslouchal v l n y na pobřeží a přemýšlel o všech

vírách, pověrách a životech, jimž jsem se během let posmíval.

A p a k t o přišlo: cvaknutí nebo zašoupání v jídelně po

mé pravici. Vytrhl jsem se z tranzu a napřímil se. Nůž mi

téměř vyklouzl z prstů, ale dokázal jsem ho zachytit.

Zpocenýma rukama j s e m spěšně uchopil štípačky, odsunul

odpadkový k o š a s e zběsile tlukoucím srdcem jsem se tiše

vydal ke dveřím. Přiložil jsem ucho na dveře, přičemž jsem

si dával dobrý pozor, abych nevydal nějaký zvuk. Představil

jsem si, jak za dveřmi sedí Blake, záda má vzpřímená, oči vytřeštěné a ruce položené na stole. A vedle něj jsem si

představil bestii, která se v jídelně vztyčuje tak, že dosahuje

téměř a ž k e stropu, a packama zkoumá podlahu. Po celém

těle mi vyrazil pot. Po chvíli jsem zaslechl další zvuk, lehce

tlumený, jako by si někdo odsouval židli. Dobrá, dobrá,

říkal jsem s i v duchu. Nic t o není. Všechno se normálně

vysvětlí. Blake j e mrtvý. Takže ten hluk nejspíš dělá jen prase. Nejspíš je to jen prase.

Jenže tys… zavřel… ty zatracené dveře…

Zavrtěl j sem hlavou, j ako b y mi něco ulpívalo ve

vlasech, nadechl j sem s e , napřáhl štípačky a vyšel do

j ídelny. „ Ta k p o j ď s i p r o to, Malachi!“ zaječel jsem skrz

vyceněné zuby. „Pojď si pro to, kurva!“

Zarazil jsem se. Posuvné dveře byly lehce pootevřené a

z a nimi s e v e světle hvězd šedě rýsoval trs trávy. Blake

nehybně seděl na původním místě, ale nad ním se nyní zády

ke mně sklánělo cosi vysokého. Na sobě to mělo starý a

špinavý pánský kabát a těžké boty, a když se to opět zvedlo

o d B l a ke o v ý c h zkrvavených ostatků, vykoukl tomu pod

kabátem o c a s . Hl avou m i ještě stačila blesknout myšlenka:

Krmí se to, přerušil jsem to při žrádle, a pak už to bylo pryč

– odskákalo to ke dveřím a vyklouzlo do noci.

Stál jsem ve dveřích ochromený a s povislou čelistí.

Ještě téměř minutu jsem držel ruce nad hlavou, nedýchal,

nehýbal s e a a n i nemrkal; pouze jsem se díval na místo v

temnotě, kudy tvor zmizel. Určitě to nebyl Malachi. Určitě

t o ne b yl Malachi s připínacím ocasem. Tvor byl příliš

vysoký a šlachovitý. M ě l jsem dojem, že mi praskne

hrudník. Vydechl j s e m z plic všechen vzduch, odhodil štípačky a vyrazil za bestií.

N a vrcholku ko p c e n a d osadou jsem se zastavil a

zadíval se do lesa před sebou. Bylo mi jasné, že mě tato štvanice dovede z p ě t d o rokle.

Ještě než jsem zahlédl, jak

přede mnou temná postava mizí na stezce, rychle vniká do

lesa a míří k římse, věděl jsem, že tuhle noc ukončím opět v

břidličném d o l e . Kdybych tehdy býval jen trochu při

smyslech, b y l b yc h s e obrátil a zamkl se v jídelně. Lexie

nebo majitel člunu by nakonec začali bít na poplach. Jenže j á mě l v sobě cosi neodbytného. Lex by tomu řekla

přitroublost. Zkrátka a dobře jsem vyrazil vpřed.

V místě, kde se stezka o několik metrů svažovala, jsem

zakopl o kámen a rozprskl kolem sebe štěrk. Rychle jsem

nabral rovnováhu a opět vyrazil po stezce; štípačky po mém b o k u nepravidelně poskakovaly. Tvor postupoval rychle –

rozhodně znal cestu. Viděl jsem ho před sebou jen v

krátkých záblescích, kdy bez váhání nacházel cestu mezi

stromy, takže se pohyboval plynule jako… jako duch.

Klopotně jsem se trmácel za ním a pod nohama mi hlasitě

praskaly větvičky. P ř e s to jsem postupoval docela rychle:

záhy j sem prošel kolem chrliče a vzápětí se přede mnou

vynořila rokle. Prudce jsem zastavil na římse.

Stál jsem tam, rychle oddechoval, prohlížel si římsu a v duchu si říkal, že jsem tvora ztratil. Jenže pak jsem znovu

zaznamenal nějaký pohyb: kdesi pode mnou se mihla temná

šmouha, jako b y s e o d skály náhle odlepil o něco světlejší kus a zamířil do rokle.

„Ty hajzle!“ zahřímal jsem a přehodil si štípačky kolem

krku, takže se mi teď čelisti ostře zarývaly do hrdla, zatímco

rukojeti mi trčely přes ramena jako nějaká kostnatá křídla. Nemarnil jsem čas chůzí k

vyschlému korytu; do rokle jsem

se hodlal spustit přímo. Otočil jsem se zády ke srázu,

poklekl j s e m a nechal chodidla volně viset přes okraj do

temnoty. Na okamžik jsem znehybněl, zavřel oči a pomyslel

na sráz pod sebou. Současně jsem ucítil, jak mi příšerná vlna

adrenalinu oslabuje prsty. Jdi do toho…

A pak už jsem s e ponořil d o tmy, přičemž jsem se v

lepším případě spouštěl z e svahu jako pavouk a v horším

případě sebou nechal drásavě smýkat téměř volným pádem.

Tričko se mi na prsou krčilo a kamení a kleč se mi zarývaly

do stehen a do břicha. Cupovalo mě to na kusy, takže když

jsem konečně dorazil na dno, crčela už ze mě krev. Já se

o v š e m nezastavil. Bryskně jsem vstal a vyběhl do rokle za

nezřetelnou postavou, k t e r á se pohybovala přede mnou.

Vyhýbal j sem s e sudům, bořil se nohama do chemického

škraloupu. Srdce se mi chtělo rozskočit vysílením, hrdlo se

m i změnilo v c á r rozdrásaného masa a jazyk mi v ústech

hr ub ě opuchl. Ra d š i b y c h však rovnou padl mrtev k zemi,

než abych tuhle honičku vzdal. Běžel jsem dál a dál a můj

měsíční stín se sunul vedle mě jako přátelský doprovod.

Trvalo mi snad celý život, než jsem dorazil na konec rokle a opět se vrhl do svahu. Škrábal jsem se vzhůru jako

j e š tě r ka , m o j e n o h y a ruce pumpovaly jako písty,

rozbolavělé vnitřní s tr a ny lýtek jsem tiskl k výčnělkům v

půdě, abych nesklouzl ze svahu, ale přesto jsem se každou

chvíli sesmekl a mohl začít znovu, šmátraje rukama po kleči

a vřesu, kterých b yc h s e mohl zachytit. Nahoře jsem si

d o p ř á l p ř e s n ě j e d n u minutu odpočinku – ležel jsem na

zádech, ztěžka oddechoval, potil se a s přesností metronomu

odpočítával šedesát vteřin. Krvácel jsem po celém těle, ale

hlavu jsem měl čistou a myšlenky srovnané jako komínek.

P a d e s á t o s m , p a d e s á t devět, šedesát – vztyčil jsem se a

vyrazil vpřed. Zpočátku j s e m za sebou trochu vlekl nohy,

tělo jsem měl shrbené a ruce mi bezvládně visely podél těla,

ale když jsem pak postupně nabíral rychlost, napřímilo se i m é tělo. Proběhl j s em otevřenou

branou a v tu chvíli se v

temném l e s e p ř e d e mno u znovu mihlo cosi sotva znatelně

světlejšího. Důkaz, ž e j s em tomu stále v patách – že jsem

stále ve hře. Tvář mi ovíval vítr a větve. Zapumpoval jsem

r u k a m a . „ T A K DĚLEJTE, KURVA!“ zaječel jsem na své nohy. „Hněte – kurva – sebou.“

Náhle jsem s e ocitl n a otevřeném prostranství vedle

viktoriánské chaty a zastavil se právě včas, abych pohledem

zachytil temně žlutý pohyb tvora, který právě zmizel za

rohem, a abych zaslechl bouchnutí dveří a uzamykání

zámku.

Sklonil jsem hlavu, položil s i ruce na stehna, zavrtěl

jsem hlavou, odplivl si a čekal, až mi srdce přestane bušit a

plíce pálit. Te ď u ž bylo všechno jedno, nebylo potřeba

nikam spěchat. Ten hajzl byl můj – dobrovolně se uvěznil v

c ha tc e . K d y ž s e m i konečně přestaly třást nohy a já zvedl

hlavu, všiml jsem si, jak se v domě tiše a kradmo zavírá

okno a j a k jakási stinná postava vystrkuje ruku pod krajkovou záclonu.

„NE!“ zaburácel jsem a vrhl se k

domu. „Ne!“ Chňapl

jsem před sebe, ale bylo už pozdě: okno elegantně a neprodyšně za p a d l o d o rámu. Rozlíceně jsem uskočil zpět,

přičemž j sem téměř tančil vzteky, rozmáchl jsem se

štípačkami nejprve před sebe a poté za záda jako dokonalý

golfista a mrštil jsem jimi do jedné okenní tabulky. Ve skle

se objevila díra ve tvaru hvězdice a do obývacího pokoje se z a č a l y s y p a t s kl e ně né střepy. Rychle jsem si svlékl tričko,

obalil s i h o kolem pěsti, vytloukl zbytek skla a otevřel si zevnitř okno. Během pár vteřin

jsem se jako píďalka vsoukal

d o místnosti, d o p a d l j s e m na rameno a rychle se po rozsypaném skle překulil na stranu. Nemotorným krabím

pohybem j sem s e poté přitáhl do dřepu a s dokonalou

s o us t ř e d ě no s t í z a č a l těkavě pohybovat hlavou ze strany na

stranu. Byl jsem v obývacím pokoji a byl jsem sám.

Dětský větrný mlýn na okenní římse se vrzavě otáčel, j a k o b y b y l r á d , ž e m ě vidí. Pomalými a velmi tichými

pohyby jsem si po podlaze přitáhl štípačky k sobě a napřímil se. Všude kolem mě panovalo

naprosté ticho.

Neslyšně jsem s e přesunul k e zdi, rozsvítil světlo a

postavil s e doprostřed pokoje ve snaze zaměřit se na

celkovou atmosféru v domě, nasát do sebe jeho vibrace.

Jenže kde nic, tu nic. Žádný pohyb a žádný zvuk. Otáčel

jsem se jako na obrtlíku, hlavu jsem měl nakloněnou a kůže

s e mi ježila soustředěním. Pomalu jsem zvedl bradu a

pohlédl k e stropu. C o s i s e tam pohnulo – pouhých pár

decimetrů n a d m o u hl a v o u se ozvalo nekonečně tiché

vrznutí parket. S úsměvem jsem otevřel ústa, vydechl a tiše

zašeptal: „Á, támhle jsi. Už tě mám, nádhero.“

S připravenými štípačkami jsem kradmo vyrazil ke

schodišti. Noc teď byla dokonale klidná, jen na krytu světla

nade mnou s e přízračně vznášela pavučina, jako by se

pokojem proháněl průvan. Položil jsem ruku na zábradlí a

pomalu, velmi pomalu j sem začal stoupat po schodech,

p ř i č e mž j s e m k a ž d ý centimetr nejprve opatrně otestoval.

Nahoře jsem se zastavil. Před sebou jsem viděl troje dveře –

dvoje otevřené a jedny nalevo od sebe zavřené. V uších s e m i opět ozvalo slovo past, past, až mi

naskočila husí kůže. V náhlém selhání nervů jsem zaskřípal

zuby, ale pak jsem opět vyrazil po chodbě vpřed. U

zavřených dveří j sem s e zastavil, rozkročil se a postavil se

k e d v e ř í m č e l e m; b y l jsem připraven na to, že se na mě zevnitř může něco vrhnout.

Pětkrát jsem se pomalu a zhluboka nadechl. Ještě pořád

můžeš odejít, kamaráde… Zvedl jsem štípačky nad hlavu a jediným rychlým pohybem jsem

kopl do dveří. Rozletěly se

d o zatuchlého vzduchu a tmy a já okamžitě spatřil toho

tvora. Choulil se v rohu zády ke stěně, úpěl a zběsile hrabal

nohama od sebe. Okamžitě jsem si všiml, že to není „on“,

nýbrž „ona“ – mladá žena ve věku kolem dvaceti let. Ruce si

držela přes hlavu a z úst se jí dral zděšený kvílivý zvuk.

„Kdo sakra seš?“ Stál jsem před ní, držel štípačky před

sebou jako meč a byl jsem připraven se jimi ohnat, kdyby se

k e m n ě t ř e b a j e n o centimetr přiblížila. Dýchal jsem tak

rychle, ž e j s e m musel děl a t po každém slovu přestávky.

„Povídám, kdo sakra seš?“ Když dívka neodpovídala,

naoko jsem vtrhl do pokoje a napřáhl štípačky, jako bych na

ni chtěl zaútočit. „OKAMŽITĚ mi řekni, kdo jsi. Kdo jsi?“

„ Ne, n e , ne!“ Dívka s e přitiskla ještě více ke zdi a

natáhla r uc e p ř e d sebe, a b y se mohla bránit. Obličej měla

zbrocený slzami a krví. Při bližším pohledu se mi zdálo, že

j í ještě nebylo dvacet. Černé vlasy měla ostříhané tak

nakrátko, ž e j í p o d n i m i na některých místech prosvítala

k ů ž e . M ě l a podvyživené, ušmudlané vzezření třináctiletého

kluka na drogách. A ať už to s tím ocasem předtím provedla

jakkoliv, buďto s e h o n a útěku dokázala zbavit, anebo ho

nyní měla dokonale zastrčený pod sebou. Viděl jsem jen její

odhalená kolena pokrytá ztvrdlou bílou kůží. „Prosím vás, ne!“ „Vstaň!“ „Nemůžu!“

„Povídám…“ Znovu j s em vyrazil směrem k ní. „Povídám, vstaň!“

„Ne!“ zaštkala dívka. „Ne. Já nemůžu vstát.“

„Vstaň, nebo si tě podám.“

Dí v ka zavrtěla hlavou a začala vzlykat ještě hlasitěji.

Přistoupil jsem k ní , a aniž jsem spustil oči z jejích rukou,

opatrně jsem se k ní sklonil. Měla okousané nehty a bolavě

zarudlé konečky prstů. Než se dovtípila, co s ní chci provést,

popadl jsem ji za pravou ruku a zkroutil jí ji tak vysoko a tak rychle, že ztratila rovnováhu. „NE! Ne ne – prosím prosím

prosím.“ Mrskala sebou, snažila se mě uchopit levou rukou,

jenže j á v č a s upustil štípačky a sevřel jsem jí i tuhle ruku,

škubl jsem j í vzhůru až k pravici a začal jí drtit zápěstní kůstky o sebe. „NEE! Nechte mě. Prosím vás NE! Pusťte mě.“

„DRŽ HUBU!“ Přišpendlil jsem jí ruce ke zdi nad

hlavou. „Tak, a teď mi…“ Dívka sebou zmítala a snažila se

mě kopnout a vyškubnout ruce z mého sevření. „Nech toho!

Přestaň se sakra vzpouzet a stůj rovně, do prdele!“ „Já nemůžu.“ „Dělej. Dělej, ksakru.“

Udeřil j sem jejími pěstmi o zeď ještě jednou a ještě silněji a dívka se tentokrát přestala

vzpouzet. Upřela na mě

o č i a z a prudkého oddechování jsme se navzájem začali

mě ř i t pohledem. M ě l a rozpité, jakoby zanícené oči blátivé barvy a vzdorovitě zvednutý nos.

„ Takže c o ? “ Tř ásl j s e m s e tak prudce, že jsem téměř

slyšel, jak jektám zuby. „Postavíš se, nebo ne?“ Její ústa se

třaslavě pohnula, ale nevyšla z nich žádná slova, jen

chraplavé zamumlání. Znovu jsem s ní zacloumal. „Postavíš?“

„Po… postavím. Postavím se, jestli mi neublížíte.“

„Neublížím ti.“

Sklopila o č i a j á s i všiml, ž e se třese po celém těle.

Přitiskla chodidla k sobě, zasunula si je co nejvíce pod tělo,

a b y s e mo hl a vzepřít, vystrčila hlavu až nad úroveň svých

palců a pomalu a ztěžka začala vstávat. Zvedl jsem jí ruce,

přitáhl je k sobě a pak je opět přitiskl ke stěně, takže jsem

teď měl paže v oblouku nad její hlavou. Dívka byla vysoká,

měřila odhadem metr osmdesát, a když se napřímila,

uvědomil jsem si, že jedna část jejího těla, těžká a masitá, se nezvedla s ní, ale místo toho ztěžka

dopadla na podlahu. Ve

světle linoucím s e z chodby jsem však nic neviděl. Pustil

j s e m d í v ku, s e b r a l š tí pačky a odstoupil od ní, abych si ji mohl lépe prohlédnout.

„Nehýbej se,“ řekl jsem se zvednutými štípačkami.

Dívka si zakryla obličej dlaněmi a se svěšenými rameny

ž a l o s t n ě p o s t á v a l a uprostřed pokoje. „Nezabíjejte mě. Prosím vás, nezabíjejte mě.“

„Já tě nezabiju, do prdele práce.“ Olízl jsem si rty. „Teď udělej krok dopředu.“

D í v ka poslechla, a l e nespustila přitom ruce z obličeje.

Jen se sklíčeně přišourala o něco blíž ke mně.

„Dobře. Stůj. A teď… si svlíkni ten kabát.“

Dívka s i rozepjala kabát a nechala ho dopadnout na

podlahu. Měla na sobě pánskou košili, která jí sahala až ke

kolenům a pod níž se jí rýsovaly paže a hrudník tak vyzáblé,

jako by patřily malému chlapci. Na nahých svalnatých

nohou měla vysoké šněrovací boty. Učinil jsem úkrok

stranou, obešel ji a mlčky se zadíval na to, co se jí houpalo pod košilí, jako by si to tam

kradmo napěchovala sama: na

nechutný masitý výrůstek obrostlý světlou kůží, která na

některých místech přecházela do žluta. Volně jí to splývalo

me z i no ha ma a ž k podl aze a postupně to přecházelo ve zvláštní lopatkovité zakončení. Okamžitě jsem poznal, že to

není trik. Tohle patřilo jí. Na horní straně výrůstku se jí táhla

žíla naběhlá námahou z předchozí honičky.

„Prosím vás,“ žadonila dívka, popadla tu věc a pokusila se ji zakrýt. „Prosím vás, nedívejte

se.“

Dlouho jsem z ní nespouštěl oči,

protože jsem nevěděl,

co udělat nebo říct. Uvědomil jsem si, že zadržuji dech.

Dlouze jsem tedy vydechl a zavrtěl hlavou. „Bože můj,“

zamumlal j s em a svěsil štípačky podél těla. „Co se na tomhle místě proboha děje?“

„ J á nevím…, nevím. Prosím vás, dovolte mi, abych se posadila. Prosím vás!“ Kývl jsem k posteli. „Prosím.“

Dívka si sedla na postel, zahalila se do kabátu a rychle

p ř e s s e b e přehodila přikrývku, takže ať už jí ze zad

vyrůstalo cokoliv, momentálně se to ukrývalo těsně za její

levou nohou a nutilo ji to k poněkud vychýlenému držení

těla. Zíral jsem na místo, kde se ocas ukrýval, a hlavou se mi

honily zběsilé myšlenky. Když jsem opět zvedl hlavu, zjistil

jsem, že na mě dívka upřeně civí, jako by mi chtěla říct: „S

tímhle já nic nenadělám. Nemůžu za to.“

„Kristepane,“ ulevil jsem si a nohy se mi podlomily

nenadálou únavou. Ztěžka jsem se posadil na podlahu a protřel si oči. „Co se tu děje? Kdo

jsi?“

„Angeline,“

řekla. „Angeline. Nemůžu tomu odpomoct.“

„Angeline?“ vyslovil j s e m její jméno zastřeně, jako

b yc h v životě žá d né zvláštnější neslyšel. „Angeline?“

Zamračil j sem s e . V jejím hlase bylo cosi zvláštně

přidušeného – její souhlásky zněly poněkud lepkavě, což j sem s i stále nedokázal vysvětlit. Jako by dívka nebyla zvyklá mluvit. „Angeline?“ „Ano?“

„Ty jsi hluchá, Angeline?“ Zavrtěla hlavou. „Nejsi hluchá?“ „Ne. Slyším vás.“

Přimhouřil jsem oči. „A cos to kurva dneska provedla?

Eh?“ Kývl j sem k oknu. „ Cos to provedla Sovereign? A

Blakeovi? Co to všechno mělo znamenat?“

Angeline svěsila ruce a zamrkala na mě. „Co jsem já provedla?“ řekla a otřela s i nos. „Ne…, to ne já. Já nic neprovedla.“ „Ale někdo ano.“

„Táta,“ prohodila dívka a spěšně si

setřela ze tváří slzy.

„To můj táta. Zešílel. Nastal výbuch a…“ „Táta?“

„Sledovala j s e m h o . Počkal, až budou v té kapli, a

pak…“ Otřela si nos do rukávu. „A pak je zatloukl uvnitř.

Ve výbušninách se vyzná. Vždycky věděl, jak vyhodit věci do povětří. Viděla jsem to. Všechno jsem to viděla.“

„ A k d o j e k s a k r u tvůj… Kristepane.“ Nevěřícně jsem svěsil ruce. Začalo mi t o docházet – celá tahle zpitvořená,

podělaná pravda. „ J á s e poseru,“ zamumlal jsem. „Já se z

toho poseru. Malachi? Malachi je tvůj otec?“ Angeline na mě upřeně pohlédla. Obličej měla napjatý a dotčený. „Nemohli se dostat ven. Budou si myslet, že jsem to udělala já?“

DÍL II.: DUMBARTON ZÁŘÍ

1

LEXIE

Vážený pane Taranici,

upřímně doufám, že pochopíte, proč jsem musela

minulý týden zrušit naš i schůzku. Zřejmě jste si řekl, že

j s e m V á s n a t o neupozornila s dostatečným předstihem,

a b y s t e p o m n ě nevyžadoval honorář, a já se za to

samozř e j mě o ml o uv á m, ovšem zároveň si myslím, že jako

profesionál byste s e mě l pokusit pochopit, jaká zde panuje

situace. Je totiž tak…, ani nevím, jak to říci…, tak veskrze

příšerná, ž e n e má m absolutně žádnou představu, kdy se

vrátím d o Londýna. Možná tedy pochopíte, proč mi jedna zr uš e ná s c hůzka nepřipadá tak katastrofální. (Jen pro

pořádek: otravné telefonáty od Vaší recepční mi

m i m o c h o d e m t a k é příliš nepomohly. Možná Vám to bude

znít překvapivě, ale já vím, že Vám budu muset zaplatit.

Copak jsem Vám vždy neplatila včas? A copak si především

nevzpomínáte, ž e j s e m t a d y ve Skotsku? Abych tu našla

nějaký způsob, jak o tom všem Oakesymu říct, o své práci a

tak vůbec? Říkala jsem Vám, že ho přiměju, aby mi s účty

vypomohl, ale tím, že na mě Vaše sekretářka dotírá, jako

b y c h n e m ě l a ž á d n é peníze,

dosáhnete pouze toho, že moje úzkost vyšplhá do raketových výšin.)

Vzpomínáte si, jak jste mi říkal, že pokud narazím na

bariéru úzkosti, je účinným mechanismem prostě si všechno

zapsat? Vzpomínáte? Abych se ukonejšila? No, takže já teď

dělám právě to. Všechno si to zapisuji. Co kdybychom tento

dopis pokládali za mou terapii? V takovém případě vám

nakonec přece jen nebudu platit za ztracený čas a oba

budeme spokojeni. Kromě toho zde také čtu tabulku, kterou j s te m i d a l (vlastně j i s téměř

nábožnou zaníceností denně vyplňuji), a snažím se identifikovat onen

„životní/situační/vztahový/praktický problém“, jenž se stal

s p o u š t ě c í m f a k t o r e m téhle katastrofální úzkosti. A co

zjišťuji? Světe, div se, ale základní příčina toho všeho je

naprosto obvyklá: je to „vy víte kdo“, jeho #%$* práce a

jeho naprostá neschopnost brát mě vážně nebo si mě alespoň všimnout. B ů h v í , j a k h o vůbec

přiměju, aby se mnou probral otázku těch peněz. Obzvláště po tom, co se teď stalo jemu.

Vzpomínáte s i , j a k j s e m Vám říkala, že jsme odjeli na

sever, aby tu mohl prošetřit jednu fámu o Cuagach Eileanu?

O Ostrově sviní? Ano, umím si živě představit Váš výraz,

protože j s t e ná ze v t o ho ostrova musel tento týden zaslechnout ve zprávách. Předpokládám, že už jste si dal dvě

a dvě dohromady a uhodl, komu se asi tak podařilo se do toho strašlivého příběhu zamotat. Takže on je teď středem

pozornosti, zatímco m ě nikdo ani nevyslechne, natož aby bral ohled na mé potřeby.

Upřímně řečeno je to tu strašné, prostě strašné, a to už od chvíle, co jsme sem dorazili. Výběrem oblečení na tuhle

dovolenou j s e m s tr ávi l a celou věčnost – každému detailu j s e m věnovala velkou pozornost. Koupila jsem si troje

kraťasy, docela krátké. A no , už slyším, jak říkáte: „Alex,

v í t e j i s tě , ž e b ys te mě l a další jednání s ním sexualizovat?“

Tak v tomto případě byste b yl se sebou velmi spokojen,

protože kraťasy nezabraly. Celou dobu seděl u počítače a

prakticky si nevšiml, že jsem tam taky. A k dovršení všeho

mě pak nechal samotnou v tomhle příšerném bungalovu, v

n ě m ž b e r o u v o d u o d ně kud z rašeliniště, takže má hnusně

hnědou barvu, kvůli které vypadá záchod ustavičně špinavý,

a t a k y t u m a j í obrovské panoramatické okno, do kterého

peče slunce tak, že člověk po chvíli nemůže ani dýchat.

Něco takového si neumíte představit ani v nejhorších snech.

Falešné trámy, v každém rohu kus lepenky s nasypaným

růžovým práškem proti mravencům, na míle daleko ani živáčka. A na jak dlouho podle Vás zmizel? Na jeden den? Na

dva dny? Ha! Ne. Zkuste hádat znovu. Na tři. Tři dny jsem

trčela v tomhle bungalovu vzdáleném hezkých pár kilometrů

od nejbližšího domu a neměla jsem na práci nic lepšího než

p o x-té procházet výpisy transakcí na mé kreditní kartě,

nebo se dívat na mračna komárů v korunách. A právě ve

c hv í l i , k d y u ž j s e m opravdu začínala propadat panice, kdy

už jsem utratila skoro všechny peníze, které mi tady nechal,

a napadlo mě, že vlastně vůbec nemá smysl zdržovat se ve

Skotsku, protože o n stejně nebude mít zájem se mnou

mluvit, tak právě v tu chvíli se zničehonic objevil na prahu.

No, a to mě téměř dorazilo. Někde se porval. Byl úplně

k nepoznání – napůl ochrnutý, celý zkrvavený a na hlavě mu

chyběla půlka vlasů. Měla jsem co dělat, abych udržela

nervy na uzdě. Jo, uložila jsem ho do postele a sehrála roli

oddané manželky, ale v duchu jsem byla bez sebe vzteky.

Ukázalo se, že Malachi Dove (vsadím se, že tohle jméno jste

tento týden v novinách párkrát zahlédl), což byl po celá léta

Oakesyho úhlavní nepřítel, s e má čile k světu a žije na

Os tr ově s v i ní . A j a k j e pro Oakesyho typické, samozřejmě

udělal vše pro to, aby s ním vyprovokoval střet. Klidně mohl přijít o život. Vážně.

Máma tvrdí, ž e v t o m hraje roli třídní původ.

Vzpomínáte si, jak jsem Vám říkala, že pokládala Oakesyho

za mou vzpouru proti ní a nedala si to vymluvit? Vzala jsem si prý člověka z jiné vrstvy a ona

mi ručí za to, že dříve nebo později vyplavou na povrch trhliny. Musím říct, že už jsem

s e dostala d o fáze, kdy s n í skoro souhlasím. Proč musí

například tak pít? Ka m s e poděla jeho společenská

e l e ga nc e ? ( Mi mochodem jsem přesvědčena, že právě proto

to mezi mnou a Christophem tolik jiskřilo – a ať si říkáte, co

chcete, o tom, ž e t o byl y jiskry, nemůže být pochyb. Je to

prostě fakt. Podívali jsme se na sebe, okamžitě jsme v sobě

poznali příslušníky stejné vrstvy a všechno bylo jasné.)

Oakesymu trvalo dva týdny, než se dokázal opět

postavit na nohy. A pak se tam okamžitě vrátil: najal si člun

a odplul na Cuagach. Ale pokud jsem si myslela, že už mě

nic nedokáže více vytočit a zvednout mi hladinu stresových

hormonů na maximum, tak to jsem ještě netušila, jaká noční

můra t í m vš í m teprve začíná. V neděli časně ráno mě probudil ze spánku telefon. Byl to „vy víte kdo“; volal mi z

mobi l u a kř i č e l p ř e s burácení lodního motoru, že se mám

oblíknout, protože až se vrátí, jedeme pryč. Opřela jsem se o

polštář a podívala se na hodiny. Byly čtyři ráno. „Za půl hodiny jsem doma,“ křičel. Jeho hlas v

nepravidelných intervalech sílil a zase slábl. Ztrácel se mi.

Ani nepočkal, až bude mít dobrý signál. „Obleč… a ať se… spěchat. Obleč se.“

„Proboha,“ zamumlala jsem. Byla jsem ještě celá rozespalá a malátná. „Proboha…“ „Tak dělej. Obleč se.“

Teprve tahle slova m ě doopravdy probrala. Posadila

jsem se na posteli a najednou jsem si vzpomněla na Malachiho Dovea, n a všechny ty

hrůzy, které jsem

prožívala. „Oakesy?“ řekla jsem vystrašeně, zadívala jsem

s e n a okno, n a zatažené závěsy, a představila si ztichlý les

venku a dlouhou příjezdovou cestu obrostlou rododendrony. „Co se děje? Co se stalo?“

„ Po č ke j v e d l e hl avní ch dveří. Nepotrvá to dlouho. A

taky… Nechci, aby sis to vyložila špatně, Lex, ale možná by bylo dobré…“ „Ano? Co by možná bylo dobré?“

„Zamknout všechny dveře a všechna okna.“ „Cože? Jak to myslíš? Oakesy?“

Telefon už však na mě j e n syčel. „Oakesy?“ Položil to. Nechal mě tam sedět ve

tmě, křečovitě svírat sluchátko a civět na okno.

Vy víte, jak jsem vyrovnaná. Že ano? Dobře víte, že mě

jen tak něco nevyplaší. Jenže jemu se během tohohle

d v a c e t i v t e ř i no v é ho telefonátu povedlo mě úplně vyděsit –

na j e d no u j s e m c í t i l a strašnou úzkost ze tmy, která v

bungalovu vládla. Vstala j s e m z postele, celá roztřesená

jsem odešla do kuchyně, vytáhla ze zásuvky první nůž, který mi přišel pod ruku, a zůstala stát ve

tmě s nožem v natažené

ruce. Nevykládej s i t o špatně, ale všechno zamkni. Prošla

j s e m c e l ý bungalov, a n i ž jsem rozsvítila jediné světlo,

přičemž jsem celou dobu svírala v obou rukou nůž, a

roztřesenýma rukama jsem dvakrát překontrolovala všechny

zámky. Když j sem p a k zkoušela i zámky na oknech,

počínala jsem si opravdu rychle a vždycky jsem přitom jen

lehce poodhrnula závěsy, nikdy ne úplně. Nechtěla jsem se

dožít toho, že na mě z druhé strany skla bude civět neznámý obličej.

Nakonec jsem rozsvítila v ložnici a oblékla se zády ke

stěně, abych viděla na okno i na dveře. Ruce se mi přitom

třásly tak silně, že jsem si sotva dokázala natáhnout džínsy.

Obula jsem s e a šla s e posadit do obývacího pokoje –

dřepěla jsem na židli u zdi mezi oknem a dveřmi a v rukou

jsem stále svírala ten nůž. Pořád jsem přitom myslela na ty

nekonečné a kr y l e s ů ko l e m mě, které jako by na bungalov

padaly. Ka žd ý zv uk b y l stokrát zesílený: ve výklenku zničehonic začal podivně cvakat

bojler, po šindelové střeše

s e procházel nějaký pták. Když se opět rozezvonil telefon,

popadla jsem ho se zběsile tlukoucím srdcem. „Ano? To jsi ty?“ „Jsem venku. Otevřu si zvenčí.“

Zaslechla jsem v zámku klíč. Dveře se otevřely, do

bungalovu znaveně vstoupil Oakesy a hodil batoh na podlahu.

„Co je?“ Vyskočila jsem a postavila se před něj. „Co se děje? Děsíš mě k smrti.“

Neodpověděl. Prostě tam jen stál a díval se na mě krví podl i týma o č i ma . Tr i č k o měl

roztrhané a celé zkrvavené.

Samozřejmě se neholil a jeho kůže vypadala navzdory

opálení bledě a nemocně. Chvíli se nedělo nic, ale pak se ze

tmy vynořila další postava a zaujala místo těsně za dveřmi –

mžourala a zmateně se točila kolem dokola. Chvíli mi

trvalo, než jsem si uvědomila, že je to žena, protože měla

opravdu nakrátko ostříhané černé vlasy, pod kterými jí

prosvítala kůže, a navíc byla velmi vysoká, skoro jako

Oakesy. Na sobě měla takový ten příšerný kabát s opaskem

z imitace kůže a džínsovou sukni, která jí sahala až k

teniskám odněkud z diskontní prodejny – znáte tenhle druh

bot, jsou v nich blikající světýlka, až na to, že nefungují.

Kd yž s e otočila a zachytila mě pohledem, bojácně zvedla

ruce, jako bych se na ni chtěla ze tmy vrhnout. „ Mo j e manželka,“ ř e k l Oakesy. Zabouchl dveře a zajistil je na petlici. „Lex.“ T a h o l k a s e t r o c hu uklidnila. Pomalu svěsila ruce,

naklonila hlavu na stranu a ostražitě se na mě zahleděla. S v ý m způsobem b y b yl a docela

pěkná, ale to by nesměla

mít vlasy ostříhané tak, že vypadaly, jako by si na ně vzala

začisťovací nůžky, a taky by nesměla mít ve tváři ten svůj

uzavřený, mr zutý a zakaboněný výraz. Celkově měla

vzezření bělošských pubertálních kluků, kteří se poflakují po

centru Obanu a čichají toluen – ti mají stejně pergamenovou kůži a stejné kruhy pod očima. „Kdo to je?“ „Angeline,“ řekl. „To je Angeline.“ „Angeline?“ „Angeline Doveová.“ „Angeline Do…“ Zarazila jsem se. Nebyla jsem si jistá,

jestli dobře slyším. „Angeline Doveová?“ „Jeho dcera.“

Obrátila jsem se k ní a vytřeštila na ni oči. „Je to

pravda?“ Oakesy o žádných dětech nikdy nic neříkal. „Je?“

Neodpověděla. Jen si mě dál pochybovačně prohlížela, jako

by se chystala k útěku. „Hej,“ řekla jsem a mávla rukou, abych upoutala její pozornost. „Halóóó. Na něco jsem se tě ptala.“ „Je to pravda,“ zamumlala rychle. „Je to pravda.“ „Ničeho se neboj, Lex,“ řekl

Oakesy. Přesunula jsem na něj pohled. „Nemám se bát?“ „Ona je v pohodě.“ „V pohodě?“ „Ano. Vážně.“

Zavrtěla jsem hlavou a přiložila si prsty ke spánkům.

Myslím, ž e s e m i není c o divit, když jsem byla trochu

zaražená. N e b o a no ? „Oakesy?“ řekla jsem, pohlédla jsem na Angeline a pak znovu na něj. „Zasloužím si, abys mi řekl,

co se děje.“ Chvíli jsem se dívala na ten její kabát – špinavý,

laciný a umazaný od trávy – a potom i na něj: měl špinavé a

roztrhané tričko, odřené nahé nohy a spoustu šrámů se

sraženou kr v í , d o ni c hž s e mu zadřela špína a štěrk, takže

nevypadal o nic méně zbědované než ona. „Proč je tady? Co se stalo?“

„Promiň.“ Mluvil strašně smutným tónem. Nikdy předtím jsem ho takhle neslyšela. „Promiň, Lex, ale musíme jet na policii.“

2

Venku vládlo ticho, j ako b y svět zadržoval dech. Byla

s tále tma , a l e n a obzoru s e již začínal objevovat slabý lem

rozbřesku. Stáli j sme v e dveřích, mhouřili oči do stromů a

napínali uši, zda neuslyšíme nějaký pohyb. Jenže nikde nic.

Žádný zpěv úsvitu, žádné třepetání křídel ve větvích.

Oakesy setrval ještě vteřinku bez hnutí a pak nás spěšně

vystrkal ven – rychle, rychle – ke studené malé fiestě.

Bleskově jsme všichni doběhli k autu a nasedli dovnitř.

Stále mi neřekl, co se stalo. Neřekl mi, proč má strach,

proč okamžitě po nasednutí do auta zamkl všechny dveře.

Docela rychle nastartoval a vyrazili jsme – kodrcavě jsme se

řítili po příjezdové cestě na tmavou silnici vedoucí ke špičce

poloostrova. Když j sme p o chvíli vyjeli na pobřežní cestu,

neustále se předkláněl a zkoumavě se díval do okolních lesů

a m a l ý c h s ka l na tý c h zátok ubíhajících kolem nás, jako by

t a m ně c o hledal. K d yž j s me v jednom okamžiku míjeli

o b l á zko v o u p l á ž , zničehonic zpomalil a začal si prohlížet člun, který tam kotvil. „Oakesy? Co se děje?“

On však jen zavrtěl hlavou, jako by se soustředil na

něco veledůležitého – ve tváři měl koncentrovaný výraz,

j aký člověk mívá, když s e snaží balancovat s předmětem

točícím s e n a velmi tenké hůlce. Každopádně mi

neodpověděl. A Angeline Doveová na zadním sedadle

mlčela stejně jako o n. Nemotorně seděla nakloněná na

stranu a jednou rukou se držela sedadla před sebou, jako by

byla zraněná. Čas od času jsem se na ni zadívala ve zpětném

zrcátku. Nos měla přilepený k oknu a přepadlýma očima

opravdu upřeně civěla n a Ostrov sviní. Kdykoliv jsme zatočili a ostrov zmizel za mysem,

objevila se v jejích očích

prázdnota – jako b y s e pohroužila sama do sebe. Je v

pohodě, říkal Oakesy. V pohodě. V pohodě? No, svému

tátovi se každopádně nepodobala – vypadala spíš, jako by

žila celý život někde v kobce. Kůži měla svraštělou a

nezdravě žlutou, a když teď přibylo světla, všimla jsem si taky, ž e m á kolem koutků akné. Vlasy měla ostříhané tak

špatně, že zatímco na jednom místě se jí vlnily do kudrlin, jinde jí pod nimi prosvítala kůže. Bože můj, ta byla zřízená! Přemýšlela jsem, kdo je asi její

matka.

Urazili jsme zhruba pět kilometrů, když Oakesy začal

nervózně bubnovat prsty na volant a hlučně polykat.

„Co je?“ řekla jsem a zadívala se mu na ruce. „Co se děje?“

Než jsem však stačila pořádně doříct větu, strhl auto ze

silnice a ve spršce štěrku zamířil na odpočívadlo. Zprudka

otevř e l d v e ř e , vyskočil v e n a odešel od auta – byl napůl skrčený a ruce si tiskl k žaludku. Panebože, pomyslela jsem

s i , u ž j e t o ta d y, t e ď s e tady pozvrací. Vystoupila jsem z

auta. Venku panovala velká zima a ticho. Když jsem k němu

c h r o u p a v ě k r á č e l a přes odpočívadlo, dělaly se mi u úst

obláčky páry. Oakesy můj příchod slyšel, otočil se a já viděla, ž e m u není špatně, a l e že pláče. Obličej měl

napuchlý a červený a teklo mu z nosu.

„Neměl jsem…,“ řekl, svěsil ramena a otřel si obličej do

rukávů trička. „Neměl jsem… Vždyť se na ni podívej. Ona

to všecko viděla, a přitom nepláče.“ „Co všecko? Co všecko? Jak s

tebou můžu mluvit, když mi ne-řekneš, co se stalo?“

„ J e t o všechno moj e vina, Lex.“ Otřel si nos hřbetem

ruky, zavrtěl hlavou, několikrát se zhluboka nadechl a

pomalu přemohl pláč. „Kdyby se vůbec nedozvěděl, že mě

n a t e n zasraný ostrov pozvali…“ Znovu několikrát

roztřeseně zalapal p o d e c hu a napřímil se. Zvedl ruku

směrem k zátoce, kd e mihotavě a třepotavě růžověl úsvit.

„ T i l i d i j s o u mr tv í , miláčku.“ Zavrtěl hlavou, smutně a

vyčerpaně. „Ti lidi na Cuagachu jsou mrtví.“

Nadechla jsem se, abych stihla odpovědět dřív, než mě

jeho slova ochromí. Pak jsem si však uvědomila, co mi řekl,

zavřela jsem ústa, otočila hlavu na stranu a ztlumila hlas. „Mrtví? To jsi říkal? Mrtví?“ „Ano.“

„ Jak t o myslíš, ž e j sou mrtví?“ Popadla jsem ho za

tričko těsně nad pupkem a otočila ho k sobě, aby se mi

musel dívat do očí. „Říkals, že ti lidi jsou mrtví. Jak mrtví?

Oakesy? Řekni mi, že to není to, o čem si vykládali ti chlápkové tam v hospodě.“

Oakesy zavřel oči a povzdechl si. „Ty to nechceš vědět, Lexie, prosím tě, věř mi, že to…“

„ Nechovej s e t a k povýšeně, Oakesy. Ať už se ti tam

stalo cokoliv, tak ti ručím za to, že to nebylo nic, co bych už

v životě neviděla. Nezapomeň, kde pracuju. Takže mi to pověz.“ A o n m i t o nakonec pověděl. Znaveně se posadil na

mrazivý š t ě r k v e d l e si lnice, a zatímco na nás Angeline

hleděla skrz zapařené okno a přes obzor se přehouplo

roztavené oranžové slunce, on mi to pověděl.

Určitě s i te ď myslíte, ž e víte, co říkal, protože o tom

všem tento týden psaly noviny, a vlastně všichni si teď

pravděpodobně namlouvají, že přesně vědí, co se tam stalo,

jenže já vám můžu odpřisáhnout, že toho nevíte ani

polovinu. K některým věcem se znovu a znovu vracel, jako

b y mu v hlavě uvízly v nekonečné smyčce. Určitě jste se

například v novinách nedočetl o sloupnutém obličeji, že ne?

Jenže Oakesy se zrovna k tomuhle neustále vracel a rukama

mi naznačoval, jak byl ten obličej velký a jak tam visel

přehozený p ř e s hr anu čehosi. A taky jste se v Sunu

nedozvěděl o prasatech, které trhaly dospívající dívku a

odnášely s i její chodidlo. Nebo o tom, jak se to chodidlo

snažilo zůstat připevněné ke zbytku nohy. Nebo o chlapovi,

kterého výbuch odhodil na stranu, jen jeho malíček na noze

zůstal trčet kolmo ke stropu, nebo – takhle bych mohla

pokračovat dál a dál – o lidech bez hlav, jejichž krky se

změnily v pouhé rudé stonky, o kusu obratle čnějícího z masa, o půlce lebky, jejíž obsah

vysála síla exploze…

Dnes, s odstupem několika dní, to už dokážu líčit docela

klidně, ale jakkoliv jsem profesionální zdravotnicí a jakkoliv

mnoho jsem během práce s Christophem zažila, citlivost ve

mně zcela nezakrněla. Když mi to Oakesy popisoval, nedokázala jsem se na něj ani dívat. Poslouchala jsem ho s

očima zabodnutýma d o zmrzlých šlahounů trávy na okraji

odpočívadla s rukama zkříženýma na prsou a polovina mého

já na něj chtěla ječet: „Drž hubu!“ Když skončil, drahnou chvíli jsem byla zticha a cítila, jak

mi srdce buší až kdesi v

žaludku. Nakonec jsem se otočila k místu, kde za mysem

vykukoval ma l ý kousek Ostrova sviní. Samozřejmě jsme

byli příliš daleko, než abych tam dokázala něco rozeznat – vesnici kapli nebo cokoliv jiného. Viděla jsem jen tu

vel kol epou ml čenl i vou siluetu, která pohlcovala veškeré světlo. „Lex?“ Položil mi ruku na nohu. „Jsi v pořádku?“

Sklopila jsem zrak k jeho ruce. „Už jsem ledacos viděla, víš? V práci.“ „Já vím,“ řekl a protřel si oči. „Já

vím.“

Následovala chvíle ti cha, během níž jsme oba

přemýšleli o ostrově. O n s e pak postavil a začal šmátrat v

zadní kapse kraťasů. Po chvíli vytáhl zmuchlaný kus papíru

a předal mi ho. Já si ho vzala, ale nespouštěla jsem přitom oči z jeho obličeje. „Co?“ řekla jsem. „Co to je?“

Neodpověděl. Strčil s i r uc e do kapes a zahleděl se na

moře, j a ko b y m i pr ávě předal některou z těch příšerných fotek, které pořizují soukromá očka – on a nějaká jiná žena.

Rozechvěle jsem ten papír rozložila a srdce mi poskočilo.

„Vždyť to je smlouva o pronájmu bungalovu.“

„ Ano.“ Oakesy sklonil hl a v u a hrubě se poškrábal na

hlavě – tak jako t o dělá vždycky, když provede něco

špatného. Chvíli jsem si myslela, že se znovu rozpláče.

„Našel jsem j i v Doveově chatce,“ řekl totálně sevřeným

hlasem. „Čekal j s em tam, n e ž si Angeline sbalí věci, a př i tom j s e m na š e l t u smlouvu. Nikomu jsem se s tím

nesvěřil, ale ztratila se mi z batohu, když mi dal Malachi tu

nakládačku.“ Odmlčel se. „Víš, co to znamená?“

Krve by se ve mně nedořezal. No jistě. Věděla jsem, co to znamená. Teď mi to všechno dávalo smysl. Proč mi volal a nabádal mě, abych zamkla dveře. Proč se choval tak

úzkostně. „Proboha,“ ř e kl a jsem chabě. Nohy se mi třásly

jako rosol. „Takže on věděl, kde jsem? Celou dobu?“ „Promiň.“

„Celou tu dobu.“ Ohlédla jsem se na dlouhou prázdnou

silnici vedoucí k bungalovu. Byla jsem nevýslovně vyděšená. Neustále jsem si v duchu

představovala lesy

kolem bungalovu a přemýšlela jsem, kolik chybělo. Možná

tam celou dobu stál a sledoval mě. Možná je tam i teď.

„Moje věci. Oakesy, nechala jsem v tom bungalovu všechny svoje věci.“

„ Jo.“ Oakesy vstal a položil mi ruku na záda. „To už zařídí policie.“

Cesta zpátky k autu měřila jen pár metrů, ale mně to

připadalo jako celé míle. Šla jsem vzpřímeně a odolávala

nutkání zprudka s e otočit. Věděla jsem, že kdybych to

udělala, shlížely b y n a m ě pro změnu všechny hory a

mračna na druhé straně. Když však Oakesy položil ruku na

dveře na straně řidiče, zarazil se a znenadání se ohlédl, jako b y n a ně j někdo zavolal jménem. Zvedl hlavu k horám, k

temnému trávníku, té mě ř černým stuhám stromů na nejvyšších srázech. „Co je? Co jsi slyšel?“

„Nic,“ odpověděl. Dlouze a prudce se zachvěl, jako by chtěl z e svých z a d ně c o setřást. Ještě jednou se zadíval na

Ostrov sviní, nastoupil do auta, zamkl dveře na své straně a

naklonil se přese mě, aby je zamkl i u mě. „Tak pojď,“ řekl. „Pojedeme.“

3

Nevím, jestli je teď vhodná chvíle na něco poukazovat,

ale možná byste měl vědět, pokud jste si to už nedomýšlel

s á m : V a š e p o z n á m k y o Christophovi doopravdy ranily mé city.

„Lexie, bylo by pro vás tak obtížné smířit se se

skutečností, ž e p a n u Radnorovi nešlo o nic více než o profesní vztah mezi vámi dvěma?“ Takhle jste to říkal. Vzpomínáte si?

Přemýšlela jsem o

tom a onehdy jsem si vzpomněla na jeden incident, o kterém

jsem Vám měla říct už dřív. J e to něco, co nezvratně

dokazuje, ž e n a Christophově vztahu ke mně je víc, než byste Vy dokázal kdy tušit.

Stalo s e t o jednou ráno, kdy jsem na klinice pracovala

teprve asi měsíc. On přišel do práce dřív, protože to tak měl

ve zvyku – byl dokonale čistý, vymydlený, voněl vodou po holení a p o d p a ží s i ne s l svůj Telegraph. Když procházel

ko l e m mé h o s tol u, obvykle jen zvedl ruku, ale toho dne –

snad proto, ž e kolem nikdo další nebyl – se zastavil a zvědavě se na mě zadíval.

„Dobré ráno,“ řekl, jako by mě nikdy předtím neviděl a pohled na mě na něj udělal dojem. Měla jsem tehdy na sobě

v e l mi úhledně nažehlenou bílou halenku s námořnickým

l ímcem a docela sladkou černou sukni, která končila v

polovině stehen. Jenže pan Radnor je příliš velký gentleman,

než aby mi civěl na nohy. Místo toho předstíral, že obdivuje

vázu s čerstvými žlutými pryskyřníky, kterou jsem položila

n a pultík. „Tohle všechno vypadá velmi působivě,“

prohlásil, z mě ř i l s i pohledem lesklou podlahu, úhledně

s r o v na né č a s o p i s y a pečlivě naleštěnou plazmovou obrazovku. „Ano,“ zopakoval. „Velmi působivě.“

Načež nastoupil do výtahu a celá konverzace skončila –

krátká, zdvořilá a nikterak pozoruhodná. Jenže já nejsem tak

hloupá. Bylo mi naprosto jasné, jaký vzkaz ke mně vysílal. Neunikla mi už ta jeho volba slov, velmi působivé (použito

dvakrát). Od toho dne jsem udržovala recepci v dokonalém

l e s k u , s t ř í k a l a d o vzduchu osvěžovač vzduchu a zametala

p o d l a hu p o ka žd é , c o některý pacient nanosil z ulice listí a

bláto. A pokaždé, co Christophe prošel kolem, bez ohledu na

to, jaké měl zpoždění nebo v jakém byl stresu, vždycky si

našel čas poznamenat, jak působivě to tam vypadá, a já na

t o m pracoval a d e n o d e dne usilovněji, přemýšlela jsem

dopředu a snažila se odhadnout, co by ho nejvíce potěšilo.

Myslím, že jsem Vám už říkala – i když jste to nejspíš

s te j ně d á v no v ě d ě l – o jeho dobročinných aktivitách, o

báječných věcech, které udělal pro lidi z celého světa, kteří

byli příliš chudí, než aby si mohli zaplatit operaci. No, a já

postupem času shromáždila spousty novinových výstřižků,

r o z h o v o r ů a Christophových fotografií s lidmi, kterým

pomohl, takže mě jednou napadlo, jak by bylo hezké nechat

je zarámovat. Našla jsem někoho na Tottenham Court Road,

kdo mi to docela levně udělal, a o dva týdny později jsem

přišla do práce dřív a hodinu je rozvěšovala po celé recepci, až vypadaly úplně dokonale. Pak

jsem všechno jako obvykle

naleštila, zametla j s e m podlahu, upravila si halenku,

způsobně se posadila a čekala jsem, až přijde. M ě l několikaminutové zpoždění. Přišel na recepci,

otřepal si deštník a opřel ho do kouta. „Dobré ráno, Alex.“

„Dobré ráno, pane Radnore,“ řekla jsem a můj úsměv se

rozšířil. Jen stěží jsem dokázala sedět v klidu, jak jsem byla

vzrušená. „To máme dnes psí počasí.“

„Příšerné.“ Christophe zvedl hlavu, a když za mnou u v i d ě l v š e c hny t y vyrovnané

fotografie, jeho výraz se

proměnil. Zarazil se, pomalu se ke mně přišoural a na jeho

tváři se objevil váhavý úsměv. „Ty jsou hezké,“ řekl nejistě.

Zastavil se u mého stolu, rozepnul si plášť a zdálo se, že o

něčem úporně přemýšlí. Nakonec dodal: „Ale na recepci se

možná tak úplně nehodí. Kladu si otázku, jestli nevypadají maličko – eh – okázale. Nemyslíte?“

Můj úsměv povadl. „Máte být přece na co pyšný, pane Radnore.“ „ V í t e c o ? “ ř e k l laskavě. „Nemyslíte, že by se dosti

dobře vyjímaly v mé pracovně?“

„Ve vaší pracovně?“ A pak mi to samozřejmě došlo.

Nebyl rozrušený nebo naštvaný – byla to skromnost. Takový

j e t o muž. Postavila j s em s e za stolem, velice vzpřímeně a hr d ě . „ Ano . V e v a š í pracovně. Přijdou tedy do vaší

pracovny.“ Otočila jsem se, začala jsem je sundávat a hbitě

pokládat na pult. „Přinesu vám je tam.“ „Eh, ne ne ne – to není zapotřebí.“

„Nikdo z personálu tam ještě půl hodiny nepřijde. Můžu zamknout dveře.“

„To nebude nutné.“ „Ale já bych ráda.“

Postavila jsem se na špičky, abych dosáhla na horní

rámečky, a tuhle situaci s i vyčítám, protože mě vůbec

nenapadlo, co by s ním mohl udělat pohled na mou

vyhrnutou sukni a odhalená stehna v černých punčochách.

K d y ž j s e m s u n d a l a poslední obrázek a otočila se k němu,

měl ve tváři ztvrdlý výraz a byl celý brunátný.

„ N o t a k pojďte,“ ř e kl a sebral polovinu obrázků. „Přivolám výtah.“ N i k d y j s e m v j e h o pracovně

nebyla, protože ji ta saň

převlečená za sekretářku střeží jako Kerberos. No, můžu říct, ž e byla absolutně nádherná: dubem obložené zdi,

elegantní závěsy a báječný výhled na zmoklé střechy Harley

Street. Člověk odtamtud viděl i vrcholky některých stromů v

Regent’s Parku. Zastavila jsem se a s povzdechem se rozhlédla kolem sebe.

„ Ó , t o j e nádhera, opravdová nádhera. Přesně takové jsem to čekala.“

„Děkuji vám,“ odpověděl, svlékl si plášť a pověsil si ho

na věšák za dveřmi. „Můžete je položit na sedačku u okna. Rozvěsím si je později.“

A tak jsem ty obrázky odnesla k sedačce – ležely na ní

překrásné mandarínkové polštářky ze surového hedvábí – a

položila je na ni. Pak jsem ještě chvíli okouněla vedle okna,

protože j ím d o pracovny proudilo slunce, které mohlo zvýraznit jiskřivost mý c h vlasů. Christophe se mezitím posadil ke stolu a zapnul počítač. „Ještě něco?“

Usmála jsem se a jednou či dvakrát se protáhla na špičkách. R a me na j s e m držela

vzhůru a byla jsem plná

vzrušení. Byla to taková tajná hra, kterou jsme spolu hráli. I on se usmál, jen malinko napjatě. „Promiňte. Ptal jsem se…, jestli jste ještě něco chtěla.“

„ Va š e sekretářka m á skvělou práci,“ prohodila jsem.

„Přesně takovou práci bych zbožňovala.“

Christophe pokýval hlavou, pohlédl ke dveřím a pak na

počítačovou obrazovku. Nakonec si bokem prstu trochu nervózně přejel přes horní ret.

„Nebojte,“ řekla jsem, protože vím, že takhle to u mužů se sexem bývá: zaplaví je jako vlna

a zdrtí je. Potřeboval čas, aby se dostal zpátky na zem. „Už jdu. Jestli budete něco potřebovat, zavolejte mi. Končím v

pět.“

U dveří jsem s e zastavila, otočila

jsem se a naposledy

mu lehce zamávala, jenže on už upíral pozornost na počítač

a proklikával se dnešní agendou – takový je to profesionál.

Takže jsem se vrátila na recepci a celý den jsem přímo

žhnula tím úžasným pocitem, když člověk ví, že se seznámil s někým, kdo mu změní život. O té hl e příhodě j s e m s e Vám

předtím nezmínila z

respektu v ůč i p a nu Radnorovi – mezi zdravotníky se nic

neutají, znáte to. A Bůh ví, že pro muže jeho věku není snadné zápolit s podobnými city. Ovšem nemyslete si, že

tím chci nějak zlehčovat to, co jste mi říkal: upřímně řečeno

si myslím, že když jste vyslovil termín „profesní vztah“, byl jste pravdě blíže, než jste sám tušil. Protože v posledních

několika dnech m i t o začalo být úplně jasné: Christophe

potřebuje záminku, aby se mnou mohl navázat užší profesní vztah. Potřebuje mít prostor k

nadechnutí, aby se vedle mě

mohl uvolnit, a teprve pak se bude moci rozvinout to, co m e z i n á m i doopravdy vzniklo. Paradoxní je, že jsem tohle

všechno pochopila až po událostech toho strašlivého rána s Oakesym a Angelinou Doveovou.

4

Někdy člověk sám sebe překvapí. Když jsme odjížděli z

toho odpočívadla, třásla jsem se šokem. Pak jsem si ovšem

stáhla okénko, vystrčila hlavu do proudícího vzduchu, a

zatímco m i d o no s u a d o plic svištěl studený vzduch,

mysl e l a j s e m n a j edi nou věc. Myslela jsem na Christopha. Myslela jsem na věci, které zažil on – na lidské tragédie, na

nebezpečí, n a o b l a s t i zasažené katastrofami, na všechny ty

úděsné choroby, s nimiž přišel do styku (aniž mimochodem třeba jen jedinkrát propukl v pláč). Slunce se konečně

odtrhlo od obzoru, ohřívalo mi tvář a já měla náhle dojem,

že jsem mu velmi nablízku. Přepadl mě prazvláštní pocit, že

to , c o s e n a Cuagachu stalo, nás nějakým způsobem spojí.

Než jsme dorazili do Obanu, přestala jsem se třást. A pokud

jsem se přece jen třásla, tak to bylo vzrušením. Prožívala jsem něco enormně důležitého.

Přímořské městečko Oban bylo absolutně ztichlé: kromě

časně ranního trajektu v přístavu, rozsvíceného jako vánoční

stromeček, byl y jedinou známkou života zbytky pijáckých

sešlostí z předchozího večera: na dlážděné vozovce se válely

obaly o d čipsů a mořský racek kloval do nedojezeného

k e b a b u v e s t r o u z e . Oakesy zaparkoval v zadní uličce a

všichni jsme vystoupili z auta. Naše obličeje byly v časném

s l u n c i k a me n n é a vyděšené. Angeline trvalo vystupování o

něco déle; viditelně se musela namáhat. Myslím, že jsem si

teprve v tu chvíli uvědomila, že s ní něco není v pořádku.

Předtím jsem s i zřejmě myslela, že přišla na ostrově k úrazu, a proto sedí v autě tak divně. Je neuvěřitelné, že při

všech svých zkušenostech z kliniky jsem se nad tím hlouběji

nezamýšlela. Jenže když jsme teď kráčeli k policejní stanici,

sledovala jsem ji koutkem oka a dovtípila se, že je s ní něco

totálně na levačku. Lehce kulhala, trochu se přitom kolébala,

jako by měla pravou nohu kratší než levou, a jednou nebo

dvakrát zvedla ruku, jako by se chtěla něčeho přidržet, aby

neztratila rovnováhu. Držela s námi krok, ale kdykoliv jsem

zpomalila ve snaze podívat se na ni zezadu, ona zpomalila taky, takže jsem nic neviděla. Ovšem i když jsem to všechno pozoroval a j e n koutkem oka, postupně jsem nabyla dojmu,

že má vzadu nějakou podivnou zátěž – při pohledu na ni se

člověk nemohl ubránit dojmu, že má pod kabátem ukrytou tašku. Policejní služebna sídlila v tmavé

cihlové budově na

hlavní ulici. Když jsme na recepci čekali, až se nám někdo

začne věnovat, stála Angeline zády ke zdi s překříženýma

rukama a těkala očima ze strany na stranu, jako by očekávala, ž e j i někdo přepadne. Muž za skleněnou

přepážkou se choval přátelsky až do chvíle, kdy mu Oakesy

řekl, proč jsme přišli. V tu chvíli mu úsměv na rtech zmrzl a veškerá přátelskost z něj vyprchala. Podíval se na Oakesyho,

potom na mě, na Angeline a opět na Oakesyho, jako by si

byl jist, že si z něj jen utahujeme. „Počkejte tady,“ zabručel

a na okamžik zmizel. Když s e opět vrátil, už se nám ani

jednou nepodíval do očí, ale provedl nás dveřmi a chodbou

d o jakési kanceláře, malé zatuchlé místnosti na konci

policejní stanice. Těsnala se tam spousta spisových skříní a na stole stály oprýskané hrnky. „Počkejte tady,“ zopakoval a

r o z s v í t i l s v ě t l o . „Detektiv-superintendent Struthers má teď

výjezd, ale až se vrátí, promluví si s vámi. Zatím vám uvařím kávu.“ Seděli jsme v kanceláři, čekali na

kávu a nikdo z nás

nepromluvil. Oakesy b yl celou tu dobu shrbený, upřeně se

díval na své nohy a přejížděl si prsty po ošklivých dlouhých

šrámech, na kterých se mu již vytvářely strupy. Já zase celou

dobu pozorovala Angeline. Vůbec nedokázala sedět klidně,

j a k b yl a nervózní: pořád dokola polykala a vyhrnovala si

rukáv kabátu, aby si mohla otřít pot, který jí stále vyrážel na

čele. Seděla zvláštním způsobem, prakticky jen na pravé

noze, a jednou r ukou s e držela sedátka, jako by ji něco bolelo nebo co já vím.

Zhruba po pěti minutách se v otevřených dveřích objevil

ospale vyhlížející muž v poněkud zmačkaném obleku.

Všichni j s me k n ě m u dychtivě vzhlédli, ale on neřekl nic,

jen tam tak stál a zkoumavě s i nás všechny prohlížel. Byl

m l a d ý , n e j s p í š t a k kolem devětadvaceti let, a měl drobnou

nadváhu. (Jak se to říká o lidech z Glasgowa? Že mají nižší

průměrný věk než Etiopani, že jo?) Vzadu na krku měl vlasy

vyholené strojkem, zatímco předek měl vyčesaný do bodlin s odbarvenými špičkami.

„ J s e m detektiv-superintendent Callum Struthers,“ řekl

po chvíli. „Službu konající seržant mi tlumočil vaši historku

a m ě b y za j í ma l o , zda…“ Přesouval pohled z jednoho na druhého a všechny si nás prohlížel, „… zda je to pravda.“ „Je to pravda.“

„Takže vy jste byli na starém Cuagachu? Všichni tři?“

„Jen já,“ řekl Oakesy. Kývl na Angeline. „A ona.“

„A co mi chcete říct? Že jste na Cuagachu viděli ďábla?

Lítou bestii, která se plíží tamními lesy?“ Cítila jsem, jak Angeline vedle mě

tuhne. Sklopila

obličej a začala se nutkavě škrábat na oškubané hlavě.

Hrudník s e j í vzdouval a opět klesal, ústa se neslyšně

pohybovala; Ange l i ne s i cosi neslyšně drmolila, jako by

sama sebe přemlouvala, ať se teď nesebere a neuteče pryč. Oakesy se obrátil ke Struthersovi. Měl zarudlé oči a ve tváři výraz, jaký mívá, když se naštve.

„ Opravdu v á m s l užb u konající seržant řekl, co se stalo?“ Struthers svěsil víčka a přikývl. „Ano. Ale mám-li být upřímný, není to poprvé, co tuhle

historku slyším. Pokud jde

o Cuagach, lidé si přímo libují v podfucích. Lidské ostatky vyvržené na poloostrově Craignish! Za koho nás jako mají?“ „To slovo už nikdy neříkejte.“

„Které slovo?“ „Podfuk.“

A c h j o , pomyslela j s e m s i , teď přijde další potyčka.

J e nže Struthers j a k o b y v tom okamžiku o píď ustoupil.

Vešel d o kanceláře, posadil s e a chvíli si Oakesyho velmi bedlivě prohlížel.

„Naši dispečeři v Govanu poslali na Cuagach hocha,

aby omrkl, co se tam děje.“ Pohlédl na velkou mapu na

stěně. „Vyslali ho z Lochgilpheadu, aby si pronajal člun v

Ardfernu ne b o někde, protože z Clydeu mu nic nepošlou,

rozhodně n e kvůli pod…“ Zarazil se. „Rozhodně ne do

chvíle, kd y budeme vědět, c o se děje. Takže potrvá…“

N a d e c h l s e s k r z z u b y a pochybovačně se podíval na

hodinky. „Kolik asi? Dv ě hodiny, než se dozvíme, jak to tam vypadá.“

„Tohle není podfuk. Vypadáme snad jako puberťáci?“ Struthers vteřinu či dvě mlčel. Poté

otevřel spisovou

skříň, vytáhl z ní složku a kopnutím skříň zavřel. „Tak víte co? Budu se striktně držet předpisů. Sepíšu s vámi výpověď.

Abychom si to všichni srovnali v hlavě.“

Oakesy odešel se Struthersem jako první. Byl strnulý, protože musel stále ovládat hněv. Angeline a já jsme v kanceláři osaměly s nepoživatelnou kávou v polystyrénových kelímcích, kterou

nám přinesl seržant.

Nemluvily j s me spolu. Angeline seděla naproti mně a

nekomunikativně se choulila do sebe. Konečně nechala toho

nutkavého drbání a nyní s i tiskla ruce mezi koleny.

Neprostupný drobný obličej měla sklopený, ale čas od času

vzhlédla ke dveřím, jako by čekala, že jimi někdo vběhne

dovnitř. Natáhla jsem hlavu dopředu a opřela si ji o konečky

prstů, a b y neviděla, ž e s e n a ni kradmo dívám. Byla celá

zkroucená a neohrabaná, jako by seděla na velkém polštáři

nebo tak něco. Vzpomněla jsem si, jak reagovala na

Struthersova slova, a ná hl e mi začalo zběsile tlouci srdce a

ruce se mi orosily potem. Napadlo mě něco neuvěřitelného – něco zvláštního a neskutečného. Něco o tom přívažku, který

očividně nesla pod kabátem. Proč si ten kabát nesundá? Vždyť se v něm musí smažit… To video.

Lidský ocas – zní to jako přelud, že ano? Ovšem Vy

j a k o l é ka ř bude te vě dě t , ž e s ocasem se ročně rodí stovky

dětí, jenže většinou jim jsou během prvních pár hodin života

a mp u t o v á n y. Sakrokokcygeální výrůstek. Zakrnělý lidský

ocas. V jednom časopise na klinice jsem o nich četla nějaké

pojednání. Existují r ůzné druhy lidských oháněk, z nichž některé jsou pouhými hemangiomy – hleděla jsem na ni se

škrobeným úsměvem na tváři a hlavou se mi přitom honily

všechny tyhle vědecké termíny –, zatímco jiné souvisejí se

zadním rozštěpem páteře. V tom časopise byly i fotky. Jedna

z n i c h za c hyc o v a l a malého chlapečka z Indie, kterému z

dolního konce páteře visela dlouhá tuková trubice porostlá

kůží. Jak tomu přesně říkali? Occulta? Spina bifida occulta?

Jenže jeho ocas byl relativně malý: ne větší než veliký červ.

Jak tedy mohlo člověku narůst něco tak velkého jako na tom videu?

A pak, když jsem měla před očima Christophovu tvář a

hlavou s e mi honily všechny tyhle myšlenky, uvědomila

jsem si ještě něco jiného. Cvak-cvak-cvak – zapadlo to tak

hezky d o sebe, ž e j sem s e téměř usmála. I tahle příšernost

mo hl a m í t nakonec s v é světlé stránky. Oakesy s tímhle

příběhem ká p l n a ně c o velkého, mnohem lepšího, než byl

n ě j a k ý m a t e r i á l o Centru pozitivního života. Tahle věc se

mohla dostat na první stránky bulváru – a ukončit tak naše

finanční problémy. Angeline určitě řekne Oakesymu

všechno, c o potřebuje o Malachim vědět. Navíc nemusí

pomoci jen Oakesymu: v tomto případu by se určitě k smrti rád angažoval i Christophe. Dokázala jsem si živě představit

j e ho obličej, j a k s e n a fotce v novinách usmívá vedle

Angelinina pooperačního lůžka a možná ji i drží za ruku. A

já bych byla ta, kdo mu j i našel. V dlaních jsem pocítila vzrušené mírné svrbění.

Pohlédla jsem na dveře, znovu jsem se opřela o židli, upila trochu kávy a usmála se na ni. Srdce mi velmi živě a

velmi prudce bušilo, protože jsem věděla, že nám Angeline

Doveová pomůže. Nejprve pomůže Oakesymu. A pak pomůže mně.

5

N e t r v a l o d v ě h o d i n y , jak předpovídal Struthers, nýbrž

p o u h ý c h p a d e s á t m i n u t , než dispečer ohlásil tu zprávu. A

pak se všechno obrátilo naruby. Než stačil Oakesy dokončit

s v o u v ý p o v ě ď , pr omě ni l a se stanice z ospalého stojatého

rybníka v místo pl né hluku: lidé pobíhali sem a tam,

přenášeli formuláře a napěchované složky, ve vzdálených

kancelářích vyzváněl y telefony, bouchaly dveře, policejní

vysílačky chrlily ve sprškách praskavý šum. Vyšetřování se

mělo původně přemístit d o jedné soudní síně v

Lochgilpheadu, j e n ž e t a právě procházela renovací, a tak

detektivové zřídili vyšetřovací místnost přímo tady v Obanu,

v budově, která však byla příliš malá, takže v poledne se už

na chodbě ozývaly hádky mezi místními policisty a ženami

z t ý mu HOLMES, kt e r é právě dorazily z Glasgowa s

počítačovým vybavením: není tam prý dost míst na

parkování, takže kde mají jako proboha parkovat? A cože?

Jen jedna dámská toaleta? V celé budově? „Navíc tam máte

pokažený bojler, který vás opaří, když si nedáte pozor.“

Oběd probíhal tak, že jsme s Oakesym mlčky seděli za

Struthersovým s tolem a pojídali sendviče ze supermarketu

jako nějaké kancelářské krysy, když během polední pauzy p r š í . A nge l i ne j í s t nemohla. Zkoušela to, ale bylo na ní

vidět, že j e to, jako b y s e snažila polykat hřebíky. Když si

pro ni Struthers přišel, aby sepsal její výpověď, třásla se tak,

ž e musel zavolat jednu policistku, aby mu ji pomohla odvést. „ J e v šoku,“ prohlásil Oakesy. „Chovejte se k ní ohleduplně.“

O deset minut později si i jeho někam odvedl detektiv, který s e představil jako „vedoucí

identifikační manažer“.

Potřeboval pomoci s e seznamem pohřešovaných osob.

Nakonec to trvalo skoro dvě hodiny a můžete hádat, kdo

během té doby v místnosti osaměl a neměl na práci nic

jiného než pročítat bulletiny strathclydeské policie z recepce

– B e z p e č n o s t v oblasti Lochgilpheadu; Co se stane, pokud

mě zatknou?; Program pro kadety: Opravdu si myslíte, že

jste na vstup do řad policie příliš mladí? – a civět na mapu

oblasti. O tom, že by zajeli do bungalovu pro naše věci, se nikdo ani nezmínil, přestože jsem je

o to nesčetněkrát

žádala, a navíc jsem u sebe neměla telefon, abych mohla poslat aspoň textovku.

„Nikdo mi nenabídl ani šálek čaje,“ postěžovala jsem si

Oakesymu, k d y ž s e s Angeline vrátili do místnosti. „Od

oběda nám nedali vůbec nic. Šálek čaje by mi teda rozhodně neuškodil.“

V e č t y ř i odpoledne d o r a zi l z Dumbartonu zlověstně

vyhlížející tým chlapů v civilu – na sobě měli obleky, byli

zamlklí a působili ponuře. V jejich čele stál subdivizní

hlavní inspektor; muž o něco starší než Christophe, snad

pětapadesát let, velmi štíhlý a strohý, s výškou basketbalisty

a protáhlým seriózním obličejem vysokoškolského

pr ofesor a . K d y ž v s t o up i l do Struthersovy pracovny,

nepozdravil ani nic podobného: jednoduše kolem nás prošel

k oknu, přitiskl nos na jednu tabulku a začal zamyšleně

hledět ven. Dobře jsem věděla, nač se tam dívá – měla jsem

víc než dost času na to, abych sama okoukla okolí: za stanicí

se rozkládalo malé parkoviště se dvěma policejními vozy a

ř a d o u popelnic. Z a parkovištěm byly vidět střechy domů z

v e d l e j š í u l i c e … a z a nimi nafialovělé, vřesem obrostlé kopce, opuštěné a cizorodé.

Po několika minutách stáhl žaluzie a obrátil lišty tak, že

se navzájem dotýkaly a nepropouštěly dovnitř žádné světlo.

Rozsvítil zářivky a posadil se naproti nám. Chvíli nemluvil,

jen si nás jednoho po druhém pozorně prohlížel.

„Jmenuji se Peter Danso,“ řekl nakonec. „Jsem policejní

v e l i te l , c o ž p r o v a š e účely znamená, že budu vést vyšetřování. Omlouvám se, že mi

nějakou dobu trvalo, než

j s e m z a v á m i m o h l p ř i j e t a promluvit si s vámi. Musel

j s e m … v yř í d i t s p o us tu věcí.“ Předklonil se a podal nám

všem ruce. Postupně j sme s e mu představili jako děti u

školního zápisu. Jeho ustarané chování ve vztahu k nám mě

znervózňovalo. O t o č i l s e k Oakesymu a Angeline. „Četl

j sem vaše výpovědi a chtěl bych vám oběma říct pár věcí.

Samozřejmě se vynasnažíme udělat, co bude v našich silách,

abychom vám vrátili duševní rovnováhu a podpořili vás. Ale

momentálně jsem zde kvůli tomu, abych si s vámi pohovořil o vašich plánech.“ „Já tu zůstávám,“ řekl Oakesy. „Zůstanu tady.“

Danso pomalu přikývl a znovu se na něj pozorně

zadíval: na jeho odřená kolena a otlučené ruce. V očích měl

odměřený výraz. „Víte, že kdybyste chtěl hned teď ze

Strathclydu odcestovat, nemůžeme vám v tom nijak

zabránit? Nebudu vám lhát: pro naše vyšetřování jste klíčoví

a v dokonalém světě byste tu museli zůstat. Oba dva.“ Pohlédl na Angeline, která celá

brunátná civěla na podlahu.

„ Al e chtěl bych, a b y me zi námi bylo jasno – mohu vám

maxi mál ně poradit, a b y s t e tu zůstali. Nemohu vás k tomu nutit.“

„Já vím,“ řekl Oakesy. „Zůstanu tady.“

„Dobře, dobře.“ Danso s e opřel loktem o stůl a nejistě

s e podrbal n a uc hu. „ A s i vám nemusím říkat, jak je tato

situace vážná. A kd yž j s e m teď pročítal vaše výpovědi,

narazil j s e m n a j e d e n č i dva varovné signály, které mě

přiměly k tomu, abych s e důkladně zamyslel nad vaší

bezpečností. Vzhledem k tomu, v jakém průšvihu se ocitl

otec tohoto děvčete…, i nu, podle mých zkušeností ho

musíme považovat za nebezpečného člověka.“ Setkal se s Oakes ym o č i ma a fi xo v a l je. „Velice nebezpečného. V

příštích hodinách někdo vypracuje hodnocení rizik a pak

budeme vědět, nakolik ostražití bychom měli být.“

Dansovi zazvonil telefon na opasku. Detektiv se podíval

na displej, přijal hovor a opět se zadíval na nás. „ V sobotu a s i v jedenáct hodin

večer někdo ukradl z

parkoviště p ř e d hotelem Crinian automobil. Znáte hotel

Crinian? Ubytovávají se v něm lidé, kteří připlují na člunu z ostrovů.“

„Dove odplul z ostrova n a malém rybářském člunu, který měli v Centru. Nebyl tam.“

„Ano, rozum mi sice říká, že to auto nejspíš ukradli

nějací výrostci z Glasgowa, ale intuice napovídá, abychom

nepouštěli ze zřetele možnou spojitost s naším případem. Vy

jste se s tím člověkem střetl už v minulosti, pane Oakesi. Už vás jednou zranil.“

„Ano.“

„Ví, kde bydlíte? A vyhrožoval vám?“ „Ano.“

Danso s i povzdechl a promnul si spánek. Nakonec

svěsil ruku a napřáhl ji Oakesyho směrem. „Škoda, že jste to

neohlásil. Kdybyste to byl ohlásil už tehdy, mohli jsme…“

„Já vím, já vím. Nemusíte mi o tom říkat. Myslel jsem

n a t o u ž asi miliónkrát – kdybych vám to řekl už tehdy,

mohli jste v té věci něco podniknout.“

Danso pokýval hlavou. Dlouho si Oakesyho beze slova

prohlížel, j a k o b y s e usilovně snažil neříct něco ošklivého.

S t á l e m i r yc hl e tl oukl o srdce, neboť jsem si uvědomovala,

jak těsně jsem z toho vyvázla, ale přesto jsem pocítila

chvilkové zadostiučinění. I já jsem Oakesyho prosila, aby to

ohlásil, ale copak si dal říct? Tohle tě bude strašit ve snech, Oakesy. „Podívejte,“ řekl Danso nakonec. „Budu k vám

upřímný. S hrozbami vůči svědkům nemám mnoho

zkušeností, ale…“ Otevřel zásuvku ve spisové skříni, chvíli

se v ní přehraboval, vytáhl jakousi složku, odkašlal si a o ml uv ně s e n a n á s zadíval. „Strathclydeská policie má kvalitní program ochrany svědků. Omlouvám se, jestli to

o d e m ě zní j ako sebechvála, ale jsme jedním z mála

policejních s b o r ů, kt e r é takový program mají.“ Otevřel

složku a položil před každého z nás několik secvaknutých

lejster. Přesunula jsem si je na klín a podívala se na první

stránku. „Toto j sou formuláře pro posouzení kritérií.

Myslím, že by stálo za to je vyplnit a poslat na ústředí –

uvidíme, co na to řeknou.“

Oa ke s y l i stoval stránkami a v obličeji měl napjatý

výraz. Angeline převzala listiny, aniž Dansovi pohlédla do

očí. Mlčky četla papír položený v klíně a oběma dlaněmi si podepírala hlavu.

„ S a mo zř e j mě s e t o nedá zorganizovat přes noc. I když

n á m t o v P i t t Street přiklepnou, celý proces nějaký čas

p o t r v á , t a k ž e m o j i c hl a p c i v Dumbartonu už začali

obtelefonovávat místní obyvatele, aby vám našli něco

bezpečného. Jedno místo už mají – shodou okolností leží na

mé cestě domů. Něco mi říká, že to nakonec bude lepší než

to, co vám nakonec nabídne tým pro ochranu svědků.“ „To jako skrýš?“ řekla jsem. „Takhle jste to myslel? Že jste nám sehnali skrýš?“ Danso n a mě pohlédl a usmál se. Jeho obličej náhle

přestal b ý t strohý, působil spíš příjemně. „Jestli tomu tak

chcete ř íkat, paní, t a k s i klidně poslužte. Doufám, že

nebudete zklamaná. V tom objektu obvykle ubytováváme

pol i c i s ty, k t e ř í n á s přijedou navštívit. V minulosti to býval

úkryt p r o oběti, které j sme chtěli přimět k výpovědi. Pro

zranitelné oběti, jestli mi rozumíte: rasově utiskované osoby,

t ý r a né d ě t i , znásilněné ženy.“ Nechal svá slova zapůsobit.

„Řeknu vám to takhle: Hilton to není.“

„ A l e j á m á m všechny v ě c i v bungalovu. A on zná adresu.“

„ Už j sme někoho poslali, a b y se tam porozhlédl.

Jakmile bungalov zajistíme, převezeme vám věci sem.“

„Možná je to taky vhodná doba, abys odjela za mámou, Lex,“ řekl Oakesy a otočil s e ke

mně. „Tohle za pár dní

skončí a já tam pak pro tebe přijedu. Zajedeme s ní někam na tapas, který má tak ráda, a…“

„ Ne. T o j e v pořádku – zůstanu tady. Půjdu do toho domu.“

„Myslím, že by pro tebe bylo lepší.“

„Myslím t o vážně,“ přerušila jsem ho. „Nikam

nepojedu. Zůstanu s tebou. A…“ Naklonila jsem se a

položila ruku Angeline na paži. Ta při mém doteku

př ekvapeně s p us t i l a d l a n ě z obličeje a zadívala se na mé

prsty, kte r é v e d l e j e j í ukoptěné pokožky působily bíle a

čistě, nemluvě o pěstěných, růžově nalakovaných nehtech,

„ … a t y tam s námi musíš taky,“ dodala jsem. „Opravdu

musíš. Potřebuješ být s někým, kdo se o tebe dokáže postarat.“

6

Ukázalo se, že Angelinina matka je už dva roky mrtvá.

Angeline strávila c e l ý ži v o t na ostrově; s přáteli nebo

příbuznými na pevnině neměla žádný kontakt. Neměla kam j í t . „ Podí ve j , hol či čko,“ řekl

Danso, „jestli chceš, může tě prohlídnout doktor a zjistit, jestli nepotřebuješ

psychiatrickou péči nebo lékařské ošetření.“ Odmlčel se,

letmo pohlédl n a její kyčle a pak upřel zrak zpět na její

vlasy, které – v t o m j sem s ním souhlasila – vypadaly

nemocně. Jenže Angeline navzdory všem jeho nabídkám dál

civěla před sebe a jen tu a tam na něj ostražitě pohlédla nebo z a b r u č e l a n ě j a k o u odpověď.

Teprve po deseti minutách

poprvé souvisle promluvila: „S ním,“ řekla škrobeně a kývla na Oakesyho. „Chci jít s ním.“

Jeden policista v civilu nás naložil do fiesty a odjel s

námi do bungalovu. Policejní tým už tam byl, prohledal celý dům a konstatoval, že j e bezpečný. Oakesy chtěl nejprve

vyzvednout v bungalovu naše věci a teprve pak odjet do

střeženého domu. Danso nás ze stanice musel odvést zadním

východem, protože než s i Oakesy s Angeline nechali

sejmout otisky prstů a připravili se k odchodu, srotili se před

s t a ni c í novi nář i . J e j i c h počet narostl ze dvou či tří

potlučených aut v deset hodin ráno až na současných

čtyřicet a ž padesát v o zů, které vesměs parkovaly v ulici s

výhledem n a mo ř e . Řidiči měli otevřené dveře a reportéři

trpělivě vyčkávali. To mu všemu uprostřed vévodil

přenosový v ů z B B C . „Zatracené hyeny,“ zabručel Oakesy,

který očividně zapomněl, čím s i na živobytí vydělává on. „Prašiví sráči.“ Oakesy řídil a j á seděla vedle něj. „Chůvu“ nám dělal

chlapík s oholenou hlavou, který měl na prstech tmavá

místa, jež na mě působila dojmem, že tam kdysi měl v y t e t o v a n á p í s m e n a LOVE/ /HATE. Posadil se dozadu s Angeline a mo c toho nenamluvil. Během cesty úzkými

zadními uličkami si zahákl ruku o opěrku a skrz zadní okno pozoroval ostatní auta.

Smrákalo se, a když jsme dorazili k bungalovu, byla už

tma. N a začátku příjezdové cesty stálo neoznačené auto,

zatímco druhé, označené, parkovalo na konci – jeho rozsvícené majáčky mlčky

prosvětlovaly les jako elektrická

bouře. Oakesy zastavil, vystoupil se strážcem z fiesty a

společně si šli promluvit s řidičem policejního vozu. Já a

Angeline jsme zůstaly sedět v autě se stále běžícím

motorem. Žluté kužely světla z našich reflektorů se odrážely

o d policejního v o z u i obličejů přítomných mužů, avšak za

t o u t o s v a to zá ř í s e j i ž les, příjezdová cesta i samotný

b unga l o v h a l i l y d o skličující bezedné temnoty, kterou

člověk žijící ve městě nikdy neuvidí. Upřeně jsem hleděla k bungalovu a můj pohled se střídavě

zaostřoval a rozpíjel v

neprostupné černotě, takže jsem si kladla otázku, proč mě

ne na p a d l o p ř e d o d c ho d e m v bungalovu rozsvítit. Tohle mi

vůbec nebylo podobné – vždycky totiž nechávám

rozsvíceno. Proč j sem n a t o dnes ráno zapomněla? Ošila

jsem se na sedadle, položila ruku na čelní sklo, zakryla si oči

a pokusila se zadívat přes světelnou clonu na bungalov. Sklo se mým dechem zamlžilo.

Ři d i č policejního v o z u mezitím vystoupil a všichni muži nyní stáli na příjezdové cestě,

přesně na okraji

světelného kužele, a zírali n a cosi na zemi. Oakesy něco

řekl, oba policisté mu pohlédli do tváře, zamyšleně se chvíli

dívali zpět n a příjezdovou cestu, načež znovu upřeli

pozornost na policejní vůz. Řidič k němu přišel, podřepl,

prohlédl si přední kolo, vytáhl z kapsy pero a začal dloubat do vzorku, jako by něco hledal. Zbylí dva muži ho při tom

sledovali a prohodili mezi sebou jednu nebo dvě věty. Po chvíli řidič vstal a zavrtěl hlavou. Oakesy se strážcem se vrátili k autu.

„Co je?“ zeptala jsem se, když opět nasedli do auta a

vnesli s s e b o u dovnitř kouřový závan noci a chlad první

jinovatky na šatech. „Co jste tam viděli?“

„Kdy?“ zeptal se Oakesy a obrátil ke mně zrak. „Teď. Tam na cestě.“

„Nic.“ Uvolnil ruční brzdu a otočil volantem. „Jen stopy od pneumatik.“

„Stopy od pneumatik? Od čích pneumatik?“

„Od jeho.“ Kývl na policejní vůz. „Nic víc.“ Pomalu jsme projeli kolem vozu a

já se na něj upřeně

zadívala. Policista teď seděl na sedadle řidiče a cosi studoval

– snad mapu nebo zápisník. Svítil si na to malou baterkou,

k t e r á d o d á v a l a j e h o profilu načervenalý nádech. „Víš to

j istě?“ ř ekl a j s e m a snažila se zachovat klid v hlase. Ještě

p ř e d c hv í l í j s e m b y l a mírně rozrušená, ale teď se to zase

začínalo ošklivě zvrhávat. „Víš jistě, že patřily jemu? Nemohl si to nějak poplést?“ „Vím to jistě.“

Zastavil p ř e d bungalovem, zhasl motor, načež jsme se všichni předklonili a chvíli hleděli

na vlastní odraz v obrovském panoramatickém okně. „Byl někdo uvnitř?“

„Kontrolovali t o t u , n e ž jsme dorazili, a všechno bylo

zamčeno. Žádná stopa po něčí přítomnosti.“ „Myslíš, že to světlo zhasli oni?“ „To nevím. Nejspíš.“

Policista ve voze za námi mezitím nastartoval, rozsvítil

světla, vyrazil po příjezdové cestě naším směrem a zastavil

těsně za námi, takže nás oslňovaly jeho reflektory.

„Parchant,“ zaklel náš strážce a zvedl ruku, aby si zakryl oči před ostrým světlem

odrážejícím se ze zpětného zrcátka. „Jdeš taky?“ Oakesy otevřel dveře.

Zachvěla jsem se a pohlédla na bungalov. „Ne, díky.“

„Dobře. Nepotrvá to dlouho. Deset minut. Ještě tam odečtu měřáky pro majitele.“

„Nezmačkej mi šaty. Polož je rovně na sebe.“

Oakesy s e n a m ě dlouze zadíval, jako by se snažil

rozhodnout, co říct. Nakonec si povzdechl. „Neboj,“ řekl a znaveně vystoupil z auta. „Nezmačkám ti šaty.“

K d yž odešli, v a u t ě s e začalo výrazně ochlazovat.

Policista v autě z a námi konečně zhasl světla i motor a na okolí se pomalu sneslo ticho. Kolem auta a bungalovu jako

by se rozprostřela tma. Angeline si za mnou kousala nehet a

tupě zírala z okna. Takto jsme spolu o samotě seděly celou

věčnost a náš dech byl v tichu zdánlivě stále hlasitější. „Angeline?“ řekla jsem p o chvíli. „Myslíš, že se tvůj

otec pokusí Joea najít? Myslíš, že by tu někde mohl být? Někde mezi těmi stromy?“ Chvíle ticha. „Nevím.“

Čekala jsem, ž e bude pokračovat, ale ona se opět

pohroužila d o mlčení. Není o nic komunikativnější,

pomyslela jsem si, než když jsme seděly na policejní stanici.

Opřela jsem si hlavu o sedadlo a vsunula si ruku do kapsy

košile, kde jsem obvykle nosívala telefon, jenže ten

s a mo zř e j mě s t á l e l e ž e l v bungalovu. Bylo zvláštní, že

nemám žádný kontakt s okolním světem. S mámou nebo s

Christophem. P ř e d o č i ma jsem měla Christopheův obraz.

Snažila jsem se ho tam ponechat, abych nemusela myslet na les kolem nás.

Nakonec j sem s e otočila dozadu. Angeline se ani

nehnula. Stále seděla kousek od okna a držela se madla nade

dveřmi, aby se mohla nadzvednout, a odlehčit tak svým

zádům. Drobné zbloudilé světlo se odráželo od jejího čela,

které n a pozadí jejího zvláštního sestřihu vypadalo velké a

vyklenuté. V a u t ě z a n á m i se rýsovala nehybná silueta

policisty. „Angeline,“ řekla jsem obezřetně, „co měl podle

tebe ten detektiv na mysli? Myslím detektiv-superintendent

Struthers, když mluvil o tom ďáblovi. O ďáblovi z Ostrova

sviní – ty víš, o čem to mluvil?“ Angeline zpočátku neodpověděla. Jen se dívala z okna

na bungalov, na dveře, v nichž před chvílí zmizel Oakesy.

Pohled měla nepřítomný a kůži kolem úst napjatou. Opřela

j s e m s i l o ke t o b o k sedadla, položila si na něj bradu a sledovala ji.

„Angeline? Ptala jsem se, jestli víš, co tím myslel. Protože já si myslím, že to vím. Myslím, že jsem viděla to, o

čem mluvil. Viděla jsem to na videu.“ N a okamžik zavládlo tíživé ticho. Pak se Angeline

zničehonic prudce obrátila a zadívala se na mě. Všimla jsem si, že jí na spánku rychle tepe žíla.

„Copak tys t o nevěděla? Existuje jeden videozáznam, Ange l i ne , videozáznam čehosi. Kráčí to na Cuagachu po

pláži. Obraz je trochu rozmazaný, ale není pochyb o tom, co

to je. Je to tvor na pláži – napůl člověk, napůl zvíře.“ Olízla

jsem s i r ty a vykoukla z okna na policejní vůz. Náhle mi

připadalo důležité, ž e m ě nikdo příliš bedlivě nesleduje.

„Anebo,“ dodala jsem tichým, ale zřetelným hlasem,

naklonila j sem s e přes sedadlo a významně ji fixovala

pohledem, „to možná bylo napůl zvíře a napůl žena…“

7

Lightning Tree Grove ( proboha, už ten název!) má ze

všeho nejblíže peklu na zemi. Je to opuštěná zástavba mezi

Dumbartonem a Rentonem, jeden z oněch křiklavých

p ř í k l a d ů š p a t n é h o územního plánování v padesátých a

šedesátých letech, a je to v podstatě mrtvé místo, které už

jen čeká na příjezd pohřebního vozu v podobě demoličních

č e t . N a Humbert Terrace číslo dvacet devět se pak nachází

čtyřpokojový dvojdomek situovaný na konci zástavby. Když

jsem zvedla hlavu od psaní tohoto dopisu a vykoukla z okna,

co jsem neviděla? Tři stovky domů choulících se na okraji bezútěšných opuštěných polí. Některá okna nechali zatlouct

úředníci z ekologického úřadu, protože v podkroví objevili

azbest. Na všech zdech se táhly pásy graffiti, na střechách se

odlupovaly tašky a z jedné slepé ulice si lidé z Dumbartonu

udělali nelegální skládku, takže ji i celé okolí posévaly lahve

o d l aciného šumi vého v í n a a použité dětské pleny. Celé

tohle místo se má srovnat se zemí a vybetonovat, aby se tu

dalo postavit centrum volného času, jenže zde ještě pořád

žije asi dvacítka lidí, kteří lpí na svých ubohých životech –

vesměs jsou to squatteři a žadatelé o azyl, takže se na

zdejších ulicích promenáduje spousta ženských se šátky na

hlavě a podlouhlými ustrašenými obličeji. Bůh ví, co si o tomhle místě musí myslet ony. Nejspíš něco o blátě a louži. Samozřejmě že když jsme sem

dorazili poprvé, byla už

tma, takže jsme neměli sebemenší tušení, jak příšerně to tu

vypadá. Prostě nám tohle místo připadalo velmi, velmi tiché

a opuštěné. Náš strážce odemkl dveře, přičemž chvíli zápolil

s neznámými kl í č i , vpustil nás dovnitř a rozsvítil světlo.

Postupně jsme s e nahrnuli dovnitř, do tohoto strašlivého a

vlhkého domku. Oakesy zamířil přímo k oknům, začal za ně

brát a zkoušet kličky, zatímco Angeline, která během cesty

neřekla ani slovo, s e odšourala na stranu s kabátem přilípnutým těsně k tělu usedla na

nejbližší pohovku a zaryla

pohled do země. Já stála uprostřed pokoje, rozhlížela se

kolem sebe a pociťovala opravdovou depresi.

B y l o t o t u mno he m, mnohem ohavnější než v bungalovu, to jsem viděla okamžitě. Všechno bylo umístěno

poněkud nešikovně, jako by všechny předměty v domě před

naším příjezdem zběsile tančily v temnotě, a když v zámku

zarachotil klíč, musely ztuhnout na místě: dvě ošoupané

ko že nko v é p o h o v k y navzájem svíraly prapodivný úhel a zaprášený televizor stojící na černě

dýhovaném televizním stolku byl zasunut až úplně do rohu. Všechno bylo tak

strnulé a ztichlé, že si člověk dokázal snadno představit, že

vybavení domu napjatě čeká na náš odchod a tohle vyrušení

s e m u pranic nelíbí. Z a sedací soupravou se rozkládala

otevřená kuchyň, kterou s e někdo pokusil rozveselit sytě

ž l u t ý mi t a p e t a mi , tyrkysovými dlaždicemi a rustikálním

stojanem na hrnky, jež měly barvu prvosenkové žluti.

Zá r o v e ň v š a k kuc hyň působila opuštěným dojmem:

NEPOUŽÍ VAT GRIL!!! hlásala cedulka připevněná k

troubě. GRIL B Y L ODPOJEN V ZÁJMU VAŠÍ BEZPEČNOSTI!!!

„No jo.“ Strážce odkráčel do kouta, kde ze stropu nad

prázdnou konzolou t r č e l svazek kabelů. Zahákl prst za

konzolu a lehce potáhl. „Tadyhle bývala kamera. A tamhle taky. Což znamená, že tady někde bude i…“ Otevřel kumbál

v kuchyni, nakoukl dovnitř, zavřel dveře a vyšel na chodbu, kde otevřel dveře pod schodištěm. „Ano, tady. Monitorovací místnost.“ Oakesy a j á j s me se

postavili za něj a spatřili

malý kontrolní panel. Veškeré kabely však byly vytrhané a

otvory ve zdi zaslepeny pavučinami. Na zdi visel zažloutlý

papír s rozpisem služeb. „Ano.“ Strážce položil ruce na

zárubeň, vyklonil hlavu před místnost, natáhl krk a sledoval

kabely táhnoucí se po zdi a mizející pod kobercem, který

pokrýval schodiště. „Říkali mi, že tohle bývala znásilňovačka.“ „Cože?“ řekla jsem. „Jaká znásilňovačka?“

„No, znásilňovačka.“ Otočil s e ke mně a v okamžiku,

kdy spatřil mou tvář, se jeho výraz změnil. „Jo,“ dodal

rychle, vycouval z místnosti a zavřel za sebou dveře. „Já

vím. Pitomý výraz. Ale kluci tomu tak říkají. Některé

ženské, které tady bydlely, byly…“ Zarazil se, zčervenal a rozpačitě se podrbal na hlavě. „Myslíte znásilněny? To my víme. Říkal nám to hlavní inspektor.“

„Každopádně je tady bezpečno, a o to jde, že jo?

Bezpečněji než na stanici. Nic vám tu nehrozí.“ „Víte to jistě?“

„Samozřejmě. A na v í c s i tady můžete líp dáchnout. Je to tu útulnější než na stanici.“

Protřela jsem s i oči a povzdechla si. Útulnější? Útulnější? B y l o t a m příšerně. Prostě příšerně. Podle mého

názoru všechny ty znásilněné holky, týrané děti a oběti

rasového útisku musely v tom domě zanechat nějakou stopu

– v oškubaných tapetách j ako by navždy ulpěla část jejich

úzkosti a soužení – , protože když jsem toho večera

obcházela d ů m, c í t i l a j s e m na zádech mrazení, jako by se tam stalo něco velmi ošklivého.

Anebo stane. V zadní části

domu za kuchyní se nacházela vyšetřovna, v jejímž koutě se

stále rozkládal gauč, jako by nám bylo potřeba připomenout,

k čemu objekt kdysi sloužil. Žádná místnost nebyla pořádně

uklizena – v rohu jednoho pokoje stála špinavá dětská

postýlka se skvrnou od zaschlých zvratků na stěně, na všech

kobercích se válely mrtvé mouchy a v kuchyňském dřezu ležel použitý kondom. Jak říkám, viva byrokracie. Podebrala

j s e m kondom konc e m l ži č ky a hodila ho do bílého

odpadkového koše, kde s e přilípl na dno, vyschlý, hnědý a průhledný jako stará lidská kůže.

8

Jakmi l e pol i c i e odj e l a , vynesli jsme nahoru bágly a

rozdělili s i pokoje – Oakesy a já jsme si vzali místnost

vepředu, zatímco Angeline připadl zadní pokoj. Když jsem

za ní později zašla, všimla jsem si, že si vybalila tašku a

všechny šaty rozvěsila n a věšáky rozmístěné po celé délce

kolejničky táhnoucí se po zdi. Její svršky byly teda příšerné: d l o u h é d ží ns o v é s u k n ě , stará

modrobílá trika Kappa, vše

tolikrát vyprané, že to dávno vybledlo nebo zešedlo.

Z v ě c í přivezených z bungalovu jsme si dole udělali

večeři: prostě j s e m přelila pár klobás rajčatovou omáčkou.

Litovala jsem, že nemůžu talíř ozdobit brokolicí nebo něčím

p o d o b ný m, p r o t o ž e Angeline vypadala, že v těle nemá

jediný vitamin. Snědla trochu jídla, přičemž se na nás vůbec

nedívala a celou dobu držela hlavu sklopenou, takže jsme

viděli j e n j e j í vysoké svraštělé čelo. Teprve mnohem později, když jsem stála u okna

zády k místnosti a civěla na

v y t l u č e n é o k e n n í tabulky sousedních domů a na policejní

a uto parkující n a začátku ulice, zatímco Oakesy myl v

k u c h y n i n á d o b í , konečně promluvila. „Myslím,“ oznámila

zčistajasna, „že chci to video vidět.“

Stáhla jsem záclonu a otočila s e – vylekalo mě, když

jsem po takové době znovu uslyšela její hlas. Oakesy v

kuchyni př es ta l m ý t ná d o b í a překvapeně se na ni podíval,

zatímco z e sklenice v j e ho ruce kapala na podlahu voda.

Angeline seděla na pohovce, ramena měla svěšená, hlava se

j í klátila z e strany n a stranu, a ačkoliv se vyslovila docela

j a s ně , vypadal o t o , ž e vůbec nepromluvila, poněvadž

zabodávala oči do podlahy, kousala se do rtu a vůbec měla

ve tváři bojácný výraz, jako by se nikdy nedokázala podívat jinému člověku do očí. „Říkalas něco?“ zeptal se Oakesy. „Ano. Chci se vidět.“ Oakesy zamžoural. „Ty o tom víš?“ „Chci to vidět.“ Zvedla k němu oči. „Jestli jsem na něm já, tak to chci vidět.“ Nastala chvíle ti cha, b ě he m níž

Oakesy vstřebával, co právě slyšel. Otočil se ke mně.

„Musela to vědět,“ řekla jsem a rozhodila ruce. „Někdo by jí to stejně nakonec řekl.“

Oakesy mlčel. Myslím, že byl příliš unavený, než aby se

hádal – anebo možná uznal, že to, co říkám, má svoji logiku.

Rezignovaně vyšel n a chodbu a vytáhl z brašny opřené o

zeď notebook. Odnesl ho zpátky do kuchyně, odsunul si od

stolu jednu židli a otočil se k Angeline. „Posaď se. Sem.“

Dívka zaváhala, a l e p a k opravdu vstala, nejistě se došourala ke stolu, opřela se o něj

oběma rukama a nejistě

spustila zbytek těla na mrňavou hliníkovou židličku. Oakesy

mezitím zapnul notebook a přistrčil jí ho. Vytáhl z jedné

cestovní tašky pivo a zhasl světlo v kuchyni, aby v místnosti

nesvítilo n i c k r o mě obrazovky notebooku. Angelininu tvář zalilo zelenomodré světlo.

Posadila jsem se ke stolu vedle ní, předklonila se a vložila si bradu do dlaní. Předstírala jsem, že se soustředím n a počítač, j enže t o t a k nebylo. Moje oči neustále sklouzávaly na stranu a pozorovaly

ji. Dostala jsem se k ní

velice blízko, takže jsem viděla každý detail jejího obličeje:

b e zb a r v o u k ů ž i , š i r o k é čelo osvětlené notebookem a malý

nos hodící se spíše k malému chlapci.

„ T o h l e v i d e o b y l o pořízeno západně od ostrova.“

Oakesy strčil hlavu mezi nás a klikl na ikonu RealPlayeru. Video naskočilo. „Před dvěma lety. Než tam vyrostl ten plot.

Tady.“ Ukázal na konec linie stromů. „Přesně tady – sleduj tuhle pasáž.“ Neobrátila jsem hlavu k obrazovce – už jsem to video

vi dě l a dostkrát. Tentokrát jsem sledovala spíše jeho

zrcadlový odraz ve sklovité křivce Angelinina levého oka:

houpavý p o hyb č l unu, mu ž e ve fotbalových dresech

zvedající n a kameru pi va a poté dlouhý šedý pás Ostrova

sviní zvedající se z vln a také les, jehož okraj se téměř

dotýkal pláže. Přesně jsem věděla, na kterém místě

obrazovky se objeví ta rozmazaná postava s klátivou chůzí,

vynoří se ze stromů a učiní jeden či dva kroky v písku.

Věděla jsem, že se pak zastaví, rychle se obrátí a opět zmizí

mezi stromy, zatímco muži na člunu na sebe budou pokřikovat.

Jakmile záznam skončil, Oakesy se naklonil a zastavil

přehrávač. Seděla jsem bez hnutí, dál civěla na Angelinino

oko a přitom mě uchvacovalo, jak těká ze strany na stranu, jako by se snažilo někam uniknout. Vzápětí se v něm objevil

čirý tekutý půlměsíc, rychle nabral na objemu, chvíli se třásl

na konci duhovky, poté s e odtrhl a skutálel se jí po tváři.

Angeline sepjala dlaně, opřela si konečky prstů o nos a

začala se třást, jako by v místnosti prudce poklesla teplota. „Není ti nic?“ zeptal se jí Oakesy. „Nechceš…“

„Já se takhle narodila,“ řekla dívka. Vrzavě se odsunula

na židli, vrazila si pěsti do očí a začala si do nich tlačit, jako by je chtěla potrestat za příval slz. „Nemůžu za to. Narodila

jsem se tak. Nemůžete mi to vyčítat. Nemůžete.“

Oakesy a j á j s me s i vyměnili pohledy. On se zlehka

překlonil a podle mě se jí chystal dotknout, jenže mu v tom

něco zabránilo, protože jeho ruka zůstala viset v polovině

cesty k jejímu rameni a pak se nejistě vrátila zpátky na stůl.

„Poslyš,“ řekl, „nikdo si přece nemyslí, že je to tvoje vina.“

„Budou si říkat, že jsou se mnou potíže. Stejně jako na

Cuagachu. Mysleli si, ž e jsem…“ Odmlčela se a několikrát

s e zhluboka nadechla. Její obličej teď měl sytě červenou

barvu a z nosu jí vytékaly dva pramínky hlenu. „Říkali, že

jsem zrůda. Takhle to říkali. Říkali, že…“

„Ale tys tomu všemu ve skutečnosti nevěřila,“ řekla jsem. „Jsi postižená, nic víc.“

„Lex,“ napomenul mě Oakesy.

„Víš, Oakesy, myslím, že už jsme to viděli všichni tři.

Nemá smysl něco zatajovat. A navíc… Nepochybuji o tom,

že se pro tebe dá něco udělat, Angeline.“

K d y ž j s e m t o ř e kl a , Angeline totálně strnula. Přestala

plakat a z tváří i z rukou se jí vytratila veškerá barva. Svěsila ruce a upřela na mě zvláštní pohled – duhovky měla lehce

vychýlené na stranu, takže to vypadalo, že jí praskly oči.

„ J e t o pravda. D e n c o d e n se setkávám s lidmi s poraněnou páteří a s různými

deformacemi a jsem si jistá, že

by ti pomohla úplně obyčejná operace.“ „Abych byla normální?“

„Dokážu ti pomoct. Můj přítel je neurochirurg – nejlepší

v zemi. Líbilo b y s e t i to? Chtěla bys, aby se na tebe podíval?“

„Já…, já…“ Angeline s i přitiskla dlaně na tváře,

několikrát se zhluboka nadechla a dívala se střídavě na mě a

na Oakesyho. Třásla se tak silně, že téměř jektala zuby. „Když já nevím. Já nevím.“

Oakesy vstal a rozsvítil. Začal se prohrabovat v taškách,

které jsme zatím nevybalili, a po chvíli z jedné vytáhl láhev

Jacka Danielse, kterou vozil všude s sebou. Zamířil ke

kuchyňské lince, kd e našel dětský plastový kelímek s

obrázkem Spidermana, na l i l do poloviny whisky a přistrčil ho před Angeline.

„Ó,“ řekla jsem. „Alkohol. Myslím, že to není moc dobrý…“

Angeline sebrala kelímek a jediným douškem vyzunkla

všechnu whisky, aniž k ní přičichla nebo si ji prohlédla. Zavřela j s e m ú s t a a uža s l e ji

sledovala. Dívka postavila

kelímek zpátky před Oakesyho, ten jí dolil whisky a ona pak

n a j eden zátah vypila d v ě další dávky. Vida, napadlo mě, tohle u ž n a n i ně kd o zkoušel. Oakesy jí stále doléval a

sledoval přitom j e j í obličej. V jejím nitru se viditelně

rozlévalo hřejivé teplo, kter é jí pomalu postupovalo až k

bradě, a při čtvrtém drinku se už přestala třást. Tuto dávku

už však nevypila naráz jako maloměstský opilec, ale jednou

č i d v a kr á t us r kl a a postavila kelímek na stůl. Zlehka se napřímila, otřela s i no s , sebrala

odvahu a začala nervózně těkat očima mezi Oakesym a mnou. „Už jsi v pořádku?“

„ Ano.“ Zarazila s e . „ Vidělo ho hodně lidí? Myslím to video.“

„Spousta,“ odpověděl Oakesy a vyhnul se jejímu

pohledu, jak to dělává, když cítí rozpaky. „Ví o něm spousta lidí.“ „A policie? Ten, který říkal ‚ďábel‘? Ten, který tam na stanici říkal ‚ďábel‘?“ „Ano. I policie. Ta to taky ví.“

Angeline se zhluboka nadechla nosem a chvíli o těchto

s l o v e c h přemýšlela. Z n o v u se podívala na obrazovku

notebooku a zdálo se, že se snaží srovnat si všechno v hlavě.

„A – a proto jsi původně přijel na Cuagach i ty? Abys o mně psal?“ Oakesy se zatvářil ztrápeně. Vypadal opravdu provinile. „Eh, jo,“ přiznal. „Proto jsem tam

byl.“

„Táta o tom nevěděl.“ Angeline

zavrtěla hlavou, krátce

s e zasmála a pohlédla n a vlastní ruce na stole. Prsty měla bledé, konečky zarudlé a okousané. „Myslel si, že se vrátíš, abys ho strašil.“

„ Abyc h h o strašil? C o t o má znamenat? Proč by si to měl myslet?“

Angeline zavřela o č i a o p ě t je otevřela, jako by to byl

chyták a o na s i musela vzít před odpovědí čas na

rozmyšlenou. Zadívala s e n a jeho fotoaparát ležící na

kuchyňské lince. Pohlédla na laptop a pak znovu na něj. „Ehm…, protože jsi Joe Finn?“

Oakesy na ni vytřeštil oči a lehce pootevřel ústa. „Jsi? Nebo nejsi?“

„Jo,“ řekl překotně. „Jo, já… Jaks to věděla?“ Angeline s e zatvářila překvapeně,

jako by chtěla říct:

Copak ty pořád nic nechápeš? „Já o tobě přece věděla

vždycky,“ odvětila nakonec. „Znala jsem tě celý život.

Vždycky jsem věděla, že se s tebou jednoho dne setkám.“

9

V životě každého člověka přijde chvíle, kdy se mu

naskytne příležitost. Zkouška charakteru spočívá v tom, jak

se člověk na tuto výzvu rozhodne reagovat…

Oakesy s e díval dole n a zprávy a Angeline ležela v posteli – dveře d o pokoje měla

neprodyšně zavřené. Já

seděla na zatuchlé hrbolaté posteli v předním pokoji, na

ko l e no u j s e m m ě l a Oakesyho notebook a ťukala jsem do

kláves. Závěsy byly odhrnuté, takže do pokoje proudilo

oranžové pouliční světlo a dopadalo na obrazovku počítače.

Policejní auto tam pořád ještě parkovalo – kontrolovala jsem

to – a uvnitř něj seděl ve tmě muž, který na nás měl dohlížet.

Podle Dansa jsme ho sice ve skutečnosti nepotřebovali, ale

jeho přítomnost nám měla zajistit pocit bezpečí. Dnes se i já ocitám právě v takové

situaci (píšu já).

D n e s s e m i naskytla hádanka, příležitost. A moje výzva

spočívá v otázce, zda se tuto hádanku pokusím vyřešit sama,

nebo z d a j i postoupím někomu, komu důvěřuji – někomu,

k d o j e díky s v é profesionalitě a schopnostem vybaven pro

její vyřešení lépe než já. Člověku, kterému angažmá v tomto

fascinujícím a ostře sledovaném případu přinese nesmírný prospěch…

Nazvala jsem ten e-mail „Nezvyklá páteřní abnormalita. Značný mediální zájem“ a poslala

ho z anonymně zřízeného

ú č t u n a Yahoo, poněvadž jsem věděla, že kdybych použila

své skutečné jméno, t a čarodějnice v sekretariátu by se po

něm vrhla a bleskově ho z Christophovy schránky vymazala.

Dodnes jí vyčítám, co se stalo. Kdo se neustále snažil udělat

z m é h o v z t a hu s n í m něco obludného? Kdo obracel věci

naruby a vykládal lidem, že se chovám vlezle? Že jsem pana Radnora „bombardovala na firemním intranetu

ko r e s p o nd e nc í “ ? C o ž je samozřejmě nestydatě přehnané,

protože jsem mu ve skutečnosti neposlala nic jiného než pár

vzkazů s přáním šťastné cesty, když jel služebně do

zahraničí – jednou kvůli cunami a jednou kvůli pomoci

j i s t é m u m a l é m u ukrajinskému chlapci s rozštěpem páteře.

Jo, a taky jsem mu párkrát poslala životopis. Nejspíš za to

mohly právě ty životopisy. Ona totiž věděla, že jsem dobrá

uchazečka na její místo – věděla, že když budu na klinice já, může s i rovnou začít balit fidlátka. A pak tu byla ta její

jedovatá poznámka, kterou jsem ji zaslechla šeptat v den,

kd y j sem dala výpověď: „Odešla dřív, než ji stačíme

vykopnout my.“ Nejspíš to byla ona, kdo vyhodil všechny ty

moje zarámované fotky. Našla jsem je – to jsem vám říkala?

– v popelnici kliniky s p o l u se skartovanými dokumenty a

pytlíky od sendvičů z Pret ? Manger.

„Podle mého názoru,“ napsala jsem a úporně se snažila

rozpomenout na jazyk referenčních dopisů, které jsem viděla

na klinice, a zkombinovat ho s tím

článkem ve vědeckém

časopise, „vyjde téměř jistě najevo, že tato anomálie souvisí

s rozštěpem páteře, a tudíž je pro vás mimořádně zajímavá.

V záj mu posouzení, c o l z e pro pacientku udělat, bude

životně důležité odhadnout, do jaké míry je páteřní mícha

‚roztřepená‘. Za tímto účelem navrhuji osobní schůzku v co nejbližším možném termínu.“

Kousala j s e m s i l ůžka ne htů a přemýšlela, zda bych

neměla napsat i něco o Cuagachu a o tom, co se tam stalo.

Nakonec j s e m v š a k usoudila, že výraz „ostře sledovaný“ k

probuzení jeho zájmu postačí. E-mail jsem zakončila těmito

s l o v y : „ Ve l i c e s e t ě š í m na spolupráci s Vámi na případu,

který může jen upevnit Vaši pověst nesmírně erudovaného a

obětavého chirurga.“ Klikla jsem na „odeslat“, opřela se o

postel a čekala, až se na obrazovce objeví automatická odpověď v nepřítomnosti.

V hlavě jsem cítila mravenčení. Do konce roku budu zpátky na klinice.

1

OAKESY

Zdálo se mi o Ostrově sviní. O Cuagach Eileanu. Zdálo

s e mi o temných mračnech hladících dlouhými prsty útesy,

zdálo se mi o vrtulnících přelétávajících za měsíčního světla

nad roklí, o větvích stromů podobných lidským rukám, které

se k nim natahují ve snaze je zachytit. Viděl jsem, jak se na

vl nách kol ébá policejní č l u n s modrými majáčky, znovu a znovu jsem slyšel slova „improvizované výbušné zařízení“,

která v ozvěně vycházela z úst žen i mužů, ze zástupu pohybujících se rtů. S trhnutím jsem se probudil na

pohovce – ústa jsem měl

vyprahlá, kr k ztuhlý a n a koberci mokvala skvrna od

whisky, která s e ta m vylila, když jsem usnul se sklenicí v

ruce. Závěsy byly zatažené a televizor zapnutý. Po obličeji

mi blikalo namodralé světlo a znovu mě vracelo do těch snů:

Ostrov sviní za denního světla z ptačí perspektivy, pobřežní

linie vynořující se z moře, důvěrně známé travnaté útesy, bílé stany rozeseté kolem vesnice. A znovu slova „improvizované výbušné zařízení“. Nad tím vším se nakláněl vrtulník, a l e p a k záběr

skončil a na obrazovce se

objevil malý trajekt houpající se ve vlnách nedaleko od

oblázkové pláže. S pevninou ho spojoval hliníkový ponton,

po němž dva vojáci navíjeli na břeh vojenský náklaďák.

Zmateně j sem s i podepřel trup a navzdory protestům

svého těla jsem se konečně vymanil ze snu. Na televizní

obrazovce se objevil Danso: seděl u stolu, na němž stál

směrový mikrofon namířený na jeho ústa. Druhý mikrofon

mu vězel v klopě. N a pozadí byl naklíčován znak

strathclydeské policie v podobě modrého bodláku. „Jednou z

obl a s t í , n a k t e r é s e bedlivě zaměřujeme, je i hotel Crinian

a…“ Zvedl bradu, aby s i poslechl sotva slyšitelnou otázku

jednoho z novinářů. „Přesně tak – z parkoviště před hotelem Crinian…“

„Sakra, sakra, sakra.“ Zvedl jsem se z postele a

odpotácel s e d o kuchyně. Bylo příšerné, jak se mi to

všechno vrátilo – jak se mi všechny tyhle věci musely vrátit.

Naklonil jsem hlavu nad umyvadlo a čekal, zda se pozvracím. Vzpomněl jsem si na

vedoucího identifikačního

manažera, na připosraženého chlápka jménem George, který

s e mn o u v Ob a nu d v ě hodiny pečlivě vyplňoval žluté

formuláře pro hlášení pohřešovaných osob, za každého člena

P s yc ho ge n i c ké ho léčitelského duchovenstva jeden, celkem

třicet formulářů. Včera jsem mu dal čestné slovo – pěkně

pitomé čestné slovo, když nad tím tak přemýšlím. Slíbil

jsem mu totiž, že s ním dnes zajedu na Cuagach a pomůžu s

identifikací těl. Už samotná tahle představa mi způsobovala

bolest hlavy, jako bych v n í měl nějaký tvrdý vejčitý předmět.

Pustil j sem kohoutek a strčil pod něj obličej. Nechal

jsem si vodu stříkat na vlasy, na obličej, na ústa, setrval jsem

v této poloze déle než minutu, během níž mi byla stále větší

zima. Když mi v zadní kapse zazvonil telefon, byl už jsem

celý prokřehlý. Napřímil jsem se a šmátravě vytáhl přístroj.

„Jo?“ Chytil jsem si lem trička a otřel si tvář. „Co je?“ „Takže seš naživu?“ „Finne,“ řekl jsem. „Ahoj.“ „Dík, žes mi zavolal a ujistil mě, že

pořád dejcháš.“ „A proč bych neměl dejchat?“

„ P r o č b y s ne mě l ? “ F i n n si povzdechl. „Tak si pusť

televizi, Oakesi. Ten hajzl Dove je ve všech zprávách.“

„ Jo,“ odpověděl j s em a začal v ubohé kuchyni hledat

konvici. Potřeboval jsem kafe. „Já vím.“ Nastala chvíle ticha. „Ty to víš?“ „Jo. Byl jsem tam.“

„Tys byl t a m ? Cože? Na tom ostrově?“ „Jo. To já jsem přivolal policii.“

„Sakra, Oakesy – to myslíš vážně?“ „Jsem vážný jako infarkt.“

„Prokristapána.“ Linka oněměla – Finn se snažil srovnat

s t í m, c o j s e m m u p r á v ě řekl. Dokázal jsem si ho živě

představit, j a k s e d í v e své kanceláři za stolem s koženou

pracovní plochou. Když jsme spolu jezdili po Státech, býval

ještě ryzím přívržencem seattleské školy: vězeňské džíny,

fl anel ová ko š i l e a t r i č k o se Soundgarden – byl jedním z

prvních lidí na světě, kteří nosili tenisky Converse. Dnes se

s t a l součástí establishmentu: o vlasy přišel a každý den chodil do práce v obleku, který

nenáviděl. „A jak s tím vším

naložíš? Celostátní média se můžou přetrhnout snahou

zjistit, co se na tom ostrově dělo…“

„Je to úplně jednoduché.“ Přidržel jsem si telefon pod

bradou, odnesl konvici d o dřezu a strčil ji pod kohoutek.

„Dove jim nechal vystavit soudní zákaz styku. Pak jsem se

tam objevil já, on si dal dvě a dvě dohromady a domyslel si,

ž e m u b u d o u c h t í t přišít nesvéprávnost. Což mimochodem

o p r a v d u c htě l i . “ Za p n u l jsem konvici, zamířil k oknu a rozhrnul závěsy. Venku b yl jasný

den; zubaté slunce se

odráželo od čelního skla policejního vozu a od vytlučených

oken v domě naproti. Pohlédl jsem napravo, kde se přes

r o zp uka né a za hně d l é hřiště proháněl chladný vítr. Ideální d e n n a prohlídku mrtvých lidí. „Jenže,“ dodal jsem, „já to prodat nemůžu.“ „Proč ne, doprdele?“

„Prostě ne. Nemůžu vystrčit hlavu nad parapet.“ „Proč ne?“

„Všiml sis snad, že by v televizi říkali, že už ho mají? Že ho dopadli?“ „Ne.“

„A na koho teď má podle tebe spadeno? Na mě. Sehnali

n á m nouzové ubytování. J e to taková strathclydeská odpověď na amišské vesničky.“ Finn s e znovu zamyšleně odmlčel. „Oakesy?“ řekl

opatrně, jako by ho právě něco napadlo. „Poslyš… Myslím,

že to je… Myslím, že to není tak zlý… Podle mě…, podle

m ě j e t o dobrý. J o , jasně. J e to dobrý. Vlastně je to…“ V

t o m okamžiku mus e l vyskočit a téměř přitom upustit

sluchátko, protože linka zněla na chvíli zastřeně. Pak se opět

ozval, ale to už křičel. „Je. Vlastně je to neskutečný –

s e t s a k r a me n t s k y neskutečný.“ Několikrát se zhluboka

nadechl a j á věděl, ž e t e ď stojí vedle klenutého okna nad

rušnou King’s Road a mává rukou nahoru a dolů, aby se

uklidnil. „Oakesi, jestli to neprodáš novinám, jestli tu

historku udržíš pod pokličkou až do chvíle, kdy to všecko

skončí, ta k z toho kouká kniha…, jasný? Ale nesmíš to pustit do novin.“ „Takže ty seš teď můj agent?“ „ Ano. An o ! Poslouchej, Oakesy, poslouchej… Uděláme

t o ta khl e . J á h o d í m ř e č se zainteresovanými stranami a ty

mezi t í m s epí š eš dvoustránkovou anotaci a prvních patnáct

tisíc slov. J e t o úplná hračka. Věř mi, že když dokážeš

napsat článek, t a k knihu dokážeš napsat taky… Zvládneš to…, že jo?“

Otevřel jsem okno a nadechl se chladného vzduchu. Nic

jsem mu nevyčítal – člověk musí na vlastní kůži zažít realitu

smrti, n e ž pochopí o n u mrazivou vyčerpanost, která na něj

vzápětí dolehne. Před šestatřiceti hodinami, v okamžiku, kdy

jsem viděl, jak prase odnáší do lesa Sovereignino chodidlo,

moje pracovní hlava vypnula, jednoduše se odpojila od sítě.

Jenže mezitím jsem se vyspal a nyní se ji Finn opět pokoušel

nastartovat. Zuřivý reportér ve mně se probouzel k životu,

pomalu cukal nohou a zvedal svou ošklivou lepkavou hlavu.

Myslel jsem n a příběh, který s e z toho všeho klubal. A

rozpomínal jsem se, proč jsem původně na Cuagach přijel. „Tak zvládneš to? Řekni že jo.“ Zatáhl jsem závěs. „Jo,“ řekl jsem. „Zvládnu to.“ „Kámo. Jsme za vodou! Jsme – za

– vodou. Chápeš?“

Během rozhovoru jsem se připravoval. Odešel jsem do

c ho d b y, v yt á hl z k a p s y saka digitální fotoaparát a strčil

baterie do nabíječky. V kuchyni jsem si uvařil kávu a přitom

j sem poslouchal, j a k Finn spřádá velké plány. Takový

projekt j s me p r ý vždycky chtěli dělat společně, tohle

oslavíme divokým večírkem, oba můžeme splatit hypotéku.

„Takže,“ dodal nakonec, „ještě než se stal ten průser, dobral ses podstaty?“ „Podstaty čeho?“ „Však víš – toho videa a tak. Toho

podfuku. Toho ďábla

na Ostrově sviní. Zjistils, co to ve skutečnosti bylo?“

Zarazil jsem se s kávou v polovině cesty k ústům. „Jo,“ řekl jsem. „Zjistil.“ „A?“

Chvíli j s e m n i c neříkal. Odložil jsem šálek s kávou,

upřel pohled na schodiště a vzpomněl si na dveře Angelinina

pokoje – zavřené ta k neprodyšně, že to vyznívalo jako vzkaz.

„Oakesi, no tak! Já čekám. Chci vědět, co si myslíš…“ „ Bylo t o dítě,“ odpověděl jsem,

vylil kávu do dřezu a

spláchl ji vodou. Už jsem ji nechtěl. Měl jsem chuť na čaj.

„Jeden místní kluk si udělal výlet na ostrov v převleku, který

si vyrobil s kamarády. Vždycky jsem to říkal.“

2

„Buďte tak hodný a podívejte se na tohle,“ křikl

detektiv-superintendent Struthers přes hluk lodního motoru.

Seděl zaklíněný v kabině pronajaté výletní lodi, nohy měl

překřížené, jednou rukou se opíral o okrajník a v druhé držel polaroid. „To by mohlo být

zajímavé.“ Předklonil se a strčil

mi polaroid pod nos. „Velice zajímavé.“

Musel jsem zvednout ruku proti slunci a přimhouřit oči,

abych viděl, že snímek zachycuje motorový člun přistavený v ostrém úhlu u pláže. „Poznáváte ho?“

Sebral jsem mu snímek, přikrčil se a vešel do kabiny, abych se ukryl před sluncem. Prohlédl jsem si ho a okamžitě

jsem tu loď poznal: byl to otlučený rybářský člun s

oranžovými pruhy; stál n a pláži a jeho příď se ztrácela v oblázcích. Vyšel jsem zpátky na

palubu a vrátil Struthersovi polaroid. „Kde jste ho našli?“

„ V Ar dnoe Poi nt. Objevila ho jedna naše holka mimo službu, která zrovna venčila čokla. Mimochodem pěkná

mr c ha – stoprocentně c e l é dny odposlouchává policejní

frekvenci. Ně kte ř í l i d i zkrátka neumí nechat práce v práci,

ž e j o ? Podle m ě s e o t o m člunu doslechla včera večer na

policejní frekvenci, a když dneska v šest ráno věnčila psa,

zjistila, ž e h o m á p ř í mo před očima. Takže co udělala? Musela to ohlásit.“

„A Ardnoe Point je…“ Otočil jsem se a zadíval zpátky na pevninu.

„Tímhle směrem.“ Struthers mávl rukou k jihu. „Ten

případ pohřešovaného a u t a díky tomu vypadá o něco

nadějněji, protože Ar dnoe Point není daleko od Crinianu, kde se to auto v sobotu ztratilo. Přímo do Ardnoe Point vás

donese příliv, který t é noci zrovna byl, takže měl Dove

možná namířeno právě tam. Anebo jednoduše neuměl s tím člunem manévrovat.“

„Nedaleko od Crinianu…,“ zamumlal jsem a pohlédl na

pobřeží. V ranním slunci vypadalo svěže a chladně; na břeh

v yb í ha l y ž u l o v é p r s t y , které působily přízračným a téměř

architektonickým dojmem. Stromy jako by někdo roztavil a

náhodně rozlil po krajině. Co tam asi děláš, Dove? pomyslel

jsem si a upřeně se zadíval na jih, na zátoku, která se třpytila

v dálce. Kam máš namířeno? Co je v Ardnoe Point? Líbí se

mi, že ses vydal na jih, a ne na sever k bungalovu…

„Myslím, ž e s e můžete uklidnit,“ křikl za mnou

Struthers. „Pastora Malachiho Dovea už neuvidíte.“

Otočil jsem se. Detektiv-superintendent odložil snímek,

opřel s e o stěnu kabiny, zaklonil hlavu a upřeně pozoroval pevninu. „Že už ho nikdy neuvidím?“

„Ne. Už zašel příliš daleko. Bude to sebevražda.“

Pokýval hlavou a setřel si z obličeje slanou spršku. „No jo –

podle mých profesionálních zkušeností to bude sebevražda.

Najdou ho nějací turisti v horách, bude prolezlý červy a tak.

N e b o s e b u d e houpat ně kd e z mostu, případně se bude převalovat v j e z u s ciferníkem

zrasovaným na maděru. No

jo. Až uvidíte Malachiho Dovea příště, tak to bude takhle.“

„Podle vašich profesionálních zkušeností?“

Struthers si poklepal na bok nosu a usmál se. „Mám

policajtský čuch. Vždycky jsem ho měl, už od děcka. Říkám vám, že ten chlap je už teď mrtvej.“

Chladně jsem se na něj usmál. Když jsem jako

univerzitní student dokončoval svůj článek o kuřecích

játrech, zmocnila s e m ě taková představa či možná spíše

strach ž e znám Malachiho Dovea stejně dobře jako vlastní

boty. Dnes mi zase připadalo, že jsme spolu navázali jakési

těsné spojení, možná i těsnější než Malachiho spojení s

Angeline. Každopádně jsem věděl, že Struthers nemůže mít

ponětí, co se teď Doveovi honí hlavou. Měl pravdu v jedné

věci: Dove te ď přemýšlel, j a k to celé ukončit. Jenže tak

snadno to určitě neproběhne. Ve své poslední hodině, Joe Finne, kolem vás budu kroužit… Když prohlásil, že mi

sebere klid na duši, rozhodně tím nemyslel to, co provedl v té kapli. „No jo. Tuhle bitvu prohrál, že jo?

Jestli chcete slyšet

můj názor…“ Odmlčel se a olízl si rty. „Jestli chcete slyšet

můj názor tak ta holka je dávno sirotek. Jako by neměla dost problémů už takhle.“

Zamyšleně j s e m s e podíval na Angeline. Seděla s

překříženýma rukama na zádi, bradu měla sklopenou, dívala

s e d o p r á zd na a p ř i t o m se rozmrzele tahala za spodní ret.

Kousky kůže, které j í prosvítaly pod nepravidelně

ostříhanými vlasy, byly zarudlé a rozdrásané. „Hej,“ zašeptal Struthers a naklonil

se blízko ke mně,

takže jsem cítil jeho dech. Mžoural na ni, prohlížel si

sepraný fotbalový dr es, kter ý jí vylézal zpod kabátu, a

sešlapané tenisky. „Chtěl jsem se vás na něco zeptat.“

Nepodíval jsem se na něj. Věděl jsem, co přijde.

„Šéfovi řekla, že má obrnu. Takhle mu to řekla.“

Struthers s i znovu olízl rty. „Jenže ve skutečnosti to žádná

obrna není, že ne? Je to něco jiného.“

Pomalu jsem zavřel oči a pak je opět otevřel. „ Ž e m á m pravdu,“ naléhal dál.

„Tak jednoduché jako obrna to není a podle mě…“

„Víte,“ zamumlal jsem, „ co b y se stalo, kdyby se o ní dozvěděli novináři?“

Cítil jsem, jak se usmívá. „To se ví,“ zašeptal. „A proto taky máte z pekla štěstí, Joe Oakesi. Nemůžeme s nimi o vás

mluvit, protože jste podle naší prokuratury ‚zranitelný‘, což

v á m d á v á e xkl uzi v ní právo promluvit, až se vám zachce zpod toho svého kamene vylézt. Mám mezi novináři stovku

dobrých přátel, kteří by se kvůli šanci, jaká se vám naskytla,

klidně zřekli vlastních dětí. Tedy ne že bych vám to

zazlíval.“ Zasmál se a poplácal mě po rameni. „No jo,“ dodal a ohlédl se přes rameno. „Vždy ve střehu. Pomalu se

blížíme ke kordonu.“ Vstal a gestem ruky přivolal Angeline

k sobě. „Musím vás oba schovat do kabiny. Pojď, holka.“

Postavil jsem se. Před námi se v neuspořádaném houfu

pohupovalo na vlnách přibližně třicet pronajatých lodí, které se kradmo posunovaly vpřed. Naproti nim se ve vodní tříšti

jako býk v ringu otáčel a přesouval svítivě žlutý policejní

člun, který je držel v předepsané vzdálenosti.

„ Hoďt e sebou,“ popohnal nás Struthers. „Jestli

nechcete, aby vás zahlídli, tak rychle zalezte.“

Všichni tři jsme s e tedy namačkali ke kapitánovi do

kabiny plné zplodin a s úzkostí se dívali, jak se před námi

zvětšuje Cuagach. Nad ostrovem létala vojenská helikoptéra,

pročesávala útesy i lesy a hledala právě to, o čem jsme všichni věděli, že to nenajde: živé lidi.

3

Policejní operace b yl a mohutná. Zajištění ostrova se

ujala armáda, a čím více j sme se blížili, tím nám bylo

zřejmější, kolik prostředků s e do této akce investuje. U

břehu kotvilo asi osm člunů a prakticky vše na Ostrově sviní

j ako b y byl o obehnáno policejní páskou a přikryto

plachtami: o d okamžiku, kdy jsme vstoupili na molo a

l e gi t i mo v a l i s e hlídkujícímu policistovi, jako bychom kráčeli po filmové scéně.

Ostrov se setsakramentsky změnil – byl téměř k nepoznání. Když jsme se na

stanovišti zaevidovali a vyrazili

po pobřežní stezce vzhůru, ze všeho nejdříve jsme na

trávníku u osady, asi sto metrů za keltským křížem, zahlédli

policejní vrtulník HM40. Tiše tam stál a listy jeho vrtule se j e m n ě pohupova l y v e větru. Vypadal jako mrtvá tělesná

schránka nějakého obrovského hmyzu. Trávník na sever od

osady – v místě, k d e z trajektu vyjela vozidla – byl celý

zbrázděný vyjetými kolejemi a kolem něj stály v kruhu jako

v o z o v á h r a d b a d v a vojenské náklaďáky, čtyři malé nafukovací přístřešky a tři

modrobílé policejní land rovery.

K a žd ý přístřešek m ě l n a boku připevněn arch papíru s

vytištěným nápisem. Komunikace, informoval jeden.

Evidence obětí, hlásal druhý. Když jsme kolem nápisů

procházeli, třepetaly s e v e větru. Jako bychom se ocitli na nějaké podivné vesnické slavnosti. Zamířili jsme k horní části trávníku, kde stála dodávka

označená ná p i s e m Loděnice a vinařství, zeměměřiči,

l a s e ro v á 3 D t echnologie. Z dodávky se táhly pogumované kabely vedoucí k e generátoru, za

nímž stál karavan s mobilním velitelským stanovištěm – ten měl na dveřích znak

strathclydeské policie a parkoval tak, že blokoval okna chatky Garrickových.

„Kontrolní místo,“ řekl Struthers a vystoupal po

schodech. „Nazdar, šéfe,“ řekl dovnitř. „Už jsem zpátky.“

V karavanu to lehce vrzlo, snad jak se Danso otočil k

detektivovi č e l e m. „Kristepane, Callume, promluv si s

Georgem, ano? Náčelník m u dal funkci, aby mu udělal

r a d o s t – j e z n ě j ‚jedoucí identifikační manažer‘. Takže si

teď myslí, že tomu tady velí, a hned si potřebuje zřídit úřad:

žádá o šest telefonních linek, deset lidí a pět dalších chlapů přímo tady na místě. To j e patnáct lidí! Zatímco mně sem

každé dvě minuty volá procedurální poradce a bombarduje

mě novými a novými strategickými poznatky, na které si

zrovna vzpomněl, tohle stanoviště je velké jako moje dlaň a

tým HOLMES se ze mě usilovně snaží vyždímat maximum přesčasů.“ Slyšitelně s i povzdechl. „Jestli mě někde najdeš

mrtvého, Callume, t a k j d i po drobných rankách na krku,

p r o t o ž e t e n h l e t e n ‚Protokol závažných incidentů‘ mi doopravdy pije krev.“

„Vedu svědky.“

Danso vstal, přesunul s e d o zadní části karavanu a

vykoukl n a nás . „Omlouvám se.“ Seskočil ze schůdků a

podal nám ruku. Místo saka měl na sobě fleecovou bundu a

šedý odstín jeho kůže nasvědčoval, že nespal. „Promiňte –

myslel j sem s i , ž e přijdete a ž po obědě.“ Pohlédl na mě.

„Tak co?“ řekl. „Vyspal jste se dobře?“ „Je útulný. Myslím ten dům.“

Danso se usmál. „Dobře. A snídani jste měl?“

Přikývl jsem a napůl jsem se uchechtl pod nosem. „Teď

se mě zeptáte, jestli jsem na to připraven.“ „Jo. A jak zní odpověď?“ „Ne. Samozřejmě že ne. Podstoupím to, ale nikdy na to nebudu připraven.“

4

Ukázalo se, že tihleti chlapíci ze Strathclydeu nejsou tak

geniálními policajty, n a j a ké si hrají. Věděli, že jsem

novinář, Struthers mě patřičně poučil, co se smí, a co nesmí,

a l e jestlipak m ě t o h o r á n a na Cuagachu někdo prošacoval?

Jestlipak někdo našel ten digitální minifoťák, který jsem si zastrčil do saka? Houbeles.

O půl jedenácté odešla Angeline s Dansem a jedním

malým plešatým mužem – „velitel místa činu“, vysvětlil mi

Struthers. Angeline jim měla ukázat, kde se ukrývala, když

si všimla, že její otec strká do okna kaple výbušniny, a kudy

s e t a m Malachi dostal, a b y to všechno mohli zakreslit a

vytvořit p r o soudní kriminalistiku laserovou 3D animaci. Mně mezitím někdo přinesl holínky

a rukavice, načež jsme

s e Struthersem vyrazili n a sever a orientovali se podle

narychlo vytištěných nápisů připíchnutých ke kmenům: SHROMAŽDIŠTĚ TĚL ZDE ?

Byla t o listím pokrytá stezka, po které jsem nikdy předtím nešel , t i c há a chladná. Napravo od ní se krajina

svažovala ke skalám a čas od času se od moře zvedl vítr a postř í kal n á s s l a n o u sprškou. Nalevo od nás se pak táhl

tmavý les, podél jehož okraje se třepetala policejní páska. Za

ní jsem viděl bílé čáry vytvářející

v porostu jakousi síť –

každá čára byla označena červenou značkou.

„Víte, co mě napadlo?“ řekl Struthers. „Napadlo mě, že

tohle místo musí být poseto vašimi otisky, ne?“ V jeho tónu bylo cosi pichlavého. Nepodíval jsem se na něj. „Jo, asi jo.“ „A co takhle v kapli?“

„Tam jsem byl jednou,“ odpověděl jsem, „zhruba pět minut. Včera jsem vám to říkal. Vzpomínáte? Brali jste mi na stanici srovnávací otisky.“

„A nic dalšího? Takže tam šéf ohledávačky nenajde nic

dalšího? Vlasy nebo jiné – eh – stopy?“ Nezdravě se na mě

usmál a vycenil přitom na mě matně žluté zuby. „Chci říct,

ž e j s t e n a t o m ostrově strávil několik dní a mezi lidma se

stávají nejrůznější věci. Víte, jak to myslím?“

Zastavil jsem se. Struthers ušel ještě několik kroků, než si uvědomil, že nekráčím vedle něj. Zarazil se a pohlédl na

mě. Špičku nosu a ušní boltce měl načervenalé námahou.

Obzor nad mořem za ním se jednolitě modral.

„Ne,“ řekl jsem chladně. „Nevím, jak to myslíte.“

„Jen se snažím přijít na to, jaký druh vztahu jste s těmi

lidmi navázal. Jestli dobrý, nebo špatný.“

„Dobrý. Ale ne tak dobrý, abych s některým z nich souložil, jestli se ptáte na tohle.“

Struthers s e zasmál, otočil s e a pokračoval v cestě.

Rozpřáhl ruce. „Dobrá, dobrá. Chci si prostě udělat obrázek

o tom, jaká tam panovala atmosféra. Klidně na mě podejte

žalobu. Na stanici vám dají příslušný formulář.“

Ani jsem se nepohnul. Nechal jsem ho jít dál a díval se

na jeho masitá, široká záda. Callum Struthers a já jsme spolu

nikdy nemohli dobře vycházet. Bylo nám souzeno stát vždy

proti sobě. O n ztělesňoval vše, co jsem u strathclydeského

policajta očekával: b y l přehnaně dobře oblečený, umíněný,

marnivý. Snažil se působit inteligentněji, než ve skutečnosti

b y l ( pr oč s i j e n myslel, ž e je elegantnější říkat „jedinec“

namísto „člověk“?), a páchl tak, jako by držel některou z

těch diet, které člověku ničí ledviny. Jemu zase stačil jediný

pohled na mo j e strupatá kolena, jednou si vyslechnout můj

liverpoolský přízvuk a mn ě bylo jasné, že první, co mu v

tom okamžiku blesklo hlavou, byla otázka: Neexistuje

nějaký způsob, jak bych mohl tomuhle chlapovi znepříjemnit život?

N yní Struthers zmizel v zatáčce přede mnou a nechal

mě na stezce samotného. Došlo mi, že mi tak nevědomky

věnoval malý dárek. Nechal jsem uplynout pár okamžiků,

otočil j sem s e a zadíval s e mezi stromy. Pokud jsem se

orientoval správně, stála někde tím směrem, pár set metrů od nás kaple. „Video,“ křikl někdo z

hloubi lesa. „Video,

prosím v á s . Tamhle – osmdesát tři/dvacet. Slyšíte mě,

kameramani? Na osmdesát tři/dvacet potřebuju video.“

Vytáhl jsem fotoaparát, prolezl pod policejní páskou,

přidržel s e rukama větve – blesk jsem použít nemohl – a

nacvakal deset fotek. Zastínil jsem si oči a podíval se na

displej. Zoom nebyl nic moc, ale přesto se na snímcích daly

rozeznat d v ě přízračné postavy v bledě modrých

kombinézách, k t e r é s e napůl ukrývaly za temnými kmeny.

Pátrací a záchranný tým. Fotografie neměly bůhvíjakou kvalitu, ale rozhodně nebyly špatné. „Hej!“ ozval se zepředu Struthers. Jeho hlas zněl slabě. „Jdete se mnou?“

Vylezl jsem z lesa, zastrčil fotoaparát do kapsy a vrátil

s e n a stezku. T a s e nyní stáčela doleva směrem od útesu a

stoupala do lesa. Asi sto metrů přede mnou stál Struthers a sledoval mě.

„Tady j e to,“ řekl, když jsem s e k němu připojil. „Myslím, že je to tady.“

Otočili jsme se a sklopili pohledy k místu, kde půda

náhle klesala a vytvářela jakousi přirozenou dutinu,

c hl a dnou, za s ypa nou l i s t í m a zakrytou z pobřežní strany

plachtami. Skrz koruny stromů sem jako lasery pronikaly ojedinělé paprsky ostrého slunce. Kolem vládl podivný klid

– jediným zvukem b yl o hluboké vrnění generátoru, který napájel dva vozy s mrazicími boxy. Momentálně jsme se

d í v a l i n a j e j i c h s t ř e c h y s otevřenými větracími průduchy,

k t e r é d o v ni t ř pouš tě l y čerstvý vzduch. Vedle nich stála

přepravka o vel i kosti malého automobilu. Byla otevřená,

takže jsme viděli její obsah: šedé laminátové rakve, matné

jako kokony a naskládané jedna na druhé. Před přepravkou

stál fotograf v zelené reflexní vestě, helmě a vysokých

botách, díval s e n a displej svého aparátu a listoval snímky jako před chvílí já. Struthers si přejel rukou po temeni. Neřekl nic. Z jeho

výrazu se dalo vyčíst, že je tady nerad. „Tak pojďme.“

Vyrazili jsme po stezce dolů. Když jsme byli v polovině cesty na mýtinu, otevřely s e dveře

nejbližšího vozu a z

kabiny vyskočil George, chlapík, se kterým jsem strávil

odpoledne v Obanu. Na sobě měl jednodílnou kombinézu a

galoše. Z a n í m vystoupil další, stejně oblečený muž. Oba

cosi sdělili fotografovi, který sklopil aparát a zadíval se do

lesa, směrem o d místa, kd e jsme teď stáli se Struthersem.

Všichni tři chvíli postávali a zvědavě hleděli ke kapli. Za pár

okamžiků se ozvalo šustění listí a z lesa rychle, téměř

poklusem vyšli dva členové pátracího a záchranného týmu. Mezi sebou nesli cosi těžkého –

bylo to zabaleno v silném

igelitu a na hoř e b y l připevněn růžový formulář. Položili

balík na zem, řekli něco Georgeovi, otočili se a stejným poloklusem vyrazili zpátky do lesa. Trojice mužů se shromáždila kolem balíku.

„ J e načase zasloužit s i výplatu,“ zamumlal Struthers

mý m směrem a j eho hl as přitom zněl poněkud mdle. „Do takové práce se nikomu nechce. Jdem.“ Sešli jsme do dolní

části stezky, ocitli se na mýtině a posledního půl metru jsme

seskočili. „Georgi,“ řekl detektiv-superintendent a zvedl ruku na pozdrav. „ Jo.“ George a n i nezvedl hlavu. „Za minutku se vám

budu věnovat. Jen co to tady dokončím s doktorem.“

Chvíli jsme tam jen tak stáli, cítili se nesví a podvědomě

hledali místo, kam se uchýlit, než fotograf obkrouží balíček a nacvaká jednu fotku z a druhou. Lékař se sklonil, odtrhl

r ůž o v ý for mul á ř a p o d a l ho Georgeovi. Nato opatrně

rozbalil vrstvy igelitu. Uvnitř ležel tlustý kus masa zabalený

v látce. Zadržel jsem dech a pomyslel si: To není možné – to

musí být vtip. Někdo s i jen sehnal kus vepřového masa a

nacpal h o d o trička. Koho s e tím snaží šokovat? Struthers

vedle mě otevřel ústa a začal zrychleně dýchat. Snažil se to

dělat nenápadně, ale já to přesto slyšel.

George si přicvakl formulář k deskám a začal odškrtávat

jednotlivé kolonky. „Takže c o tu máme? Číslo 147,

souřadnice 52-10.“ Odmlčel s e a zachmuřil se nad tím, co

právě četl. „Ale ne, jaký má tohleto smysl, sakra?“ dodal a

r o z m r z e l e o d h o d i l formulář stranou. „Stejně nikdo

neposlouchá, co mu řeknu.“ Doktor zvedl hlavu. „O co jde?“

„ Koukněte n a t o hl e . Odstavec dvaadvacet. Která kolonka je zatržená? První.“ „Jo.“ „ O n i z a t r h l i p r v n í kolonku,“ zopakoval George a významně kývl na balíček. „Kolikrát jim to mám ještě říkat?

Tohle j e jasná dvojka. Když j e to jen část těla, mají z a t r h n o u t k o l o n k u dvě. Nekompletní.“ Zavrtěl hlavou,

opravil chybu a zasmušile prošel zbytek formuláře, přičemž d á l vyplňoval jednotlivé kolonky.

„Takže to je – jako obvykle? Člověk. Smrt nastala…“ „Ano…“

„ … ma l ý moment…, v jedenáct nula čtyři. A dál? Běloch?“ „Jo. Muž.“ „A vy tvrdíte, že je to…?“ „Trup.“ Lékař obrátil k u s mas a v rukou. Chvíli si prohlížel spodní stranu a p a k svěsil ruku. Pod kůží byla vidět

pravidelná kruhová ko s t . Věděl jsem, co to je – část

přeražené páteře. Vzpomněl jsem si na Sovereign, na její růžové plastové sandály a ospalou

mluvu. Představil jsem si,

j a k George skládá n a s tol e její křehké kosti z nohy

dohromady. Pomys l e l j s e m na starého misionáře a na jeho

zlomený palec směřující ke hvězdám. Otočil jsem se, rychle

jsem se posadil na nedaleký kmen a celý se roztřásl. Musel

jsem s i odplivnout, musel jsem si projet prsty ústa, abych

dostal tu pachuť ven, a pak si je oklepat o zem. „Malachi, ty

hajzle,“ zamumlal jsem. „Ty zmrde.“ „Jo, j e t o trup,“ pokračoval lékař. „Polovina hrudní a celá bederní část.“

„ Takže j a k t o m á m napsat? Že chybí všechno kromě nula šestky a nula sedmičky?“

„To bude stačit.“ Lékař odchlípl kus roztrhaného trička a zvedl ho Georgeovi ke kontrole.

„Tričko.“ George přejel perem po seznamu a udělal

otrávené c-c. „Kdy to Interpol psal? Mají tu kód pro korzet –

a dokonce i p r o podvazkový pás, prokristapána. Ale zkus t a d y n a j í t k ó d p r o tričko. Potřebovali by kurz života v jednadvacátém s tol e tí .“ Zlostně začal smolit do formuláře obrovská písmena. „TRIČKO.“

„ Za jakou barvu b ys t o označil?“ zeptal se lékař. „Za

hnědou? Z a fialovou? Milly tvrdí, že mám hnědofialovou barvoslepost.“

George se na tričko podíval přes brýle. „Vínová barva,“ prohlásil po chvíli.

„Vínová barva,“ přitakal lékař a hodil látku do sáčku. „To je přesné.“

George dokončil formulář, lékař ho parafoval, oba muži

z n o v u napl ni l i i gelitový pytel, přilepili na něj formulář,

podívali se na sebe, každý uchopil pytel na jednom konci, šoupavě se vytočili bokem, ztěžka

pytel zvedli a naložili ho

d o vozu. Struthers neříkal nic. Po chvíli se přišoural a škrobeně se posadil vedle mě. Nedíval se na mě a nemluvil.

Př i každém druhém nadechnutí se mu v hrdle ozval zvuk, jako by se z něj snažil uvolnit hlen.

„ No,“ ř e kl nakonec, „ budem se muset srát s DNA. To

jsou další prachy. Šéf bude nadšenej.“ Ve tváři mu zaškubal

s val – těsně p o d pravým okem, jako by tam měl skřípnutý

nerv. „DNA,“ zopakoval pečlivě, jako bych o něčem takovém ještě nikdy neslyšel, když

jsem z Liverpoolu a vůbec. „D-N-A.“

5

„ Barevné k ó d y. T o j e jediný způsob, jak se v tom

vyznat. V katalogu j s e m viděl registračku s barevně o d l i š e n ý m i přihrádkami. Předsmrtné formuláře můžu strkat

d o žluté přihrádky, posmrtné do růžové. Vypadá to, že

p r o t o k o l y o evakuovaných potřebovat nebudem, takže

modrou přihrádku bych si nechal na dobu, kdy porovnám

posmrtné formuláře se záznamy o pohřešovaných.“

Seděli jsme s Georgem v e voze s mrazicími boxy.

Dveře z a námi byly otevřené, ale uvnitř vozu přesto

panovalo přítmí, takže mi fotograf půjčil na prohlížení

halogenovou lampu. Mlčky jsem vyčkával. V jedné ruce se

mi houpala lampa a druhou jsem si držel nos, zatímco

George s e pohyboval v tlumeném světle zadní části vozu;

otevřel d v ě laminátové r a kv e a odsunul je od stěny doprostřed podlahy.

„Když jste včera říkal, že nebudou mít žádné lékařské ani

stomatologické záznamy, tak to jste měl

setsakramentskou pravdu. Hledáme dál, ale zatím jsme

nenaš l i j edi nou biopsii, jediný rentgen, dokonce ani jediný

otisk prstu v záznamu. Z devadesáti procent budem

odkázáni na genetickou identifikaci, a to ještě budem moct

mluvit o štěstí, jestli se nám vůbec podaří vizuálně

identifikovat aspoň těch deset

procent. Skončím zahrabaný v papírech až po ty svoje špičatý

uši.“

Rozsvítil jsem lampu a přejel j í po

dvou hromádkách

předmětů zabalených v igelitu, které se městnaly na pravé

s tr aně v o zu. Vlivem z i my měly všechny kalně mléčnou

barvu. Některá t ě l a ohořela při požáru, který nastal po

výbuchu, a n a několika místech jsem viděl zčernalé tvary

d o t ý ka j í c í s e i g e l i t u . Nad nejvzdálenější hromadou visela

růžová cedulka: „Nekompletní 1-100“. Přesunul jsem lampu po stěně o něco dál – kužel světla

se odrážel od drsného

hliníkového obložení. N a cedulce nad druhou hromadou

stálo: „Nekompletní 101-200.“ Zhasl jsem lampu a cítil, jak mi hlasitě buší srdce.

„Dneska p r o v á s má m j e n dva.“ George se napřímil a

pohlédl na mě. Stíny na jeho tváři byly hluboké a výrazné. V

přítmí jsem viděl, že již otevřel obě rakve a odhrnul z těl

černý gumový pytel, a b y odhalil jejich obličeje. „Jsou to

jediní dva, kteří se po výbuchu dostali z té kaple. Museli stát

v rozích za ostatními – jedině tak se člověku podaří takový

výbuch přestát. Že někdo schytá ten náraz za něj. Což

samozřejmě neznamená, ž e s e jim dlouhodobě podařilo

přežít.“ Sebral z podlahy desky a ukázal mi dva žluté

formuláře. „Tyhle j s e m odtamtud dostal už dřív.

Vzpomínáte na ten náš včerejší rozhovor? Myslím, že vím,

kdo jsou tihle dva. Přesto bych byl rád, kdybyste mi to potvrdil.“

Věděl j sem, ko ho m á n a mysli. Misionáře a Blakea

Frandenburga. Z e Sovereign jistě nezůstalo nic, co by se

dalo identifikovat. Rozsvítil jsem světlo, přistoupil k rakvím

a namířil na ně zešikma lampu. V první rakvi ležel misionář:

obličej měl nedotčený a oči zapadlé. Mlčky jsem se na něj díval. „Okonole?“ Přikývl jsem. „Okonole.“

George napsal do kolonky v horním levém rohu žlutého

formuláře úhlednou t r o j ku a s jistým uspokojením zasunul

formulář pod ostatní. Přesunuli jsme se ke druhé rakvi, v níž

ležel Blake Frandenburg. Místo očí jako by měl jen prázdné otvory a jeho tvář působila

propadle, jako by si smrt vzala i polovinu j e ho tělesné hmotnosti. Jedna ruka mu strnule

vyčuhovala z pytle, takže to vypadalo, že po čemsi šmátrá – s nad p o světle, s nad p o obloze. Civěl jsem na tu ruku a

vzpomínal, jak seděl v chatce s pohrabáčem v ruce a chystal

se mě zneškodnit, přestože jsem byl dvakrát větší než on.

„ J s te v pohodě?“ zeptal s e mě George. „Nechcete být chvilku sám?“

Strnule jsem se k němu otočil. „Co prosím?“ „Jestli chcete být sám.“ „Ehm…“ Upřeně j sem s e n a něj

zadíval. Chvíli mi to

trvalo, a l e p a k j ako b y m i jeho otázka vytáhla odněkud z hlavy špunt. „Eh, jo,“ řekl jsem. „Jo, jasně. Jen pár minut.“

George vyšel z vozu a hlučně sestoupal po hliníkových

schůdcích. „Hej, Callume,“ slyšel jsem ho říkat, „až se vrátíš

d o Obanu řekni šéfové stanice, ať se podívá na katalog

kancelářských potřeb, ano? Vyřiď jí, že na straně tři sta

najde registračku s barevně rozlišenými…“

Čekal jsem, až se hlasy přesunou k boční části vozu, a

r yc hl e j s e m v yt á hl fotoaparát. Halogenovou lampu jsem

uchopil do levé ruky, natáhl ji před sebe a lehce sklonil,

abych minimalizoval stíny, a druhou rukou jsem pořídil pět

s ní mků Bl a ke ovy mr tvol y. Po každém cvaknutí jsem se

zastavil, chvíli poslouchal hlasy venku a přemýšlel, zda

mechanismus fotoaparátu nemůže být slyšet až tam. Poté

jsem vyfotil Okonoleho a přesunul se ke dvěma hromadám s

kusy těl. Strčil j sem foťák zpátky do kapsy a přistoupil ke

dveřím právě ve chvíli, kdy se George vracel po schůdcích

nahoru. „ Jak t o snášíte? Cítíte s e dobře? Máme tu z cateringu balenou vodu. Jestli chcete.“ „Je to Frandenburg,“ řekl jsem. „Mysleli jste si to?“

George s e usmál a vytáhl z desek žlutý formulář.

Ve lkými písmeny n a n ě m byla napsána slova BLAKE

FRANDENBURG. Plavným pohybem vytáhl pero a vepsal

do kolonky velkou číslici „1“. Opět pero odložil a kývl na mě.

„Vidíte? Aspoň z něčeho můžu mít radost. Tohle je druhý přírůstek do mého zeleného

oddílu.“

6

Věřte nevěřte, n a ostrově byla i dodávka s cateringem.

Ve dvanáct třicet se všechno zastavilo a členové týmu se šli

naobědvat. Jak říkám, člověk mohl snadno podlehnout

dojmu, že se ocitl na místě natáčení. Vystál jsem frontu na

jeden tácek přikrytý smršťovacím obalem a odešel s ním za

Angeline, kt e r á s e d ě l a z á d y k ostatním na okraji trávníku,

kde s e krajina svažovala, takže se nad policejními land rovery nabízel výhled na moře.

A n g e l i n e s e d ě l a n a zelené režisérské židličce, choulila

se na levou stranu a pravou nohu měla u kotníku přehozenu

přes druhou. Oběd zatím nesnědla: tácek jí ležel na stehně a

ona do něj roztržitě řezala zoubkovaným plastovým nožem.

K d y ž n a n i d o p a d l m ů j stín, přestala řezat a znehybněla.

Přitáhl jsem si k ní židličku, ona po chvíli odložila nůž,

předklonila s e , t a kže s i tělem zakryla tácek, a zastrčila si jednu ruku d o protějšího podpaží. Druhou ruku svěsila k

zemi a začala lenivě kreslit do písku.

„Co se děje?“ řekl jsem a posadil se. „Nemáš hlad?“

A nge l i ne z a v r t ě l a h l a v o u a pokračovala v čmárání. Na tvářích měla rozpálené skvrny.

Stáhl jsem obal ze svého tácku a začal nahlas číst štítek

o d s e n d v i č e . „ B a g e t a s francouzským sýrem a hroznovým

vínem. N a j a k é pitomosti tyhle cateringové firmy ještě

nepřijdou…“ Hodil jsem sendvič zpátky na tácek, opřel se a

zkřížil ruce na prsou. Angeline se na mě stále nedívala. „Tak co? Dávají ti zabrat?“ Angeline přestala kreslit, ale stále

se na mě nedívala.

Zvedla ruku, zasunula s i j i pod druhé podpaží a opřela se

předloktími o jedno stehno. Tác s obědem se jí pod tělem celý naklonil. „Takže jak je to?“

„Říkala jsem vám to – nebo jsem vám to neříkala?“ „Co jsi mi říkala?“ „Říkala jsem, že mi nikdo neuvěří. Vědí, kdo jsem, a pokládají mě za lhářku.“

„ Oni?“ K ý v l j s e m p ř e s rameno směrem k policistům. „A proč? Co říkali?“ „Každopádně v i d ě l i t o video. Podle mě si myslí, že

jsem…“ Povzdechla s i a mrzutě se zatahala za spodní ret.

„Prostě neuvěří ničemu, co jim řeknu.“ „Kdo? Danso? Struthers?“

„Oba. Ukázala jsem jim, kde jsem se ukrývala, když

jsem ho viděla – však víte, když jsem viděla, co udělal –, a

oni teď tvrdí, že jelikož jsem stála až tamhle na té stezce,

nemohla jsem pořádně vidět, kdo to vlastně byl.“ Lehce se

napřímila a začala si drobnými zuby okusovat boční stranu

palce. „Já jsem ale samozřejmě věděla, že je to on, protože

j s e m h o sledovala p ř e s r okl i a slyšela jsem, jak zatlouká

hřebíky. Jenže o ni te ď prohlašují, že si to musím nejdřív vyjasnit, a ten mladý říkal…“ „Struthers?“

„Pořád tvrdí, že nejsem věrohodný svědek a že bude

muset pořídit dodatečnou výpověď nebo tak něco.“ Otřela si

hřbetem ruky nos. „Jenže já vím, že je to jenom proto, že mě viděli na tom videu.“

Krátce jsem se uchechtl. „Ne, Angeline. Oni ti věří.“ Angeline se na mě podívala.

„Věří t i . Opravdu. Jenže s e musí chovat jako policajti.

Oni teď nepřemýšlejí o tom, jak dopadnout tvého tátu. Jsou

už dobrý rok před námi – myslí na soudní proces a na to, jak věrohodně působí tvoje důkazy.“

Angeline s e n a m ě zkoumavě zadívala a chvíli to vypadalo, že se chystá něco říct. Pak si to ale rozmyslela. Z

h r d l a s e jí vydralo drobné nespokojené zabručení a vzápětí opět začala rýt nehtem do písku. Rozhostilo se ticho. V trávě

šuměl vítr, v němž se nafukovací čluny za námi vzdouvaly

jako plachty. Odbalil jsem sýrový sendvič a dal se do jídla. Čáry v písky u jejích nohou byly

stále větší a stále složitější.

Dojedl jsem sendvič, napil se kávy a snědl ovocný salát v

plastovém kelímku; ve šťávě na dně plavaly pecky od

melounu. Nato jsem zmačkal ubrousek a znovu zakryl tác. „Angeline?“

„Co?“ „Nikdo netušil, že Malachi má dítě. Vědělas o tom?

Nechával všechny v přesvědčení, že ses narodila mrtvá.“ Angeline si pohrdlivě odfrkla. „Bývalo by to tak lepší.“

„Ne,“ řekl jsem, a když o tom tak teď přemýšlím,

musím žasnout, jak jemný hlas jsem vzápětí dokázal vykouzlit. „Nebylo by to lepší. Opravdu nebylo.“

Angeline chvíli mlčela a pak zvedla oči. Ve tváři měla

ostražitý, zmatený výraz, jako by se snažila posoudit, zda si

nedělám legraci. Její oči byly kolem okrajů silně zarudlé. Na

d l o uho u c h v í l i b y l o jediným zvukem kolem nás vzdálené

hučení vrtulníku vznášejícího se kdesi mimo náš dohled a

prohledávajícího okolní lesy. Když promluvila, byl to pouhý šepot. „Joe?“ „Copak?“

„Stejně by nikoho nezajímalo, kdybych jim řekla, co mi

prováděl, že ne? Nikdo by mě neposlouchal.“

Zaváhal jsem. Před očima jsem spatřil Finna, jak sedí ve

své kanceláři a stoupá v něm vzrušení. Z toho kouká kniha. „Poslouchali b y t ě , “ ř e k l jsem, „pokud bys jim to správně podala.“

„Správně podala? A jak je to správně?“

„Já nevím.“ Nenuceně jsem pohlédl na tácek a poté k obloze. Zkřížil jsem ruce na prsou. „Ale mně bys to říct mohla. Vyslechnu si tě, kdykoliv

budeš chtít.“

Danso se Struthersem chtěli, aby jim Angeline pomohla

projít Doveovy písemnosti. Řekl jsem Struthersovi, že

Angeline potřebuje, abych šel s nimi a byl jí po ruce, a on mi to bezmyšlenkovitě zbaštil. Někdy v průběhu posledních čtyřiadvaceti hodin j s e m s e stal jejím faktickým

pečovatelem. Na l o ži l i n á s na policejní člun a vyrazili jsme do jižní části ostrova.

Vzduch byl svěží, chladný a obloha tmavě modrá. Na západě s e přes obzor táhl řetězec

mračen jako pára ze

chřtánu obřího draka – dokonalé světlo na focení, napadlo

mě, přimhouřil jsem oči a pohlédl k obloze. Člun

poskakoval n a v l n á c h a od žulových útesů východního

pobřeží Ostrova svi ní k n á m v ozvěně doléhal zvuk jeho

motoru, který plašil hejna mořských racků kejhajících na

vrcholcích. Jižní cíp ostrova působil vyprahleji, než jak jsem

si ho pamatoval – zeleň osady vystřídaly vyschlé rudohnědé

tóny, jako by se tudy přehnala vlna veder a zasáhla pouze tuto stranu. A přestože v přístavišti

mezi sebou vysílačkami

komunikovali ozbrojení policisté, nad Doveovou částí

ostrova se vznášelo jakési prazvláštní ticho.

Soudní kriminalisté tu byli už včera a pracovali rychle,

t a k ž e d n e s v j e de ná c t hodin odpoledne se oblast mohla

zpř í s tupni t. P o s b í r a l i všechny hřebeny, kartáčky na zuby i

špinavé spodní prádlo, zkrátka vše, co jim mohlo pomoci

stanovit profil Doveovy DNA. Během této činnosti objevili

v hospodářské b ud o v ě necelý kilometr od domu zásobu

stárnoucího dynamitu a několik sudů s chemickým hnojivem. Doveův arzenál výbušnin. Vojenská

pyrotechnická četa tam pracovala už od svítání a musela při

tom znepřístupnit deset akrů půdy na východní straně území.

K d y ž j s me klopotně vylézali z člunu, zahlédli jsme je v

dálce: byli v neprůstřelných vestách a na krátkých vodítkách měli uvázány psy.

Angeline od našeho rozhovoru nepromluvila ani slovo.

Kráčela s překříženýma rukama, zasmušile si kousala vnitřní stranu úst a na nikoho se nedívala. Čas od času, když jsem k

ní byl otočen zády, se mě zmocnil pocit, že zvedla hlavu a

pozoruje mě , jenže když j sem se pak otočil, stačila vždy

upřít pozornost jinam, jako by se nic nestalo. Většinu času

však jen dávala najevo rozrušení a rozpaky nad tím, co jí

ř e k l Struthers. K d y ž detektiv-superintendent zastavil u

s l o u p k u Ma l a c hi ho p l o t u z pozinkované oceli a řekl: „Tak

co, holčino, kdopak tátovi postavil tohle?“ jen pokrčila

rameny, strčila s i ruce d o kapes, svěsila bradu, zapíchla

palec u nohy do země a rozpačitě se ohlédla přes rameno

jako puberťačka, která kontroluje, zda ji nepozorují kamarádky. „Angeline?“ „ Byl t o on,“ zamumlala konečně. „Postavil ho sám.

Nedopustil by, aby sem přišel kdokoliv jiný.“

„Tak to byl docela šikula, viď? A krom toho se vyznal i

v e výbušninách – každopádně věděl, jak udělat díru do žuly.“

Angeline znovu pokrčila rameny a zadívala se do dálky,

jako by neměla nic společného se slovy, která jí vycházela z úst. „Jo. Asi jo.“

N a j e j í m ustavičném opakování jednoslabičných

odpovědí – ano, ne, snad – bez toho, že by nabídla jakékoliv

dodatečné informace, bylo cosi dopalujícího. Nevraživě nás

provázela p o okolí, ukázala nám kolečko, na němž Dove

vozil z přístaviště zásoby, které mu tam zanechával majitel

prodejny z Bellanochu, a zavedla nás na místo nedaleko od přístaviště, kde mě l její otec pod

plachtou uschován lodní

motor, pevně zajištěný řetězem a visacím zámkem.

Nahoře v domku došla nafta do generátoru, a když jsme

vstoupili dovnitř, nesvítilo uvnitř žádné světlo. Všichni jsme

s e namačkali d o ma l é místnosti vepředu, kde Dove

přechovával své písemnosti, rozhlíželi jsme se kolem sebe,

dívali se na roztrhané záclony, na zaprášená okna a na dvě

stěny pokryté od podlahy až po strop ohmatanými zápisníky a fotografiemi.

„Ty fotky si vzal s sebou.“ Všichni jsme se v tu chvíli

otočili a pohlédli na Angeline, protože to bylo vůbec poprvé, c o n ě c o ř e kl a s a ma o d sebe. Upřeně se dívala na dvě

světlejší místa n a odlupujících se tapetách. „Odtamtud sundal fotky. A t a ky s i vzal… zápisníky. Jeden. Ne…“

Otočila se po místnosti a ukazovala vztyčeným prstem ve

vzduchu. „Ne, dva. Vzal si s sebou dva zápisníky.“

„ Co t o bylo z a fotky?“ zeptal se Danso, postavil se

vedle Angeline a opravdu upřeně se zadíval na prázdná místa, j ako b y s e snažil zachytit

nějaké nadpřirozené vibrace, které z nich vyzařovaly. „Co na nich bylo?“

„Na jedné je s mámou. A na druhé se modlí.“ „Modlí?“

„Vypadá jako mrtvý,“ vysvětlil jsem. „Leží na zádech a

ruce má položené na prsou. Byl to jeho zvyk.“ Struthers obr á t i l o č i v sloup. Dlouho dělal

uniformovaného strážníka v Glasgowě a za tu dobu přišel do

styku se spoustou bláznů. „ A c o ty zápisníky?“ dotázal se. „Které tu scházejí?“ Angeline přimhouřila oči a přitáhla

si kabát těsněji na

tělo, jako b y s e j í náhle zmocnila zima. „Filozofie duchovenstva o smrti,“ zamumlala. Struthers s Dansem si za

n í v ymě ni l i p o hl e d y. „Ležel vždycky tady – na tomhle

regálu. A ve druhém byla filozofie duchovenstva o sebevraždě.“

„Říkal jsem vám to,“ zašeptal Struthers téměř neslyšně

a obdařil mě a Dansa lenivým baziliščím úsměvem. Mohl se

z toho radostí posrat. Myslel si, že je jediným člověkem na

světě, který předpověděl Doveovu sebevraždu. „Neříkal

jsem vám to?“

„Kéž by,“ utrousil jsem, „kéž by to bylo tak snadné.“

7

Z a t í mc o Str uthe r s , D a n s o a Angeline vytahovali z

regálů zápisníky, otevírali záznamy Psychogenického

l é č i t e l s ké ho d uc ho v e ns tv a a nacházeli spoustu složek

o b s a h u j í c í c h rozlícené hermeneutické dopisy adresované

synodu Anglikánské církve a stohy papírů, kam si Dove

rozmáchlou r u k o u zapisoval a přepisoval verše z bible, já zamumlal, že si potřebuju zakouřit,

a vyklouzl jsem z domu ven. Nikdo mi v tom nebránil. Prostě jsem vyšel ven, volný jako pták, do chladného jasného

dne.

Rychle jsem zpětně absolvoval naši

cestu sem a přitom

jsem vyfotografoval vnější stranu domku, prázdné lahve od

skotské, které se vršily na hromadě za jednou z

hospodářských budov, generátor i haldy odpadků. Pronikl

j sem a ž k vojenskému kordonu a pořídil zoomem několik

snímků pyrotechnické čety pracující v dálce, načež jsem se obrátil na sever, obešel domek

velkým obloukem a vnořil se

do mlčenlivého lesa, kterým jsem kráčel tak dlouho, až jsem dorazil k dolu. Dnes zde vládl klid – vítr na mýtinu

ne p r o ni kl a n a d rezivějícími starými stroji viselo prázdné ticho.

Obrátil jsem s e n a j ih. Daleko za vrcholky stromů na

Cuagachu jsem rozeznával mys Crinianu s oblohou posetou

temnými mraky. Vytáhl jsem fotoaparát, zapnul ho a zaměřil obj ekti v n a vzdá l e né pobřeží. Nikdo z nich, Danso ani Struthers, neměli na Dovea takový

instinkt jako já. On se ne c hys t a l s p á c h a t sebevraždu. Rozhodně ne do chvíle, než

skoncuje se mnou. Jako bych ho cítil přímo v mozku, kde se plazí sem a tam a spřádá své plány.

Ardnoe Point? Crinian? Co máš v úmyslu, Malachi? Proč právě Crinian?

Pořídil j sem p á r snímků pobřeží, nasadil na přístroj

nový objektiv a vyrazil vyfotografovat důl: rezavé nápravy

d á v n o zapomenutých vozidel, stárnoucí ostnatý drát

natažený p ř e d š tolami. Každou chvíli jsem se zastavil a zamyšleně p o hl é d l n a pobřeží.

Kolem otvoru, kde uvízlo

prase, poletoval r o j much. Když jsem je odehnal, spatřil

j s e m v o č í c h p r a s e t e červy připomínající pohyblivá zrnka

rýže. Z jeho čenichu pak vytékala hnědá pěnivá hmota. Udělal jsem deset snímků. Proč Crinian?

A ť už s i Struthers myslel cokoliv, Dove se tam

nevylodil p r o t o , ž e nedokázal nastartovat člun. Připlul tam

úmysl ně. Ote v ř e l j s e m průzor, začal jsem obcházet prase a přitom dělal snímek z a snímkem. Myšlenky v mé hlavě tikaly jako metronom: Co tam máš

na práci, Malachi? Proč

ses vydal na jih? Já jsem přece na severu. Znamená to, že po

mně nepůjdeš přímo? A jestli to nemáš v plánu, co máš tedy

v plánu? Jak jinak se mi můžeš dostat na kobylku? Nebo si

myslíš, že jsem se vrátil do Londýna? Kdesi z a mnou praskla větvička. Otočil jsem se, zvedl fotoaparát a připravil s e zmizet. Byla to Angeline – celá

brunátná a udýchaná hleděla skrze mě na prase v šachtě.

Dorazila přímo za mě, aniž jsem ji slyšel, a zatahala mě za

rukáv.

„Hej.“ Ztratil jsem rovnováhu a sesunul se o pár metrů,

n e ž j s em s e o p ě t dokázal zapřít nohama. „Pusť mě. No

tak…, pusť mě.“ Šmátral jsem po jejích prstech a snažil se

je od sebe odtrhnout. Angeline se chvíli bránila, poté hekla a

prudce odtáhla ruku, jako by si ji popálila.

„ K r i s t e p a ne . “ S e v ř e l jsem fotoaparát v dlani a přidržel

si ho na prsou. Srdce mi zběsile tlouklo. „Tohle už nedělej.“

Angeline chvíli jen tak stála napůl odvrácená ode mě, třásla se a ruce držela před tělem

jako dva pařáty. „Co se děje?“ „To prase.“

Otřel jsem si čelo a podíval se na mrtvé zvíře. „Co je s ním?“

Celým jejím tělem projel silný záchvěv – viditelně se jí

přesouval od žaludku k ramenům, až jako by z ní nakonec

vyprchal do vzduchu. Zavřela oči a zakryla si dlaněmi ústa. „Je mrtvé,“ řekl jsem. „Neublíží ti.“

„Připadá m i , ž e m ě pozoruje.“ Angeline mluvila překotným šepotem, jako by si

myslela, že by ji prase mohlo

zas l echnout. „Vy si určitě pomyslíte, že to zní hloupě, ale já to myslím vážně. Pozoruje mě.“ „Tak běž pryč.“ „Bude mě pozorovat i tak.“

Povzdechl jsem si a nasadil na objektiv víčko. „Tak co mám podle tebe dělat?“

Dívka zavrtěla hlavou. Jednu ruku měla stále na ústech

a na krku jí pracovaly svaly. „Já nevím. Prostě zařiďte, ať už se na mě nedívá.“

P r a s a t a . Uk á z a l o s e , ž e v posledních šesti letech

provázely celý Angelinin život. Do večera jsem pochopil,

proč si myslí, že ji pozorují, a proč chtěla, abych zvíře uvízlé

v e štole zakryl. Nehodlal j sem tu pitomou svini pohřbívat,

tím méně v jejím současném stavu, a tak jsem vytáhl z

hromady rezavý sud s umělým hnojivem, nacpal ho do štoly,

a b yc h p r a s e zakr yl , a pomocí kopání a bušení jsem zarazil

sud co nejhlouběji. Prase zapáchalo mnohem hůře než přede

dvěma dny a já si během ucpávání štoly neustále třel jazyk o

patro, abych dostal do úst co nejvíce slin.

Angeline t o v š e sledovala z lesa vzdáleného necelých

s t o me t r ů odtud. Nemotorně se posadila, přidržela se

větvičky a ze stínů upřeně pozorovala moje počínání. Když

jsem byl hotov, vyrazil jsem k ní a usedl po jejím boku.

Angeline seděla s koleny pod bradou a nohama v teniskách

zasunutými pod tělem. Kabát jí volně splýval na zem a jeho záhyby zakrývaly její deformaci. Stále se třásla.

„Takže to není člověk proměněný v prase?“

Angeline zavřela oči a zatlačila si je prsty, jako by se snažila vytěsnit ten obrázek z hlavy.

Na čele se jí leskly krůpěje potu. „Povíš mi o tom něco?“

Zavrtěla hlavou a dlouze se nadechla. Oklepal jsem si z

dlaní rez, opřel s i lokty o kolena, zadíval se k obloze a

pozoroval mračna. Hlavou se mi honila jediná myšlenka: jak

jí ksakru rozvážu jazyk? Potřeboval jsem ji – byla to jediné,

c o j sem měl. Instinkt, který m i – přiznávám – v minulosti

dovolil vzít kolem ramen matku oběti automobilové nehody

a říct jí: „Cítím vaši bolest. Pokud mi dáte tu fotku svého nádherného chlapečka, která vám

stojí na krbu, bude vaši

bolest cítit i čtenář,“ tak tenhle instinkt mě nyní opouštěl.

„Podívej,“ začal j sem, a l e když jsem se k ní otočil, zjistil jsem, že se na mě dívá. Hlavu měla na dlouhém krku

nepřirozeně vychýlenou, oči podlité krví a na bělmu kolem

černých panenek se jí táhly rudé nitky.

„ S n a ž i l s e m ě roztrhnout,“ prohlásila. „Hned v okamžiku, kdy jsem se narodila.“

Vytřeštil jsem na ni oči. V hlavě mi hučelo – tahle

i nfo r ma c e m ě z a s á h l a zcela nepřipraveného. „Cože? Co jsi

říkala?“

„Myslel si, že mi ho může odtrhnout. Můj…“ Zachvěla

s e a podívala s e n a mračna, která se nad mysem kupila do dlouhého řetězce. „Tu věc – můj ocas. Myslel si, že když za

něj zatáhne dost silně, tak se prostě rozpadnu.“

8

Od domku vedla na západ k okraji útesu úzká pěšina

zarostlá stromy. Angeline mě po ní vedla rychlým a

odhodlaným kr okem. Pumpovala pažemi a občas se při

chůzi přidržela větve nebo stromu. Promočené šlahouny

kapradin a rododendronů mě tahaly za lýtka, takže jsem měl c o dělat, abych s n í udržel krok. Nějakým způsobem, aniž

jsem přesně chápal jak nebo kdy, se mi podařilo prolomit

s t a v i d l a . A nge l i ne s e mnou zničehonic chtěla mluvit: přála

si, abych se o tom posraném životě, který na Ostrově sviní

vedla, dozvěděl co nejvíce. Možná jsem si to zasloužil tím,

jak jsem skryl to prase. Přestalo ji pozorovat.

P o chvíli s e Angeline zastavila a natáhla ruku, abych

nechodil až k ní. Pěšina se vynořila z lesa na vrcholu útesu, několik desítek metrů na d vlnami. Mlčky jsme tam stáli a

dívali se na otevřenou oblohu. Byli jsme na úrovni mračen

převalujících se po vzdáleném obzoru. „Hezký padák,“ prohodil jsem.

Angeline podřepla d o prachu a vyhrabala z porostu

větvičku. Od krku až po tváře se jí jako plameny táhly

barevné skvrny způsobené vypětím a oči jí horečně svítily.

Už nebyly vodnaté, ale tvrdé a lesklé jako naleštěné dřevo. Hrábla větvičkou po okraji srázu,

kde trsy trávy volně visely

do prostoru jako roztažené prsty. „Vidíte?“ Zvedla větvičku

a ukázala mi kus trávy přilepený na konci. Na trávě byly hrudky dehtovité hmoty. „Vidíte

to?“

„Jo. A taky to cítím.“ Zahákl jsem se rukou o kmen hlohu

a opatrně se

naklonil na d převis. Třicet metrů pode mnou se vlny

rozbíjely o pás oblázkové pláže. Z místa, kde jsem teď stál,

se pak táhla až k pláži široká načernalá šmouha; jeden nebo dva uvadající keře, které trčely z

útesu, byly od této hmoty

cel é ulepené. Zdola s e m stoupal teplý hnilobný zápach a

mísil se s teplou a štiplavou vůní soli a rybářských sítí, což

v e m n ě z ně j a ké ho důvodu vyvolávalo představu kuchyně.

Přitáhl jsem se od převisu zpátky mezi stromy.

„ Prasata?“ ř e k l j s e m, s ň a l z objektivu víčko a začal si

hrát s ovládacím kolečkem. „Jeho mrtvá prasata?“

„Nosíval j e sem v kbelících. Teda to, co z nich zbylo, když byl hotov.“ „Když byl hotov s čím?“ „S jejich porážením.“

„Na maso?“

„Na maso?“ Angeline se na půl úst zasmála. „Ne. Na maso ne.“

„Tak na hlavy? Které pak napichoval na plot?“

„ N a t y ta ky. A l e především…“ Odmlčela se.

„Především n a to, c o prováděl se mnou. Když máma umřela.“

Přestal j sem procvakávat clony a zvedl hlavu. „Co s tebou prováděl?“

J e j í o č i zabloudily n a s tr anu a vyhnuly se mému pohledu. Úzkostně s i kousala bok

nehtu na palci a ostrými

drobnými zuby z něj vytrhávala kousíčky suché kůže. „Takže co? Co s tebou prováděl?“ Angeline si položila rukáv na čelo, jako by si

kontrolovala teplotu. Pod námi se o kameny tříštilo moře. Po

chvíli se Angeline přidržela větve a vyhoupla se na nohy.

Narovnala s i sukni, strčila s i ruce do kapes a chmurně

pokrčila rameny. „Pojďte. Budu vám to muset ukázat.“

A s i s t o me t r ů o d d o mk u byl chlívek, kde zůstala část vybavení z opuštěné prasečí farmy. Stál na zarostlé stezce a

b y l t a k zanedbaný, ž e prakticky splynul se stromy, takže

kdyby s e člověk pozorně nedíval, prošel by kolem něj bez

p o v š i m n u t í . S t ř e c h u měl prověšenou a zdivo drželo pohromadě j e n d í k y břečťanům. „Tady,“ řekla Angeline a strčila do dveří. „Tady to dělal.“ Vykročil j sem a nakoukl d o tmy. Uvnitř byla zima a

tma; od podlahy se zvedal jakýsi zápach. Otočil jsem se do sluníčka a pohlédl na Angeline.

„Tak co je?“ zeptal jsem se. „Ty se mnou nejdeš?“ „Ne.“ „Určitě ne?“

„O co vám jde?“ zamumlala dívka, sklopila oči k

podlaze a zabodla špičku chodidla do země. „Vy mi nevěříte?“

Chvíli jsem si ji zkoumavě prohlížel: její zasmušilá ústa, bledá víčka a vysoké vážné čelo. Povzdechl jsem si a otevřel

dveře chlívku. Sotva jsem vstoupil do mrazivé temnoty,

pochopil jsem, proč Angeline nechtěla jít se mnou.

Rozsvítil jsem světlo, ale zářivky u stropu nefungovaly,

a ta k jediné osvětlení v místnosti představovalo nazelenalé

denní světlo z rozpadajícího se okna pokrytého pavučinami asi dvanáct metrů napravo ode mě. Musel jsem na chvíli

zůstat stát a čekat, až si moje oči přivyknou na tmu. Děly se

tady otřesné věci. Člověk to zkrátka vycítil. Pomalu se ze

tmy začaly vynořovat tvary. Střecha byla z vlnitého plechu a

podlaha z rozpraskaného betonu posetého rýhami a otvory v

místech, kd e kdosi vytrhal příčky oddělující prasnice.

Uprostřed podlahy stála váha na dobytek: klec s oprýskaným

lakem a staromódní, rezivé a otlučené měřidlo. Zamířil jsem

k protější zdi, kde byla ve výšce očí přišroubována police na

nářadí. N a hor ní m r e gá l e byly úhledně naskládány sekery,

pily a dláta, na háčku pod nimi visely oranžové montérky –

s c h l í p l é , a l e t ě ž k é , takže připomínaly strašáka do zelí. Na

podlaze p o d ni mi s t á l kbelík s přehozeným kusem hadru.

N ě c o m ě přimělo zastavit s e a prohlédnout si ten kbelík,

náčiní a montérky. Z e všech těch věcí vycházel jakýsi

zápach. Jako když si sloupnete náplast ze zanícené rány.

Otočil jsem se. Za mnou vedle

dveří stál nízký borový

psací stůl a na stěně nad ním viselo několik papírů formátu

A4. Stůl obsahoval krucifix, bibli a malou skleněnou

ampulku. Na papírech byla na inkoustové tiskárně vytištěna slova.

„Vyšel proti němu z hrobů člověk posedlý nečistým

duchem. Padl před ním n a zem a křičel: ‚Co je ti po mně, Ježíši?‘“

Přečetl jsem si ta slova dvakrát a pokusil se je zařadit. Nový zákon, jedno z evangelií. „Co je ti po mně, Ježíši?“ V zákoutí m é mysl i s e ohlásily

jakési záškuby. Otočil jsem se a podíval s e přes chlívek. Ta klec na dobytek. V

okruhu několika metrů kolem ní se skvěla temná skvrna.

Jedna či dvě mouchy loudavě lezly po podlaze, jako by byla lepkavá.

„ Vyšel p ro t i n ě m u z hrobů… člověk posedlý nečistým duchem.“

Po vlnitém plechu nad mou hlavou hlučně procupital

pták nebo veverka. Přistoupil jsem ke stolu blíže a zadíval se

na ostatní listy papíru. Písmo bylo menší, takže jsem musel přimhouřit oči, abych je přečetl.

„Všechny bezbožné legie, shromáždění i sekty. Jste pro

mne urážkou, démoni z Cuagachu, neb neholdujete věcem Božím…“

N a kr ku s e m i zježily chloupky. Navzdory mrazivému

vzduchu v chl í vku zastřešeném vlnitým plechem mi v

podpaží vyr azi l p o t . Představil jsem si útes, mrtvá prasata. Představil jsem si svini…

„Bestie, ty bestie. Ty pomíjivé prase satanovo. Nyní se připrav na vysvobození…“ Krve by se ve mně nedořezal. Pomalu mi docházelo, co

s e v této mrazivé betonové kobce dělo, co Dove prováděl

své dospívající dceři a proč už sem Angeline nechce nikdy

vkročit. Viděl jsem t o přímo před sebou: mihotající světlo,

j e h o obrovitý deformovaný stín pohupující se na stropě,

p a l i c e v j e h o r uko u. K r e v a přízračné kvičení napůl

zmasakrovaných zvířat odrážející se od holých stěn. S něčím takovým jsem se celá léta nesetkal. Rozhodně ne od starých

špatných časů v Albuquerque. „Mé jméno je Legie…,

všechny bezbožné legie, shromáždění i sekty…“

„Joe?“

Vyskoči l j s e m, j a k o b y m i po ramenou přelétl

Malachiho stín. Výjev byl pryč a já opět stál v prasečím

chlívku a n a čele m i vyrážel pot, zatímco Angeline nakukovala do dveří a šeptala: „Joe? Říkal jste něco?“

Otevřel jsem dveře a zamířil ven, přičemž jsem beze

slova prošel kolem ní. O několik metrů výše na stezce jsem

s e zastavil v pásu slunce, zavřel jsem oči, zaklonil hlavu,

rozepnul si límec a vyhrnul rukávy, abych si alespoň trochu zahřál kůži . B y l j s e m unavený.

Strašlivě unavený z toho

šíleného lidského červa Malachiho Dovea. Věděl jsem, odkud t a slova na stěně pocházejí. „Mé jméno je Legie…“

Pocházela z No v é ho zá ko na a popisovala okamžik, kdy

Ježíš v Gerase vyháněl démony z posedlého muže. Vyhnal

je z něj do stáda vepřů. Bylo to vymítání ďábla.

9

„Duchovní ú ř a d vysvobození“ je odpověď evangelické

c í r k v e n a R i t u á l e Romanům katolických vymítačů. Je to

nejtemnější a nejtajnější z rituálů. Zhruba ve stejné době,

kdy jsem se v Londýně usilovně snažil svést Lexii, Malachi

D o v e o někol i k s e t kilometrů severněji na Ostrově sviní

degeneroval n a nejnižší možnou míru. Jedinou cestu ze

svých problémů začal spatřovat ve vyhnání démona, který

dle jeho názoru posedl jeho postiženou dceru.

„ Byl šílený,“ řekl j sem Angeline, když jsme se večer

vrátili do „znásilňovačky“. „Ale to ty už víš, viď?“

Oba jsme byli opálení a měli jsme otupělý sluch od

ustavičného burácení větru během zpáteční cesty na člunu.

Já měl navíc roztržený svetr, na kterém mi ulpěla rez, když

j sem strkal d o štoly t e n sud, ale Lexie za námi nepřišla,

takže mi neměl kdo vynadat. V kuchyni nechala rozsvícené světlo a na stole lístek: Šla jsem si lehnout. Jsem absolutně vyčerpaná. Díky, žes mi zavolal. Ha ha! To byl vtip. Lex.

Zmačkal jsem ho a hodil do koše. Sundal jsem si bundu a postavil MP3 rekordér

doprostřed stolu tak, aby mikrofon směřoval k Angeline. Přinesl jsem z kuchyně láhev piva a nalil je do dvou sklenic.

„Na,“ řekl j sem a přistrčil jednu sklenici Angeline. „Potřebuješ ho.“

Posadila se, sebrala pivo a jediným lokem je vážně vypila, jako by užívala medicínu. Nato mi sklenici vrátila, já

ji znovu naplnil a ona ji vypila. Při čtvrté dávce se opřela o

židli, zastrčila si ruce do kapes kabátu a zkoumavě se na mě

zadívala. Alkohol jí nahrnul krev do tváří. „Víte, kdo byla moje máma?“

Naklonil jsem se a zapnul na rekordéru nahrávání. „Jo.

Asunción. Jednou jsem se s ní setkal. Před dvaceti lety.“ „Byla krásná, že jo?“ „Byla nádherná. To myslím vážně. Opravdu nádherná.“

Nastala chvíle ticha, během něhož se Angeline dívala na

b l i k a j í c í č e r v e n o u kontrolku rekordéru. „Milovala jsem ji,

chápete. Byl a jediným člověkem, na kterém mi kdy

záleželo. Dokud žila, byla jsem v bezpečí.“

J e časný májový večer, zimolez obrůstá malý domek nedaleko o d dolu a slunce právě

završuje svůj dlouhý šplh

p o obloze, když s e opilý Malachi nemotorně vpotácí do

koupelny, kde najde svou dospívající dceru stát nahou před

oknem. Částečně j i zakrývá jen růžový ručník, jímž si tře

obličej. Dívka strne a přikládá si ručník na ústa – je příliš

šokována, než aby se dokázala zakrýt. Déle než minutu tam

o b a takto stojí a upřeně n a sebe hledí. Malachimu se ve

v l ná c h h r n e k r e v d o t v á ř í a Angeline si je jistá, že na ni začne křičet. Jenže o n t o nedělá. Místo toho se beze slova

otáčí, nejistě odchází z koupelny a zavírá za sebou dveře.

Angeline ještě dlouho setrvává bez hnutí, načež si konečně

odtahuje ručník od úst a omotává si ho kolem těla. Když se

mnohem později k tomuto večeru vrátí, pochopí, že právě

toto byl okamžik, kdy začaly problémy. Zpočátku s e zdá, že s e nic neděje. Otec tráví dlouhé

hodiny v pracovně, tiskne jednu stránku biblických textů za

druhou a někdy s e u večeře náhle pohrouží do mlčení.

Angeline i Asuncion si všímají, jak hodně jí a kolik v

poslední době nabral na váze. Krk se mu nad límcem

vzdouvá a manšestrové kalhoty jsou náhle příliš těsné, takže

s i j e m u s í nechávat u pasu odepnuté. Teprve za dlouhou

dobu však obě ženy zjistí, co je toho všeho příčinou. Trvá to

téměř čtyři měsíce. Nakonec j e to Asuncion, kdo pochopí,

co se jejímu muži ve skutečnosti honí hlavou.

„Začni si doma brát něco na sebe.“ Jednoho podzimního

večera si matka zavolá Angeline do pracovny. Malachi je

v e n k u , š e l d o přístaviště vyzvednout naftu do generátoru,

zatímco Asuncion s e d í z a jeho stolem a její vážnou tvář o s v ě t l uj e m a l á s t o l n í lampa. Předklání se a lokty přitom

zakrývá stoh papírů. „Požádám lidi z prodejny, aby ti poslali

nějaké šaty, mija, seženeme ti něco pořádného. Nechci, aby se na tebe tvůj táta takhle díval.“

Angeline hledí na zmačkané papíry pod matčinými

lokty. Vidí verše z bible a jakési vytržené ex libris:

s t ř e d o v ě k o u r y t i n u zvířete připomínajícího draka, které se

vzpíná na zadních nohou jako člověk a roztahuje křídla. Za

ním klečí žena, zvedá zvířeti ocas a líbá mu zadek. Než se

Angeline stačí podívat lépe, Asuncion hromádku odsunuje a

zhasíná světlo. Nepřeje si, aby toho dcera viděla příliš.

„Táta přichází o rozum, mija.“ V matčině podání slova

m i hija, j a k láskyplně oslovuje Angeline, vždy splývají

dohromady. Vstává, pokládá dceři ruce na ramena a vyvádí

j i z pracovny. „Příliš pije. Když bude doma, vždy choď oblečená.“

Během příštího roku s e Malachiho duševní zdraví rapidně zhoršuje. Pije stále více a

celé hodiny tráví vleže na

pohovce, jako b y byl nemocný, jí, pije a tloustne jako

obrovitá dýně, která tam zapustila kořeny, a má záchvaty

dlouhého suchého kašle, který zní téměř útrobně. Obličej má

posetý prasklými žilkami a boulemi od nočních pádů a u

ve č e ř e j e n ml č ky s e d í a krví podlitýma očima sleduje

Angeline. K d y ž j s o u všichni v obývacím pokoji, obě ženy

někdy zmlknou a tiše ho pozorují, jak třesoucíma se rukama obrací stránky bible.

Angeline s e naučila m í t z něj strach. Nikdo to nikdy

neřekl nahlas, ale ona ví, že se něco změnilo, a instinktivně

tuší, že teď mezi nimi stojí pouze její matka. Asuncion dbá

na to, aby Angeline chodila po domě oblečená – svléknout si

dl ouhé nepohodlné s ukně , které sama ušila, dceři povoluje

pouze mimo dům, během dní, kdy se spolu toulají po jižní

části ostrova, vyrábějí si skrýše na stromech a navzájem se

učí názvy květin. Někdy sedí celé hodiny na pláži, dívají se

n a moř e a doufají, ž e zahlédnou proplouvající plejtváky nebo hejno kormoránů, a když se to

nestane, dodají si

společně odvahu a vyrazí až k rokli, kde si prohlížejí sudy s

chemikáliemi. Za chladných dní pak tráví čas v Angelinině

pokoji, čtou si knihy nebo se dívají na reprízy mýdlových

oper v televizi. Angelinin pokoj je lemován poličkami na knihy.

Asuncion se narodila v Mexiku, ale Cuagach chápe jako

svůj domov, jako místo předurčené jí osudem. Moc toho v

životě nepoznala – o d šestnácti let byla s Malachim, od

osmnácti na ostrově – a tohle místo miluje nad cokoliv

jiného. Ostrov jí zalezl pod kůži. Do krve. Možná si však i

ona klade otázku, co j e na pevnině, protože si Angeline všímá, že se její věty změnily. Obsahují teď spoustu „mohli

b y c h o m“ a „ kd yb yc ho m“ a Angeline ví, že to neznamená všechny t ř i , ný b r ž j e n j e dvě. Jednoho dne najde dopis z

jednoho ženského útulku v Glasgowě adresovaný Asuncion,

kde jí děkují za „dotaz“. S ohledem na ten dopis začíná

Malachi dívku znepokojovat ještě více. Pokud chce totiž

Asuncion uprchnout, p a k možná

opravdu existuje důvod k obavám.

V tu chvíli, právě když s i Angeline láme hlavu, jak se

n a t o matky zeptat, s e však stane něco, čím se všechno změní.

„Dios tiene sus motivos, Bůh má své motivy…“

Asuncion nejprve vyrážejí na kůži drobounká mateřská

znaménka, jako by ji zasáhla sprška pepře. Následují

bradavice, s vě t l e hně d é útvary, které jí visí z brady jako

lesní bobule. Asuncion si s nimi celou dobu hraje, kroutí je v prstech, jako by je chtěla odtrhnout.

Jedna na spánku je stále

větší a větší, rozlézá se pod kůží jako skvrna rozlitého vína,

až překrývá polovinu oka, a než se kdokoliv naděje, vyrážejí

Asuncion na páteři hrbolky jako u ještěrky – Angeline je

vidí i přes matčiny vyšívané blůzy, když v kuchyni otevírá

plechovky s rajčatovým protlakem a chilli. V noci slyší, jak

se matka modlí. Bere si z pracovny zápisníky s filozofií

P s yc ho ge n i c ké ho léčitelského duchovenstva o smrti a

uzdravení, a když v noci leží v posteli, slyší, jak její matka mumlá jako čarodějnice, jak se z

jejího pokoje linou dlouhé

liturgické věty. Za denního světla pak civí na matčiny ruce

umazané od mouky a sekaného masa; dívá se, jak si matka

otírá čelo hřbetem ruky, aby s e jí mouka a maso nedostaly

d o v l a s ů. N i k d o t o nevysloví nahlas, ale Angeline ví, že

podobných výjevů už mnoho neuvidí.

Koncem l é ta j i Malachi konečně bere na pevninu.

Divoké fuchsie, které pokrývají okolní lesy, jsou toho dne v

plném rozkvětu – horký a živoucí koberec pod stromy –, a

když Angeline schází do přízemí, je už Asuncion vzhůru.

Sedí na podlaze v otevřených dveřích, choulí se do deky a za

n í s e mo d r á krásný d e n . Když spatřuje dceru, usmívá se. „Pojď ke mně, mija.“

Angeline se přišourá blíže, položí matce ruku na paži a

zadívá se jí do tváře. Asuncion vytahuje zpod deky krucifix,

z v e d á r u k u a ne c há v á křížek pohupovat na prstech.

„Vždycky jsem s i myslela, že toho budu moci dát svému

dítěti více,“ říká. „Ať to nevidí otec.“ Bere dceru kolem ramen a obě sedí

a dívají se na své

nohy v sandálech s otevřenou špičkou. Angelininy prsty jsou

zd r a v é a r ůžo v é , Asuncióniny zašedlé. Do prachu dopadá

slza; nikdo o tom nemluví. Angeline napadá, že matčino tělo

podivně páchne: nasládle a odpudivě jako zvadlé květiny ve váze. Takto sedí téměř hodinu. Asuncion tiše pláče, ale pak

sejde dolů Malachi a v ruce nese tašku. Neutrálně se na ně dívá. „Je čas.“

Když s i Angeline uvědomuje, kam jedou, propadá

panice. Malachi j i mus í odvléci, odtrhnout jí prsty od

matčiných p a ží . Angeline celou dobu křičí a prosí ho, aby ma t ku neodvážel. „ N e ! Prosím, ne!“ Celou cestu k

přístavišti, kde už je připraven jeho člun s motorem

upevněným na zádi, se belhá vedle rodičů a snaží se otce zadržet.

Na břehu ji otec chytá za ramena a otáčí čelem k sobě.

Strká jí prst pod bradu, nadzvedává hlavu a snaží se ji přimět

k pohledu n a ně j . Angeline mu odolává, cuká rameny a

pokouší se vrhat pohledy na matku čekající v člunu. „Do

večera jsme zpátky.“ Třese s ní a nutí jí na sebe pohlédnout.

J e ho t v á ř j e hladká a lesklá a páchne alkoholem. Na košili

m u mokvají d v ě černé skvrny od potu a na skráních má

chomáče lámajících s e světlých vlasů. „No tak běž, běž nahoru na pláž a počkej tam na

nás.“

Angeline se nakonec nechává

přesvědčit. Jde a poslušně

se staví mezi stromy nad pláží, kde stojí ještě celé hodiny

poté, c o oba rodiče odpluli, c o se jejich člun změnil v

drobnou tečku, až nakonec zmizela i ta a zůstala jen

poklidná voda, kterou čas od času v dálce brázdí jen výletní

loď z Ardfernu. A i když už slunce zapadlo a oni se stále

nevracejí, Angeline ta m stojí dál, vzpřímená a trpělivá, a

čeká na svolení odejít. Teprve s příchodem úsvitu pochopí,

že ji otec ošálil. Vrací se do domku. V bedně vedle zadních

dveří jsou naskládány otcovy lahve od whisky. Angeline usedá vedle nich a upřeně na ně

civí.

Od této chvíle je tu jen ona a

Malachi.

10

Kdyby u toho byl Finn, poslechl by si, jak ze sebe

Angeline chrlí všechny detaily, a pak by mi řekl, že jsem

mistr. Řekl by, že jsem ji oblafl, že jsem ji vmanévroval do

své pasti. Zvláštní, pomyslel jsem si, když jsem seděl s

bradou opřenou o ruku a poslouchal ji. Zvláštní, že z toho nemám lepší pocit.

Téměř ihned po Malachiho návratu z pevniny začíná

„vysvobozování“. Jednou měsíčně bere Angeline do

chlívku. Na stole vždy čekají krucifixy a sklenice s vodou a ve zrezivělé kleci vždy kvičí prase

a škrábe kopyty po dně, takže s e celá klec houpe a vrže. Malachi používá rituál,

který pro Psychogenické léčitelské duchovenstvo sám

vypracoval – mu ml á prosebné modlitby a vyjmenovává

celou biblickou hierarchii démonů: trůny, državy, knížectví,

mocnosti a duchy. Nutí dceru klečet se sklopenou hlavou, s

h o l ý m i k o l e n y n a betonové podlaze. Angeline tam takto

musí setrvat devadesát minut, než obřad skončí.

K d yž j i p a k o t e c pouští, utíká Angeline rovnou do domku, staví se do vany a pouští

naplno sprchu, aby utopila

z v u k y vycházející z chlívku: kvičení a dunivé rány, jak

prasata narážejí d o stěn z vlnitého plechu. Angeline nikdy

nevidí, c o s e s prasaty děje, ale dokáže si to domyslet z

důkazů nalezených ráno. Malachi jim přináší krmení, a

zatímco prasata žerou, útočí na ně kladivem. Pravděpodobně

j i m mí ř í me z i o č i , protože si Angeline pamatuje, jak kdysi

říkal, ž e n a tomto místě j e prase nejzranitelnější. Poté je

rozřezává, d ř e p í v e d l e jejich otevřeného hrudního koše a

hledá n a vnitřních orgánech černá místa, která mají

označovat, ž e d o pr a s a t přešli démoni. Obvykle čeká den

nebo d v a a teprve p a k p o sobě uklízí. Plní kbelíky sedlou

krví a masem, odnáší je k útesům a svrhává do moře. Hlavy

si nechává. Angeline netuší, jaké úmysly má její otec s nimi. Možná to neví ani on sám.

Poprvé v životě pomýšlí Angeline na útěk. Jediný svět,

který kdy poznala, představuje osm čtverečních kilometrů l e s a v j i žní m c í p u Cuagachu. Mnohokrát byla v rokli, mnohokrát na ni hleděla, jak do ní

praží slunce, jak ze sudů

v y t é k a j í r e z a v é pramínky chemikálií a vsakují se do země.

Přejít j i b y b yl o j a ko přejít do pekla a Angeline nikdy

nenapadlo překročit hranice, které jí vytyčili rodiče. Strach a

zoufalství j i však teď dohánějí i k dříve nemyslitelným představám.

Poprvé přejde jednoho odpoledne na konci srpna.

O p a t r ně k r á č í m e z i s u d y s chemikáliemi a co chvíli se

zastavuje, aby se ujistila, že j i otec nesleduje ze srázu.

Dohněda upečená skála na severní straně je hodinu od

h o d i n y v ě t š í . K d y ž Angeline konečně přichází k osadě, je

porost tak zelený, až budí dojem, že by se dal pít. Přichází

soumrak, na okolní stromy se slétají havrani, vytvářejí

tmavé trsy, klopí hlavy na strany a pichlavě na ni civějí.

Angeline kráčí j ako v tranzu po stezce vedoucí k osadě, a

jakmile tam dorazí, zastavuje s e a shlíží na ni. Připadá jí

neskutečná, j ako fata morgana na poušti, jako něco z

t e l e v i z e : u d r ž o v a n é trávníky, úhledné natřené domky, v jejichž oknech se nyní s příchodem

noci rozsvěcují světla. Z

jednoho domku vychází žena v levandulovém šátku a šine si

to přes trávník. Angeline se otáčí a nemotorně se vyhoupává na první větve nejbližšího stromu. Srdce jí silně tluče.

Vkliňuje se do spojnice dvou větví, zarývá chodidla do kůry a dívá se.

Žena prochází pouhých p á r metrů pod ní a posuvnými

prosklenými dveřmi vstupuje do dlouhé nízké budovy.

Uvnitř se rozsvěcuje světlo a nastává dlouhé ticho. Angeline

cí tí v uších zběsilý tep. Toto je první člověk, kterého kdy

viděla j inak n e ž v televizi nebo daleko v přístavišti, kde

vykládá zásoby. Napadá ji, že sleze ze stromu a vkrade se do

budovy, jenže vtom světlo zhasíná a žena vychází ven. Nese

h r o ma d u s l o že ný c h u t ě r e k s kovovou mísou nahoře, a

jakmile vyráží na stezku, zpomaluje a nakonec se zastavuje úplně.

Chvíli se zdá, že se dívá na misku, jako by v ní bylo

ně c o , c o t a m nečekala, protože sklápí oči a pevně zavírá

ústa. Jenže pak vysouvá dolní čelist do strany a pomalu, velice pomalu zvedá oči ke stromu.

Angeline zadržuje dech.

Jejich oči se nesetkaly, ale ona ví, že ji žena zahlédla.

Nastává dlouhá, předlouhá odmlka, ale přestože Angeline buší srdce, prožívá okamžik naděje. Představuje si, že teď žena odloží mísu a rozpřáhne ruce. Představuje si, že ji

o d v e d e do vesnice, kde lidé vyběhnou z domů, aby se s ní

pozdravili. Představuje s i rodinnou kuchyni, krb, jídlo na

stole – a vůbec poprvé o d chvíle, kdy Asuncion odjela z

ostrova, cítí v nitru mihotání jiskřičky naděje.

Jenže nic takového se pochopitelně nestane. Místo toho

se stane to, že Susan Garricková upustí mísu. Ta se kutálí ze

stezky mezi stromy. Zastaví s e v listí a Susan v tom

okamžiku propuká v pláč. Je to pláč ryzího strachu – ryzí

hrůzy. Proniká Angeline do prsou a už tam zůstává, klestí si

cestu do jejího srdce. Susan se na stezce otáčí, váhá, jako by

si nebyla tak úplně jistá, co vlastně provést, a pak klopýtavě uhání k chatkám, pl áče a křičí. Angeline je vteřinku

zkoprněl á , o v š e m v zá p ě t í co nejrychleji seskakuje ze

stromu, přičemž jí kůra drásá nohu. Otáčí se a mizí v lese po

stejné cestě, jakou sem přišla. Je to naposledy, co se vydala

do osady – tedy až do oné noci, kdy sleduje Malachiho a vidí, jak v kapli umístil výbušninu. Když se vrací do domku, sedí Malachi v pracovně, má rozsvícené světlo a na stole láhev. Angeline mlčky

vklouzává do domu zadními dveřmi a míří do koupelny, aby

se napila vody a smyla si z těla zaschlou krev a špínu. Když

je vykoupaná a celá roztřesená leze do postele, ozývá se

před domem ruch, a tak instinktivně cupitá na horní okraj schodiště. Kdosi klepe n a dveře. Malachi dole polekaně vyráží z pracovny.

„Běž do svého pokoje,“ syčí. „A ani se nehni, dokud si pro tebe nepřijdu.“

Angeline se vrací do svého pokoje a srdce jí opět zběsile

tluče. Slyší, j a k otec dole prudce otevírá dveře. Následuje

chvíle ticha. A pak otec říká hlasem tak podivným, že si

Angeline kl a d e otázku, z d a se nerozpláče: „Benjamine.

Benjamine – proč jsi tady? Já tě tu nechci.“

„Malachi?“

„Ano. Já jsem Malachi. Proč jsi tady?“ N ě k o l i k o ka mž i ků j e ticho. Angeline ví, kdo je

B e nj a mi n: B e n j a mi n Garrick, viděla jeho fotku a teď si

představuje, jak na sebe oba muži civí a myslí na uplynulá

l é t a . K d y ž B e n j a mi n znovu promlouvá, vychází z jeho úst

naléhavý šepot, jako b y s e něčeho bál. „Malachi? Co se s tebou stalo?“ „Co se stalo? Nic se nestalo.“ „Malachi, povídají se strašné věci. Kolují strašlivé historky o tom, co tady děláš. V

těchhle lesích bylo spatřeno něco zlého.“

„Něco zlého? Co to znamená něco zlého?“

„ V ě c , k t e r é s e b o j í všichni křesťané, Malachi, odvěký nepřítel člověka: Pan, Dionýsus, satan. Napůl člověk, napůl bestie. Dvojtvor.“

„Říkal jsem ti, že sem nikdy nemáš chodit, Benjamine.

Nechoď sem a nevykládej mi tyhle žvásty. Okamžitě jdi pryč. Než na tebe vezmu sekeru.“ Možná teď opravdu zvedá sekeru, aby ukázal, že to myslí vážně, protože Benjamin

šokovaně klopýtá ode dveří.

Angeline slyší zvuk převráceného sudu, šoupavé kroky v

půdě a poté bouchnutí dveří a Malachiho těžký vzteklý dech

v obývacím pokoji. Vrhá se k oknu, tiskne nos na tabulku a

z výšky vidí mužskou hlavu. Měsíc stojí těsně nad obzorem,

ale přesto vrhá dost světla n a to, aby Angeline rozeznala

světlejší kr oužek k ů ž e v jeho řídnoucích vlasech. Na sobě

má tmavě zelenou bundu a gumové holínky a Angeline

fascinovaně sleduje, jak v podivně křečovitém gestu zvedá ruce nahoru a dolů. Takto opisuje

kruh, jednou, dvakrát,

jako by nevěděl, co si počít – zda má znovu zaklepat, nebo se dát na útěk. A pak se zastavuje.

Pouhých několik metrů o d něj leží za plotem prase.

Angeline s i h o předtím nevšimla, ale soudě podle

zvr á c e né ho ú h l u j e h o hlavy odhaduje, že je to jedna z

Ma l a c hi ho o b ě t í , k t e r o u od nedělního vysvobozování ještě

nestačil očistit. Nedokáže si představit, jakými nástroji otec

zvířata masakruje, a l e tohle prase každopádně rozřezal na

kousky. A když vnitřnosti vyhřezly ven, musel do nich v

prachu kopat, protože te ď leží po celé zahradě a mají už

tmavě rudou barvu jako syrová játra.

Benjamin znehybní, ztěžka oddechuje a střídavě zvedá a

svěšuje ramena. Dělá několik kroků dopředu, přikládá si

ruku na ústa a zírá na zvíře skrz mračno komárů, kteří se nad

ním shlukli. Cosi si mumlá a odhání hmyz. Nato spěšně

spíná ruce k modlitbě, cosi si horečně šeptá a vzhlíží k nebi.

Angeline vi dí prase j e ho očima: vidí, že jeho zranění vypadají jako dílo démona. Mohla

by to být Faustova otevř ená mr tvol a . As unci on jí Fausta jednou četla: seděla

tehdy n a pelesti a šeptala j í text, protože tahle kniha byla

j ej i ch tajemství – v Malachiho přítomnosti se o ďáblovi nikdy nezmiňovaly.

Přední dveře z a Benjaminem se rozrážejí a Malachi

vychází ven. Benjamin se otáčí a v obličeji má vepsánu

hrůzu: „Malachi, prosím tě – co je tohle? Jaká ohavnost to ž i j e n a Cuag…“ Zajíkává se. Malachi stojí pár metrů od

dveří a nad hlavou drží sekeru, od níž se odráží měsíční svit.

„Malachi,“ koktá onen muž, z jehož obličeje zmizela

veškerá barva. „Malachi, prosím, zapřísahám tě – co se to s tebou stalo? S kým ses to spřáhl?“

„Zmiz z mého domu.“ Malachi dělá krok napřed.

„ Slyšíš? Zmiz a už se nikdy nevracej.“

Benjamin zírá na sekeru. Ohlíží se na prase a obezřetně

zvedá ruce d o vzduchu. „ Už jdu,“ mumlá a ustupuje. „Už

jdu. Avšak já tě prosím, Malachi: možná jsi obrátil své srdce proti Bohu, a l e ještě není pozdě. Ten, kdo byl svržen z

nebeských v ý š i n, k o h o m á ve spárech ten hříšný drak, toho…“

„Vypadni!“ Malachi dělá další krok, zvedá sekeru ještě

o něco výše a to už se Benjamin otáčí a klopýtá v předklonu

k rokli – potácí s e a zakopává o plot. Malachi se nehýbe.

Mlčky stojí před domkem a upřeně se dívá na Benjamina tak

dlouho, až úplně zmizí. Sekera se mu v rukou chvěje.

Angeline se tiskne na zeď, vkládá si hlavu do dlaní a do

jejích uší s e vracejí Benjaminova slova: ohavnost – Pan, Dionýsus. Satan. Táž slova používá

Malachi při svých

měsíčních rituálech. P o d jejími žebry se usazuje cosi

hustého, co nejde vykašlat ani spolknout. Poprvé v životě si

klade otázku, zda Malachi nemá ve vztahu k ní pravdu.

„A po tomhle už přicházeli pořád,“ zamumlala Angeline

a s kamennou tváří civěla na blikající kontrolku rekordéru.

A přestože jsem si to nevybavoval, musela během poslední

půlhodiny pl akat, pr otože měla zarudlé a oteklé oči a

neustále si tiskla klouby prstů k nosu, aby jí z něj neteklo. „Já – ehm – našla jsem si strom,

odkud jsem je pozorovala. Byli jako turisti.“

„ Tu r i s t i ? “ S t á l e j s e m si představoval šok, jaký musela

z a ž í t S u s a n Garricková, když upustila kovovou mísu. Jako

bych ten zvuk téměř slyšel. „Snažili se tě spatřit?“ „Dokonce si s sebou brali foťáky. To bylo ještě předtím, n e ž t á t a p o s t a v i l t e n plot. Benjamin… se vrátil a postříkal

celou oblast pod srázem svěcenou vodou.“ Angeline se

odmlčela, chvíli o tom přemýšlela a její blátivě hnědé oči přitom těkaly z e strany n a stranu,

jako by se to před nimi

odehrávalo znovu. „A ta holka – ta, se kterou jste byl – se mě pokusila chytit do pasti. Vykopala v zemi díru.“ „Ta, se kterou jsem byl?“

„ A n o , “ o d p o v ě d ě l a Angeline vyrovnaným hlasem. „Copak s i n a t o nevzpomínáte? ‚ Malachi, ty starej troubo.

Ukaž nám ten svůj připínací ocas.‘“ Vytřeštil jsem na ni oči. Sovereign. Vzpomněl jsem si,

j a k j s em s e kradmo plížil podél plotu a snažil se vyfotit

Angeline v trávě. Zmocnil se mě svíravý pocit – cosi, co se

d a l o zř e j mě označi t z a lítost, zahanbení nebo něco podobného. „Oni tě chtěli zabít. Měli svoje plány.“

Angeline pokrčila rameny, jako by ji to nepřekvapovalo.

Znovu si začala kousat nehet na palci. Kabát jí volně visel k

z e m i a j á n á h l e p o d jejím fotbalovým dresem viděl, že je

vychrtlejší, n e ž j a k j s e m s i ji pamatoval – vypadala tak

trochu vyhladověle. Le xi e o ní prohlásila, že vypadá jako

narkomanka. „Až budou lidi číst, co jste o mně napsal,“

ř e k l a Ange l i ne a k ý v l a na přehrávač, „myslím jako v

novinách, budou se mě podle vás pořád bát?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Vůbec ne.“ Pozastavil jsem

nahrávání a podíval se, jak dlouho jsme si povídali. Čtyřicet minut. „Ale to se zatím nestane. Tohle dát do novin nemůžu.

Rozhodně ne do doby, než ho najdou.“

Chvíli jsme oba mlčeli a upřeně na sebe hleděli. A pak,

jako bychom si oba mysleli totéž, jsme se otočili a podívali

se k oknu. Závěsy byly stále roztažené a oranžové pouliční světlo v e nku mihotalo, j a k o by

chtělo každou vteřinou vyzkratovat.

„ C o s i mys l í š t y , Angeline?“ zamumlal jsem. „Myslíš, že se zabije?“

Angeline se ke mně neotočila. Stále hleděla na pouliční lampu. „Ano,“ řekla nakonec. „Zabije se. Ale máte pravdu:

myslím, že ještě před tím má na práci něco jiného.“

11

Když jsem toho večera vyšel nahoru a začal se ve vlhké

ložnici v přední části domu svlékat, všiml jsem si, že Lexie je ještě vzhůru. Ruku měla za

hlavou, přikrývku vyhrnutou

a ž k bradě a vědoucně s e n a mě dívala. Zarazil jsem se s

roztrhaným svetrem napůl svlečeným. „Tys nespala.“

„Když jste přišli, nadělali jste dost hluku.“

„A tys nechtěla sejít dolů? Podívat se, jak jsme to zvládli?“ „Nechtěla jsem rušit.“ Svlékl j s e m s i s v e t r a džínsy. Neměl jsem je kam

pověsit a instinkt m i napovídal, abych si je znovu oblékl a

zalezl v nich do postele. Lexie mě však mlčky sledovala, a

tak jsem je poslušně položil naplocho na podlahu a vklouzl do lůžka.

„ O na s te b o u mluvila.“ L e x si položila ruku na prsa,

otočila hlavu na bok a pohlédla na mě. „Slyšela jsem ji. Nebyla k zastavení.“

Protřel j sem s i oči. „Vím, j a k to bylo – mám celý její

příběh. Zítra si promluvím s Dansem.“ „Promluvíš s Dansem?“ „Musí jí najít nějaké jiné místo.“

Lexie se opřela o loket a upřeně se na mě zadívala. „Ne, ona nemůže odejít, ještě ne.“

„My za ni nezodpovídáme…“ „ A l e a n o , “ zasyčel a manželka. „Zodpovídáme. Nemůžeš ji jen tak pustit.“

Otočil j s e m s e k n í . Oranžové venkovní světlo se jí odráželo v očích. „Cože?“ „Nemůžeme ji pustit. Ještě ne. Znám někoho, kdo se na

n i podívá. N e ní t o v Londýně, nýbrž v Glasgowě, protože

nejdříve musíme překonat pár…, eh, pár pitomých

profesních překážek, než j i budeme moct odvézt za

Christophem, a l e t a prohlídka je domluvená až na příští týden, takže do té doby musí zůstat

s námi.“ Kousla se do

r t u a bedlivě s i prohlížela můj obličej. „Oakesy? Jen pár dnů. Do pondělka.“

Povzdechl j s e m s i . Zarazil jsem pěst do příšerného

polštáře ve směšné snaze ho protřepat, lehl jsem si na záda,

založil si ruce pod hlavu a zadíval se do stropu. Myslím, že

jsem si v tom okamžiku uvědomil, jak jsem zřízený. „Spi už. Dobře?“

Jenže o n a nespala. Stále n a mě civěla a kousala se do

rtu. Zavřel jsem oči a otočil se k ní zády. „Oakesy,“ nedala se Lexie a poklepala mi na rameno,

„říkala něco? Řekla ti, co s ní vlastně je?“

„Myslím, že to sama neví. Můžu už spát?“ „A to nemá ani žádné tušení?“

„Myslím, že ne.“ „No a co ty? Ty tušení nemáš?“ „Lex, prosím tě, já nejsem doktor.“

„Myslíš, že by mi dovolila, abych se na ni podívala?“ „Proč se nezeptáš jí?“

„Ty nemáš zájem. Že ne? Ty prostě nemáš zájem.“

„Mám,“ řekl jsem. „Samozřejmě že mám.“

To jsem ale lhal. Bylo mi jedno, co je s Angeline v

nepořádku. Když jsem zavřel oči a vrátil se v myšlenkách

zpátky, nespatřil j s em j ako první Angelinin obličej.

Natožpak Lexiin. Spatřil jsem Dovea.

Malachi. Malachi… Hlava mi třeštila. Co máš v plánu?

12

Danso se Malachiho plánů děsil stejně jako já. Instinkt

mu napovídal, aby neposlouchal Strutherse, nýbrž mě. Měl

však větší předvídavost ne ž j á , a tak začal přemýšlet i o

sebevražedných atentátnících v Londýně, o všech

možnostech, které s e Doveovi naskýtaly, a o otázce, zda si

jeho okázalá smrt nevyžádá i životy dalších lidí. Vrchní

komisař s e poradil s ministrem vnitra a během příštích

několika dnů sem z a ní m přiletěli vysoce postavení

d ů s t o j n í c i londýnského protiteroristického týmu S013. Ve

vyšetřovací místnosti v Obanu se to náhle hemžilo

specialisty na profilování a experty na výbušniny, kteří

dávali pořádně zabrat místní počítačové síti. Vypátráni byli

v š i c h n i b ý v a l í členové Psychogenického léčitelského

duc hove ns tva , v š i c h n i jejich sponzoři, každý, kdo jim v

posledních d e s e t i l e te c h zaslal dopis nebo e-mail.

Vyhledávání v databázi HOLMES bylo rozšířeno tak, aby

b y l vyslechnut každý, k d o mohl Dovea znát, ba dokonce i

l i d é zapletení d o žhářských či daňových vyšetřování v

Novém Mexiku. Některé lokální i celoplošné televizní

stanice ve Skotsku odvysílaly výzvy občanům, kteří zahlédli

modrý vauxhall odcizený v Crinianu, načež začala vylézat z

d ě r o b v ykl á d á v k a pomatenců toužících po pozornosti –

nejméně dvacet lidí zahlédlo zmíněný automobil a více než

p o l o v i na z n i c h p o zna l a za volantem Dovea. Že jde o

zabijáka z Ostrova sviní, věděli z novin, které se předháněly

v senzačních historkách o tomto fascinujícím muži. Záhada

pohřešovaného kazatele: Šílený mnich z Ostrova sviní.

D a ns o t o všechno pokládal za špatný vtip, protože policie

stále čekala na svolení prokurátora, aby mohla veřejně

označit Malachiho Dovea za podezřelého. „ Do b r é n a t o m j e , “ prohlásil

nicméně jednoho rána,

když stál v kuchyni znásilňovačky a stále měl na sobě plášť

d o deště, „dobré n a tom j e, ž e se možná dozvíme, kam z Crinianu zamířil.“

B y l pátek. O d masakru uplynulo šest dní a všichni

věděli, ž e t o není dobré. Klíčová fáze vyšetřování, tedy

prvních dvacet čtyři hodin po činu, už dávno uplynula.

Danso však teď zvedl do vzduchu videokazetu. „Prostě jsem

tam seděl a myslel si, že to všechno půjde do hajzlu, když

v t o m s e ná hl e objevilo tohle.“ Vyrazil na svých dlouhých

pštr osí ch n o h o u k televizoru, zasunul kazetu do videa,

poodstoupil a na mí ř i l dálkové ovládání na přehrávač.

„Inverary.“ Pohlédl na Angeline, která seděla na pohovce s

rukama zkříženýma na prsou. „Asi pětadvacet kilometrů od Crinianu. Slyšelas někdy o něm?“ „Ne.“

„Nezmínil se táta někdy, že tam má kamaráda? Rodinu?

Někoho, kdo předtím působil v duchovenstvu?“

„Všichni l idé, které znal, b yl i v Americe. Nebo v Londýně. Narodil se v Londýně.“

„Můžete si to prohlídnout, kolikrát budete potřebovat. A nebojte se říct, že prostě nevíte.“

Seděli j s me s Angeline a Lexií schoulení kolem

televizoru a civěli n a černobílé záběry z průmyslové

kamery. Obraz byl zrnitý, ale nepřerušovaný – rozhodně se

na něj dívalo lépe než na levné sekvence snímků s časovou

prodlevou, jaké se používají ve většině nákupních center. V

horním rohu běžel časový kód a na obrazovce procházeli po

chodníku zákazníci. Někteří z nich se v záběru zastavili a usedli n a j ednu z e č t yř laviček

rozmístěných kolem

b e t o no v é ho kv ě t i ná č e plného palem. Pokladní za výlohou

prodejny zdravé výživy Holland and Barrett, která se

nacházela př í mo naproti kameře, pozorovala kolemjdoucí a zahálčivě si kousala nehty.

„Zhruba z a dvě vteřiny h o uvidíte přicházet z téhle

strany a – moment…, moment…, tam. Vidíte ho? Tady?“

N a chodní ku s e o b j e v i l muž obrácený temenem ke

kameře. Šoural se přes obrazovku a paže mu schlíple visely

podél těla. Zdálo se, že záhy odejde ze záběru, když vtom

c o s i upoutalo j e ho pozornost v prodejně Superdrug. Otočil

se zády ke kameře, takže jsme měli čas prohlédnout si jeho

d e l š í v l a s y, ni č í m nezajímavou sportovní bundu a tmavé kalhoty.

„ Le p š í p o hl e d n a n ě j u ž mít nebudete. Upozornily nás

na něj ty sandály. Nebo spíš ponožky v sandálech. Oba jste

v e svých výpovědích uvedli, že měl ponožky a sandály.

Podobné detaily lidem uvíznou v hlavě.“

Přisunul j sem s e o něco blíže k obrazovce a upřeně si

prohlížel postavu. I kdyby to byl můj vlastní táta, z tohohle

úhlu bych s i tím nebyl jistý. Čekal jsem, až se muž otočí

čelem ke kameře. Jenže on to neudělal. Ještě chvíli civěl do

výlohy, pak se obrátil a pokračoval v chůzi ze záběru. N a s t a l a d l o u h á , t i c h á pauza. Všichni jsme upřeli pozornost

na Angeline. Očekával jsem, že bude mít prázdný výraz, ale

sotva jsem spatřil její obličej, bylo mi všechno jasné. Trochu

si poposedla, napřímila hlavu a upřeně zírala na obrazovku.

R u c e s i d r že l a n a kol enou a střídavě je svírala a opět

pouštěla.

„Angeline?“ Danso si ji zkoumavě prohlížel. „Chceš se

na to podívat ještě jednou? V Inverary je podobných figurek spousta a…“

„Ne. Už ne.“ Dívka našpulila rty a dlouze vydechla,

bylo t o takové fúúúúú, jako b y se snažila zachovat klid.

„Parchant,“ zamumlala na televizní obrazovku. „Ten parchant.“

Poznala ho podle bundy. Počátkem léta mu ji prala a teď podle ní poznala, že je to on. Musela se prát ručně, protože n a n í ulpěla prasečí krev. Danso

odešel tu zprávu sdělit do

vyšetřovací místnosti, poté se vrátil a posadil se se mnou na

pohovku. V přehrávači j sme stále měli ty záběry z

nákupního centra a nyní jsme se na ně znovu a znovu dívali.

K d y ž M a l a c h i za s t a v i l před výlohou prodejny Superdrug

poš es té , p o p a d l j s e m dálkový ovladač a pozastavil

přehrávání. Sebral j s e m ži d l i a postavil ji přímo před televizor. „Co je?“

Seděl jsem tak blízko u obrazovky, že mi u nosu

mravenčila statická elektřina. Pustil jsem video snímek po

snímku pozpátku, dokud Dove nenacouval zpátky do záběru a neobrátil se do výkladu lékárny. „Chci vědět, nač se dívá. Je tam něco, co zatím nevidíme. Nevidíme to skrz jeho oči. Ale něco tam je…“

J e š t ě c h v í l i j s e m zkoumal obrazovku, snažil se

dekódovat rozmazané pixely a šedočernobílé flíčky, a když

jsem stále nedokázal odhalit, nač se dívá, odsunul jsem židli,

vytáhl z kapsy kartografickou mapu oblasti a rozevřel ji na kuchyňském stole. Přejel jsem

prstem po jmenném seznamu: Inv e r a r y, Inver a i s h, Inveranan. Zakroužkoval jsem tužkou

Inverary a upřeně se zadíval na ně i jeho okolí. Pár

roztroušených domů, čistička odpadu, elektrárna.

„ C o t a m j e , Malachi?“ zamumlal jsem a přejel palcem po linii chráněného lesa. „Co tam

je?“

Danso mezitím vstal, přistoupil ke

stolu a podíval se mi

př es rameno. Stál t a k blízko, že jsem z jeho obleku cítil

zápach čistírny. „Když se budeme dívat jeho očima, co asi

uvidíme?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Před dvaceti lety bych vám to

dokázal říct. Věřte, nebo nevěřte, ale je to pravda. Před

dvaceti lety bych vám dokázal říct, co si dal k snídani.“ „A dnes?“

„Dnes…“ Povzdechl jsem si, otočil se na něj, protřel si

spánek a přál s i , a b y m i přestala třeštit hlava. Dnes byla odpověď záporná. Nevěděl jsem to.

„To proto, že se změnil,“ poznamenal Danso, který mi

četl myšlenky. „Zabil třicet lidí a to z něj udělalo úplně jiného tvora. Teď už pro něj neplatí

žádná pravidla.“

13

Danso vyčlenil dvacet policistů, kteří v Inverary chodili od domu k domu a hledali svědky. Rozdal novinářům

snímky pořízené z videozáznamu a každou celou hodinu

h o v o ř i l s e s p e c i a l i s t y na profilování. Neklid ho však

neopouštěl. Nemohl spát. Dlouhé noci, které trávil

schoulený na pracovním stole nebo v křesle na stanici a

snažil se usnout, se podepsaly na jeho zdraví: znovu se mu ozval chronický výhřez ploténky

mezi třetím a čtvrtým

beder ní m obratlem. P r á š ky na spaní, které mu předepsal lékař, nezabíraly.

„Tohle mě ničí,“ řekl. „Dneska v sedm ráno jsem měl

jednání s úřadem pro oběti. Kromě toho jsem podepsal dvě

povolení k přepravě těla, jedno do USA, druhé do Nigérie, a

to všechno jsem musel stihnout do osmi ráno. Tomuhle tedy

neříkám civilizovaná pracovní doba.“

Bylo úterý ráno. Angeline měla v jedenáct hodin

prohlídku v Královské nemocnici v Glasgowě a Danso nás

tam vezl. Dopravní situaci v Glasgowě znal lépe než my, ale

j á m ě l dojem, ž e n á m svezení nabídl z jiného důvodu. Potřeboval nám něco říct.

„George tvrdí, že když se stane něco takového, obvykle

vzápětí přijdou stovky hlášení o pohřešovaných osobách – je

j i c h desetkrát v í c n e ž skutečně nalezených těl. Jenže…“ P o hl é d l d o zp ě tné ho zrcátka. Vyhodil směrovku, přejel do

vedlejšího pruhu a odbočil na Dumbarton Road. Angeline s

Lexií mlčky seděly vzadu a dívaly se z oken na chátrající

že l e zni č ní m o s t y a nahrubo omítnuté a graffiti postříkané

domy podél ulice. „Jenže po těch událostech na Cuagachu se přihlásilo jen dvacet lidí.“ „Duchovenstvo takhle fungovalo. Jeho členové přerušili veškeré styky s příbuznými. Nemůžete čekat, že někdo bude

po tolika letech vědět, kde tihle lidi bydlí.“

„No jo, ale dvacet hlášení… To je o jedenáct méně než počet nalezených těl.“

Stačili j s me projet d v a kruhové objezdy, než mi

konečně došlo, co řekl. Otočil jsem se a pohlédl na něj.

„Chtěl jste říct o deset méně, ne? Řekl jste o jedenáct.“ „Chtěl jsem říct o jedenáct.“

Zasmál jsem se. „Petere, musím vás upozornit, že jsem

kvůli lajdáctví patřil k nejhorším studentům paní Leeperové,

ale pokud jde o matematiku, byl jsem malý génius. Dvacet

plus deset rovná se třicet. Vždycky to tak bylo a vždycky bude.“

„Chtěl jsem říct o jedenáct. O tom chci s vámi právě

mluvit.“ Podíval se na mě koutkem oka. „V té kapli bylo v době výbuchu třicet jedna lidí.“ „Ne. Členů duchovenstva bylo jen

třicet.“

Da ns o nasadil významný výraz, našpulil rty a pokýval

hl avou, j a k o b y c h p r á v ě řekl rozumnou věc. Jako bych

dokonce mohl mít pravdu. „To jste řekl vy. Ale víte jistě, že jste na nikoho nezapomněl?“

Vytřeštil jsem na něj oči. A vytáhl z kapsy pero. Ve

zp ě t né m zr c á t ku j s e m zahlédl Angeline, jak mě se

z m a t e n ý m v ý r a z e m upřeně pozoruje. Načmáral jsem si na

r u k u i n i c i á l y v š e c h členů duchovenstva, na které jsem si vzpomněl. U ž j sem tenhle proces

absolvoval s Georgem a

věděl jsem, že mám pravdu. Blake říkal, že členů bylo třicet.

Na webové stránce se jich uvádělo třicet. A já jich na ostrově potkal taky třicet.

„Vidíte?“ řekl jsem a zvedl před něj ruku. Danso mi ji odstrčil. „Řídím.“

„Bylo jich jen třicet. Na nikoho jsem nezapomněl.“ „Neukrývali mezi sebou někoho?“ „Neukrývali?“

„Jo.“ Danso si olízl rty, pohlédl do zpětného zrcátka a

zkontroloval auta za námi. „Ostrov sviní byl přesně takovým místem. Sám to ve své výpovědi

říkáte: ‚Je to místo, kam se

lidé uchylují, když jim začne hořet půda pod nohama‘.

Nebylo by to poprvé, co podobně založená komunita přijala

člověka na útěku. Nemohl někomu Cuagach sloužit jako takový malý úkryt?“ „Pokud ano, tak oni o tom mlčeli.“

„Fakta ale mluví jasně – byl tam i někdo další. Vlastně

toho z něj moc nezbylo, jen trocha kůže a vlasů. Zbytek

je…, ehm…“ Letmo pohlédl na ženy vzadu, naklonil se ke

mně a ztlumil hlas. „Zbytek jeho těla už možná nikdy

nenajdeme.“ „Jeho těla?“ „Jo.“

„A nebyl to Dove? Nezranil se při tom výbuchu sám?“

„To už mě taky napadlo. Ale nesouhlasí DNA.“ „A nebyla některá žena těhotná?“

„Ty vlasy patří dospělému člověku.“

Zavrtěl jsem hlavou a vykoukl z okna na řady domů z

třicátých let, kolem nichž jsme projížděli, na čerpací stanice

se zatlučenými okny, na malé firmy: Larry’s Laminate Land,

Kwik-Fit, Fred’s Foamwash nebo Valet. „Tak to opravdu

ne v í m. A ne b yl u n i c h další pisálek? Možná si po mém odjezdu pozvali ně ko ho jiného. Někoho, kdo roztroubí do

světa jejich poselství. Anebo právníka.“

„ N e má m zd á ní . “ D a n s o znovu vyhodil směrovku a odbočil. Mířili j s me d o centra. „Ale přemýšlejte o tom,

prosím. Třeba si na něco vzpomenete.“

C í t i l j s e m v chodidlech tupý kolébavý pohyb motoru.

Opř e l j s e m s i hl avu o o kno a podíval se nahoru, protože

j s m e p r á v ě p r o j í žd ě l i pod pavoučím Erskineským mostem.

Vy s o k o n a d n a š i m i hlavami projížděla na světlém pozadí

oblohy auta. Nepřemýšlel j sem o další oběti. Přemýšlel

jsem, čeho všeho Dove dosáhl s trochou umělého hnojiva a

kyseliny pikrové a čeho všeho by v porovnání s tím mohl

dosáhnout n a pevnině. Přemýšlel jsem o Inverary, o té l é ká r ně a o chráněném lese. Napadalo mě jediné slovo:

„okázalý“. Proč bude tvůj konec okázalý? Je paradoxní, že

se mi v hlavě v tu chvíli honily právě tyto myšlenky, protože když nad tím zpětně uvažuju, měl

jsem se spíše soustředit na

Dansovu větu: Přemýšlejte o tom, prosím.

Nakonec se totiž ukázalo, že to byla nejlepší rada, jakou

j s e m v c e l é m tomhl e smutném příběhu dostal: pokus se zjistit, kdo byla jednatřicátá oběť. V té době jsem to ještě

netušil, a za toto ponaučení jsem měl tvrdě zaplatit. To teda

jo. Postupem času jsem za ně měl setsakramentsky zaplatit

1

LEXIE

Vážený pane Taranici,

píšu Vám znovu, protože mám takový příšerný, příšerný

pocit, ž e nám…, j á nevím, ž e se nám nějakým způsobem

k r á t í č a s . Samozřejmě j e to naprosto směšné, protože jak

dobře víte, jsem příliš pragmatická, než abych věřila na

předtuchy, a l e ne d o ká žu vám popsat, jak strašlivý je to

pocit. Prostě strašlivý. Zpočátku mi to připadalo svým

způsobem vzrušující, mys l í m to vědomí, že figurujeme

přímo uprostřed dramatu, o němž si čte celá země. Jenže teď

už ten pocit vyprchal a já bych byla upřímně řečeno radši,

kdyby se to všechno nikdy nebylo stalo.

Oakesy m i něco tají. Neustále s Dansem něco tajně

probírají, dívají se do map a pročítají Doveovy písemnosti.

K d y ž s e n a t o D a ns a zeptám, odpoví mi, že nemám mít

strach, že všechno jde podle plánu: sestavili zprávy o všech

vzorcích D N A , kte r é nalezli v chatkách, vypracovali

„profily“ příbuzných, které s e jim podařilo vypátrat, a

veškeré lidské ostatky odvezli z ostrova do dočasné márnice

( v podstatě j e t o sklad v jednom průmyslovém objektu

nedaleko od Obanu. Je dost velký na to, aby tam mohly vjet

mrazicí vozy, a Oakesy tvrdí, že policii vyhovuje možnost vykládat je mimo zraky veřejnosti). Jenže jak říkám: jestli

všechno probíhá podle plánu, tak kde je Malachi Dove?

Je mi líto. Nemůžu si pomoct. Dnes ráno jsem si

otevřela o kno a zadívala s e na mohutně působící šedivý

lihovar, kde se vyrábí Ballantine’s, a taky na dětské hřiště,

které začíná za továrnou a táhne se téměř až k našemu prahu. Nikdy jsem na tom hřišti

neviděla živou duši. Vždy je

úpl ně t i c hé a s tromy n a okraji temné, takže se člověk

nemůže ubránit pocitu, že se mezi nimi někdo skrývá, stejně

j a ko j s e m s e v t o m bungalovu nemohla zbavit dojmu, že

někdo pozoruje dům. Nikdo – policie ani nikdo, koho jsme

s e n a t o zeptali – ná m nedokáže vysvětlit, proč se tohle

hřiště nevyužívá. Když s e v noci probudím, představuji si,

že se odtamtud cosi vynořilo a míří to přímo k nám. Zdá se

mi příšerný sen, že to ve tmě svírá dům a tepe to jako obrovité srdce.

U ž m ě napadlo, ž e odtud odjedu. Vymyslela jsem, jak

na to – auto řídit nemůžu, protože má manuální převodovku,

a l e kdybych řekla Oakesymu, že jedu za mámou, a

vymyslela si nějakou výmluvu, jako třeba že mi nefunguje

platební karta, mohla bych si koupit jízdenku z našeho

společného účtu. Kromě toho jsem taky nastřádala skoro

třicet l iber z drobných, které mu vždycky na konci dne vytáhnu z kalhot.

J e n ž e j á s a mo zř e j mě nikam nepojedu. Jak bych mohla

odjet, když j e tolik v sázce? Když jsem se dostala takhle

blízko ke Christophovi. Nemůžu všeho nechat jen proto, že

mám strach, proboha. A tak jsem to musela přečkat – celý

týden, n e ž n á s přijme t e n ubohý doktůrek v glasgowské

Královské nemocnici. Odpověď na můj e-mail přišla velmi

rychle: „Pan Radnor lituje, že Vás nemůže osobně přijmout.

Bez prohlídky lze jen velmi obtížně stanovit diagnózu a za

normálních okol ností b y bylo obvyklým postupem odkázat V á s n a všeobecného lékaře. Vzhledem k výjimečnosti

situace V á s v š a k p a n Radnor s radostí odkazuje přímo na

svého kolegu.“ Můžete jednou hádat, který samozvaný arbitr

lidských hodnot za tímhle stál. Ta ženská nějakým

způsobem zachytila mů j e-mail a zabránila tomu, aby se

d o s t a l k e Chr i s tophovi . Já samozřejmě věděla, že jakmile

ten doktor uvidí Angeline, okamžitě bude žhavit drát na

Christopha, všechno se to provalí a ta hlídací fena bude

v yp a d a t j a k o ú p l n ý pitomec, protože Christophovi zatajila

moje e-maily. Prozatím mi však nezbývalo než čekat. Takže

si asi umíte představit, že než přišel čas té nemocniční

prohlídky, b yl a j s e m z a daných okolností nervózní. Velice nervózní.

Guy Picot už na nás čekal v ordinaci. Na sobě měl něco

lehkého a elegantního. Překvapilo mě, jak dobře vypadá.

Christophovu sílu osobnosti samozřejmě nemá, ale rozhodně

ví, jak se oblékat. Kdybychom se setkali za jiných okolností,

kd yb yc h n e b y l a t a k strašlivě úzkostná, kdo ví, jestli by to mezi námi nezačalo jiskřit? „Promluvíte s i p o této konzultaci

přímo s panem

Radnorem?“ zeptala jsem se, když jsme se všichni nahrnuli do jeho kanceláře. „Pošlu mu dopis. Ze zdvořilosti.“

„Dopis?“ Dopis se na Christopheův stůl nedostane.

Rozhodně ne v situaci, kdy jeho korespondenci střeží ta saň. „A nemůžete mu zatelefonovat?“

Věnoval mi dlouhý pohled. „Pošlu mu dopis. A jeden

pošlu také Angeline, pacientce. Se všemi příslušnými body týkajícími se naší dnešní schůzky. Budu potřebovat adresu.“

Oakesy mu napsal adresu poštovní přihrádky, kterou

jsme si pronajali na místní poště, a já se trochu uklidnila,

pr otože t a k a l es poň b u d u mít přístup ke každodenní

korespondenci a ne b ud u úplně odsunuta na vedlejší kolej.

Guy Picot nám uvařil zelený čaj do nádherných, napůl

gl azovaných j a p o ns ký c h šálků (zelený čaj ve státní

nemocnici!!!), usadil s e , roztržitě začal poklepávat

neurologickým kladívkem d o stolu a zamyšleně pozoroval, jak Angeline sedí.

Neříkala jsem nic, ale neuniklo mi, že všechny otázky jako by původně pocházely z mého

e-mailu. Jako by je

předčítal z nějakého scénáře. Udrží Angeline moč? Má

hybnost v obou nohách? Cože, v obou? Když ji však položil

na vyšetřovací lůžko, mě k tomu ne-přizval. Pevně za sebou

zatáhl plentu, jako by s i myslel, že se za ni budu snažit

nakukovat. Napadl o m ě , ž e s takovou by mě příště mohl

nařknout z chlípnosti, a t a k jsem raději rychle zamířila na

opačný konec ordinace, postavila se k oknu zády k ostatním

a zadívala s e v e n , a b y všichni viděli, že já o nějaké

očumování nestojím, propánakrále.

Kd yž Picot vyšel v e n, b y l celý červený a zmatený.

„Budu upřímný,“ prohlásil. „Nikdo mě nevaroval, co mám

o č e ká v a t . Č e k a l j s e m něco menšího.“ Kromě tohoto

konstatování s i v š a k d a l velice záležet, aby se mnou o

případu nehovořil a nedal nijak najevo, jak je jedinečný.

Jenže j á s e pochopitelně nedala ošálit: za méně než tři

hodiny s e m u podařilo objednat nejen rentgen, ale i

magnetickou rezonanci – a kolikrát jste zažil, aby lékař ze s tá tní nemocnice d o ká za l něco

takového? Dokonce přiměl

d v a radiology, a b y k v ů l i té magnetické rezonanci oželeli polední přestávku. „ N e m á t e kardiostimulátor? Chirurgické svorky, šrouby nebo destičky, ušní implantáty?“

V jednu hodinu odpoledne už Angeline seděla na příjmu

magnetické rezonance, n a sobě měla bledě modrý

nemocniční plášť a procházela s jedním radiologem dotazník. „Máte nitroděložní tělísko?“ „Co to je?“

„ Ta ko v ý h á č e k . N e v a d í . Ten

bychom už na rentgenu viděli.“

Oakesy a já jsme seděli s Guyem v prosklené kontrolní

místnosti, kde jsme díky interkomu slyšeli, co se děje na

sále. Oakesy seděl v rohu a byl pohroužen do myšlenek –

pravděpodobně s i l á ma l hlavu otázkou, kdo je onou

jednatřicátou obětí, o které mu říkal Danso. Já seděla vedle

o k n a a pozoroval a Angeline, zatímco Guy seděl u

mikrofonu a š tě ka vým hlasem udílel radiologům instrukce.

„ A ť l eží pohodlně. Nevadí, když bude na břiše.“ Vytáhl z

hnědé obálky Angelininy rentgenové snímky a přidržel je na světle. „To je ono – takhle.“

Vypnul mikrofon a odvrátil se. Poté se však zarazil,

protože si všiml, že si prohlížím snímky v jeho ruce. Muselo m u b ý t jasné, ž e j sem j e viděla. Poznal to podle mého výrazu.

„ Dovol í te , a b y c h s e n a ně podívala?“ zeptala jsem se.

Vi děl a j s e m j e j e n n a zlomek vteřiny, ale i to bylo dost

dlouho na to, abych věděla, ž e na těch snímcích je něco

velice zvláštního. Opravdu velice zvláštního. „Moc ráda

bych si je prohlédla.“

„Než se s někým začnu dělit o své postřehy, vyžádám si názor druhého odborníka.“ „Pana Radnora?“

„Ne. Předpokládám, že někoho jiného.“

Načež snímky rychle sebral, jenže mně ten

šedobíločerný obraz navždy utkví v mysli. Přízračný otisk

č l o v ě k a . P o h l é d l a j s e m na Angeline, kterou právě na stole upravovali d o optimální polohy. Radiolog ji požádal, aby

posunula nohy dopředu, a když to Angeline udělala, odhrnul

s e j í plášť a j á spatřila z a jejím lýtkem jakýsi vypasený,

tlustý kus masa klobásové barvy s lehce ztvrdlou pokožkou.

Angeline si uvědomila, co se stalo, ale nesnažila se tu věc

zakrýt. Jen prázdně civěla na prosklený průzor. Zdálo se, že

mě ani neregistruje – ve tváři měla jakýsi zamyšlený,

vzdálený výraz. Otočila jsem se zpět ke Guy Picotovi.

„Já vím, proč mi je nechcete ukázat. Já to vím.“

Do kto r zavr tě l hl a v o u, rozšířil nozdry a dál pozoroval

Angeline, j ako bych byla otravná moucha. Jenže já se

nenechala odradit. „V rentgenech se vyznám, abyste věděl –

nenamlouvám s i , ž e j s e m viděla něco, co jsem neviděla.

Viděla jsem vápník. V tom výrůstku jsem viděla nějakou

hmotu a vím jistě, že to byl vápník, což znamená…“ „Co to znamená?“

„Kosti,“ řekla jsem. Můj hlas se teď změnil v pouhý

šepot, protože se mi hlavou honilo cosi mlhavého a

vzdáleného. Ektoderm, endoderm, mesoderm…, hrst napůl

zapomenutých s l o v z odborného časopisu. Nastalo dlouhé ticho, během něhož jsem se bez

mrknutí oka dívala na Guy Picota. Heterogenní elementy…

„Ale to není možné,“ zamumlala jsem. „To není možné. Měla by být mrtvá…“

2

Při zpětném ohlédnutí si uvědomuji, že ihned po té

nemocniční prohlídce se Oakesyho chování – jako by nebylo

dost špatné už tak – dál změnilo k horšímu. Druhý den ráno,

k d y ž jsem ještě napůl spala, vyskočil z postele, jako by ho

něco kouslo, zmizel v koupelně a skoro hodinu strávil ve

sprše. K d yž konečně vyšel ven, vypadal příšerně, prostě

příšerně: pokožku měl celou šedou a vlhkou, jako by chytil

nějaký virus. Nemluvil s e mnou, jen se plahočil po domě,

otrávený, bledý a nekomunikativní, a hledal si všemožné

záminky, aby nemusel přijít do styku se mnou a s Angeline,

aby se s námi nestřetl pohledem. U snídaně seděl s

nepříjemným, napjatým výrazem ve tváři, a jakmile se mu

naskytla první příležitost, zavřel se nahoře ve svém pokoji.

„Co t i řekl ten doktor?“ zeptal se mě toho dne večer.

Leželi jsme už v posteli. „O čem jste se to bavili? Když jsi

říkala, žes n a tom rentgenu viděla vápník, co jsi tím myslela?“

Naklonila j sem hlavu a zamračila se na něj. Byla to

prakticky první věc, kterou mi za celý den řekl. On civěl do

stropu, tvářil se opravdu zbědovaně a přejížděl si jazykem v

ústech, jako by tam objevil něco cizorodého.

„Já nevím,“ řekla jsem. „Existuje jen jedna věc, která by to mohla vysvětlovat.“ „Co?“

„Nádor. Jenže jediný mně známý nádor, který má v sobě kost, je…“ „Je co?“

„Teratom. Ale kdyby to byl on, tak by to nemohla přežít. Teratomy bývají zhoubné. Jsem si jistá, že jsem to někdy někde četla – jsou zhoubné.“ „Takže co? Co je to teda?“ „Já nevím.“ „Musí tě přece něco napadat.“ „Ne,“ odpověděla jsem. „Ale musí.“

„Ne,“ zopakovala jsem podrážděně. „Nemám nejmenší

tušení.“ A ž d o nyněj ška bylo Oakesymu úplně jedno, co

vlastně Angeline doopravdy j e . A teď o ni zničehonic

projevuje takový zájem? A čeká, že já mu na všechno

odpovím? „Už jsem ti říkala, že to nevím. Musíme počkat, až zavolá pan Radnor.“

Teprve mnohem později, když už šel Oakesy spát a já

ležela v posteli a poslouchala ten strašidelný vítr prohánějící

s e přes hřiště a vrzající okna, mi konečně svitlo, co se teď

Oakesymu ho ní hlavou. Obrátila jsem hlavu na polštáři a

dívala jsem se, jak leží schoulený v posteli a přikrývku má přetaženou přes hlavu, jako b y se

chtěl ukrýt před celým

světem. Musel ten výrůstek během magnetické rezonance

vi i d ě t s tejně j a k o j á , včetně té trochu nepřirozené, gumově

vyhlížející pokožky. A náhle to všechno dávalo smysl – jak

chodil celý den roztržitě p o domě, jak byl ve tváři celý

zažloutlý, jak se nedokázal podívat Angeline do očí. Dívala

jsem se na křivku jeho ramene, na pravidelně se vzdouvající

přikrývku, a musela jsem se suše a podrážděně uchechtnout. Jak typické. Jak typicky chlapské. V noci s e o d Irského moře zvedl

vítr a začal bičovat

západní pobřeží Skotska. Fičel kolem domu, rachotil okny a

t r ha l l i s t í z e s tr omů n a okraji komplexu. Když jsem ráno

sešla dolů, byla v kuchyni tma, jako by už přišla zima. Za

oknem skrápěl silnici déšť, temné mraky spouštěly na

k r a j i n u d l o u h é p r s t y srážek bubnujících do střechy a ani

plynový k r b v obývacím pokoji nedokázal vyhnat ze

vzduchu chlad. V noci někdo nechal před domem se

zatlučenými okny naproti nám nákupní vozík. Ten tam nyní j e n t a k s t á l , o b č a s s e o pár

centimetrů posunul v poryvu

větru a řetízek pro uvolnění mince se schlíple houpal sem a tam.

„ Víš,“ ř ekl a j sem, kd yž Oakesy sešel dolů na snídani.

Byli jsme v kuchyni sami dva: Angeline ještě spala a dveře

svého pokoje měla důkladně zavřené. Oakesy seděl naproti

mně, nedíval se na mě a předstíral, že pročítá koncept, který

připravoval p r o F i n n a . „Víš, neškodilo by, kdybys trochu lépe skrýval svoje city.“

Konečně na mě vzhlédl. Jeho zorničky se několikrát po

sobě rozšířily a opět zúžily, jako by mu dělalo potíže mě zaregistrovat. „Cos říkala?“

„Ale, nech toho.“ Krátce jsem se zasmála. „Já tě dobře

znám. Jsi opravdu rozrušený. A není to jen kvůli Malachimu

Doveovi. J e t o kvůli ní . “ Cukla jsem hlavou směrem ke schodišti. „I kvůli ní.“

Oakesy na mě v t u chvíli vytřeštil oči, jako bych byla

úplně cizí osoba, j ako bych byla někdo, kdo sem právě

zabloudil z ulice a posadil se ke stolu naproti němu. „Netvař se tak rozpačitě, Oakesy. Já to vím. Přesně vím,

co se ti honí hlavou. Nejsem pitomá.“

On na mě zíral dál – tak upřeně, až mu na čele naběhla žíla a začala pravidelně pulzovat. „Lexie, já vím, že nejsi

pitomá, nikdy j s em s i t o o tobě nemyslel a…“ Hlas se mu

vytratil. Nastala chvíle ticha, po níž se mě zeptal: „Co se mi honí hlavou?“ „Jsi znechucený.“ Zasmála jsem se. „Nechceš s ní ani sedět v jedné místnosti.“

„Znechucený?“ zopakoval p o mně jako mantru.

„Znechucený.“ Aniž z e m ě spustil oči, odložil rukopis a

poněkud škrobeně vstal. Zamířil ke dřezu, pustil vodu a nabral si do úst pár dlaní vody.

„Existuje jedno základní pravidlo, Oakesy,“ řekla jsem

s mě r e m k j e h o hř betu. „Jedno stěžejní pravidlo slušnosti

ne j e n p r o zdravotníky, a l e pro všechny lidské bytosti.

Člověk by se měl maximálně snažit, aby nedal najevo své

z n e c h u c e n í . Zejména před člověkem, který v něm to znechucení vyvolává.“

V tu chvíli se Oakesy napřímil, ale stále byl ke mně o t o č e n z á d y . Ně ko l i kr á t se

zhluboka nadechl, jako by se

snažil ovládnout. Voda mu stékala po rukou a kapala z prstů

na podlahu. Právě ve chvíli, kdy jsem se chystala pokračovat

v řeči, zvedl nohu a kopl do dvířek kredence, které praskly po celé délce.

„Proboha.“ Užasle jsem vstala. „Co to proboha vyvádíš?“

Oakesy neodpověděl. Stál tam s klátícíma se rukama a

sklopenou hlavou a upřeně se díval na prsty u svých nohou, na nichž se objevily pramínky krve. Otočil se, a aniž mi věnoval jediný pohled, vrátil se ke

stolu a svalil se na židli.

Seděl tam s povislými rameny jako hromádka neštěstí a tupě

civěl na konvici s kávou. Vypadal příšerně.

Obezřetně jsem se posadila. V mém žaludku se začal

splétat drobný uzlíček úzkosti. On něco ví, napadlo mě. Ví něco o Doveovi. „Joe? Copak je? Co se děje?“

„Alex,“ odpověděl a stále se na mě nedíval. „Já tě miluju. To přece víš, ne?“

Otevřela jsem ústa a pak je opět zavřela. „Cože? No…,

ano. Samozřejmě že to vím. Ale jak to s tím vším souvisí?“

Oakesy se nadechl a opět vydechl, velmi, velmi pomalu,

jako b y i obyčejný vzpřímený sed byl pro něj strašlivou

ná ma ho u. D l o u h o nepromluvil. Jediným zvukem tak byl

d é š ť pleskající d o okna. „Nic,“ řekl nakonec napjatým

hlasem. „Nic s e neděje. J e n jsem chtěl, abys věděla, že tě mám rád.“

No, a to bylo všechno – nic dalšího neřekl. Vyšel

na hor u a ne c ha l m ě s e d ě t za kuchyňským stolem a v

užaslém mlčení těkat očima mezi rozbitými dvířky od

kredence a schodištěm. Tak teď, pomyslela jsem si a vložila

hlavu do dlaní, tak teď už vím, že se svět zbláznil.

1

OAKESY

Mám-li položit ruku na své okoralé srdce, tak když jsem

se poprvé setkal s doktorem Guyem Picotem – své jméno

vyslovoval francouzsky j a ko Gý Pikó –, ani za mák se mi

n e l í b i l . T e n j e h o široký, vypracovaný krk, ty jeho plné rty

téměř klasických tvarů, ty jeho lokny, které vypadaly, jako

b y j e někdo vyřezal z mýdla nebo vytesal z kamene.

Glasgowský Adonis. Dodnes je pro mě záhadou, jak někdo

může přežít den oblečený jako model od Versaceho a necítit se přitom jako totální hňup.

T a k p ř e d e v š í m n á m kromě povinného pozdravu vůbec

ni c neřekl a p a k nás posadil do řady naproti svému stolu a

pozorně sledoval usazující se Angeline: měřil si ji od hlavy

až k patě a zvláštní pozornost věnoval jejím chodidlům. Lex

byla nesvá. Neustále se Picota vyptávala, kdo ho doporučil, jestli přímo pan Radnor. Kdybych

byl v tu chvíli dokázal

uvažovat jasněji, určitě b y m i to neuniklo. Jenže starej

dobrej Oakesy má zkrátka dubovou palici – důležité věci nikdy neposlouchá, že jo?

P i c o t pol oži l Angeline několik otázek – z nějakého

důvodu s e i o ny týkaly převážně jejích chodidel. Poté

odložil per o, pozorně s e n a ni podíval a řekl: „Angeline.“

Vstal od stolu a zatáhl plentu. „Teď ti dám plášť a pak tě

požádám, aby ses svlékla. Jsi s tím srozuměna?“ Angeline neodpověděla hned.

Všichni jsme se otočili a

pohlédli na ni. Dívala se na své ruce, nutkavě je otáčela stále

d o k o l a a z t ě ž k a p ř i tom oddechovala. Všiml jsem si, že

vyrážka kolem jejích úst už vypadá lépe, avšak i pod vrstvou

mejkapu, který si vypůjčila od Lexie, bylo dobře patrné, jak se jí do tváří hrne krev. „Angeline, nechtěla bys…“

„ A n o . “ Angeline se rázně postavila. Oči měla otevřené dokořán. „Ano.“

Byla to choulostivá situace – vidět ji, jak belhavě kráčí

za plentu, slyšet, jak se svléká – a v ordinaci se rozhostilo

tíživé ticho, během něhož se nikdo z nás nedokázal podívat

tomu druhému do očí. Lex i já jsme si vzali z hromádky

č a s o p i s a předstírali, ž e jím listujeme. Poté Angeline

zavolala: „Už,“ Picot vstoupil za plentu a natáhl si rukavice.

Byla t o staromódní plenta tvořená zelenou látkou

zavěšenou na tyči – něco jako ve starém seriálu Carry On.

Po obou stranách zůstala štěrbina, a tak se Lexie zaklonila

na židli, c o nejdále t o šlo, natáhla krk a zadívala se do

štěrbiny, a b y viděla, c o s e za plentou děje. Po chvíli tiše

odložila časopis a velmi opatrně se přesunula k plentě.

Postavila se bokem k e štěrbině a přitiskla bradu co nejvíce

na prsa, aby mohla za plentu nenápadně nakouknout.

„Hej,“ řekl jsem, protože mě její chování znechucovalo.

O n a v š a k j e n zavrtěla hlavou, přiložila si prst na rty a

chystala se přistoupit k plentě ještě o krok blíže, když vtom

Picot z druhé strany netrpělivým škubnutím plentu zatáhl

úplně. Lexie n a okamžik ztuhla a rychle začala brunátnět. Na mě se ani nepodívala. Myslel

jsem si, že něco řekne, že

bude n a Picota naštvaná, a l e ona místo toho vydala jen

drobný opovržlivý zv uk – něco jako: „Ti doktoři jsou

všichni stejní“ –, sebrala ze židle časopis a zamířila k oknu

na protějším konci ordinace, kde pak zády k nám pozorovala nemocniční parkoviště.

Chvíli jsem j i sledoval a pak jsem se vrátil ke svému

časopisu. Nečetl jsem ho však: přemýšlel jsem o Doveovi a

o to m mostu. O okázalosti. „Můj konec bude okázalý.“

Zvedl jsem hlavu a teprve teď jsem si všiml, že když Picot

zatahoval plentu na protější straně, mimoděk tím rozšířil

štěrbinu n a mé m konci. Částečně jsem tedy viděl, co se uvnitř děje.

A n i j s e m nedutal. S e d ě l jsem naprosto bez hnutí a jen

stěží dokázal dýchat. Nabízel se mi výhled šikmo podél

jedné strany vyšetřovacího stolu, takže jsem viděl Angelinin

pravý palec vykukující zpod velkého bílého prostěradla, její

ruku držící se okraje stolu a Picota stojícího vedle ní v

gumových rukavicích natažených přes manžety.

„Nebudu t i nijak ubližovat,“ řekl, naklonil hlavu na

stranu a zadíval se do místa, kde musela být Angelinina tvář. „Jen se na tebe podívám. Dobře?“ Pohlédl j s e m úkosem n a Lexii. Stále se dívala z okna,

poklepávala s i nehtem o zuby a o mě nejevila zájem.

A nge l i ne z a p l e n t o u zřejmě přikývla, protože z ní Picot začal stahovat prostěradlo. „Prohmatám ti páteř a…“ Zarazil

se a já si trochu poposedl a sledoval jeho výraz. Díval se na

dolní polovinu Angelinina těla, kterou jsem ze svého místa neviděl, a bylo zřejmé, že neví, co

říci. Toto váhání trvalo

ještě chvíli, ale pak už zřejmě vycítil, že se na něj Angeline

dívá, protože si rychle otřel čelo do rukávu a řekl: „Ano, dobře. Tak – eh –, tak se mi ukaž. Malinko se otoč. Na tuhle stranu. To je ono. Hezky na bok.“ Nastalo dlouhé, předlouhé ticho, během něhož nikdo

ne j e n nepromluvil, a l e a n i se nepohnul, a jediným zvukem

tak bylo vzdálené řinčení vozíků na nemocničních

chodbách. Nakonec si Picot odkašlal. „Dobře,“ řekl. „Teď ti prohlédnu páteř, Angeline. Dobře? Jen po ní takhle přejedu

prsty…“ Polkl, udělal krok směrem k čelu vyšetřovacího

stolu, naklonil s e n a stranu a s jazykem mezi zuby chvíli

pohyboval r u k a ma m i m o můj dohled směrem shora dolů.

„Dobře. Můžeš se teď malinko přisunout ke mně? To je ono

– ne, zůstaň ležet na boku. Chci se podívat, jak silné máš kotníky.“

Angeline se pohnula a v malém průhledu mezi plentou a

Picotovou košilí s e náhle objevila žlutá ploska Angelinina

chodidla – a kd yž s e pacientka posunula ještě o něco více,

zahlédl jsem i zadní část jejího těla od lopatek po kolena. Díval jsem se teď na její trup. Výrůstek se oddělil od jejích

nohou, takže nyní volně ležel na vyšetřovacím stole špičkou

k Picotovi, a mně se tak naskytl pohled přesně na místo, kde

v r ů s t a l d o p á t e ř e . Mezi Angelininými stehny jsem spatřil

úzkou hruškovitou štěrbinu, jakou má každá jiná žena, ale

viděl jsem také o něco dál – na její kostrč, z níž vyrážel ten výrůstek a postupně s e rozšiřoval. Zamžoural jsem. Tohle

bylo zvláštní. Položil jsem s i ruku na prsa. Pod košilí mi

prudce tlouklo srdce.

„Teď tě zase přikryju,“ řekl Picot a sáhl pod židli pro

přikrývku, kterou přehodil Angeline přes zadek a zakryl mi

výhled na výrůstek. „ A chtěl bych, abys mi teď říkala, co cítíš, a co necítíš.“ Zno v u j s e m pohl édl n a Lexii. Otevřela si časopis a

bezděky v něm listovala. Pořád stála zády ke mně, jako by

mi tím chtěla dát něco najevo. Tiše, velmi tiše jsem se

posunul n a židli, aby nevrzla a já mohl nerušeně sledovat

Picotovo počínání. U ž j s e m ten výrůstek viděl dříve – na

malou chviličku v t o m domku na ostrově, ale nikdy jsem

neviděl jeho kořen: byl širší, než jsem očekával, téměř stejně

široký jako lidské zápěstí, a velmi světlý, takže působil

téměř mramorově. Už dříve jsem si udělal představu, jak asi

Angeline v těchto partiích vypadá – nikomu bych to

ne p ř i zna l , a l e v posledních několika dnech jsem nad touto

otázkou strávil mnoho času – , ale realita vypadala úplně

j inak. Nečekal j s e m ně c o t a k – musel jsem hledat vhodné slovo –, něco tak nádherného. Ano,

napadlo mě v tu chvíli,

přestože j s em s i připadal trochu sladkobolně, že používám

tak vzletné výrazy, bylo to opravdu nádherné. Ten kus masa

měl v sobě něco, co jsem nedokázal dost dobře pojmenovat

– byl jako socha, jako architektonické dílo.

„Dobrá,“ řekl Picot po chvíli a do jeho hlasu se vkradlo ně c o zc e l a nového – nervozita. Zvedl prostěradlo, aby

Angeline zahalil celou. „Já – já…, moment.“ Roztěkaně si

pohrával s kravatou a civěl přitom na telefon na zdi; snad chtěl někomu zavolat a požádat ho

o pomoc. Po chvíli se

poškrábal na krku, a jako by mu někdo neviditelný poradil,

c o dělat, řekl: „Rentgen a potom magnetickou rezonanci.

Ano – to je ono, to je ono.“ Stáhl si rukavice. „Dobrá.

Pokusím se ti teď objednat magnetickou rezonanci. Víš, co to je?“

Angeline s e přetočila n a zá d a a začala si sedat, takže

všechno, c o j s e m viděl předtím, vystřídala její levá ruka. „Myslím, že ano. To je…“ Zmlkla. Napřímila se totiž tak

rychle, že jsem neměl čas přesunout pohled jinam a ona mě

přistihla, jak na ni z ordinace civím: bledý, s vypoulenýma

očima a časopisem pevně sevřeným v rukou. Ztuhl jsem, ale

nedokázal jsem od ní odvrátit zrak, a tak jsme oba chvíli

setrvávali s pohledy zaklesnutými do sebe, oba příliš

p ř e kv a p e ní a r o zp a č i t í , než abychom věděli, co si v téhle situaci počít. „Angeline?“ ozval se Picot. „Vním…?“ „Ano,“ odpověděla Angeline spěšně,

popadla

prostěradlo a rychle h o přetáhla přes sebe. Stále ze mě nespouštěla oči. „Jsem připravena. Kam půjdeme?“

Jeden z Dansových strážníků nás odvezl zpátky do

znásilňovačky. Neřekl jsem ani slovo. Seděl jsem na sedadle

spolujezdce, l o kty s e o p í r a l o kolena, strnule jsem se

usmíval na čelní sklo a cítil, jak se mi chce rozskočit hlava.

Přemáhal jsem pocit, že se v něčem utápím, který jako by v

m é m n i t r u d ř í ma l c e l ý život, přičemž bylo od prvního okamžiku jasné, že se jednoho dne

nezadržitelně prodere na povrch.

Picot byl pěkně vychytralý – nehodlal nikomu odkrývat

karty. Dokonce ani po magnetické rezonanci nikomu z nás

neprozradil, co podle jeho názoru s Angeline je. Místo

odpovědí j sme s e o d ně j dočkali jen dalších otázek a

j a ké hos i nevábného elastického obvazu tělové barvy,

sepraného a potištěného značkami z nemocniční prádelny.

Když ho Picot podával Angeline, všichni jsme věděli, že ho

nebude používat, a i kdyby ano, stejně by jí nijak nepomohl.

P o návratu d o domu s e Angeline posadila na pohovku,

přehodila přes sebe přikrývku a vsunula pod ni jednu ruku.

Jistě to nevím, ale mám takový dojem, že si přejížděla prsty

po těle a ohledávala ho. Přecházel jsem po místnosti,

protože jsem nevěděl, kam bych se měl uklidit, a vyhýbal se

jejímu pohledu. Nakonec jsem se odebral časně do postele,

kd e j sem dlouho j e n t a k ležel a přemýšlel, proč sakra

nedokážu dostat z hlavy myšlenky na to, co jsem dnes viděl. Té noci se mi o ní zdál erotický

sen.

Seděla na okraji bazénu a čvachtala

nohama ve vodě.

Na sobě měla nějaké růžové bikiny s kalhotkami až do pasu

a t e n výrůstek j í trčel z jednoho otvoru pro nohy. Ležel

vedle jejího levého stehna, vlhce se leskl a jeho konec byl

ponořen ve vodě jako čumák zvířete, které pije u napajedla.

J á stál v bazénu pár decimetrů od něj a fascinovaně na něj

hleděl. Ně c o j s e m j í řekl, něco nesrozumitelného a

bezvýznamného, a ona vzhlédla, usmála se a přitáhla konec toho výrůstku ke svému levému

lýtku a poté až ke kolenu.

Otevřel j s e m ústa, a b yc h znovu promluvil, ale tentokrát se

za mnou zvedla vlna a odnesla mě až k ní. Angeline

rozpřáhla ruce i nohy, vystrčila ocas před sebe jako chapadlo a pevně si mě přitiskla k sobě. Probudil jsem se v lepkavém

povlečení a hlava mi třeštila vzrušením a smutkem.

„Co je?“ zamumlala Lexie ospale a natáhla ke mně

ruku. „Jsi v pořádku? Nejsi nemocný?“

Přehodil jsem si nohy tak, abych ležel zády k ní, položil chodidla na podlahu, posadil se a

upřel pohled na svá vlhká

stehna. B y l o č a s né r á n o – po obvodu závěsů prosakovaly

první chabé proužky světla. „Nic mi není.“

Čekal jsem, až to odezní – ten pocit v hrudi, jako bych

si píchl drogu přímo do srdce, vdechl čistý nikotin nebo se

načichal amylnitritu, j a k j s me to dělávali na univerzitě.

Když mi ve spáncích přestala tepat krev a moje hlava se

vrátila zpátky na zem, zamířil jsem do koupelny, postavil se

před zrcadlo a upřeně se na sebe zadíval.

Panejo, pomyslel jsem si při pohledu na svoji maličkost.

Chlupy a svaly a pták. Nic víc toho na nás není. Sklopil

jsem oči ke svému penisu, stále zarudlému a napůl tvrdému.

Co se to tu děje, Oakesi? zeptal jsem se sám sebe. Co se s tebou děje?

2

Toho dne se Angeline ztratila. Byla pryč čtyři hodiny a

nakonec jsem ji našel já. Vzal jsem si fiestu a jezdil po

opuštěných ulicích. Pod pneumatikami mi praskaly injekční stříkačky. Angeline byla necelý

kilometr od domu, na hlavní s i l n i c i o hr a ni č uj í c í komplex. Nacházel se zde novinový

stánek s e zamřížovanými o kny a také poštovní schránka –

Angeline stála před nimi a dívala se na auta jedoucí sem a

t a m. D a l i j s me j í n a útr a tu v Dumbartonu nějaké peníze a

o n a t e ď vypadal a j i na k: pod koženým kabátem měla sukni

spíchnutou z e d v o u j i ný c h a pruhovaný hnědý svetr s odznakem s e s kupi nou McFly. Chvíli jsem ji pozoroval z

auta a snažil se nemyslet na to, co má pod kabátem. Už jsem se rozmyslel. Bylo načase jí říct, co

bude dál.

Zajel jsem k obrubníku, naklonil se přes sedadlo spolujezdce a otevřel dveře. „Hej. Nevěděli jsme, že jsi tu. Všichni o tebe mají strach.“

Angeline zaváhala, poté nasedla do auta a zavřela za

sebou dveře. Srovnala si kabát a protřela nos. Nedíval jsem

se na ni příliš bedlivě, ale zdálo se mi, že má zarudlé oči a v e t v á ř í c h popr as kané žilky. Plakala. Dlouho jsme tam tak

seděli a nemluvili spolu. Poutač před novinovým stánkem

hlásal: EXPERTI PÁTRAJÍ V ZEMI PO TERORISTECH.

„Angeline?“ řekl jsem konečně. „Chtěla jsi snad někam

jít? K někomu konkrétnímu? Chceš, abych tě někam zavezl?“ Zavrtěla hlavou a otřela s i oči. „Ne,“ řekla tíživým hlasem. „Jen jsem se chtěla projít.“ „Takže tě nemám nikam odvézt?“

„Nikoho neznám. Jen vás.“ Zapnula si pás, jak to

odkoukala od Lex a ode mě, opřela se o sedadlo, položila si

ruce do klína a vyhlédla přes čelní sklo ven. „Přemýšlela

jsem,“ řekla, „o tom co se stalo včera.“

Cítil jsem, jak mi tuhnou obličejové svaly. Věděl jsem,

že se na mě dívá, že plaše sleduje moji tvář a snaží se z ní něco vyčíst.

„Už jsem se rozmyslela. Jestli na to existuje nějaká

operace, t a k j á n a n i nepůjdu.“ Nastala dlouhá, předlouhá

odmlka. „Vy se mnou souhlasíte, že jo? Myslíte si, že by

nebylo správné nechat se operovat.“ Věděl jsem, že bych měl něco říct. Čekala, že jí řeknu

něco…, něco dospělého. Jenže moje hlava náhle zcepeněla. Natáhl jsem se přes ni a zamkl

dveře na její straně. „Buď tak

hodná , Angeline.“ Zařadil jsem rychlost a uvolnil ruční br zdu. „ S e m u ž ni kd y nechoď. Nikdy nevíš, kdo může projíždět kolem.“

Následujících několik dní panovala ve znásilňovačce

dusná atmosféra jako v Papinově hrnci. Angeline ignorovala

má slova o procházkách k silnici: každý den odcházela z

d o mu a b yl a c e l é hodiny pryč. Policejní vůz ji na těchto

vycházkách nesledoval: bavil jsem se o tom s policisty a rozhodli jsme se, že se s ní

přestaneme dohadovat, protože

nejsme její drábové. Cítil jsem ve skrytu duše úlevu. Když b yl a pr yč, dýchalo s e m i lépe. Nelíbilo se mi, jak mě

neustále pozorovala, jako by čekala, že něco řeknu.

Lexie věděla, že něco není v pořádku. Také ona na mě

neustále civěla a kladla mi podivné otázky, až jsem nakonec

cítil strašné napětí na prsou a hlavu jako bych měl zalitou

krví, a tak jsem raději trávil co nejvíce času sám: zamkl jsem

se v pracovně, kterou jsem si udělal ve třetím pokoji, v tom s dětskou postýlkou a zvratky na zdi,

a snažil jsem se pracovat

na svém konceptu. Izoloval jsem se před světem a psal jako

šílený: dva tisíce slov denně, jako bych se snažil uložit na harddisk všechny s v é myšlenky. Držel jsem si hlavu v

dlaních a prohraboval se myšlenkami sem a tam, až se můj

mozek začal podobat žrádlu pro kočky a já poznal, jak se asi musela cítit t a opice v e Sputniku. Ať jsem však psal

sebeusilovněji, stále jsem nedokázal dostat z hlavy dva lidi:

Angeline Doveovou a jejího otce Malachiho. Bavili jsme se o tom s Dansem

pořád: celé hodiny jsme

z e všech možných úhl ů probírali Malachiho písemnosti

nalezené v domku. Danso s e u nás každý večer cestou z práce zastavil a něco nám přivezl. Úplatky, aby si udržel

mou přízeň, usoudil jsem, abych mu nepláchl zpátky do

Londýna. Jednou t o b y l a láhev whisky Jura, jindy půl kila

uzeného lososa. Čert ví, kde na to bral finance – možná to

platil z vlastní kapsy –, ale nikdo z nás si nestěžoval. Lexie

p ř i mě l a j e d no ho c hl a p í ka ze sledovacího vozu, aby nám z

Obanu přivezl sklenici kaparů, a ty jsme si pak dali k

lososovi: seděli jsme v kruhu a jedli je holýma rukama jako

nějací jeskynní lidé. Neustále jsem se Dansa vyptával, zda

někdo Dovea zahlédl. Žádal jsem ho, aby mi ukázal, kde ho

svědkové spatřili, a zakresloval jsem si ta místa do mapy. A

když Danso odešel, celou noc jsem hleděl do mapy a

přemýšlel, co tohle nahodilé seskupení míst znamená.

V úterý ráno pak policie náhle získala stopu.

Nedaleko o d j ižního c í p u Loch Awe zahlédl kdosi

m o d r ý v a u x h a l l a během následující hodiny zavolal na

policii někdo další: Dove s e prý prochází kousek od

k a me n n é c h a j d y za s t r č e né v rozsedlině mezi kopci v

Inverlieverském lese. Policie tedy povolala Královský

logistický sbor, který se specializoval na sanaci vojenských

území a zneškodňování nevybuchlé munice z druhé světové

války. Členové sboru umístili do okna chajdy speciální

sondu a vysáli vzduch d o nábojnic s pohlcovačem. A

jakmile tes t přítomnosti výbušnin vyzněl negativně,

dostavila s e n a mí s to podpůrná jednotka a vyrazila dveře. Uvnitř nikdo nebyl. „Prázdná,“ prohlásil Danso toho večera ve

znásilňovačce. „Problém j e v tom, že ta chatka stojí jen

půldruhého kilometru o d domku, který patří jedné bývalé

člence duchovenstva. A ta navíc figuruje na našem seznamu VV.“ „VV?“

„Vypátrat a vyslechnout. V úterý jsme ji sice ze

seznamu možných obětí vyškrtli, jenže pak se stalo tohle a klakson se zase roztroubil.“ Oblékl jsem si kabát. „Co to děláte?“ „Chci si to tam prohlédnout.“

„Není t a m ni c k vidění. O n tam stejně není. Je to jen

malá bouda se spoustou krámů uvnitř.“

„Něco k vidění tam určitě je.“ Vytáhl jsem z kapsy klíče

od auta. „Pouze se nedíváte správně.“

Danso s i povzdechl. Promnul si čelo, jako bych ho

unavoval. „Jako že se na to nedíváme jeho očima?“ „Přesně tak.“ „A vysvětlíte mé paní, proč už zase přijedu pozdě domů?“

„Nemusíte mě tam vozit. Stačí, když mi řeknete, kde to

je. Nepotřebuju, abyste mě vodil za ručičku.“

„ A l e a n o , potřebujete,“ opáčil Danso znaveně. „Potřebujete.“

Jeli jsme v konvoji: on v černém bavoráku a já nalepený

na jeho koncová světla. Mířili jsme po silnici B840 na sever a v osm hodin jsme dorazili k

okraji Inverlieverského lesa –

vrchoviny tmavé jako prdel, která vystupovala z noční

oblohy a pak střemhlav padala do klidných, temných vod

Loch Avichu. Byli jsme daleko na severu. Přemýšlel jsem,

co tato změna Doveova směru znamená. Vydal se na sever, nikoliv n a j i h směrem k Londýnu. Když jsme zastavili na

malé polní cestě vinoucí s e podél okraje jakési říčky do

rozsedliny me z i d v ě ma horami, jako bychom se ocitli v jiném vesmíru. „Vidíte ten domek?“

Vystoupal i j s m e p o s te zc e do poloviny cesty, když se

Danso zastavil, otočil se a pohlédl dolů k silnici a jezeru.

Ukázal na malý dům s šindelovou střechou na břehu jezera,

kter ý stříbřitě lemovala v o d a v pozadí. Hranici pozemku

vytyčovala řada cypřišů a ve chvíli, kdy jsem si domek

prohlížel, s e nakrátko rozsvítilo bezpečnostní světlo –

zřejmě ho aktivovala kočka nebo ježek.

„Majitelé j s o u t e ď p r yč , odjeli domů do Londýna.

Nechali nám tu klíč; byli jsme tam, ale nic jsme nenašli.“

Danso se otočil na západ a ukázal dlouhým bledým prstem

do přítmí před sebe. Podíval jsem se přes oblohu na jezero, v

jehož hladině se odrážely hvězdy a několik mračen. „Ten

vauxhall s t á l tamhle n a protější straně – ve středu kolem

páté odpoledne jednoduše parkoval na odpočívadle. To

odpočívadlo není z našeho místa vidět. A pak tu máme

výpověď jednoho taxikáře, který tvrdí, že se potřeboval

vymočit, a ta k zastavil n a dolním konci téhle stezky –

zrovna tam, kde jsme právě nechali auta –, podíval se

nahoru a spatřil Malachiho Dovea: stál prý ve dveřích

chajdy a shlížel na něj. Taxikář prý měl pocit, jako by ho

sledoval orel.“ Danso s e otočil a vyrazil po stezce dále

nahoru. „ V t o m okamžiku zvedl seržant na noční službě

telefon a vytrhl mě z prvního slušného spánku, který jsem si chtěl po týdnu dopřát.“

Šel jsem za ním a nespouštěl oči z jeho elegantních bot,

k t e r é m u p a ni č ka bezpochyby vybrala pro klidný den v

kanceláři, ale které teď klouzaly po drnech. V temnotě plné

mračen a těžkých stínů před námi ustupovaly ovce a přesouvaly se do vyšších svahů. Vítr rozfoukával listí a česal

trávu jako vlasy, ale j á s e přesto pod kabátem potil. Snažil

jsem se vcítit sám do sebe, snažil jsem se umlčet svůj strach,

jenže jsem to nedokázal. Dove tady není. Není tady. Danso

přede mnou kráčel s e zvednutými rameny, vzpřímenými

zády a vystrčeným hrudníkem a bradou. Poznal jsem, že i on

má strach, ale nehodlá mi to prozradit.

Přešli jsme přes rošt pro dobytek a už jsme byli u chajdy

– krčila se mezi dvěma strmými skalními stěnami. Tři metry

od ní jsme se zastavili a mlčky si ji prohlédli. Střecha byla

obrostlá mechem a okenní rámy shnily, takže z oken zbyly

jen dva temné otvory. Ve větru se třepetala tenká policejní páska.

„ Kd yž j s me s e m dorazili, byla chajda zamčená,“

konstatoval Danso. Vítr mu sebral hlas a odfoukl ho do

prázdné budovy, kde se odrážel od studených zdí. „Seržant z

podpůrného týmu rozkopl dveře tak snadno, jako by to byla

sirka. Tady.“ Podal mi baterku. „Podívejte se.“

Přistoupil jsem k chatce a pomalu otevřel dveře, které

netvořilo nic jiného než pět planěk sbitých k sobě a zavěšených n a rezavých pantech. Uvnitř byla tma a

nepříjemný zápach, z něhož s e mi na těle ježily chlupy.

Chvíli se mi zdálo, že slyším něčí dech, že se od stěn odráží

cosi tenkého a pisklavého. Zhasl jsem baterku a s tlukoucím

srdcem čekal. Poté však vítr změnil směr, zasvištěl mi v

uších a j á usoudil, že s e mi t o jen zdálo. Posvítil jsem

baterkou d o temnoty. Spatřil jsem záblesky holé hliněné

podlahy, tr s y travin vyrůstající z vnitřních stěn, kupu lahví od jabčáku White Lightning v rohu. „Co to je?“

V jiném rohu ležela hromádka hader.

„Myslíme s i , ž e b y l zraněn. Na některých z nich byla

krev. Hoši z kriminalistického s i je odvezli do labiny a pokoušejí se najít shodné znaky.“

Odstoupil jsem o d chajdy a vyšel po malé pěšině do

svahu, abych s i mohl prohlédnout okolí. V nervózním tiku j s e m opakovaně rozsvěcoval a

zhasínal baterku. „Co tady

j e?“ mumlal j s em a prohlížel si nevýraznou šedivou linii

stezky vinoucí se dolů k silnici, za níž se lesklo jezero. „Co ho sem přivedlo?“

„Jestli vám jde o ten domek,“ řekl Danso a postavil se vedle mě, „tak ten stojí tamhle.“

„Ne. Díky tomu domku tohle místo zná…, ale není to

důvod, proč sem přijel. On sem přijel kvůli něčemu jinému.“

Zhasl jsem baterku a oba jsme stáli ve tmě, napínali uši

přes hory a lesy a soustředili myšlenky jako paprsky sonaru

pod lesklou hladinou jezera. Otočil jsem se k Dansovi. Díval

s e n a oblohu a vyzařoval z něj jakýsi hryzavý, hladový

výraz – podobně lidé reagují, když se přiblíží ke konci svých sil. „On vás děsí,“ zamumlal jsem, „viďte?“

Nastala chvíle ticha. A pak Danso řekl: „Ještě nikdy jsem nevyšetřoval masovou vraždu. Uniklo mi Dunblane,

Ib r o x, M u l l , Lockerbie. Tohle všechno mi uniklo. Nikdy

jsem n a jednom místě neviděl víc než tři mrtvá těla současně, a i to byla navíc jen

bouračka.“ „Tak to nemyslím. Já myslím jeho. To on vás děsí.“ Danso zaváhal a zašoupal nohama. „Rád bych věděl, jak

zjistil, ž e přicházíme.“ Ohlédl se přes rameno na chajdu.

„ Nikdo h o neviděl odcházet. A když agent rozkopl dveře, všichni si mysleli, že je uvnitř. Jenže on zmizel tak rychle,

jako by tam měl tunel nebo něco takového.“

„Přesně to mám na mysli. Děsí vás.“

Danso na mě pohlédl a jeho oči se nadlouho vážně zaklesly do mých. Nato rozsvítil

baterku a namířil mi ji na

boty. Byly umazané od černého bláta. „Ovčí trus,“ prohlásil.

„Pardon. Zapomněl jsem vám říct, že si máte vzít vysoké boty. Všude tady je spousta ovcí.“

1

LEXIE

Vážený pane Taranici,

prosím, věřte mi, když píšu, ž e se dějí hrozné věci.

Opravdu hrozné. Během poslední hodiny jsem toho strašně

moc udělala – řekla jsem věci, které už nikdy, nikdy nebudu moci vzít zpátky. Vážně s i myslím,

že z toho možná

začínám šílet, protože celý svět je úplně naruby. A nejhorší

ze všeho je, že už nevím, komu můžu věřit. Odhalila jsem,

že s e mi systematicky lže. A ještě než vás tahle myšlenka napadne, t a k v á s c hc i ujistit, že netrpím stihomamem. Vím to naprosto jistě.

Dnes ráno jsem seděla na pohovce a dívala se na zprávy

– na další zprávy o pátrání po Malachim –, zatímco Oakesy pracoval nahoře v e svém pokoji. Venku byl další příšerný

den, do domu bubnoval déšť a já si matně uvědomovala, že

s e n a h o ř e n ě k d o pohybuje. Nevěnovala jsem tomu však

pozornost. T e p r v e k d y ž jsem zaslechla bouchnutí dveří,

ztlumila jsem televizor a pohlédla ke stropu: někdo chodil

kolem schodiště. Otevřely se další dveře a opět se zavřely. V

koupelně zavrzaly parkety a někdo si začal napouštět vanu.

Zpočátku byl slyšet jen tenhle zvuk a pleskání deště venku.

A l e p a k j s e m o d schodiště zaslechla velice smutný

Oakesyho hl as, j a ko b y s e měl každou chvíli rozplakat: „Miluji svou ženu.“

Otevřela jsem ústa a vytřeštila oči ke schodišti. Miluji

svou ženu? Ze dna mého žaludku se oddělila malá jedovatá

bublina podezření a vyplula na povrch. On musí mluvit s

Angeline. Ale proč se s ní baví o mně? Předklonila jsem se a

vypnula televizi; náhle j sem cítila strašlivou zimu. Před

o č i ma m i za č a l a r ázovat celá hromada výjevů,

neuvěřitelných, absurdních věcí, které – když o tom tak

přemýšlím – j a k o b y s e mi vysmívaly: Oakesy stojící před

kuchyňskou l inkou a kopající do dvířek; přepadlý a

nemocně vyhlížející Oakesy v autě cestou z nemocnice; Oakesy opakující po mně slova Znechucený? Znechucený. A

Angeline, která o sebe začíná po návštěvě v nemocnici

pečovat, dokonce se i myje, líčí se, češe si vlasy, aby zakryla

l y s á mí s t a , ně j a ký m způsobem zařídí, že se jí náhle

pročišťuje pleť, a která nakonec vypadá docela obstojně.

Podívala jsem se na kredenc. To není možné. Tohle nemůže být možné…

A on pak ztěžka sešel ze schodů a objevil se dole. Vyrazila jsem k dolnímu konci

schodiště, a když mě Oakesy

spatřil, zarazil se. Mlčky zavrtěl hlavou, jako by nevěřil, že

t o dokáže vyslovit, jako b y to, co mi teď musí říct, bylo příliš strašné.

„Joe,“ začala j s e m chabě. „Joe, proč jsi právě řekl Angeline, že mě miluješ?“

No, vlastně mi mohl odpovědět, co a jak chtěl, a já bych

ho pravděpodobně vyslechla. Mohl všechno popřít, vysmát

se tomu nebo se urazit. On však nic takového neudělal.

Ud ě l a l n ě c o hor š í ho. Mnohem horšího. Neřekl nic. Prostě

tam jen stál a hleděl na mě.

„ Zdá s e m i zvláštní říkat někomu takovou věc,“

prohlásila j s e m koženě a cítila přitom, jako by mi někdo

zajel rukou pod hrudní koš a začal mi mačkat srdce. Kůži

jsem měla rozpálenou, pak zase chladnou a opět rozpálenou. „Joe? Prosím tě, Joe, prosím tě. Řekni, že je to jen vtip. No tak. Tohle je vtip.“

„Je mi líto.“ Oakesy sebral ze zábradlí bundu, hodil ji na

sebe a vytáhl z kapsy klíče. „Ty mi to nebudeš věřit, Lex, ale mně je to líto.“ Protáhl se kolem mě a zamířil ke

dveřím.

„Joe?“ Zírala jsem na něj a utápěla se v nevěřícnosti.

„Joe? Počkej. Počkej…“ Jenže on už otevřel hlavní dveře.

D o chodby pronikl poryv větru a deště a málem mě odtrhl

o d p o d l a hy, a l e O a k e s y se předklonil a rázně do té

plískanice vykročil. Bunda se mu třepetala a vzdouvala jako

padák. Několik vteřin jsem stála ve dveřích a hlavou se mi

honila hloupá myšlenka, že moje boty zůstaly na podlaze v kuchyni a bez nich nemůžu jít ven. A pak jsem viděla, jak zvedá klíčky od auta, uslyšela jsem

pípnutí centrálního

zamykání a v tu chvíli jsem věděla, že je to skutečné a že

Oakesy opravdu odjíždí. Vyběhla jsem naboso do deště, jehož kapky mi vítr vháněl d o očí. „Počkej, Joe. Počkej!“ Ale Oakesy už nasedal do auta. Zabouchl za sebou dveře, a

než jsem stačila dorazit k obrubníku, uslyšela jsem cvaknutí

centrálního zamykání a to ve mně vyvolalo paniku. Chytila

j sem kliku a začala j í lomcovat, zatímco mě vítr srážel na

kapotu. „ Otevři dveře!“ Bušila jsem do auta holýma

rukama. Skrz umazané a deštěm skrápěné okno jsem viděla

jednu stranu jeho obličeje. Vypadal zsinale a chladně. Ani se

na mě nepodíval, sklonil se a strčil klíč do zapalování. „Proboha, Joe. Mluv se mnou!“

Reflektory s e rozsvítily. Motor se probudil k životu.

Oakesy uvolnil ruční brzdu, otočil volantem a odlepil se od

obrubníku. Od pneumatik odstříkla sprška vody, zmáčela mi

kalhoty a přinutila mě šokovaně ustoupit. Oakesy dojel až na

hor ní konec ulice, vzadu s e na chvíli rozsvítila brzdová světla, která proměnila okolní

dešťové kapky v rubíny, a byl

pr yč – nechal s e pohltit temnou bouří a mě nechal stát

n a b o s o v p r u d k é m slejváku, zatímco ten nebohý nákupní

vozí k n a protějším chodníku se stále kolébavě pohyboval sem a tam a bezpochyby s i myslel: Co je? Co se to stalo? Co se to právě stalo?

2

Několik prvních mi nut p o jeho odjezdu jsem opravdu

nevěděla, co si počít. Jako bych se pohybovala ve snu. Stála

jsem tam celá zmáčená a stále si myslela, že se vrátí a řekne:

„Ha ha, to jsem tě dostal.“ Když se to nestalo, schlíple jsem

s e odšourala zpátky d o domu. Z mých šatů crčela voda.

Postavila j s e m s e k e schodišti, pohlédla vzhůru na dveře

Angelinina pokoje a pomyslela si: Ne, ne. Tohle není možné. Vždyť ona j e deformovaná. Je ošklivá. Strašně ošklivá.

Vytáhla j sem telefon a zkřehlými prsty vytočila

Oakesyho číslo. Bylo to k neuvěření. Oakesy a Angeline…

A přitom jsem to byla já, koho jako prvního napadlo, že by s námi měla zůstat. „Zvedni to. No

tak. Zvedni to.“ Telefon však vyzváněl a vyzváněl. V hlavě mi bušilo,

jako by se mi chtěla rozskočit. Po chvíli se sepnula hlasová schránka. „Ne! Ty parchante. NE!“

Vyť ukala j s e m č í s l o z n o v u a tentokrát se schránka

o zv a l a r ovnou. Oa ke s y přístroj vypnul. Nechtěl se mnou

mluvit. Zavolala jsem mu ještě jednou, a když se mi sepnul

záznamník, okamžitě jsem zavěsila a zkusila to znovu –

zběsile jsem bodala prstem do telefonu, třikrát, čtyřikrát, to

už jsem plakala, a když jsem se mu pořád nemohla dovolat,

zamířila jsem do kuchyně, roztřeseně vytáhla ze spíže jeho

láhev Jacka Danielse, nalila si do kalné sklenice dobrých pět

centimetrů a dopl ni l a sklenici zvětralou kolou z otevřené

plechovky v lednici. Hodila jsem to všechno do sebe a

otřásla se jako osika. Pořád ze mě kapala voda a po tváři mi

stékaly slzy. Nalila jsem s i dalšího panáka, posadila se ke

stolu, zvedla telefon před sebe na délku paže a dál jsem zb ě s i l e vyťukávala j e h o číslo. Když už jsem mu zavolala

dvacetkrát a jeho přístroj byl pořád vypnutý, mrštila jsem

telefonem d o odpadkového koše a zamířila k oknu. Tam

jsem dlouho stála, držela s i obličej v dlaních a zarývala

nehty do kůže. A vtom jsem si vzpomněla na něco, co jste mi jednou říkal. Vy jste zrozena k úspěchu, Alex. Vzpomínáte si na ta slova?

Jste chytrá, Alex, ať už s i vy sama myslíte cokoliv, a

máte v sobě schopnost dosáhnout všeho, co si usmyslíte.

Zkoprněle jsem stála u okna, dívala se na nákupní vozík a přesně v t o m okamžiku cosi v

mém nitru ochladlo a

ztvrdlo. Vlastně jsem přímo cítila, jak to zamrzá na místě,

jen tak, zničehonic. Přestala jsem plakat. Otřela jsem si oči.

Náhle jsem byla velice klidná. Ale rozlícená. Strašně

rozlícená. Odvrátila j s e m s e od okna a ještě jednou se

podívala na ty dveře na horním konci schodiště. Došla jsem

k odpadkovému koši a vylovila z něj telefon. Tentokrát jsem

vyťukala číslo na Guy Picota. Jsem zrozena k úspěchu.

Nejsem slabá. Dosáhnu všeho, co si usmyslím.

3

Guy Picot předstíral, že můj hlas nepoznává. Když jsem

mu vysvětlila, kdo jsem, choval se trochu chladně. Když to

mám říct jemně. „Ano, Alex. Chtěl jsem vám dnes zavolat –

aby Angeline věděla, že jsem jí poslal postupující dopis.“

„A posíláte ho taky Christophovi?“ Hovořila jsem v

krátkých větách, protože jsem se stále třásla a nechtěla jsem,

aby poznal, že jsem plakala. „Bude mě kontaktovat přímo. Jsme staří přátelé a kolegové.“ „Je obvyklejší, ž e s e lékař obrací

přímo na pacienta.

Angeline se nezmínila, že potřebuje prostředníka.“

„Ale takhle je to opravdu nejjednodušší. Pan Radnor ví,

že se v tom od počátku angažuji. Od této chvíle bude s

Angeline jednat mým prostřednictvím.“ Picot na chvíli zaváhal a pak řekl: „Adresátem mého dopisu není pan Radnor.“

Otevřela jsem ústa k odpovědi, ale pak je opět zavřela.

Přešla jsem pod schodiště a podívala se vzhůru, abych měla

jistotu, že její dveře jsou stále zavřené, a teprve pak jsem se

vrátila k oknu. Déšť venku stále skrápěl mrtvé hřiště a stékal p o zd e c h l ihovaru Ballantine’s. „Co prosím?“ řekla jsem

mnohem tišším hlasem. „Jestli její případ nepostupujete

Christophovi, tak proč ho vůbec někomu postupujete? Máte ho přece postoupit Christophovi.“

„Bylo to velmi obtížné rozhodování. Musel jsem zvážit,

z d a j i m á m př edat onkologovi, anebo spíše dětskému

chirurgovi. Možná se ukáže, že jsem se rozhodl nesprávně,

a l e nakonec j s e m zvolil druhou možnost. Předávám ji na

Great Ormond Street.“

„Na Great Ormond Street? Ale ona přece není případ pro pediatra.“

„Angelinin stav nespadá do oboru pana Radnora.“ „Sám přece víte, že spadá.“ „Ne. Opravdu nespadá.“ „A proč ne?“

Picot s i povzdechl. „ Když jsme spolu hovořili v mé

kanceláři, zmínil s e v á š manžel o něčem, co mi utkvělo v paměti.“

„Můj manžel s tím nemá nic společného.“

„Angelinina matka bydlela blízko skládky chemického

odpadu – alespoň t o t a k říkal. Herbicidy. Dioxiny. Tým

Richarda Spitze vám to vysvětlí,“ konstatoval Picot. „Viděli

už snímky z magnetické rezonance a jeví o ten případ

obrovský zájem. Opravdu by chtěli…“

„Richard Spitz?“ skočila jsem mu do řeči. „Říkal jste

Richard Spitz? Ten Richard Spitz?“ „Ano. Ten Richard Spitz.“

„Proboha,“ hlesla jsem a upřeně se zadívala na stromy ohýbající se v silném větru. Začínalo mi být všechno jasné.

Jedna moje kamarádka kdysi pro Richarda Spitze pracovala

a já přesně věděla, co mi teď Picot sděluje. „Proboha. Teď tomu rozumím.“ „Čemu rozumíte?“

„ Tak proto t a m m á t u kost. Tak proto je stále naživu. Proto.“

Guy Picot mě l pravdu: Angelinin stav opravdu nebyl Chris-tophovým o b o r e m . Její „ocas“ vůbec nebyl nádor. A

taky vůbec nesouvisel s rozštěpem páteře. Což znamená, že

všechno, c o j s e m p r o t u holku udělala, byla totální ztráta mého času. Absolutně všechno.

1

OAKESY

Když jsem vyšel z třetího pokoje, byla na chodbě tma –

žádná elektrická světla. Trocha denního světla sem proudila

p o u z e z koupel ny, k d e byly otevřené dveře a z nichž se o zý v a l z v u k napouštěné vany. Věděl jsem, kdo tam je. Nebyl j s e m hloupý. Věděl jsem, kdo si napouští vanu. A

proč jsem si tedy jednoduše nešel po svých? Ale kdepak. To

by bylo pro Joea Oakese příliš snadné.

Ml č ky j s e m vyrazil kupř edu a zastavil se ve dveřích.

Ona byla tam, halila s e d o páry, kolem těla měla omotaný

ručník a nakláněla se přes okraj vany, aby zamíchala vodu.

Chvíli j í trvalo, ne ž vycítila mou přítomnost ve dveřích, a když se tak stalo, její tělo ztuhlo. Nezvedla hlavu; dál klidně

s t á l a a j e j í r u c e s e nehybně vznášely ve vodě. Její nahá

ramena pomalu získávala barvu a tato vlna pak dál

postupovala po dlouhé šíji až k nakrátko ostříhaným vlasům.

Připadalo mi jako celá věčnost, než konečně napřímila

mně.

pevná a silná záda a otočila se ke

Dlouho jsme stáli v naprostém

mlčení, protože nikdo z

nás nevěděl, co říci. Viděl jsem jí v očích, jak je plná otázek.

Dr o b no u trojúhelníkovou bradu držela téměř až u klíčních

kostí a silně se chvěla. Oči však ze mě nespustila. Zhluboka

se nadechla a zatáhla ramena. Jako by v sobě mobilizovala

veškerou odvahu a soustředila ji do vzpřímeného postoje.

Lehce se vytočila, aniž se mnou přerušila vizuální kontakt, svěsila ruku a jediným pohybem si

vyhrnula ručník vysoko

d o pasu, takže j s em viděl úplně všechno: její nahé nohy i

obnažený konec páteře, z něhož jí trčel ten výrůstek.

„Sakra.“ Ustoupil j sem o kr ok a opřel se o zábradlí za

s e b o u. „ Sakra…“ Skl opi l jsem hlavu a zadíval se do podlahy. Ve tváři m i tepala krev. Usilovně jsem se snažil

naj í t správná s l ova. „Poslyš…,“ začal jsem, ale můj hlas

zněl rozbředle a mělce, jako bych byl opilý. „Poslyš.

Promiň…, fakt promiň. Ale t o ses ve mně spletla. Miluji svou ženu. Já opravdu miluji svou

ženu…“

2

Když jsem byl v posledním ročníku na univerzitě,

kolovala mezi studenty na kolejích jedna kniha:

E n c y k l o p e d i e neobvyklých sexuálních praktik. Napsala ji

j i s t á univerzitní profesorka z Kalifornie, která vystupovala

p o d d o s t nepravděpodobným jménem Brenda Love („Jo, jasně,“ ř íkali s i svorně studenti, „tohle je určitě její pravé

jméno.“) Tuhl e kni hu s i člověk jednoduše musel přečíst. „Od první do poslední stránky se to

v ní jen hemží

zvrácenostma, který se dají provádět s ptákem,“ informoval

mě Finn, když mi ze Států posílal jeden výtisk. O posledním řádku u hesla zoofilie ( nebo též sodomie, přejete-li si

odbornější název) si přitom všichni studenti stále dokola

šuškali a hihňali se mu : „Sex s partnerem, který má malou

inteligenci, velkou s í l u a snadno propadá panice, je riskantní…“ Strana 298: Zoofilie

• Zoofilie znamená pohlavní styk mezi lidmi a zvířaty a obvykle m á v í ce podob n e ž sex

mezi lidmi. Někteří naši

předkové s e domnívali, ž e s ex se zvířaty má kouzelnou moc…

Existují různé typy zoofilů, a pokud si doopravdy

myslíte, ž e t o m á t e v hlavě srovnané, můžete si tu

encyklopedii sehnat a o všech si přečíst: o androzoonech, avisodomitech, zoosadistech, formikofilech, nekrosodomitech, ofidicistech. Jedno heslo mi však utkvělo

v hlavě tak, že jsem o něm dodnes čas od času přemýšlel:

„gynozoon“. V e starém Ř í mě to byla zvířecí samice

vycvičená na sex s mužským samcem. Na univerzitě jsem Encyklopedii neobvyklých

sexuálních praktik přečetl od první do poslední stránky a

hltal jsem tehdy všechno: chlápky, kteří se nedokážou udělat

bez elektrických šoků, sex v podpažní jamce nebo olizování

partnerovy oční bulvy. (Jestli s i to vymýšlím? Kéž by.) Někde v mé londýnské pracovně se

jeden výtisk téhle knihy

dodnes nacházel, ale já na něj už několik let nepomyslel. Až

teď. Teď jsem na něj musel myslet znovu a znovu, až mi z

t o ho třeštila hl ava. P o ř á d jsem myslel na toho gynozoona. Nebo spíš na tu gynozoonu. Strana 92 I: Dysmorfofilie

• Dysmorfofilie: fdys: abnormální, morphe: tvar. philia:

přitažlivost) Patologický sexuální zájem o partnerovy

deformace. Souvisí s akrotomofilií a apotemnofilií a pro

některé dysmorfofily mů ž e silný soucit nebo strach způsobit… záměnu tohoto vzrušení

za sexuální dráždivost.

J i n í dysmorfofilové pociťují emoční jistotu nebo nadvládu,

pokud j e jejich partner nemůže opustit pro někoho jiného.

D a l š í p o t ř e b u j í pohlavního partnera živit či zachraňovat,

aby k němu cítili milostné pouto, zatímco jiné jednoduše přitahuje pocit nepoznaného…

Vyš el j s e m z e znásilňovačky do prudkého lijáku a

neměl nejmenší tušení, kam vlastně jdu. Prostě jsem zařadil

rychlost a jel jsem, aniž jsem uvažoval, kam odbočuji, a jen zp o l a j s e m vnímal okol í . Chtěl

jsem být na silnici, nechat

Lexii i Angeline za sebou. Když mi Lexie zavolala, vypnul

jsem telefon, hodil h o n a sedadlo spolujezdce a jel dál.

Uhá ně l j s e m p r yč , vyhýbal se náklaďákům a autokarům a

cédéčko s Massive Attack m i ve stereosoupravě hrálo tak

hlasitě, až mi d o hlavy vysekávalo díru. Vůbec jsem si

nevšiml, kdy déšť konečně polevil a změnil se v pouhé

mrholení, k d y a uta v protisměru zhasla reflektory a kdy z

mr a k ů vykoukl o s l a b é hřejivé podzimní slunce. Vůbec mi neblesklo hlavou, že jedu na západ.

Teprve když jsem si po

dvou hodinách jízdy všiml povědomé cedule, zpomalil jsem

a t r o c hu s e pr obr a l . Cedule označovala poštu v Ardfernu. Byl jsem na poloostrově Craignish. Na hřbetě rukou mi

vstaly chloupky. Něco m ě sem přivedlo, jako by to byla ta nejdůvěrněji známá trasa.

Jel jsem ještě o kousek dál, ale už pomaleji. Nebyl jsem

tu od té noci, co jsem se sem vrátil pro naše věci. Příjezdová

cesta k bungalovu byla teď na podzim holá a z hlavní silnice

na ni bylo lépe vidět. Odbočil jsem na ni a zlehka se

p ř e d kl o ni l , a b y c h v i d ě l na bungalov, který se pomalu

v yno ř o v a l m e z i s t r o my. Byl uzamčený, okna nesla stopy

předchozího deště a celkově působil chmurným dojmem. Na

tomto místě jsem naposledy prospal celou noc – od té doby

l ehávám n a postel i j a k o oběť mučení a myslím buď na

Malachiho Dovea, ne b o n a jeho dceru. Bungalov se od té doby příliš nezměnil.

V polovině příjezdové cesty jsem vypnul motor. Zatáhl

jsem ruční brzdu a pohlédl čelním oknem ven. Když jsem se

teď nemusel věnovat bezcílnému řízení, začal jsem se třást.

Bylo časné odpoledne a bouřka se musela přesunout od

západu k východu, protože na stromech se ve slunci třpytily

maličké dešťové kapky. Na protější straně zálivu se u břehu

zablesklo barevné světlo. Díval jsem se na ně a myslel na

Lex, jak stojí v dešti v Dumbartonu a s pláčem sleduje můj

odjezd. Zaťal j sem ruku v pěst a přiložil si ji na spánek –

m ě l j s e m s t o c hut í s e udeřit, vymlátit si tyhle myšlenky z hlavy. „Ty pitomej posranej demente.“

Neviděl jsem ji plakat už celá léta. Byl to ten typ pláče,

kterému dává člověk průchod po zažitém šoku – stejný pláč, j a k ý m ě př emohl p o masakru. Nikdy jsem ji při něčem takovém nechtěl vidět. Nikdy. Podíval jsem se na telefon na

sedadle spolujezdce. Co teď udělám? Jednoduše se otočím,

popadnu telefon a řeknu: Promiň, holka, chtěl jsem ti to říct

už hezkých pár měsíců – naše manželství je v hajzlu? Anebo budu lhát? Asi to musí být lež. Budu jí muset zalhat. Natáhl

jsem se po přístroji, už už jsem se ho chystal zvednout, když

vtom m ě cosi zarazilo. Něco, co jsem si předtím plně

neuvědomil. Svěsil j s e m r uku a pomalu, velice pomalu,

ne b o ť m ý m ni t r e m ná hl e jako mrazivá vlna projela jistá myšlenka, jsem zvedl oči k zálivu. Zdroj toho záblesku tam pořád byl. Slunce se odráželo

od jakéhosi okna. Upřeně jsem na ně civěl a moje myšlenky

t e ď b y l y mr tvol ně p o ma l é a mrtvolně obezřetné. Stálo tam

n ě k o l i k c h a t e k , s h l u k budov rozesetých podél břehu. Stály

na jihu, na protější straně zálivu, kde se krajina stáčí čelem k

poloostrovu. Náhle – aniž bych tušil, odkud beru tu jistotu –

jsem si uvědomil, že se dívám na Ardnoe Point. Na místo, kde našli ten člun.

Otevřel jsem dveře auta, vystoupil ven, rozepnul si

b und u a upř eně s e zadíval na světlo. Už jsem tam jednou

b y l : t ř i d n y p o ma s a kr u se Struthersem, abych si to tam

prohlédl. Jenže t a m to ho mo c k vidění nebylo: pár chatek,

pláž, která v e skutečnosti nebyla žádnou pláží, ale blátivou

př í l i vovou mě l č i no u zarostlou rozpínavým plevelem, jeden č i dva kusy policejní pásky vězící

stále v trsech plevele.

Člun nebyl přivázán, a l e ležel na boku – což byl další

důvod, proč s i Struthers myslel, že sem Dove připlul

náhodou a poté uprchl. Už jsme se o tom trochu bavili.

Detektiv-superintendent si však neuvědomil, že kdybychom

s e z tohoto místa otočili malinko napravo, mohli jsme na

protější straně zálivu zahlédnout bungalov.

Naklonil jsem s e d o auta a vytáhl ze síťované kapsy

vzadu na sedadle spolujezdce autoatlas. Otevřel jsem ho na

střeše auta, přiložil n a něj loket a pozorně si ho prohlédl,

přičemž jsem čas od času zvedl oči k Ardnoe Point, který se

stále leskl v dálce. Neměl jsem nikde po kapsách pero, a tak

jsem Ardnoe Point označil na mapě nehtem palce – vyryl

jsem u něj úhledný křížek. Vrátil jsem se o pár kroků dozadu

a vyrazil po stezce vzhůru, až jsem se dostal k zahradě

bungalovu – k místu s výhledem na část pevniny, kde musel

ležet i Loch Avich. Chajda, u které jsem byl v noci s

Dansem ve snaze zjistit, co má Dove v plánu, se nacházela v

tamních horách.

Chvíli j s em t a m s tá l a snivě se oddával proudu

myšlenek. Ardnoe Point j sem měl nyní po levici. Chajda

stála napravo z a mnou. A nákupní středisko v Inverary

bylo… Popadl jsem mapu. Nějakou dobu mi trvalo, než

jsem se dokázal soustředit. A když se mi to povedlo, začalo

mi srdce v hrudi velmi pomalu, ale o to rázněji dunět.

Budu kolem v á s kroužit. V e své poslední hodině budu kolem vás kroužit.

Ten bungalov. Když jsem se zaměřil na čtveřici bodů –

Ardnoe Point, chajdu, Inverary a Ostrov sviní –, zjistil jsem, že vytvářejí kruh kolem Craignishe. Kolem bungalovu.

Praštil jsem do autoatlasu a cítil, jak mi tluče srdce. Malachi t ý d e n kroužil ko l e m bungalovu. Myslel si, že jsme pořád

tam. Zvedl jsem oči a zadíval se na obzor, na stromy a pak i na bungalov se zčernalými okny. Kde jsi teď?

Právě v tom okamžiku, jako by mi chtělo odpovědět na

otázku, zpomalilo na silnici auto a jeho řidič si mě očividně prohlížel. Ve l mi p o ma l u jsem

zavřel atlas a upřeně se na

auto zadíval. Byl t o tmavě modrý vůz britské výroby. Po

zá d e c h m i d o v l a s ů vyběhla mrazivá nitka strachu: oním

vozem ukradeným z parkoviště v Crinianu byl tmavě modrý

vauxhall. Momentálně j s e m stál nejméně dvě stě metrů od

něj, ale i na tuhle vzdálenost jsem poznal, že za volantem

sedí muž: chlapík s blonďatými či plavými vlasy oblečený v

něčem světlém, s nad v golfovém svetru. Sakra, pomyslel

jsem si a cítil, jak mi trnou údy. Jsi to ty? Jsi? Otevřel jsem dveře auta, hodil

dovnitř atlas a pokusil se

působit klidně. Automobil se ani nepohnul. Vytáhl jsem ze

zapalování fiesty klíčky a s hranou nenuceností, neboť jsem

se ve skutečnosti celý třásl, jsem se otočil a vyrazil směrem

k silnici. Hodlal jsem si s ním promluvit. Prostě promluvit.

J e mu o t o evidentně š l o . Hejno ptáků nade mnou změnilo

s mě r , o p s a l o n a n u d n ě modré obloze zlověstnou křivku a

o d n ě k u d z d á l i s e m dolehlo pronikavé zakejhání kolihy.

Nevzhlédl jsem k obloze – prostě jsem šel rovnoměrným, o d mě ř e n ý m k r o k e m d á l a

pravidelně jsem u toho oddechoval.

Když j s em s e přiblížil, pochopil jsem, že to, co jsem

pokládal z a blonďaté vlasy, j e ve skutečnosti baseballová

kšiltovka, kterou má řidič naraženou na uši. Právě ve chvíli,

kdy jsem na něj začínal mít dobrý výhled, řidič sešlápl plyn až k podlaze a vyrazil pryč. Zahrabal jsem nohama ve štěrku

u krajnice, rozběhl jsem se doprostřed vozovky, zeširoka se

rozkročil a upřeně se zahleděl na zmenšující se tmavý flíček před sebou: automobil uháněl na jih

směrem k

Lochgilpheadu, pryč od Craignish Pointu. To není on. Samozřejmě že to není

on.

S t á l j s e m n a si lnici a několik

okamžiků jako bych se

v z n á š e l v t i c h é bublině nevěřícnosti, zatímco mi ta tmavě

modr á tečka pomalu zmizela ze sítnice. Proč by se choval

t ak neopatrně? Byl t o j en někdo místní – zpomalil, aby

z j i s t i l , j e s t l i t u n ě k d e třeba nekradu. Krev však ve mně

kypěla dál. Rozběhl jsem se zpátky k fiestě a nastartoval. Tohle auto rozhodně není závodní,

a tak se vzpouzelo a

skučelo, když jsem ho na silnici túroval – sto, sto deset, sto

dvacet. Poloostrov jsem nechal za zády a projížděl podél

pobřeží . A u t o v j e l o d o lesa, následovala nečekaná prudká

zatáčka doprava a b y l j s e m v mělkých mokřinách poblíž

řeky Add. Přejel jsem přes most a ze silnice se stala úzká

cesta na šířku jednoho vozu, která vedla podél kanálu. Fiesta

p o n í uhá ně l a , mi nul a jednu odbočku doprava – mám tam vjet, nebo se držet na téhle cestě? –, po ní druhou a pak ještě jednu. Nalevo o d e m ě s e vynořil

most vedoucí přes kanál,

načež jsem zahlédl červeně natřené čluny s bicykly přivázanými ř e tězem k e střeše. Rezavé komíny vyfukovaly

do chladného vzduchu obláčky kouře.

Sebral jsem z předního sedadla mobilní telefon, zapnul

h o a za č a l t ě k a t o č i ma mezi displejem a čelním sklem.

Mo b i l zahrál úvodní melodii a displej se rozsvítil. Dvacet pět zmeškaných telefonátů od Lexie – a než jsem stačil

vyťukat Dansovo číslo, rozezvonil se přístroj znovu. Zase

Lexie. Odhodil jsem telefon na sedadlo spolujezdce a sešlápl

plyn až k podlaze. Projel jsem další zatáčku a v tu chvíli

jsem necelých sto metrů před sebou spatřil karavan. Zabíral

celou vozovku, těžkopádně kodrcal přede mnou a boky se otíral o ži v é pl oty podél cesty. Dupnul jsem na brzdy a

zastavil uprostřed silnice. Ruce jsem držel křečovitě na

volantu, předkláněl jsem s e tak, že jsem se nosem téměř

dotýkal čelního skla, a dýchal jsem tak ztěžka, jako bych posledních několik kilometrů běžel. Bylo jasné, že jsem

prohrál. Tyhl e silnice b yl y sice rovné a přehledné, ale

pronásledovat ně koho v tomhle labyrintu bylo téměř

vyloučeno. Dove mohl být kdekoliv.

Karavan s e d á l kolébavě sunul vpřed, až mi zmizel v

dálce. N a vedlejším sedadle mi opět zazvonil telefon. Sjel

jsem ke krajnici a počkal, až Lexiin hovor spadne do

hlasové schránky. Poté jsem přístroj popadl a rychle vytočil

číslo na místnost detektivů v Obanu. Řekl jsem Dansovi, ať

n a mí s to p o š l e p á r hlídkových vozů, a vyrazil jsem

nazpátek, přičemž j s e m u každé příjezdové komunikace,

p o l n í c e s t y n e b o odpočívadla zpomalil a prohlédl je.

Každých pět minut začal na sedadle spolujezdce zvonit

telefon, kroutil se na potahu a otáčel, jako by byl nasraný, že ho nezvedám. Lexie se nevzdávala. Jenže já s ní mluvit

nemohl. T e ď n e . Odbočil jsem doleva a pokračoval v

oblouku přes ústí crinianského kanálu. Přibližně po dvaceti

mi nutá c h j s e m za hl é d l jedno policejní auto – neoznačené, ale přesto viditelné na míle daleko.

Pomalu a s dravčí

důstojností br á zdi l o kr a j i nu v protějším směru, řidič i

s pol uj e zde c u s i l o v n ě žvýkali, natahovali krky, rozhlíželi se

p o okolí a doslova slintali touhou střihnout si

automobilovou honičku. Nedal jsem jim ničím najevo, kdo

j s e m – p r o s tě j s e m anonymně projel kolem nich. Věděl

jsem, že je stejně po všem. Teď už mi nezbývalo nic jiného

než kontrolovat znovu a znovu tatáž místa. Telefon začal

opět vyzvánět a já tentokrát sjel s fiestou na stranu k živému plotu a netrpělivě ho popadl.

„Hele, zavolám ti zpátky.“

„Ne, nezavoláš,“ odpověděla Lexie chladně. „Promluvíme si později.“

„Hovno, J oe. Promluvíme s i teď hned. Nedělej ze mě blbce. Prosím.“

Vyp nul j s e m mo to r , v ytá hl si telefon z prostoru mezi

bradou a krkem, kde jsem ho až dosud svíral, a přitiskl si ho

na ústa, aby mě lépe slyšela. „Lex, promluvíme si, ale ne teď. Teď tu něco mám.“

„Položím ti jednu otázku,“ řekla upjatým hlasem. „A až mi na ni odpovíš, bude t o poctivá

odpověď. Chci znát

p r a v d u. Pr avdu, J o e , “ dodala rázně, jako by mi byl tento

p o j e m na p r o s to c i z í . Nastalo dlouhé ticho. A pak řekla: „Miluješ mě?“ „Přijedu domů. Promluvíme si

o…“

„Ptám se: miluješ mě?“ Zhluboka jsem se nadechl. Kdesi v

dálce vyjelo na

silnici auto a mířilo ke mně. Civěl jsem na něj, na pouhou tečku, a oči mě pálily.

„Tohle je jednoduchá otázka. Žádná kvantová fyzika,

Joe. Miluješ mě, líbím se ti , chceš mě pořád opíchat, mně,

ženskou, která spoustu pitomejch let držela při tobě, zatímco

tys projebával diplom, co ti visí na stěně, anebo chceš

šoustat s nějakou hnusnou posranou malou kravskou

čubkou?“ Vychrlila to ze sebe a začala ztěžka oddechovat.

Téměř jsem ze sluchátka cítil její hořký dech. „Víš, co je s ní

na levačku, Joe? Víš to? Máš o tom vůbec ponětí, anebo se

spokojíš s tím, že tuhle otázku přehodíš na mě – na ženskou,

která s e aspoň namáhala obstarat si nějaké základy medicíny?“ Tupě jsem civěl na silnici a cosi mi

svíralo průdušky.

Chtěl j sem s i všechno srovnat v hlavě, najít nějakou

odpověď, něco, co by se dalo říct. Jenže jsem to nedokázal.

Nedokázal jsem přimět hlavu k práci.

„Ona je normální zrůda, a jestli se ti líbí, tak jsi úchylák

a někdo by ti měl z týhle sračky pomoct, ty posraná, hnusná, příšerná kreaturo…“ „Lex, poslouchej…“

„Já půjdu teď hned nahoru a řeknu jí, že se ti HNUSÍ.

Rozumíš? A až se vrátíš, půjdeš k ní do pokoje sám a taky jí

řekneš, ŽE S E T I HNUSÍ. Řekneš jí, že se zrůdama nešoustáš.“

Následovala s é r i e přerývaných vzlyků, během nichž

škytavě popadala dech. Auto se přiblížilo a šedivá obloha se

mléčně odrážela o d j eho čelního skla. Strnule jsem držel ruku n a volantu. Auto bylo šedé. Ještě dlouho jsem

poslouchal, jak fňuká a snaží se ovládnout.

„ T y n i c neříkáš,“ zamumlala po chvíli. „Úplně jsi zmlkl.“

„Až se vrátím domů, sedneme s i a promluvíme si o

tom.“

„ Ne, naser si, Joe. Nebudu si s tebou sedat a…“ „Ty si taky naser, Lexie.“

Rozlíceně se nadechla – totálně ji rozhodilo, že jsem se

jí postavil na odpor. „Takhle se se mnou neopovažuj mluvit. Takhle teda…“

„ C o ? Ta kže t y s e mno u takhle mluvit můžeš, a já s tebou ne?“

„Jenže já nejsem v tomhle vztahu cizoložník!“ zaječela.

„To, že mě podvádíš, mi dává jistá práva.“ „Já tě nepodvedl.“

„Ale chceš. Že jo? Že jo?“

Neodpověděl j s e m. Sti s kl jsem palcem tlačítko pro

ukončení hovoru, vypnul telefon, hodil si ho do klína,

položil si lokty na volant a opřel si o ně bradu. Dlouho jsem

t a m ta khl e s e d ě l a pohyboval bradou dopředu a dozadu,

takže s e m i kůže svrašťovala a napínala, svrašťovala a

napínala, a přitom j sem sledoval, jak se ke mně blíží to

s p o r t o v ně u ž i t k o v é a u t o a zpomaluje do kroku, aby kolem

mě mohlo projet. Seděla v něm naprosto průměrná rodinka: dvě obtloustlé, nakrátko ostříhané

děti se na zadním sedadle

ml á t i l y d o h l a v y nafukovacími balónky ve tvaru rybičky Nema. Dove to rozhodně nebyl. Ten ani náhodou.

1

LEXIE

P o telefonátu s Oakesym j sem se třásla tak, až mi

jektaly zuby: vlastně o sebe přímo mlátily. Dala jsem mu

v š e c hny příležitosti – všechny příležitosti –, aby z toho vykličkoval. Ale on to neudělal. Místo toho se prostě vrátil k tomu strašlivému provinilému

mlčení. Vstala jsem, přešla k

dolnímu konci schodiště a začala jsem zhluboka dýchat,

a b yc h zastavila p l á č . B y l o mi jasné, že teď udělám něco, čeho budu do konce života litovat.

Vyjít nahoru do jejího pokoje mi dalo velkou námahu. S každým krokem se mi chtělo plakat. Jenže jsem samozřejmě

nemohla dopustit, aby se o tom dozvěděla ona. Nahoře jsem

se postavila před její dveře, setřela si z tváře slzy, zhluboka

se nadechla a co nejvíce se napřímila. Neklepala jsem – proč

bych taky měla? –, prostě jsem strčila do dveří a postavila se

zvysoka a zpříma mezi zárubně. Závěsy byly zatažené a na

nočním stolku svítila lampička. Ta holka seděla na posteli

zády ke stěně a dívala s e na mě – překvapeně, bojácně a

ostražitě. Nohy měla zastrčené pod tělem a ukryté ve

strakaté sukni spíchnuté ze špinavě vyhlížejících kousků

i ndi ckého he dvá b í , ka š mí r u a semiše. Srdce mi tlouklo

opravdu prudce, když jsem si představila, co pod tou sukní má. Co já vím, že ona neví…

Drobný pánevní pletenec s volnou končetinou, tukovou

tkání, svaly a zakrnělým útrobním vakem… Takhle to panu Spitzovi povím…

„Angeline,“ začala jsem. „Něco ti teď řeknu.“ „Ř-řeknete?“

„Ano. Svlékni s i šaty. Polož j e na podlahu, pak se

postav před postel a já ti něco řeknu.“ Nechápavě na mě civěla. „Řekla jsem, svlékni si šaty.“ „Ne,“ odpověděla Angeline slabě. „Ne.“

„Ano!“ Olízla j sem s i r ty. „Ano, Angeline, ty si je svlékneš, protože…, protože já vím, co s tebou je. Mluvila

jsem s doktorem Picotem.“

K d y ž j s e m vys l ovi l a „doktor Picot“, přestala Angeline

vrtět hlavou. Zvedla bradu a upřela na mě pohled.

„Vím, kvůli čemu vypadáš, jak vypadáš. Vím, co z tebe

udělalo…“ Položila jsem ruku na zárubeň a zaryla nehty do

dřeva. Věděla jsem, že nebudu-li se velmi úporně soustředit, m o h l a b y c h s e rozplakat. Parazitická. Akardiacká a

anacefalická – b e z srdce a bez hlavy. Parazitická. „… zrůdu. Vím, proč jsi zrůda. Takže…“ Proboha, musela jsem s p o l kno ut v z d u c h , a b y c h se

nepřestala ovládat. „Takže – dělej. Svlékni – si – šaty.“

Angeline na mě civěla, na spánku jí viditelně tepala žíla

a každý závit jejího mozku teď zpracovával moje slova.

Zd á l o s e , ž e u ž uplynula celá věčnost. A pak, právě když

jsem se chystala opět něco říct, se cosi stalo. Angeline jako by náhle sebrala veškerou odvahu. Odrazila se od postele a

vstala tak rychle, že jsem instinktivně ustoupila, jenže ona se

zastavila pár centimetrů ode mě – ruce držela podél těla a chvěla se jako osika. Chvíli jsem

na ni jen beze slova zírala.

A ona si pak svlékla svetr a hodila ho na podlahu.

Velice pomalu jsem mrkla, nechala oči několik vteřin

zavřené, než se mi uklidní srdce, a pak jsem je opět otevřela.

Angeline měla na sobě tričko, které odhalovalo holé a

nečekaně svalnaté paže. Stále se na mě dívala, ale její hrdlo

usilovně pracovalo, jako by přemáhala nevolnost nebo pláč. „Ještě zbytek,“ řekla jsem sípavě. „Sundej si i zbytek.“

Angeline s i svlékla tričko, přičemž pod zvednutýma rukama nakrátko odhalila chlupaté

podpaží. Byla velmi

štíhlá, měla malá prsa a útlý pas, ale její boky byly opravdu

široké a obalené svaly. Měla na sobě zašedlou podprsenku s

krajkovým lemem, která vypadala, jako by se už nejméně

stokrát prala. Angeline si ji odhákla a nechala spadnout na

z e m , č í m ž m i odhalila titěrné bradavky. Musela jsem se přemáhat, abych nesklopila oči. „A teď – sukni.“

Angeline s i j i rozepnula, vykročila z ní a odkopla ji

stranou. Spodní p r á d l o neměla, takže odhalila nejen své

nohy, tenké a kolem kolen lehce zjizvené, ale i tmavé

pubické ochlupení. Nepokoušela se nic zakrývat – dívala se

mi přímo do očí. Cítila jsem, jak se mi do hlavy hrne krev.

„Otoč se,“ zašeptala jsem. „Otoč se čelem k posteli.“

Ona s e však a ni nehnula. Dlouho jsme tam tak stály,

dívaly se na sebe a já měla pocit, že balancujeme na hraně a

že tato situace může dopadnout jakkoliv. Co si v mé hlavě ječelo: přestaň, přestaň! „Řekla jsem otoč se.“ V p o k o j i p a n o v a l o ticho. Automatická pračka dole

spustila závěrečné ždímání, které teď kromě našich dechů představovalo jediný zvuk v domě. A pak Angeline polkla.

Slyšela jsem to, slyšela jsem, jak se o sebe třou všechny její vazy a svaly.

„Ále co,“ řekla napjatě a do očí se jí hrnuly slzy. „Ať už

m i řeknete cokoliv…, j á o tom přemýšlela. A na žádnou operaci nepůjdu. Nestydím se za

to.“

A n e ž j s e m s tačila odpovědět,

odstoupila ode mě

směrem k posteli, otočila se a já ho náhle měla v plné kráse p ř e d s e b o u. Chyti l a j s e m se

zárubně, abych neztratila

rovnováhu, a oči jsem měla vytřeštěné. Ocas – až na to, že jsem věděla, že to žádný ocas není – jí vyrážel z páteře jako

obrovská větev stromu. Trčel pár centimetrů dozadu a pak bokem klesal k zemi.

Skupina vápenných výrůstků v pánvi, jediná

d e f o r m o v a n á d l o u h á kost vyrážející ze sakrokokcygeální oblasti. Parazitická…

Angeline chvíli držela ruce v oblasti zad a poté je zvedla

– vymrštila je přímo do vzduchu, takže nebylo nic, nač bych

se nemohla podívat. Teď už jsem to viděla: když už jsem

teď věděla, oč jde, dokázala jsem zřetelně rozpoznat, že to není ocas, nýbrž deformovaná noha.

Parazitická. Parazitická končetina…

P o horní straně s e j í táhla tlustá viditelná žíla, která

končila až u zbytnělého zakončení, které nemohlo být ničím

jiným než nevyvinutou lopatkovitou nohou. Věděla jsem, co

s e v jejím těle skrývá, a představovala jsem si to: polovina

dvojčete s otevřenými ústy, jak pije Angelininu krev, zívá, skytá a cení zkrvavené zuby stejně,

jako to dělá dítě v

matčině lůně. Představila jsem si, jak Angeline tluče srdce a

jak se musí nesmírně namáhat, aby uživila své dvojče.

Chtěla jsem ji udeřit. Chtěla jsem ji za tu nohu zatáhnout a

vyrvat jí ji z těla. Připadalo mi nepředstavitelné, že se mohla

Oakesymu l í b i t . Čl o v ě k, který vypadá takhle…, jak by někdo vůbec mohl toužit… Silně j s em s e kousla d o jazyka. Mezi zuby mi začala

protékat krev. Čekala jsem, až mě nutkání udeřit ji přejde.

„ Duplicata incompleta,“ řekla jsem nakonec hlasem

silnějším, než jsem čekala. „Duplicata incompleta. Neúplné oddělení.“

Nastala odmlka. Angelininy paže jako by se lehce zachvěly, jako by byly náhle těžší. Poté je však opět zvedla

do vzduchu, ačkoliv tentokrát na to musela vynaložit

viditelnou námahu. „ N a žádnou operaci nepůjdu,“ řekla slabým a na p j a t ý m hlasem. „Nejsem taková proto, že bych

něco provedla, a neexistuje nic, co by…“

„Parazitické dvojče. Bez hlavy. A bez srdce.“ Odmlčela

jsem se, abych nechala svá slova zapůsobit. „Jen tahle noha

a pár obratlů trčících ve tvém nitru.“

Angeline celá ochabla. Z hrdla se jí vydral jakýsi zvuk a

cel é j e j í tě l o j ako b y zachvátila křeč. Skácela se na postel,

začala se na ní převalovat a přitom se snažila uchopit ten úd

a zvednout ho k sobě. Po tváři jí stékaly sebelítostivé slzy.

„Nebreč!“ T o já j s em t e ď měla plakat. Ne ona.

„Přestaň. Okamžitě přestaň.“ Udělala jsem pár kroků vpřed,

takže jsem teď stála nad ní a dívala se jí na tělo a na zjizvené

nohy. „Přestaň!“

Jenže ona vzlykala dál. Čelo s i teď tiskla na kolena,

která měla zvednutá, takže jí dole bylo vidět úplně všechno

a já viděla, že je tam všechno normální – velké stydké pysky

s chomáčem chlupů. (Nezapomeňte, že jsem profesionálka,

takže s e k těmhle věcem dokážu stavět pragmaticky.)

Ruka ma sví r a l a t u parazitickou nohu a držela si ji těsně u

zadku: táhla se jí po stehně a pak se od něj lehce

odchylovala, tuhá a šupinatá, jako by chtěla klesnout na postel, ale nešlo to. Přikrčila jsem

se, takže jsem měla oči ve

výšce její štěrbiny, a ucítila jsem jemnou kořenitou vůni.

Kd yž s i Angeline uvědomila, že jsem změnila polohu,

otevřela oči, pohlédla na mě a s panickým výrazem ve tváři

s e pokusila napřímit. J á j í však nedala čas promluvit.

Vylezla jsem na postel, popadla ji za jedno stehno, odtáhla

je na stranu a přitiskla je kolenem, aby jím nemohla hýbat.

Podobně j sem j í odtáhla i druhé stehno, takže jsem teď viděla všechno. „Ne,“ zaštkala Angeline a natáhla

ke mně ruce. „Prosím…“

Jenže já jí ty ruce odstrčila. Přitom se jí lehce rozevřela

pochva a j á uvnitř spatřila trochu vlhkosti, která se přede

mnou stříbřitě leskla, načež jsem zahlédla i její hladkou

na č e r v e na l o u h r á z ustupující dozadu a vytvářející písmeno

V, za kterou už vyrážel plochý plát ocasu. Po celé jeho délce

se táhla drobná vráska, tak jako se po spodní straně

mužského šourku táhne šev. V tu chvíli, sama nevím, co mě

k tomu přimělo, jsem j í strčila do pochvy dva prsty.

Angeline zalapala po dechu, ale já zasunula prsty ještě

hlouběji a začala s e v n í šťourat, protože mi náhle blesklo

hlavou, že pokud hrábnu dostatečně hluboko, najdu to, oč Oakesymu jde – ať už je to cokoliv. A že jakmile to najdu,

vytrhnu t o z n í a předám m u to zabalené ve zkrvaveném kapesníku. „Jděte pryč. Jděte ode mě.“

Uchopila mě za zápěstí a pokusila se mi je vykroutit,

p ř i č e mž c ho d i d l y hr a b a l a po posteli. Já však její pohyb následovala a přesunula jsem prsty

z její pochvy ke

konečníku. Představovala jsem si, jak se jí při nevybíravém

p o h y b u m ý c h p r s t ů trhají membrány, cítila jsem svírání

jejích svalů a přejížděla po hladkém povrchu jejího nitra i ve

chvíli, k d y m i Angeline drásala zápěstí a zarývala do něj

nehty. To dvojče tam někde bylo – vybavovala jsem si jeho

obličej, ruce, nehty, střeva, páteř, to vše smrsknuto do

jediného uzlíčku kostí a svalstva o velikosti lidského plodu

uvnitř její pánve. Možná zavadím prstem o nos nebo o ucho. Možná mu hrábnu nehtem do očí.

„Jděte ode mě!“

Angeline se překulila, moje prsty z ní vyklouzly a nehty jí přitom poškrábaly poševní stěny. Dívka dlouze zasténala,

vymanila s e z mé h o dosahu a vložila si ruce mezi nohy.

Odstoupila jsem. Potila jsem s e a třásla, zhluboka jsem oddechovala a hlava mi třeštila. „Je z tebe znechucený. Víš o tom? Dělá se mu z tebe zle.“ P o tvářích m i stékaly slzy. „Říkal, že když tě viděl

poprvé, šel ven a vyzvracel se. To jsi věděla?“

„Ne.“ Angeline ležela zmoženě na boku, chvěla se a

plakala. „To neříkal.“

„ Ale ano.“ Pohlédla j sem n a své roztažené prsty, lepkavé a rozechvělé. „Tohle říkal. Věř mi.“

Tupě jsem odešla do koupelny a umyla si ruce – v horké

vodě a spoustou mýdla. Zuby mi drkotaly, jako by mi byla

zima. Věděla jsem, že jsem překročila hranici. Že odtud už

není návratu. Drhla jsem si ruce dál a dál, až jsem je měla

celé červené a nutkání k pláči mě konečně opustilo. Poté

jsem zamířila do ložnice a převlékla si kalhoty i halenku. Už

jsem se rozhodla. Nastal čas odjet do Londýna. Neměla jsem

sice v rukou nic, co bych mohla ukázat Christophovi, jenže

jestli ho neuvidím, jestli si s ním nepromluvím, tak se z toho zblázním.

1

OAKESY

Lidem s e časem v hlavě vytvoří drážky jako u

gramofonové desky – brázdy, ve kterých se pohybují ve

chvíli, kdy nabudou dojmu, že už vědí všechno, co potřebují vědět. Prostě se přestanou snažit. Já

si například o Lexii

myslel, že už ji dokonale znám, v důsledku čehož jsem o ní

přestal uvažovat správně. Proto mě nikdy ani nenapadlo, že

b y c h p o s v é m n á v r a t u do znásilňovačky mohl najít to, co jsem tam našel.

Trvalo mi dvě hodiny, než jsem se po turistických c e s t á c h d o k o d r c a l zpátky. Popojížděl jsem za karavany

c hr l í c í mi z v ý f u k ů sazovité zplodiny, probíral v duchu

možné strategie a ládoval s i do hlavy cédéčko Massive

Attack. O Lexii jsem přemýšlel tolik, že když jsem konečně

zastavil před znásilňovačkou, měl jsem už mít daleko lepší

pocit. Jenže j á s i v e skutečnosti připadal jako král všech

břídilů, přistižený v nedbalkách a požírající sám sebe zaživa.

Nedokázal jsem jít dovnitř. Musel jsem ještě dlouho sedět s

rukama na volantu a civět na tenké proužky špíny pod svými

ne hty, p ř i č e mž j s e m v duchu probíral možné úvodní věty,

vstupoval v myšlenkách do domu a navazoval konverzaci.

Bouřka již pominula a mokrá ulice se leskla v pozdním slunci, jenže závěsy v obývacím

pokoji byly zatažené a já si

p ř e d s ta v i l , j a k L e x i e sedí nepřirozeně vzpřímená na modré

umakartové židli, a když vcházím dovnitř, visí na mě

pohledem. Angeline, ta bude nahoře.

Když jsem už takhle seděl pět minut a stále mě

nenapadla žádná vhodná úvodní věta, nastartoval jsem auto

a o kousek s ním popojel. Zastavil jsem u křižovatky a rozhlédl se nalevo a napravo. Policejní hlídkový vůz stál na

obvyklém místě – parkoval naproti mně asi deset metrů napravo, dostatečně blízko n a to,

aby měl policista v autě

d o b r ý v ý h l e d n a v c h o d do střeženého domu. Sluneční

paprsky se odrážely od jeho čelního skla, takže mi vteřinku

či dvě trvalo, než jsem si uvědomil, že v autě sedí dva lidé.

Poté s e slunce ukrylo z a mrakem, světla ubylo a já si

konečně v š i ml , ž e n a sedadle spolujezdce sedí Angeline a

tiskne s i na oči kapesník. Policista držel ruku na opěrce

jejího sedadla – nedotýkal se jí sice, ale chybělo mu k tomu jen pár centimetrů.

Zaparkoval j s e m fiestu, vyskočil ven, přeběhl přes

v o zo v ku a zakl epal n a okno. Centrální zamykání cvaklo a

policista si ukázal palcem přes rameno. Otevřel jsem zadní

dveře a strčil dovnitř hlavu. „Co se děje?“

„ Hádka.“ Policista s e k e mně otočil. Měl silně

rozcuchané zrzavé vlasy a j á si všiml, že nesundal ruku z

Angelinina sedadla. Ta se k němu nakláněla, jako by se mu

chystala každým okamžikem vyplakat na rameni. Přitom si

neustále s ví r a l a n o s , t a k ž e to vypadalo, že se v něm snaží něco udržet. Je to zrůda,

kamaráde…, všiml sis toho? Zrůda.

Já ti povím, co má pod tím kabátem…

„Dvě mladé dámy. Trochu se nepohodly.“ Nasedl jsem dozadu a zavřel dveře. V autě bylo naplno

zapnuté topení a j e d e n z nich očividně něco pil. Případně

oba. Páchlo to tam jako v taxíku na jihu Londýna.

„Tak co?“ řekl jsem Angeline. „Co se stalo?“

Angeline zavrtěla hlavou a opět si přitiskla na oči

kapesník. V autě se nesl sípavý zvuk jejího dechu. „Nakonec s e t o s te j ně dozvím,

takže mi to můžeš

rovnou říct. Co se stalo?“ Policista se na mě zadíval ve

zpětném zrcátku, j á j e ho pohled zachytil a klidně jsem na něj zvedl obočí. Kdyby zkusil říct: „Nebuďte na tu holku

tvrdý,“ dotázal bych se ho, proč jí drží ruku téměř kolem

ramen a p r o č s e tváří j a ko psí prdel. „Angeline. Na něco

jsem se tě ptal. Co se tam dělo, když jsem byl pryč?“

Angeline s i spustila kapesník z očí a nejistě vyhledala

můj pohled v zrcátku. Tvář měla celou brunátnou. Aha, pomyslel jsem si, takže jsi pila ty.

Ona n i c neznamená, Oakesi, nic pro tebe neznamená. Vždyť ji znáš pět minut…

„ Sebrala j s e m vám z aktovky nějaké peníze.“ Otřela si

nos a začala vytahovat z kapes věci a pokládat je na palubní

d e s ku p ř e d sebou. D v a balíčky bonbonů, tři miniaturní

l ahvi čky s to l i č né v o d ky, čtyři miniaturní brandy a pár prázdných p ytl í ků o d krekerů. Lahvičky se chvíli kutálely

p o palubní desce a pak spadly na podlahu. Policista musel

sundat ruku z Angelinina sedadla a posbírat je.

„Jenom klid, děvče. Klí-dek.“

„Byla ve vašem pokoji, já šla do kuchyně a půjčila si od

vás peníze.“ Angeline trhla bradou ve směru prodejny na

protější straně komplexu. „Koupila jsem si tohle všechno a

ještě nějakou vodku a už jsem z toho opilá. Vidíte?“ Vytáhla

z druhé kapsy hrst účtenek a pár drobných a vysypala

všechno na palubní desku. Jedna pětipence se skutálela dolů,

cinkla o řadicí páku a dopadla do koženého límce pod ruční

brzdou, pár centimetrů od špičky mé boty. „Jsem zlodějka, jsem opilá a nejspíš jsem úplně

stejná jako můj otec, protože

ji nenávidím a vás nenávidím taky…“

„Hej, hej, kočičko, uklidni se krapet.“

Policista j í položil ruku na rameno a ona propukla v

pláč. Povzdechl jsem si a vykoukl z okna na znásilňovačku.

Tohle místo bylo vážně k posrání: zastrčená opuštěná

barabizna se spoustou svinčíku v okolí, mrtvými trávníky a

žlutě podbarveným obzorem, jako by se sem od západu

blížil nějaký jedovatý mrak. Jakési auto vykouklo čumákem z ulice vedoucí paralelně s naším

domem, z ulice vedoucí na

hřiště. Když a l e řidič zahlédl náš vůz, spěšně odbočil

doprava a zmizel. Očividně sem přijel vyhodit odpad. Ulevit

si od svých sraček. Přihasí si to do komplexu „Posranej

dvůr“, vypustí náklad svinstva a zmizí. Ať se s tím babrá někdo jiný.

„Počkej tady,“ řekl jsem Angeline a otevřel dveře. „Až

s e vrátím, musíme s i promluvit.“ Zaváhal jsem a pak poklepal policistovi na rameno. „Za deset minut jsem tady. Ale budu jen tam naproti. Uvidím

na vás z předního okna.“

Začal něco namítat, ale j á z a ním zabouchl dveře.

Zapnul jsem si bundu, vyhrnul límec a vyrazil přes ulici ke

znásilňovačce. Připadal j s e m si jako ve filmu V pravé

poledne, což bylo ovšem k smíchu, protože když jsem

vstoupil do domu, nečekalo tam na mě nic jiného než

zatuchlý vzduch a pár kusů starého nábytku. Lexie tam nebyla. Lexie v domě nebyla.

2

S tá l j s e m v obývacím pokoji a mžoural na židle,

vypnutý televizor a vychladlou konvici. Vyšel jsem po

schodech nahoru a podíval se do naší ložnice, ale Lexii jsem

tam nenašel. Byla pryč. Chvíli jsem stál na chodbě a úporně přemýšlel. Opustila mě, došlo mi. Ne já ji – to ona opustila mě. A pak jsem s e vrátil d o auta. Tentokrát už policista

nečekal, a ž n a ně j zaklepu. Stáhl okénko a adresoval mi prázdný pohled. „Ona tam není.“

Angeline se otočila a s brunátnými tvářemi pohlédla

pr ese m ě n a d ům. „ Kd yž jsem odcházela, tak tam ještě

byla.“

Opřel jsem s e loktem o střechu a sklonil obličej do

o ké nka , ko us e k o d policistovy hlavy. „Poslouchám,“ řekl

jsem pomalu. „Takže v kolik odešla?“

N a kořeni j eho nos u s e objevila rudá linie. Další pak

vyrazila o d j eho kr ku směrem k čelu. Nastalo

několikavteřinové mlčení, které mi stačilo, abych se dovtípil.

„Vy jeden pitomej šašku. Vy jste odtud odjel. Že je to tak?“

Policista p o mn ě š l ehl oči ma a pohyboval čelistí v malých sevřených kruzích.

„Opustil jste přidělené stanoviště.“ Bouchl jsem do

střechy vozu tak silně, až policista nadskočil. „ Šel m ě hledat,“ řekla Angeline. Vystoupila z auta a kalně na mě pohlédla přes střechu. U úst se jí v chladném

vzduchu dělal obláček bílé páry a já náhle viděl, jak propadá

panice – neklidně s e dívala na znásilňovačku za mnou.

„Byla t o moje vina. Š l a j sem se projít a on se za mnou vydal.“

Neodpověděl jsem. Rozhlédl jsem se kolem sebe na

prázdné ul i c e , p o nur é d o m y a planoucí obzor. Na zatažené

závěsy v e znásilňovačce. Otočil jsem se a vyrazil k domu.

Na kůži mi vyrazil pot. Angeline se nejistě a ustaraně

belhala z a mnou. „Nepanikařte,“ řekla, ale já podle jejího

hlasu poznal, že j e stejně vyděšená jako já. Velmi rychle

střízlivěla. „Určitě je všechno v pořádku. Říkala, že se vrací do Londýna. Říkala, že odjíždí. Určitě jí nic není.“

Přes vodovodní kohoutek v kuchyni visela přehozená

žínka. Čekal jsem, a ž m i Lexiina máma zvedne telefon, a

přitom jsem sledoval, jak se na spodním okraji látky vytváří

kapka, pomalu nabírá na objemu, a když už je příliš těžká,

odtrhává se a s kovovým pinknutím naráží do kuchyňského

dřezu. S Lexiinou má mo u jsem příliš nevycházel. Nikdy

nedokázala překousnout skutečnost, že si její dcera vzala

zrovna mě , chlapa z Liverpoolu, který se nikdy ani

ná zna ke m ne s na ži l z a k r ý t své dělnické kořeny. V jejích kruzích se člověk chlubil tím, že se

jeho děti dostaly na

Oxford nebo na Cambridge; v mých kruzích se chlubil, že

neskončily v lapáku. A vadila j í i další věc: prý

nevydělávám d o s t p e n ě z . Ani zdaleka ne, jak jednou řekla

Lex. Pročež bylo jasné, že náš vztah nikdy nebude patřit

mezi nejideálnější na světě. Když telefon šestkrát zazvonil a

sepnul se záznamník, pocítil jsem v jistém smyslu úlevu.

Vzkaz jsem jí nenechal. Místo toho jsem zavolal do našeho

domu v Kilburnu a nechal vzkaz tam: „Až dorazíš, Lex, zavolej mi.“ Zavěsil jsem a zamířil

do kuchyně, abych si uvařil čaj.

Dům byl ztichlý. Angeline zmizela nahoře. Zřejmě jí

bylo jasné, jaké jiskry by mezi námi lítaly, kdybychom se to v š e c hno t e ď s na ži l i rozebírat. Poslouchal jsem zvuky z

jejího pokoje a přitom vařil čaj: nalil jsem do šálku trochu

mléka, otočil s e , abych odhodil vylouhovaný pytlík do odpadkového koše, a…

Zarazil j s e m s e s pytlíkem na lžičce. Ve spánku mi začala pulzovat krev.

Na opěradle židle visela Lexiina kabelka.

Byla t o její hnědá kožená kabelka Gap. Měla ji

nejraději, protože se popruhy daly upravit tak, že vytvářely

b uď to batůžek, a ne b o klasickou kabelku. Loni jsem jí ji

koupil k Vánocům a ona ji od té doby všude nosila – ať už

š l a plavat, nakupovat, anebo do hospody. Nikdy se od ní příliš nevzdálila.

Velice pomalu, jako by se při rychlém nebo nečekaném

pohybu mohla kabelka vyplašit a utéct, jsem odhodil čajový

pytlík d o koše, položil lžičku do dřezu, sebral kabelku ze

židle a třesoucíma se rukama ji rozepnul. Zevnitř se vylinula

j e mná v ů n ě k ů ž e a malinových žvýkaček Airwaves. Našel

j s e m m a l ý b a l í č e k papírových kapesníků, napůl

vypotřebovanou tubu s tabletkami proti bolesti v krku, její

diář v kroužkové vazbě a náhradní punčocháče v původním

balení. Vysypal jsem to všechno na stůl. V ústech jsem měl

náhle sucho. Na dně kabelky ležela její peněženka. Její

peněženka, její klíče a její mobilní telefon.

Civěl jsem na telefon v e své ruce, na klikatou ikonu

intenzity signálu, a můj tep se změnil v hluboké monotónní

dunění. Peněženka byla zavřená, a když jsem ji otevřel,

na š e l j s e m p á r drobných, naši společnou platební kartu,

novinový výstřižek s článkem o jejím šéfovi, průkazku do

knihovny a ohmatanou fotografii, na níž stojím opálený a se

spoustou mladistvých vlasů na asfaltu před Boeingem 747 –

vraceli jsme se tehdy přes Atény ze svatební cesty na ostrově Kos.

Tupě a zkoprněle jsem civěl na tu fotku a veškeré světlo i zvuky v kuchyni jako by s e náhle

utlumily. Lex, Lexie –

kdybys jela do Londýna, tohle bys tu nenechávala…, že ne?

Škrobeně jsem vyšel na chodbu a artritickými pohyby začal

stoupat po schodech. Kabelku jsem držel ve zkřehlých

prstech. Když jsem dorazil až nahoru, spatřil jsem Angeline,

kte r á p r á v ě vycházela z e dveří koupelny. Okamžitě jsem poznal, že se něco děje.

„ Joe,“ zašeptala a j e j í o č i se nepřirozeně leskly. „Joe.

Podívejte se do koupelny. Myslím, že byste se tam měl podívat.“

3

„ To t o j e mí s t o č i nu. “ Hlavní inspektor Danso stál na

odpočívadle schodiště, ruce držel v kapsách tmavě modrého

pláště a nahlížel do koupelny. Když jsem po příchodu do

domu poprvé vyšel nahoru, byly dveře pootevřené – dost na

to, abych viděl, že v koupelně nikdo není. Neobtěžoval jsem s e t e d y o te v í r a t j e dokořán. Kdybych to byl učinil, všiml

bych si, že v okně nad umyvadlem je vytlučené sklo, jímž

z v e n č í p r o u d í d o v ni t ř šedivé světlo, a všiml bych si i

pohozených ručníků v e v a n ě a sprchového závěsu

vytrženého nahoře z kroužků. „Je mi líto, ale budu to tu muset označit za místo činu. Pojďme dolů. Šéf místa činu tu bude každou minutou.“

Mlčky jsme sešli do přízemí. Venku blikaly modré

ma j á č ky policejních v o z ů . Od okamžiku, kdy jsem na

ho r ní m k o n c i schodiště spatřil Angelininu tvář, mi bylo

všechno jasné. Věděl jsem, že ať už jsem tehdy v Crinianu

s p a t ř i l cokol i v, D o v e b y l ve skutečnosti celou dobu v Dumbartonu. Ten řidič v kšiltovce

byl jen pouhý dvojník – přízrak, s l e p á s h o d a okolností. Teprve nyní, když už tady

byl Danso a z okolí se sem sjížděly záložní policejní vozy,

n a m ě pořádně dolehl šok. Sešel jsem ze schodů a začal padat na stranu.

„Hej, no tak.“ Danso přiskočil ke mně a chytil mě pod

paží. „Tak pojďte, chlapče. Pojďte, posadíme vás, než se

nám tady svalíte.“ Odvedl m ě do obývacího pokoje a

vyklopil na odrbanou pohovku, kde jsem ztěžka seděl s rozkročenýma nohama a rukama na

kolenou. Civěl jsem do

prázdna, vážný a kamenný jako starý Lincoln v tom w a s h i n g t o n s k é m památníku. Angeline se posadila na

pohovku naproti mně a rychle zamrkala. Oči měla napuchlé

od pláče. „Vnímáte nás ještě?“ oslovil mě Danso. Skláněl se

teď nade mnou, opíral se rukama o kolena, aby měl oči ve

stejné úrovni jako já, prohlížel si můj obličej a ujišťoval se,

že se mu tam neskácím jako kuželka. Po chvíli se napřímil a

začal s i prohlížet obývací pokoj a kuchyni. „Nemáte tady kapku něčeho ostřejšího?“

„ J a c k a Dani el se.“ Automaticky jsem přikývl. „Ano,

máme t u Jacka Danielse.“ Podíval jsem se do kuchyně a

pak, jako by zvuk vlastního hlasu mohl umlčet třeštění v mé

hl avě, j s e m t o zopakoval ještě několikrát: „Jacka Danielse. J a c ka Danielse. J a c ka Danielse. Tamhle. Vidíte ho? V kuchyni.“ „Tak já vám trošku přinesu, ano? Jenom kapku – abyste si zase nastartoval hlavu, dobře?“

Pokud s e kd y v obývacím pokoji nacházel nějaký

důkaz, který stálo za to zachovat, tak Angeline a já jsme ho

už dávno zničili, když jsme během čekání na Dansův příjezd

procházeli p o obýváku a kuchyni sem a tam. Danso však

měl v krvi policajtské návyky, a tak opatrně vstoupil do

pokoje, odtrhl kus papíru z kuchyňské role a uchopil láhev

p ř e s n ě j , p r o t o ž e pachatelé podobných vloupaček vždycky mí ř í nejkratší cestou k chlastu. Když spatřil rozkopnuté

dveře kredence, ustoupil o krok, jako by dostal facku, a zvedl ruce.

„ To já,“ řekl j sem tupě a zavrtěl hlavou. „To já. Jsem

jako slon v porcelánu.“

Danso na mě dlouze pohlédl a pak pomalu svěsil ruce.

Sebral ze zadní části regálu prasklý hrnek s motivem

Rangers, nalil do něj pár centimetrů whisky a podal mi ho.

Hrnek smrděl kávou a zkyslým mlékem, ale já začal přesto

vděčně srkat, přičemž jsem slyšel, jak se ke mně z hrnku ozvěnou vrací můj dech.

Danso přistoupil k židli. „Takže tohle je její kabelka?“ „Ano.“ „A žádné šaty si s sebou nevzala?“ „Vůbec nic.“ „Vaše ložnice zůstala přesně tak,

jak jste ji opustili?“

„Jenom ta koupelna. Ta koupelna je jediné místo, kde

někdo…“ Zajíkl jsem se, přitiskl si konečky prstů na hrdlo a

začal si krouživým pohybem masírovat ohryzek, jako bych

se jinak nutně musel udusit. „Kde někdo…, totiž…“

„Ano,“ řekl Danso tiše. „Ano. Já vím.“ Podrbal se na

hl a vě , nadzvedl s i nohavice a posadil se na pohovku vedle

mě. Jeho obrovské pavoučí nohy byly černé, pevné a tenké.

„Když jste sem přišel, všiml jste si v domě něčeho

neobvyklého? Něčeho, co vám připadlo zvláštní?“ Mlčky jsem se zahleděl z okna. Dansův řidič stál vedle

auta a mluvil d o vysílačky. Jednu ruku měl položenou na

střeše a druhou si držel u pasu; cíp kabátu měl přitom

odhrnutý, takže m u p o d ní m byla vidět lesklá pouta na

opasku. Každou chvíli se otočil a zadíval se směrem k linii

stromů, jejichž stíny dopadaly v dlouhých pásech na hřiště. „Ne,“ řekl jsem. „Ničeho.“ Danso zabubnoval prsty o koleno. Nastalo dlouhé ticho. Kdesi nad námi s e spustil bojler,

jehož cvrkavý zvuk

připomínal brouka uvězněného v trámu. „Zadní dveře byly

zamčené.“ Předklonil s e a vykoukl na chodbu, jako by se

chtěl ujistit, že si to zapamatoval správně. „A přední dveře byly…“

„Taky zamčené.“ Ústa jsem měl ztuhlá jako pod prášky

a slova mi z nich vycházela stejně bolestivě, jako by mi

trhali zuby. „Odemkl jsem si klíčem.“

„Je tady v okolí nějaké místo, kam by se mohla uchýlit?

Nemá někde poblíž přátele nebo příbuzné?“

„Její máma bydlí v hrabství Gloucestershire. Lexie by jí

nejdřív zavolala. Jenže podle seznamu volání v jejím mobilu

volala j e n mn ě a d o Královské nemocnice…“ Zarazil jsem

se, otočil se a vykoukl z okna. Na něco jsem si vzpomněl. „Joe?“

„Auto,“ řekl jsem chabě a vymrštil prst k jednomu místu

n a ulici. „ V tamté ulici stálo asi před půlhodinou auto. Odjíždělo.“

D a ns o s i poposedl dopř edu a zamračil se na mě. „Auto?“

„Bílé.“ Napůl jsem se postavil a zahleděl se na protější

domy se zabedněnými okny. „Bílé nebo možná stříbrné.“ „Sedan? Hatchback? Kombík?“

„Sedan. Já…“ T o u ž jsem stál na nohou, rozrazil jsem

dveře a ztěžka vyšel ven, abych se podíval na ulici ve směru,

kterým ten vůz odjel. Policisté ve svých autech přerušili

telefonní a rádiové konverzace a unisono se ke mně otočili.

Po chvíli vyšel z domu Danso, dostihl mě, postavil se těsně

vedle mě a zadíval se na týž šedivý pás vozovky mezi domy. „Přijeli sem vysypat odpad,“ řekl

jsem slabým hlasem.

„Totiž, myslel jsem si, že sem přijeli vysypat odpad.“

„Číslo poznávací značky jste asi nezachytil, viďte?“

„Odjelo příliš rychle.“ Zamžoural jsem, upřeně se

zadíval n a silnici a pokusil se přinutit myšlenky k něčemu

kloudnému. „Bylo na něm něco…, něco…“ „Viděl jste, kdo ho řídí?“

„ Ne.“ Byla v tom autě ona, ty slabomyslný tupče? Seděl

jsi v autě a díval ses, jak ti odjíždí žena? Na zadní části auta

b y l o n ě c o nápadného… „Viděl jsem ho jen pár vteřin –

nedokázal jsem rozpoznat, kdo sedí za volantem, nebo jestli

je tam ještě někdo další…“ Opět jsem se zarazil. Zničehonic

s e mi rozbřesklo. „Kopačky,“ řekl jsem. „Fotbalové

kopačky. Malinké kopačky, jaké si člověk věší na zrcátko. A

taky miniaturní vlaječka Celtiku Glasgow. Visela na zadním

okně, takže to vypadalo, že by v tom autě mohly sedět děti.

Proto jsem tomu nepřikládal žádný význam.“

Z informačního hlediska měl tenhle postřeh ubohoučkou hodnotu, a l e n i c dalšího j s e m z

paměti nevyždímal. Danso

všechno tlumočil svému kolegovi, který vyhlásil vysílačkou

p á t r á n í p o v o z i d l e . Hlavní inspektor měl v obličeji napjatý

výraz, když se otočil a jakoby bojácně se zadíval do polí a

prázdných ulic za sebou. Nakonec jsme se odcourali zpátky

dovnitř a cítili se přitom jako zpráskaní psi. Posadil jsem se

vedle Angeline. Bojler nahoře začal rytmicky klepat, jako by se v něm něco uvolnilo. „Promiňte,“ řekla Angeline tiše. „Moc se omlouvám.“

Pohlédl jsem n a ni . Stále n a sobě měla kabát, seděla

jako hromádka neštěstí a vypadala zbědovaně. Bradu měla

svěšenou téměř na prsou, jako by už nedokázala ani plakat

nebo se hýbat. Brunátný opilecký výraz z ní dávno vyprchal

a momentálně b y l a b l e d á jako stěna. Na nohou měla těžké

hnědé boty vytočené špičkami k sobě, takže to vypadalo, že b y nejraději zmizela z povrchu. „Neměla jsem odcházet z domu.“ „Ty za to nemůžeš,“ řekl jsem. „Opravdu ne.“

„To můj táta. Můj táta. A já neměla chodit ven. Říkal jste mi, že nemám nikam chodit.

Jenže jsme se – Lexie a já

– trochu pohádaly a…“ Odmlčela se. „Kdybych tu nebydlela s vámi, nikdy by sem nepřišel.“

Smutně jsem zavrtěl hlavou. „Ty za to nemůžeš.“

Angeline přikývla a pokusila se o úsměv, ale já poznal,

ž e m i nevěří. Danso s e usadil a chystal se něco říct, jenže vtom ho přerušil hluk bojleru. Upřel oči ke stropu. „Ten ale dělá rámus.“

„V tomhle domě se všechno rozpadá.“

„Promluvím s údržbou o … “ Jeho hlas se vytratil,

protože klepání ještě více zesílilo. Také Angeline a já jsme

upřeli zraky vzhůru a zadívali se na místo ve špinavém stropě, odkud klepání vycházelo. Nikdo z nás dlouho

nepr oml uvi l . N a k o n e c Danso sklopil oči a pohlédl na mě.

J e h o t v á ř e j i ž získávaly bledě růžový nádech. Polkl a

bolestně s e n a m ě usmál. „Joe,“ řekl mírně, jako by se mě

neptal na nic vážnějšího, než kolik je hodin. „Než jste nám

zavolal, zkontroloval jste všechny místnosti nahoře?“

4

„Potřebuju trochu místa.“

„A já snad ne? Musím dokončit ten Hartmaanův zákrok.

Slíbila jste konzultantovi, že se nám tady nebudete plést.“

Soudní lékařka z jižního Glasgowa se právě hádala se

sestrou z oddělení popálenin. Na židli na jednotce intenzivní

péče glasgowské Královské nemocnice ležela lékařská sada,

z níž čouhaly zapečetěné tuby a gumové rukavice. Sestra se

k o l e m n í m u s e l a protahovat, kdykoliv chtěla obejít postel,

n a n í ž bezvládně ležela Lexie s nohama zabalenýma v síťovaných obvazech na

popáleniny. Ve vzduchu nad ní se

t y č i l y mo ni t o r y up e v ně né na mechanických ramenech a do

jejího krku vedly tři různé hadičky napojené na centrální kanylu.

„ Proč j e t o zelené?“ zeptala se lékařka a ukázala na

pytlík připojený ke katetru. „Dáváte jí snad něco?“

„Propofol.“ S e s t r a s e protáhla kolem ní. „Neurolog

nechce, aby se hýbala. Předepsal jí silná sedativa, dokud

nebude vědět, jak hodně j í oteče to zranění hlavy. Chcete

zkontrolovat dávkování, anebo mi věříte, že to zvládnu

sama?“

„Jen s e snažím dělat svou práci,“ zabručela lékařka.

Sklonila s e a vytáhla z tašky zapečetěnou tubu. „Jen se snažím dělat svou práci.“

Danso t o v š e sledoval z kouta soukromého pokoje.

Obličej měl popelavý a ruce zkřížené na prsou. Požádal mě,

a b y c h b ě h e m t é h l e procedury odešel, ale já to odmítl –

nehodlal jsem Lexii opustit, děj se co děj. Mlčky jsem seděl

n a rozhrkané plastové židličce za prosklenou zástěnou a strnule j sem přihlížel, j a k lékařka

ohledává Lexiiny

bezvládné ruce, jak jí zpod nehtů opatrně vyškrabává obsah,

j a k zavírá tyčinky d o testovacích zkumavek se štítkem a

d a t e m, j a k kontroluje č a s na nástěnných hodinách a pak

předává každou zkumavku Dansovi k podpisu. Bylo sedm

hodin večer a celý den se změnil v jednu rozmazanou šmouhu. Lexie byla naživu. Naživu. Nikdo však nedokázal

zj i s ti t p r o č . Spr ávně m ě l a být mrtvá. Alespoň mi to pořád dokolečka říkali.

Ztěžka jsem se otočil, jako by se mi měla každou chvíli

rozskočit hlava. Angeline seděla pár decimetrů ode mě,

bledá a šokovaná, a upřeně na mě hleděla. Celý den jsem s

ní nepromluvil ani slovo. Vůbec jsem nebral na vědomí její přítomnost.

„Promluvíš s ní,“ řekl jsem. „Až se probudí, řekneš jí, co má dělat.“

Angeline otevřela ústa. Připadalo mi, že se pohybuje j a k o v e zpomal eném záběru. Vnitřek úst měla růžový. „Cože?“ zašeptala. „Co jste říkal?“

„Co má dělat, když je teď…“ Odmlčel jsem se a znovu

pohlédl n a Lexii. Položili j i na tmavě modré vzduchové

lůžko, kter é mě l o snížit t l a k na popáleniny táhnoucí se po

celé zadní straně nohou. Dýchací cesty měla čisté a žádná

spálenina j í nevytvořila n a nohou souvislý prstenec, což bylo podle konzultanta slibné. Nikdo ovšem nepředstíral, že

s e d á nějakým způsobem zabránit trvalému zohyzdění. To

už měla jisté. Na celý život. První zdravotník, který dorazil

d o Lightning T r e e E s t a t e při pohledu na její popáleniny

zbledl. Vzpomínám s i , ž e s e jí snažil zabalit nohy do

přilnavé fólie, ž e n a n ě j velitel místa činu ječel dělejte,

dělejte a že jsem podle výrazů ve tvářích zdravotníků

okamžitě poznal, že se s těmihle popáleninami nedá mnoho

d ě l a t . „ To hl e j e důchodcovský syndrom,“ zamumlal někdo

ve zmatku. „Jednou jsem to viděl u starého nebožtíka, ke

kterému m ě přivolali. Umř e l v posteli. Když jsem tam

dorazil, škvařil s e už šestý den na elektrické zahřívací podušce.“

Hluk z bojleru nezpůsobilo samotné jeho zapnutí: to se stalo už dlouho předtím, než jsem

se vrátil do domu. Tím, co

jsme s Dansem a Angeline slyšeli, bylo ve skutečnosti

reflexní bubnování Lexiiných pat o bojler. Byla to

neurologická křeč, tik, protože když jsem otevřel dveře té

komory, b yl a u ž Lexie dávno v bezvědomí. Seděla

o b k r o č m o n a h o r n í části vodorovného bojleru, chodidly

spočívala na měděné trubce vedoucí do nádrže v podkroví a

paže měla zvrácené dozadu. Ústa měla otevřená a hlavu

opřenou zády o zeď – nevisela jí bezvládně na prsou, ale

b yl a ostražitě vztyčená, přestože měla Lexie zavřené oči.

Tato prapodivná poloha její hlavy nebyla náhodná: Dove jí

přišpendlil týl k hřebíku trčícímu ze zdi, když jí do něj

opakovaně tloukl hlavou. Udělal to tak silně a tolikrát, že jí

v zadní části hlavy vytvořil otvor velký jako sklenička na

panáka, a bezpochyby si byl naprosto jist, že je Lexie mrtvá.

Určitě by strašně rád viděl můj obličej, když jsem ji našel. Posírám ti tvůj klid na duši, Joe.

Lékařka vybalila sadu z celofánu a začala na tácku rozprostírat její obsah. V zádech a

kolenních kloubech se mi

ozvala tupá bolest: únava, která se dostaví po každém

adrenalinovém šoku. Věděl jsem, co je to za sadu. A věděl j s e m, c o t e ď doktorka udělá. Lexiiny nohy byly tak silně

popáleny proto, že jí Dove předtím, než ji posadil na bojler,

svlékl punčocháče i kalhotky. Z bojleru se navíc uvolnila

izolace, takže její stehna a zadek byly dvě a půl hodiny v

přímém kontaktu s horkou měděnou nádrží. Všechno ostatní

jsem rozdýchal – i to, že měla lebku proraženou hřebíkem, i modřiny n a jejím obličeji a rudé

šrámy na krku v místech,

kde ji Dove škrtil, ale ten zdánlivě nepodstatný detail, že na

sobě neměla spodní prádlo… Právě tenhle detail mi nakonec

podlomil nohy a způsobil, že jsem nasucho dávil nad kuchyňským dřezem.

Danso mi pomáhal, jako by byl mým otcem: neustále se

držel blízko mého obličeje a ustavičně na mě mluvil, abych

neztratil vědomí. Byl mi nablízku i během cesty na stanici a

ponižujícího procesu odběru DNA, protože i když byl sex mezi mnou a Lexií v podstatě mrtvý

a hluboko pohřbený,

nedalo s e popřít, ž e spolu stále sdílíme lože. Nechal jsem

t o h o přiblblého doktora, a ť si vezme, co potřebuje: pár

chlupů a ampulku krve. Zbytek dne jsem se pak snažil

nemyslet na to, jak nějaký laborant kdesi v Glasgowě separuje mou DNA od Doveovy. Posírám ti tvůj klid na duši, Joe. Sestra všeho nechala a sledovala, jak lékařka vytahuje

ze sady gynekologické zrcadlo. „Je to to, co si myslím?“

zeptala se. „Řekl vám konzultant, že je to v pořádku?“ Lékařka na ni pohlédla přes horní

okraj brýlí. „Když vás

to zajímá, tak ano. Myslím, že mi dal svolení.“

„Ptám se kvůli té popálenině na hrázi. Je opravdu těžká.

Víte to, že jo?“ Sestra přistoupila k místu, kde právě lékařka

shrnovala z Le xi e přikrývku, a jemně pacientce roztáhla nohy. „Je to horší o ten otok.“ Vzhlédl jsem a zjistil, že na mě Danso upírá zrak. Věděl

jsem, co mi chce sdělit: Na tohle tu přece nechcete být,

nechcete tady být. Fixoval jsem ho pohledem a v hlavě mi p ř i t o m bol esti vě t e p a l a krev. Lékařka odchlípla obvaz

zaklíněný mezi Lexiinýma nohama a dávala přitom pozor,

aby nepohnula katetrem – tohle už na mě bylo moc.

Třaslavě jsem vstal a odešel z pokoje na chodbu, kde jsem

začal opatrně vydechovat. O chvíli později se ozvalo

cvaknutí, a když j s e m s e otočil, stála za mnou Angeline s

jalovým výrazem ve tváři. V teplém nemocničním prostředí

měl a rozepnutý kabát a v pravé ruce svírala papírový

kapesník, snad aby si jím otírala čelo nebo oči. „Co je?“ řekl jsem. „Musel jsem jít

ven. Na tohle se dívat nemůžu.“ „Já vím.“

Chvíli jen tak stála, dívala se na mě a neříkala nic. „Co je? Co chceš?“

„Joe?“ zeptala se tiše. „Až se probere…“ „Ano?“ „Až se vám ukáže… Nebudete…“ „Co nebudu?“

„Nedáte jí najevo, že jste znechucený?“

Vytřeštil j sem n a n i oči. Několik minut jsem to

nechápal. „Cože?“ Hlavu jsem měl napnutou jako buben, takže mi nic nedocházelo. „Cos

říkala?“

Na s t a l a c hv í l e t i c ha . A pak Angeline řekla:

„Nedopusťte, aby si myslela, že vás znechucuje.“ „Angeline.“ Můj hlas zněl toporně. „Já to neřekl. Mysli

si, co chceš…, ale tohle jsem nikdy neřekl.“

5

Druhý den v devět hodin ráno přijíždí Lexiina máma a

z a s e b o u v l e č e zavazadla. Z tvídové sukně jí vykukují

k o s t n a t á l ý t k a v drahých punčocháčích. Na kaštanových vlasech má naražen perziánový

klobouček z Harrods.

„ K tomuhle t o odjakživa spělo, Joe,“ říká rázně, když

vchází do dveří. „A promiň, jestli to budu klást za vinu tobě. Tobě a tvé práci.“

Neodpovídám. Dívám se, jak dává polibek Lexii. Dívám

s e , j a k v o l á sestru, a b y setřela tenkou linii slin, která se

táhne Lexii po bradě. Dívám se, jak si prohlíží pokoj a dělá

si pohodlí, jak věší kabát a klobouček, uspořádává si věci a

upejpavě usedá, přičemž si jednu ruku drží na sukni, protože

já jsem rozhodně dost velký prasák na to, abych jí, staré

vypelichané kobyle, očumoval kalhotky.

Takto sedíme šestatřicet hodin a svádíme spolu bitvu

vůlí: prohraje ten, kdo jako první odpadne a zabalí tuhle

č e s t n o u s t r á ž . T r á v í m čas schoulený na židli, rozmrzele

civím přes pokoj a v ruce žmoulám pamflet, který mi dali:

J a k s e vyrovnat s životem po popáleninách: psychosociální

potřeby. Ona sedí vzpřímeně a s našpulenými rty civí přes

horní okraj brýliček na křížovku v Daily Telegraphu. Já ji

neustále po očku sleduji a dbám na to, aby se nepokusila

zapnout mobilní telefon. Oběma nám řekli, že nemáme mít

žádný kontakt s vnějším světem, dokonce ani s příbuznými a přáteli, a j á j í nehodlám dát šanci. Policie má totiž drobný problém.

Když s e zpráva o Le x rozkřikla, všichni obyvatelé

Obanu si ve skrytu duše oddechli: Malachi Dove si konečně

našel způsob, jak si to se mnou vyřídit, a potřeboval k tomu

jedinou oběť, nikoliv stovky, jak se všichni obávali. Jenže v

t o m b y l pr ávě t e n zádrhel: pro Dovea tím bylo všechno

vyřízeno, protože s i myslel, ž e je Lex mrtvá. Skutečnost

v š a k b y l a j i n á . J e d e n místní reportér se doslechl o případu

„domácího násilí“ ve znásilňovačce. S masakrem na Ostrově

sviní si ho zatím do souvislosti nedal, ale když jeho obvyklý

policejní zdroj začal zatloukat, dovtípil se, že je za případem

něco dalšího, a začal do toho šťourat. Danso se šíleně snažil

udržet všechno pod pokličkou: věděl, že Dove po téhle akci

nejspíš skoncoval s e životem, ale chtěl mít úplnou jistotu,

než něco pustí novinám. Chtěli jsme najít Doveovo tělo. A

t a k b yl y v soukromém pokoji v Královské nemocnici

zatažené žaluzie a všem sestrám a lékařům, kteří tudy byť

jen procházeli, se dostalo varování, aby o Lexii s nikým

nemluvili. Ani s přáteli. Přesto se člověk nemohl ubránit

dojmu, ž e tahl e bublina každým okamžikem praskne a

všechno s e provalí. Takže kdyby Lexiina máma třeba jen

hnula rukou směrem k telefonu, dal bych jí co proto.

Angeline s e n á s snažila přimět, abychom odešli z pokoje a pořádně si odpočinuli – v

pokoji pro příbuzné byly

pohovky, n a které j sme s e mohli natáhnout, a ona by nás zavolala, kdyby se něco dělo. Neustále chodila do pokoje a

zpátky, kulhavě nám nosila kávu a tyčinky Snickers a

vyptávala se, kdy lékaři probudí Lexii z umělého spánku. Na

d r u h ý d e n v j e d e ná c t hodin dopoledne pak přinesla čtyři

koblihy v růžovobílé pruhované krabici s modrým obrázkem

kuchařské čepice. Na židli vedle Lexiiny mámy rozprostřela

ubrousek a pečlivě na něj položila dvě koblihy. Lexiina matka se na ně podívala a

zlehka se usmála. „A

pak že dnešní mládež neumí správně stolovat.“

Angeline s e zarazila a j á s i chvíli myslel, že si ty

koblihy vezme zase zpátky. Ona to však neudělala. Místo

t o h o s e napřímila, kl i d ně se přesunula k mé židli, položila

krabici a vedle ní postavila kelímek s kávou. „Moje matka je

mrtvá,“ řekla. Neoslovila nikoho konkrétního, ale já i Lexiina máma jsme k ní vzhlédli. „Moje matka je mrtvá, ale

byla nádherná. Byla nádherná a laskavá. A měla mě ráda.“ Zadíval jsem se na ni. Během

posledních dvou týdnů jí

dorostly vlasy a zakryly holá místa na hlavě. Angeline je teď

měla učesané, a tu a tam se v nich dokonce zalesklo světlo.

Vyp adala, j a k o b y s e trochu nalíčila, a v jejím pohledu na

Lexiinu mámu bylo cosi vzdorovitého.

„Ano,“ dodala a téměř s e přitom chvěla úsilím udržet hlas pod kontrolou. „A víte co? Myslím, že to bylo správné. Myslím, že mě milovala právem.“

Položila ubrousek n a krabici s koblihami, a jako by vůbec nic neřekla, jako bychom na

ni vůbec necivěli, se

posadila na židli v rohu, sňala z kávy víčko a napila se.

6

Blížil s e podzim a z a oknem s e v úrovni třetího patra

tyčily na pozadí zamračené oblohy náhrobky a mauzolea

velkého glasgowského hřbitova. Na příjezdové cestě pod

oddělením postávali pacienti v nemocničních pláštích a

gumových přezůvkách, rychle a soustředěně kouřili a snažili

s e nezvedat hlavy a nedívat s e na náhrobky ani na strohou s o c h u J o h n a K no xe . Angeline

seděla na židli a mlčky mě

sledovala z protějšího koutu nemocničního pokoje.

Byli jsme zde třetí den, který se nesl ve znamení kůže.

S e s t r a z o d d ě l e ní popálenin přinesla do pokoje krejčovský

metr, aby Lexii vzala míry na stahovací prádlo – na kamaše,

které zastaví jizvení a zajistí, že Lexie bude moci po

uzdravení pohybovat klouby. Lexie je prý bude muset nosit

rok a půl. Po chvíli se dostavil technik z laboratoře MySkin,

a b y odebral biopsie. Vybr a l si určité místo, odebral z něj malé kousky kůže a vložil j e do

kultivačních destiček.

Zhruba kolem oběda začal plastický chirurg trochu tlačit na

neurologa: chtěl Lexii provést debridement – seškrábat jí z

n o h o u m r t v é maso. Neurolog mumlal a reptal, ale nakonec

se shodli na odpoledni. D o večera měla být Lexie z

operačního sálu zpátky na pooperačním oddělení. V bdělém

stavu. Měla se dozvědět vše o své budoucnosti, o klinicko-

psychologických službách i o tom, že v jedné laboratoři sto

padesát kilometrů odtud s e právě teď kultivuje její kožní

štěp.

Ledová královna podřimovala na židli vedle Angeline,

bradu s i opírala o prsa a v klíně držela zmačkaný

společenský magazín. K d y ž na oddělení dorazil Danso,

n e v s t o u p i l d o p o k o j e – pravděpodobně se s ní nechtěl

osobně setkat. Raději zůstal stát ve dveřích se Struthersem,

zaklepal na okenní tabulku a kývl na mě a na Angeline – ve

zmuchlaném pršiplášti vypadal jako inspektor Columbo.

„Vezmeme v á s někam n a kávu,“ řekl, když jsme vyšli ven. V r uce držel dnešní vydání

místních novin a z jeho i

Struthersova výrazu bylo patrné, že se něco děje. Zvlášť

Struthers vypadal, že s i dal v noci půl litru nebo litr krve

navíc. „Něco se změnilo a my vás vezmeme na kávu,“ dodal

Danso a zamířil k nemocničnímu bistru.

Bez váhání jsem vyrazil za ním, dohnal ho a procházel

spolu s ním plastovými lítačkami, až jsme se ocitli na

parkovišti, kde ná m vlasy skrápěl mrholivý déšť. Struthers

se držel o kus za námi a Angeline se belhala vedle něj, zavěšená do jeho rámě.

„Řeknu vám to hned,“ začal Danso, když jsme prošli

přes parkoviště k dalším plastovým dveřím a znovu

vstoupili d o hlavní budovy, kde nám na naleštěné podlaze

vrzaly boty. Hlavní inspektor se ke mně neotočil: dál upíral

zrak n a vchod d o bistra n a konci chodby. „Řeknu vám to, dokud nás neslyší on.“ „Struthers?“

Danso přikývl. „Důvod našeho příjezdu je sice jiný, ale

tohle je pro vás taky důležité a já chtěl, abyste si to vyslechl při troše soukromí.“

„Co jste chtěl, abych si vyslechl?“

„Dnes ráno přišly výsledky. Od soudní lékařky.“ Byl jsem právě v polovině kroku. Zaváhal jsem, moje

noha ve vzduchu náhle zpomalila a pak vláčným pohybem

pokračovala d o l ů . Do p a d l a na podlahu a já šel dál

nezměněným tempem. Jako by Danso vůbec nic neřekl.

„Takže u ž přišly,“ prohodil jsem vyrovnaným hlasem. „A co?“

„Nenechal na ní vůbec nic. Žádný materiál pod nehty, žádné vlasy, žádná kůže.“ „Musela se mu přece bránit.“

„Ano. Tři nehty měla zlomené. Ostatní…“ „Co ostatní?“

„Ostatní jí očistil. Vydrhl. V dnešní době se pachatelé

d í v a j í v t e l e v i z i n a tolik kriminálek, že dobře vědí, jak za

sebou zamést stopy. Musela být v bezvědomí.“

Šel jsem dál a vstřebával inspektorova slova.

„Co to znamená, Petere, že na ní nic nenechal?“

Danso se zastavil. Dorazili jsme k bistru a on nyní stál s

r uko u n a kl i c e a v á žně s i mě prohlížel. Hlavou mi bleskla

přízračná představa, ž e j e t o můj otec. S Dansem se mi to nestalo poprvé.

„Nezmocnil s e j í , hochu,“ řekl a položil mi ruku na

rameno. „Těžko říct, proč j i tam v tom případě nechával

nahou. Ale každopádně s e jí nedotkl, takže tuhle myšlenku můžete pustit z hlavy.“

Stál jsem tam a pociťoval rozpačité nutkání ho

obejmout, protože jsem vnímal, že jakási obrovská a dosud

ochrnutá část mé mysli se opět probouzí k životu, jako když

se z moře vynoří ledovec. Poté se na konci chodby objevili

Struthers a Angeline, vyrazili směrem k nám a ten pomíjivý

okamžik vymizel. Pak u ž j e n vím, že jsme byli v bistru,

svlékali si mokré kabáty a sedali si ke stolu u radiátorů.

7

Danso pil čaj z nerezového hrnku, zatímco my ostatní

j s m e m ě l i k á v u v plastových šálcích, které bryndaly po

celém stole. Jedli jsme navlhlé zázvorové sušenky z těžkých

bí l ých talířků, kte r é byly ještě horké a páchly po zelí, jako

by vyšly přímo z myčky. Bistro připomínalo tureckou lázeň:

z čajových várnic a plotýnek stoupala do prostoru pára, která se srážela na zamžených oknech.

Danso s e Struthersem ná s nechali čekat. Krmili nás

útržky informací, které neměly nic společného s jejich

hlavní zprávou. Oznámili nám, že podle jejich názoru nás

Dove vypátral prostřednictvím auta z půjčovny. Musel se mi

nějakým – bůhvíjakým – způsobem nalepit na paty během

jedné z mých vyjížděk, dost možná z policejní stanice v

Obanu, a p a k cel é d n y sledoval střežený dům. Řekli nám taky, že v souvislosti s podezřelým

sedanem dostali celkem

sedmdesát osm hlášení, poněvadž kopačky a vlajka Celtiku

Glasgow na zadním okně nejsou v této části Skotska zas

takovou raritou. Kromě toho nám ukázali drobný sloupek v

Glasgow Heraldu, v n ě m ž se uvádělo, že policie odmítla

potvrdit n e b o vyvrátit ú t o k v Dumbartonu, po kterém

musela být jedna žena v kritickém stavu hospitalizována.

„ Což mi připomíná…“ Danso si otřel ústa a podíval se

n a mě . „Chtěl j sem s e v á s zeptat ještě na něco dalšího.“

Spolkl sušenku. „To auto. Víte jistě, že jste to auto neviděl

zaparkované?“ Vyt á hl z e saka kuličkové pero, zuby z něj

sejmul víčko, rozložil na stole ubrousek a načmáral na něm

pár základních čar. „Totiž, myslíme si, že mohlo parkovat

někde tady.“ Udělal křížek na silnici vedoucí podél hřiště k

východní části komplexu. „Co myslíte vy?“

„To mohlo. Když jsem ho viděl já,“ řekl jsem a ukázal

na paralelní čáru, „tak bylo tady – v téhle ulici.“

„Takže si to vyjasněme. Přijel jste odtud,“ Danso ukázal

n a západní silnici, „ to znamená z místa, kde parkoval

hlídkový vůz. Zastavil jste tady, předkem tímhle směrem, a

to auto jste zahlédl zde, v ulici vedoucí paralelně s Humbert Place.“ „Ano.“

„Takže o n musel parkovat buďto tady, anebo tady.

Každý, kdo se pohyboval v této ulici nebo kráčel po polích, ho musel vidět.“ „Každý kromě vaší hlídky.“

Danso si odkašlal. „Snažíme se jen rekonstruovat pachatelův pohyb po komplexu.“ „Protože z toho chcete vysekat

svého člověka?“

Inspektor s i povzdechl. „Promiňte, Joe. Vy si zjevně

myslíte, ž e j s me v á s s e m přijeli popuzovat. Ale to není

pravda. Ten strážník s e v á m chce omluvit, jakmile mu skončí kárné řízení.“

Hlasitě jsem vydechl, opřel se na židli, založil si ruce na

prsou a adresoval m u nevěřícný úsměv. „Prosím vás. Nezkoušejte to na mě.“

„Myslím t o vážně. Chce s e vám omluvit. Pomohlo by

mu, kdyby si s vámi pohovořil. Co vy na to?“

Zašklebil jsem se nejprve na něj a poté na Strutherse. Byl to falešný, naprasklý škleb. „Co si myslíte, že já na to?

Snad si doopravdy nemyslíte, že s tím budu souhlasit?“

Danso s i přejel prstem p o vnitřní straně límce. Cítil se

nesvůj. „No jo. Říkali jsme s i , že se k tomu asi postavíte

t a khl e . “ P o h l é d l ú k o s e m na Strutherse. „Nepředpokládali jsme, že z toho bude mít radost. Že

ne?“

„Nepředpokládali.“ „ N o dobrá,“ pokračoval Danso.

„Nehodlám vás k něčemu nu…“

„Myslím to vážně. Nebudu s ním mluvit. Nemám zájem

poslouchat jeho kňourání, jak bylo těžké Dovea v tom komplexu zahlédnout.“

„Jenže nás Doveův pohyb po komplexu zajímá z jiného důvodu.“

„ Z jakého?“ Položil j sem ruce na stůl a zadíval se na

oba policisty. Cítil jsem, jak mi ve spánku tepe vztek. „Z

jakého j iného důvodu potřebujete vědět, kudy ten chlap do

toho pitomého komplexu přijel, aby uvrhl mou ženu do komatu, sakra?“

„ Protože,“ p ř e r uš i l m ě lehce brunátný Struthers,

„chceme vědět, kdy poslal tohle.“ Vytáhl z aktovky hnědou obálku a položil ji na stůl. „Proto.“

Chvíli byl o ticho. Angeline a já jsme upřeně zírali na obálku.

„Uklidil celý dům,“ řekl Danso podrážděně. „Říkal jsem

vám, že tam po něm nic nezbylo, vůbec nic. Než jsme našli

t u obálku, nemohli j s me a n i s jistotou tvrdit, že v tom

komplexu vůbec byl. Toto je jediný důkaz, který máme k

dispozici.“ Otevřel obálku a vyklepal z ní obsah. Nacházely

s e v ní dvě černobílé fotografie a menší žlutohnědá obálka zapečetěná v plastové důkazní fólii. „Hodil to do poštovní

schránky v komplexu v den, kdy napadl Lexii, někdy před

třetí odpoledne, kdy se ta schránka vybírá. Jestli je to, co si

myslíme, tak nám všechno hraje do karet.“ „Všechno nám hraje do karet?“

„Všechno.“ Danso pohlédl n a mě, poté na Angeline a

o p ě t n a m ě . „ J e t o d o p i s na rozloučenou. Sděluje nám v něm, kdy spáchá sebevraždu.“

8

N a obálce chyběla známka. Byla adresována Dansovi

d o O b a n u a obsahovala dvě fotografie Malachiho Dovea,

které zmizely z jeho pracovny na Ostrově sviní. První ho

zachycovala s Angelininou matkou Asuncion. Mohla to být

svatební fotka, protože Asuncion měla ve vlasech květiny a

o n mě l j eden kv ě t v klopě. Na druhém snímku se Dove

modlil – ležel na zádech a vypadal jako mrtvola. Když jsme

s Angeline tuhle fotku spatřili, oba jsme po ní natáhli ruku. „ E – e , “ v a r o v a l n á s Struthers. „Nedotýkat. Musel jsem

upsat svou duši šéfovi důkazního, aby nám je na odpoledne p ůj č i l . T e n c h l a p m á snad ‚kontinuitu důkazů‘ vyrytou i v

srdci. Jestli m u t y fotky vrátím upatlané od vašich otisků,

napíchne m i p t á ka n a klacek.“ Věnoval Angeline neduživý úsměv. „Pardon, slečinko. Omlouvám se za výrazivo.“

„Ty jsou jeho,“ odtušila Angeline a upřela na Strutherse

kamenný pohled. „Pocházejí z jeho pracovny.“

„Jo. To víme. Je na nich spousta jeho latentních otisků.“

Da ns o fotografie obrátil, ukázal nám Doveův drobný a

zdobný rukopis na zadní straně a přistrčil oba snímky k nám.

J á a Angeline jsme s e naklonili a začetli se do vzkazu. Okamžitě jsem pocítil škubání.

„Je to o vás,“ poznamenal Struthers. „O vás a o Alex.“

Přisunul jsem snímek blíže k sobě.

Zřídil jsem Ti čubičku, příteli (to napsal on). Splatil jsi

svůj dluh do poslední pence, ocitl ses v železných okovech a

T v á muka j s ou t e ď stejná jako muka štíra, když zasáhne

člověka. Žití v zármutku je horší nežli smrt. Během svých dní budeš hledat smrt, a přesto ji

nenajdeš: budeš toužit PO SMRTI, leč ta Ti bude unikat…

Obličej se mi zkroutil do šeredného úsměvu. Ta slova

mě vrátila do starých časů v Albuquerque, kdy byl Malachi

Dove mým protivníkem a já měl hlavu plnou blábolu, které

ze sebe chrlil – kdy jsem byl mladý a měl v sobě tolik

vzteku, že bych byl toho parchanta klidně ubodal k smrti.

Jenže tentokrát jsem zvítězil já, protože Lexie byla naživu.

Jako by se jeden konec mého života omotal kolem čehosi

dokola a spojil se s druhým koncem.

„ A tohleto s e vám teprve bude líbit,“ řekl Struthers po

chvíli a ukázal n a za d ní stranu fotografie s modlícím se

D o v e m. „ Schvál ně j e s t l i nám opravdu sděluje to, co si myslíme.“

Dove rozdělil horní část fotografie na dva sloupce, p ř i č e mž p r v n í na de ps a l slovy Přijat Bohem a druhý Přijat

antikristem. P o d s l o u p e c s antikristem napsal Jidáš a

Achítofel. Sloupec s Bohem pak obsahoval jména Abímelek,

Samson, Malachi Dove. Na spodní okraj fotografie pak připsal ještě několik řádků:

Byl jsem raněn v domě svých přátel a nyní je po sklizni,

léto skončilo a mé dny jsou jako tráva, v níž se prohání vítr

– jsou sečteny. Tak jako jelen touží po napajedlech, tak i má

duše touží po Tobě, Ó BOŽE. Odletím pryč. Žádný člověk mi

t o nesebere, uvalím t o n a sebe sám, tady a teď, na konci svých padesáti let.

Nastalo dlouhé mlčení. V kuchyni kdosi upustil

hr o ma d u ta l í ř ů, k d e s i bouchly dveře, někdo se zasmál. U

našeho stolu však nikdo nepromluvil.

„Na konci svých padesáti let?“ řekl jsem po chvíli. Danso se Struthersem přikývli. Dívali se střídavě na mě a na

Angeline a sledovali, j a k tyhle informace vstřebáváme.

Čekali, zda dospějeme ke stejnému závěru. „To jako v den svých narozenin?“ „My si to alespoň myslíme.“

„Má je pětadvacátého září,“ špitla chabě Angeline. „Přesně tak.“ „A to je…“ „Zítra.“ Struthers pokýval hlavou. „Zítra. Takže stačí,

k d y ž o A l e x j e š t ě čtyřiadvacet hodin nevyjde nic v

novinách.“

Celý následující den jsme tedy strávili jako na jehlách –

seděli j s me n a okraji židliček a čekali, až se slunce

přehoupne přes obzor a bude po všem. Říkali jsme si, že

pokud takto vydržíme až do Doveových narozenin, budeme

v pohodě. Vlastně to bylo všechno k popukání, čímž myslím

k popukání na můj úkor, protože v den narozenin Malachiho

Dovea jsem myslel na úplně jiného člověka. Dovea jsem

totálně pustil z hlavy a měl jsem u prdele, kde nebo jak

najdou jeho tělo. V noc jeho narozenin jsem totiž nedokázal

myslet na nikoho jiného než na Lexii a na to, jak se stalo, že nakonec zemřela. N a otravu krve. Pětadvacátého září v devět třicet. Ve věku dvaatřiceti let.

DÍL III.: LONDÝN

ÚNOR

1

OAKESY Na stěně visí

deset

prázdných lahví od Newkie Brown…

Na záchodovém prkýnku stálo deset prázdných lahví od

piva Newkie Brown. Deset. Já ležel ve vaně, tupě jsem na ně

zíral a snažil s e zpětně zjistit, jak dlouho mi trvalo jejich

vyprázdnění. K tomu, abych vylezl z vany a doštrachal se na

z á c h o d , j s e m s e nedokázal přemluvit, ale zároveň jsem se

potřeboval vychcat – chtělo se mi už dobrých dvacet minut,

což znamenalo, že ve vaně můžu ležet takových… Hodinu? Nebo dvě?

O d Lexiiny smr ti uplynuly čtyři měsíce („Sepse,“ řekl

mi tehdy konzultant. „Byla k ní náchylná už od chvíle, kdy jsme ji přijali, a skoro se mi nechce

věřit, že vás před touto

možností nevarovali.“) a asi by bylo poctivé říct, že jsem to

ni j ak zvlášť neřešil. Vlastně ani nevím, jestli mě více

skličovalo, že je Lexie mrtvá, nebo že Dove nakonec přece

jen vyhrál. Pokaždé, co se někde ve Skotsku našla mrtvola

rozsekaná n a ka š i o skál u nebo plovoucí nafouklá v moři

jako špinavá celta, všichni si mysleli, že je to Doveovo tělo.

Jenže nebylo. Myslel j sem s i , že Dove bude snadno k

nalezení, ale ukázalo se, že jsem se pletl i v tomhle. Někdy

jsem s i říkal, ž e znám n a všechno odpověď, zatímco jindy jsem věděl, že to není pravda.

N a podlaze s e ozva l o zvonění mobilního telefonu.

Spustil jsem ruku přes okraj vany, popadl džínsy a třepal s

nimi tak dlouho, až mobil vypadl z kapsy.

„ Můžou s e mobi l y používat ve vaně?“ dotázal jsem se

telefonu a upřeně na něj civěl. Na displeji stálo: Finn.

Přijmout? „Já nevím. Zabije mě, když ho vezmu?“ Odklopil

j sem klávesnici. „Jsem v e vaně,“ řekl jsem. „Tohle by mě mohlo zabít.“

„No to je skvělý,“ začal Finn. „Jsou dvě odpoledne, ty

seš ve vaně a já tu sedím a koukám na prázdnou složku

doručené pošty. Čekal jsem, že mi od tebe přijde patnáct

tisíc slov plus anotace. Nejpozději do devíti. A místo toho

m i př i š l o j e n š e s t rozbředlých rukopisů a jeden mail od

Ghaňana, který mě žádá o zaslání peněz na jeho konto.“

Neodpověděl jsem. Až dodnes jsem dělal s podepsáním

smlouvy n a knihu cavyky – čekal jsem, až se objeví

Doveovo tělo. Zároveň jsem však věděl, že si tím nechávám

u n i k n o u t p ř í l e ži to s t , protože spousta z toho, co se dělo na

Cuagachu, už byla zveřejněna: veřejnost věděla o prasečích

mrtvolách, o chrličích, o životě uvnitř Psychogenického

léčitelského duchovenstva. Dva bývalí členové sekty už

pode ps a l i s ml o uv u n a knižní zpracování svého příběhu.

Zatímco můj příběh – smysl všeho, co se v posledních šesti

měsících stalo – mi unikal mezi prsty. „On je mrtvej, Oakesi. Mrtvej. Slyšíš mě?“ Zvedl jsem nohu z vody a

zkoumavě si ji prohlédl. Byla

růžová a svraštělá d o přehnaně velkých záhybů jako kůže

krysího mláděte. Pokusil jsem se pustit palcem horkou vodu, ale kohoutek se ani nehnul.

„Oakesi,“ hudroval Finn. „Slyšíš mě?“ Zatlačil j sem d o kohoutku silněji. Když ani tohle

nezabralo, změnil j sem strategii a zastrčil jsem palec do

otvoru. Vteřinku či dvě jsem s e na něj díval a pak jsem se

rozesmál. Vzpomněl j s e m s i na jeden starý film, v němž

přijde instalatér do koupelny a najde tam blondýnu s palcem

u n o h y zaraženým v kohoutku. Rozesmál jsem se znovu –

líbilo se mi, jak se můj hlas odráží od stěn.

„Oakesi, ty mě fakt děsíš. Vždyť ty se směješ. Slyšíš se vůbec? Směješ se.“

„ Jo,“ ř e kl j sem. „ J á v í m. Mám palec zastrčený v kohoutku. To je srandovní.“

Následovalo d l o uhé a chladné mlčení. „Joe, ty tam

možná sedíš a řehtáš s e , protože máš palec v posraným

kohoutku, ale tady v reálném světě vycházejí den co den

články o tom, co se stalo na Cuagachu – zrovna dneska je v

novinách materiál o té jeho mexické manželce, o Asuncion.

Zemřela předloni na pevnině, tos věděl?“ „Ano. To jsem věděl.“

Zno v u b yl o ti cho. Upř eně jsem hleděl na svůj palec.

Teď už to nebyla jen krysa. Byla to krysa s čumákem zaraženým v kohoutku.

„Oakesi, ty máš nouzi o peníze, je to tak?“

Vytáhl jsem palec z kohoutku a nechal nohu žbluňknout

do vody. „Jo,“ řekl jsem tupě. „Je to tak.“ Poslední honorář jsem dostal už hodně dávno. Moje

účty u agentury zely

prázdnotou. Ještě hor š í byl o, že když jsem se vrátil do

Londýna, zjistil jsem, jakou sekeru Lexie udělala, aniž se mi

s ní kdy pochlubila. Z našeho společného účtu přečerpala tři

t i s í c e , j e l i k o ž platila psychoterapeutovi sedmdesát liber za

návštěvu. Kromě toho ležela v poštovní schránce reakce na

její výpověď. Což byla další část jejího života, o níž se mi zapomněla zmínit. „ A ještě něco,“ pokračoval Finn. „Zrovna včera prý nějaký pisálek z Glasgowa dražil svůj příběh. Dělal prý

rozhovory s místními policejními hlavouny a taky s lidmi,

kteří pak na ostrově uklízeli ty jatka. Tvrdí, že ho pustili i do

provizorní márnice, a taky říká, že odtamtud existují fotky.“ „ T y fo tky z márnice m á m já,“ odvětil jsem chladně. „To už jsem ti říkal…“

„Já vím, jenže to už jsou víc než čtyři měsíce.“

„Ano. A já během těch čtyř měsíců ztratil manželku.“

Finn s i povzdechl. „ To m ě mrzí, vážně. Jenže ty se

chováš, jako bys seděl na obláčku z cukrové vaty, který se v zná š í n a o b l o ze . T a k ž e mě

poslouchej. Povím ti, co máš

dělat.“ Slyšel j s e m, j a k vypíná počítač a otáčí se na židli.

„Ze všeho nejdřív mi dodej těch prvních patnáct tisíc slov. S

Dovem s i nelam hlavu, prostě to sepiš. A pak bych rád, kdyby sis promluvil s tím klukem.“ „S jakým klukem?“

„S tím, co má na triku ten podfuk s videem. S tím, co se

tam ochomejtá v tom převleku. Ten je pro příběh důležitej. Už jsi s ním mluvil?“

Zaváhal jsem. Pohlédl jsem k oknu, kde mráz maloval na sklo květy. Angeline byla právě

na zahradě. Odjela se

mnou d o Londýna a momentálně čekala, až najdou

M a l a c h i h o t ě l o a začne pozůstalostní řízení. Dnes už jsem

věděl, že to byla chyba. Dal jsem jí přední pokoj a skládací

matraci p r o ho s ty, t u s e sytě oranžovým květovaným

p o t i s k e m, k t e r ý s i Lexie zamilovala, a Angeline v tom

pokoji trávila celé dny – zavírala se v něm a ven vycházela,

jen když šla uvařit nebo se projít po zahradě. Trávila venku

celé hodiny: ryla se v hlíně a sázela zeleninu, někdy dokonce i ve tmě. Ze všeho

nejčastěji mě ovšem pozorovala.

Posadila se vždycky za kuchyňský stůl, vložila si bradu do

dlaní a civěla na mě, jako by čekala, že něco řeknu. Došlo to

tak daleko, že jsem se n a ni nakonec vůbec nedíval. Věděl

jsem, že kdybych to udělal, musel bych ve své mysli otevřít zákoutí, která jsem otevírat nechtěl.

„Jak je to teda?“ ozval se Finn. „Dělal jsi s tím klukem

rozhovor? Protože jestli ne, bude to vypadat, žes ztratil ze

zřetele to hlavní. Bude to působit trochu vyčichle.“ „Tak víš co?“

„Co?“

„Jestli to náhodou nebude tím, že já jsem taky vyčichlej.

Abys věděl, jsem vyčichlej tak, že si zrovna teď chčiju do

vany. Ochladla mi voda, tak do ní během rozhovoru s tebou chčiju.“

Nastala chvíle ticha. A pak to Finn zkusil znovu: „Ale ne, ne-chčiješ. Neplácej nesmysly.“

„Chčiju.“ Zavřel jsem oči, uvolnil svaly a na stehnech

mě začala hřát vlastní moč. „Vždyť ti to říkám.“

„Prokristapána, Oakesi. Co s e t o s tebou děje? Co se děje? Musíš se trochu sebrat…“

Položil jsem telefon n a podlahu a natáhl se ve vaně.

Sražená pára visela ze stropu jako dešťové kapky – celá

koupelna s e halila d o páry. Není divu, že je mi zima: ta

koupelna ze mě vysává veškerý žár, pomyslel jsem si a

najednou j sem brečel. Třásl jsem se, brečel jsem, držel si

ruce na tváři, vrtěl hlavou a brečel jako dítě. Nakonec jsem

se vzteklým vzlykáním vstal. Vždyť ty ses právě pochcal, doprdele! K d e t o h l e skončí? Vytáhl jsem z vany špunt,

pustil s i sprchu a dlouho p o d ní stál. Byl jsem naprosto

vyčerpaný a celé mé tělo se otřásalo sebelítostivými vzlyky,

zatímco na ně stříkala studená voda, mísila se ve vaně s mou

močí a mizela ve výlevce mezi mými prsty.

2

V tom domě kousek od Harrow Road jsme s Lex bydleli

t é m ě ř č t y ř i r o k y . Všechny viktoriánské dvojdomky v okolí

mě l y vlastní příjezdové c e s ty i boční vchody a byly velice

žádané, tedy alespoň podle místních realitních makléřů, kteří neustále strkali do schránek své

letáčky. Já ovšem věděl, že

můj dům hodnotu této čtvrti sráží – měl oprýskaná okna a

sklep byl plný harampádí, která v něm zanechal předchozí

ma j i t e l : k b e l í k y s barvami, kuchyňské obkládačky, stará

rezavá lednička s mrazákem, kterou jsem nikdy neměl

odvahu otevřít. Když jsme se sem v prosinci vrátili s

Angeline z e Skotska – p o čtyřech měsících, kdy byl dům

neprodyšně uzavřen –, vznášel se v pokojích zatuchlý

zápach, který sem stoupal ze sklepa. A tak zatímco Angeline po příjezdu zapnula topení a smetla

z okenních říms mrtvé

mouchy, já ze všeho nejdříve sešel dolů a otevřel ve sklepě

dveře na zahradu, abych tam trochu vyvětral. Od té doby

uplynulo pět týdnů a já už si na ně nevzpomněl. Prostě jsem

je otevřel a už jsem se nedostal k tomu, abych je zase zavřel.

Byl o úterý, d e n p o telefonátu s Finnem. Seděl jsem v

tenkém svetru pod nemocnou starou jabloní, choulil jsem se

chladem, zíral na dveře od sklepa a hledal v sobě energii

vstát a něco s nimi udělat. Angeline právě v rohu zahrady

ryla tvrdou jílovitou půdu a ve vzduchu se vznášel její dech.

Kdykoliv jsem vyšel na zahradu, abych byl s ní, téměř nikdy

j s m e s p o l u nepromluvili, a navzdory jejímu občasnému

vzdechnutí ne b o cinknutí r ý č e o oblázek se nad zahradou

neslo ticho, které j ako b y patřilo nejtemnější části zimy.

Kdyby b yl víkend, pohybovali by se v uličce mezi ploty

sousedi a vozili by v kolečku pytle s houbovým kompostem

nebo ornicí, avšak dnes bylo celé sousedství liduprázdně.

Venku jsme byli jen my dva a všechna okna, která jsme ze

svého místa viděli, vypadala jako prázdné oční důlky, v

jejichž skle se odrážely holé větve stromů.

A n g e l i n e u s i l o v n ě pracovala: zarážela rýč do země,

lehce u toho hekala a čas od času se shýbla, aby vytáhla

kořínek či kamínek a hodila ho na hromadu. Na sobě měla

šálu, vysoké boty olepené blátem a hrubou konopnou sukni.

Vlasy jí za těch pár měsíců dorostly a momentálně byly

velmi tmavé a kudrnaté. Kdykoliv se sehnula, její ocas se

vypjal proti látce a vytvořil v ní viditelnou bouli.

„ Co je?“ řekla náhle a napřímila se. Práce a zima jí

nahrnuly d o tváří krev, a ta k její pleť působila na šedohnědém pozadí zahrady svěže. Odhrnula si zbloudilé

pramínky vlasů a zastrčila si je za šálu. „Na co tak zíráš?“ „Na nic,“ odpověděl jsem.

„Ty zíráš na mě. Co se stalo? Víš, co mám pod kabátem

– viděl jsi to přece –, takže proč na mě tak civíš?“

Vypustil jsem z plic všechen vzduch. Cítil jsem, jak se

mi zrychluje tep. Dnes tedy přišel den, kdy si o tom

promluvíme. „No?“ „Co no?“

„Viděls to, ale nikdy jsi mi neřekl, co si o tom

doopravdy myslíš.“ Te ď u ž byla Angeline v obličeji celá

rudá, zatímco klouby prstů, jimiž tlačila rýč do země, jí

náhle zbělaly. „Joe? Tak co sis myslel? O mém dvojčeti? O mém dvojčeti?“ Zíral j s e m n a n i a a n i nemrkl. Nedokázal jsem

odpovědět. Prostě j s e m z e sebe nedokázal vysoukat jediné

slovo. Vlastně jsem ani nevěděl, co si myslím. Četl jsem ty

Lexiiny dopisy. Hovořil jsem s Guy Picotem a kdesi v

koutku duše jsem měl mlhavou představu, že jsem se s tím

už vyrovnal, že jsem s i t o všechno nějakým způsobem

srovnal v hlavě. Zároveň j sem si však podvědomě vždy

hl e d a l výml uvy, p r o č o tom nepřemýšlet. Prostě to vězelo

někde v mé m mozku, uzamčené v místě, na které jsem se nechtěl vydávat. „Tak co?“

Vstal jsem a vyhnul se jejímu pohledu. Přešel jsem přes

zmrzlou hlínu k místu, kde vítr pootevřel branku vedoucí do

boční uličky, takže jsem přes škvíru viděl kus stezky

vysypané kamínky. Č e k a l jsem vteřinu či dvě a kladl si otázku, zda dokážu něco odpovědět. Nic mě ovšem

nenapadalo. Zavřel jsem branku a přikopl k ní kámen, aby se

znovu neotevřela. Pohlédl jsem na ni, na kámen zaklíněný u

spodního okraje, a konečně jsem se otočil k Angeline. „Víš co? Víš, kdy se budu cítit

líp?“

„Ne. Kdy se budeš cítit líp?“ „Až najdou tělo tvého táty.“ Zavřel

jsem dveře do

sklepa, oprášil jsem si ruce a zvedl hlavu k beztvaré duchně

mračen nad námi. „Ale předpokládám, že tohle už víš.“

V kuchyni j s em s i otevřel láhev piva a posadil se ke

stolu. Venku se už stmívalo a mraky působily těžkým

dojmem, jako by každou minutou chtěly začít chrlit kroupy.

Seděl j sem vzpřímeně n a židli a ruce si držel na kolenou.

Srdce mi bušilo. Pokoušel jsem se číst noviny, ale nešlo to.

Hodiny na zdi tikaly příšerně hlasitě.

Asi po deseti minutách se otevřely dveře. Nejdřív jsem

s i myslel, že j e t o vítr, ale pak do nich vstoupila ona a

přinesla s sebou déšť a spadané listí. Nevšimla si mě,

protože jsem v kuchyni seděl potmě. Postavila se na rohožku

a začala si do ní otírat bláto tak usilovně, až jsem si myslel,

že je na ni naštvaná. Zula s i botu o patu jedné nohy a

chystala se zout i druhou, když vtom si uvědomila, že jsem v

kuchyni i já. Zkoprněla s jednou botou vyzutou a pomalu ke mně přesunula pohled.

„ C o j e ? “ ř e kl j s e m a c í t i l se provinile, že sedím ve vlastní kuchyni. „Co je?“

Angeline zavrtěla hlavou. Chystala se něco říct, ale

místo toho jen zavřela oči a zničehonic začala velice rychle

a ztěžka oddechovat, jako b y byla nemocná. Nakonec jí z

očí vytryskly slzy a stékaly jí po tváři na bradu.

„Kristepane.“ Vys kočil j s e m a postavil se vedle ní,

přestože jsem dost dobře nevěděl, co dělat. Opatrně jsem ji

poplácal p o rameni, a l e příliš dlouho jsem na něm rukou

nespočíval. Jako když člověk plácá zvíře, o němž si myslí, ž e b y h o m o h l o rafnout.

„Kristepane. Omlouvám se. Omlouvám se. Opravdu.“

Angeline se ode mě odvrátila, takže teď stála čelem ke

zdi, zakryla si rukama uši a plakala a plakala, jako by se

chtěla vyplakat ze všeho, co se jí v životě stalo. Stáli jsme

t a m , j á t r o c hu šokovaný, celý nesvůj a příliš bojácný, než

abych j i dokázal obejmout, a ona s čelem přitisknutým na

stěnu a prudce se třesoucími rameny. „Kdy už to skončí, Joe? Kdy?“ „Co kdy už skončí?“

„Tohle. Tohle…, tohle…“ Angeline jen těžko nacházela

slova, tak silně se třásla. „Ty jsi ochromený, Joe, jednoduše

ochromený a já nevím proč. Vždyť jsi ten dopis četl. Takže víš, co udělala.“ „Kdo co udělal? Myslíš Lexie?“

„Ano, Lexie. Víš, co udělala. Proč na ni nedokážeš zapomenout?“

„Proč na ni nedokážu…? Ne. Nejde přece jen o ni – už nejde jen o ni.“

„No tak jde o mého tátu. Jde tu o něj.“

„Jo, o něj,“ přitakal jsem. „O něj taky. Jde o spoustu…“ „ A t o j e s t ejně špatné. Copak

nevidíš…, copak to

nevidíš? Jestli dopustíš, aby ti zabránil v psaní, tak vyhrál.

On zase vyhrává a ty tu jen sedíš a necháváš svět proběhnout kolem nás obou.“ „Ano, ale – hej, počkej…“

Angeline vyrazila ko l e m m ě z kuchyně ke schodišti a

zamířila do svého pokoje. Vteřinku jsem tam stál,

poslouchal a nevěděl, jestli mám jít za ní. Slyšel jsem, jak

uvnitř stěhuje nějaké věci, a po pár vteřinách jsem vyrazil

přes chodbu za ní, přičemž jsem na schodišti sledoval blátivou stopu od její jediné boty.

Nahoře jsem se zastavil. Dveře jejího pokoje byly otevřené. Angeline kulhavě

přecházela sem a tam a ve velkých hromadách brala z polic

věci. Nebyl j sem v jejím pokoji několik týdnů. Teprve teď

j s e m s i v š i ml , ž e j e plný vypůjčených knih a příruček. A také papírů vytištěných z internetu.

„James Poro.“ V okamžiku, kdy mě spatřila na

schodišti, shodila na podlahu jednu knihu. Byla otevřená na stránce s černobílou fotografií. Neměl jsem čas si ji pořádně prohlédnout, protože mezitím na podlaze přistála další

kni ha . A p a k d a l š í . „Lazarus-Joannes Baptist Colloredo,

Betty Lou Williamsová…“ Angeline se otočila k policím a

z a č a l a s e p r o b í r a t ostatními knihami, takže jsem měl čas pohlédnout n a fotku n a podlaze. Snímek zachycoval

kromobyčejně krásnou d í v ku ve svátečních šatech s

volánky. V jejím klíně spočívaly čtyři malé končetiny,

buclaté a tmavé v porovnání se sněhobílými šatečkami.

Pokud ke dvěma z nich patřila i nějaká hlava, tak ji na fotce nebyl o vi dě t : b y l a pohřbená v

dívčině břiše. Díval jsem se střídavě na končetiny a na dívčinu

tvář.

„Betty Lou.“ Angeline ke mně

dokulhala a v ruce držela

další knihy. Podřepla, zaklínila si knihy mezi koleny a

hrudníkem a zakryla rukou dívčinu tvář. Už neplakala. Slzy

jí na tvářích oschly a nyní měla v očích soustředěný výraz. „Dvojče Betty Lou bylo epigastrus. Víš, co to znamená? Ne.

Proč bys to taky měl vědět? To znamená, že máš své dvojče

přirostlé tady. K hrudníku.“ Otevřela další knihu a práskla s ní o podlahu. „Většina z nich jsou

epigastrové, ale někteří

jsou jako já. Podívej na tohohle – Frank Lentini. Ten

vypadal úplně jako j á , mě l jednu nohu navíc. Koukej, Joe, koukej, odkud mu trčí.“ Zvedl jsem ruku a zarazil ji. Nedokázal jsem to vstřebat

všechno najednou, tuhletu science fiction, tenhle

viktoriánský be s t i á ř , k t e r ý mi ukazovala. „Tohle není skutečné. To prostě není skutečné.“

„‚V hlubším plánu se takový parazit skládá z velkých

cystických a tubulárních struktur.‘“ Sebrala list papíru a

planoucím hlasem začala předčítat: „‚A také z pevných

tělesných orgánů připomínajících játra a…‘“ „Angeline…“

„,… připomínajících játra a slezinu. Jsou zde i zakrnělé

g a s t r o i n t e s t i n á l n í struktury, například jistá forma útrobního

v a k u , z a k r n ě l á močopohlavní soustava a těžké kosterní

a n o m á l i e p o s t i huj í c í obratle hostitele…‘“ Angeline zvedla

další knihu a strčila mi ji pod nos, takže mi nezbývalo, než

se dívat. „Je to skutečné, Joe. Je to skutečné.“ Na fotografii v této knize figuroval

mladý muž v malém

indickém turbanu. Vlídně se usmíval do objektivu a v rukou

držel dvě malé schlíplé paže, které mu trčely z vyšívané

tuniky. Pod nimi visel stejně velký pár nohou, jejichž

chodidla sahala muži těsně pod opasek. Pod fotkou se táhla

s l o v a „ © S b í r ka Ba r num and Bailey. Až do nástupu éry

p ř e d p o r o d ní c h v y š e t ř e n í a mikroskopů byly cirkusy plné parazitických dvojčat.“ „ To j e Laloo,“ dodala Angeline. „Byl slavný. Vydělal

majlant. Ale víš, co pro něj bylo nejhorší?“

Odložil jsem knihu, posadil jsem se zády k zárubni a

položil si ruce na kotníky. Dál jsem se dívat nemohl.

„ Ne j hor š í p r o n ě j b y l o , že nedokázal ovládat močení svého dvojčete.“ „Prosím tě…“ „Nikdy nevěděl, kd y s e t o stane. Nedokázal tomu

zabránit. A ty si myslíš, že já mám problémy.“

Postavila se do dveří nade mě, začala ztěžka oddechovat

a některé části obličeje j í postupně zrudly: špičky uší, nos, ústa. Na líci se jí míhal stín

větvičky za oknem. Napadlo mě,

že jsem si vlastně nikdy pořádně neprohlédl její tvář, nikdy

jsem j í nevěnoval pozornost, nikdy jsem si nevšiml, že je

krásná. Jediné, n a č j s e m vždy myslel, bylo její tělo. S tlukoucím srdcem jsem sklopil oči. Nedokázal jsem se na ni dívat. „ J o e , “ ř e k l a hlubokým hlasem. „Joe, nemůžeš mě

nechat, a b yc h t o d á l dr že l a v tajnosti. Nemůžu o tom

nemluvit. Nemůžu už s tím být dál sama.“

Se d ě l j s e m n a podlaze, obličej jsem měl rozpálený a

napjatý, díval jsem se na látku její sukně a přemáhal pocit,

že k tomuto okamžiku jsem klopýtavě směřoval celý život. Srovnej se s tím, staříku. Udělej to. Udělej to, anebo zemři.

Odkašlal jsem si, poklekl jsem a předklonil se tak, až se mi z

k a p e s b u n d y zv o ni v ě vysypaly drobné. Natáhl jsem ruku a položil j i p o d l e m j e j í sukně. Angeline strnula, ale já ruku

neodtáhl. Nahmatal jsem její drobné teplé lýtko a obemkl je

palcem a ukazovákem. Horní okraj její boty se mi tiskl na

zápěstí. V této podivné poloze jsme setrvali dlouho –

nedívali jsme se na sebe a jen jsme poslouchali, jak se v

podkroví nad našimi hlavami prohání vítr.

„Nejsi s tím sama,“ řekl j sem po chvíli, která mi připadala jako celá věčnost. „Copak to nepoznáš?“

3

„ Zatracenej uchcanej Londýn!“ Finn vešel dovnitř a

setřepal si z kabátu déšť, jako by v Kilburnu padaly z oblohy

s p l a š ky, z a t í mc o u n i c h v Chiswicku minerálka Evian. Byl

čtvrtek. Finn za mnou přijel, protože jsem mu řekl, že jsem

p ř i p r a v e n ml u v i t . „ U ž jsem zapomněl, jak to tady bylo

hnusné. Všecko to bylo tak na hovno, až to bylo úžasné.“

Finn s i svlékl kabát a přehodil ho přes židli. Na sobě

m ě l o b l e k , a l e v některých detailech se v něm dal stále

rozeznat někdejší nezkrotný Finn – ironické kotlety jako

vystřižené ze sedmdesátých l et mu sahaly téměř k čelisti a

lesklou lososově růžovou kravatu držela u košile spona s

motivem Playboye. V uc hu měl nastřelenou náušnici ve

tvaru pěticípé hvězdy a kromě toho byl na tuhle roční dobu

nepřirozeně opálený. Sklonil se, aby se podíval na svůj

odraz v zrcadle na chodbě a přejel si rukou ve vlasech, aby z

nich vy třepal dešťové kapky. Nato se zarazil a úkosem na mě pohlédl.

„Nevypadáš t a k z l e , j a k jsem čekal.“ Poplácal mě po

rameni. Nechtěl t o říct nahlas, ale zjevně si o mě dělal s ta r os t. J e t o m ů j bratranec. Některé věci není třeba

vyslovovat. „Teda, samozřejmě vypadáš na sračky, ale čekal jsem to horší.“

„Nemusíš s e zdržet dlouho,“ řekl

jsem a velice

významně j s e m s e podí val na hodinky. „V jedenáct tě vykopnu.“

„Jo.“ Zvedl ruku. „Já tě taky rád vidím.“

Za mí ř i l i j s m e d o obývacího pokoje. Angeline stála

kousek o d kuchyňských d v e ř í a právě si oblékala zahradnický kabát a uvazovala šálu. Když spatřila Finna,

vykročila kupředu, usmála se, natáhla jednu ruku na pozdrav

a d r uho u s i odhrnula z čela nepoddajné lokny. Počínala si

nesmírně elegantně: přes pokoj přešla s takovou grácií, s tak

šokující lehkostí, a její hnědé oči vypadaly tak soustředěně a

vážně, že já vedle ní v seprané košili a mokasínách působil jako ošuntělý turista z autokaru. „Finne, tohle je Angeline.“

„Angeline. Nazdar!“ řekl Finn, zvedl ruku a zasalutoval

j í . Změřil s i pohledem její tmavé zvlněné vlasy i drobný a

jemně tvarovaný nos, který vypadal, jako by byl vyroben z

čínského porcelánu. N a rtech dnes měla Angeline dokonce trochu rtěnky. „Jak se vede?“ „Díky, dobře.“

„ J e m i hříchem, Angeline,“ řekl bratranec. „Je mi

hříchem, že tě poznávám.“

„Angeline s e p r á v ě chystala na zahradu,“ poznamenal jsem. „Nebo ne?“

Angeline zvedla zahradnické rukavice. „Obávám se, že

j s e m n a n í závislá.“ Poklidně zamířila do kuchyně a vyšla

za d ní mi d v e ř mi v e n . Jakmile zmizela, nastala chvíle ticha.

Poté se Finn otočil a upřeně se na mě zahleděl. Ve tváři měl užaslý výraz. „Co je?“

„Co je?“ naznačil ústy. „Nikdy ses o ní ani slovem n e z m í n i l . V y p a d á naprosto

způsobile.“ Přešel do kuchyně,

odhrnul záclonu, postavil se na špičky a přitiskl nos na sklo,

aby viděl, jak se Angeline pohybuje po zahradě. „Co to s ní

je? Ona kulhá nebo co?“ Obrátil se zpátky ke mně. „Má něco s nohou?“

Mlčky jsem stál a prázdně na něj hleděl.

„Co je?“ zeptal se Finn. „Co na mě tak koukáš? Ta holka pajdá a j á s e t ě na to ptám. Tak tu na mě nezkoušej politickou korektnost.“

„Pojď nahoru. Musím ti něco ukázat.“ „ C o j a k o ? “ Br a t r a ne c zatáhl

záclonu a rozmrzele mě

následoval ke schodišti. „Chystáš se mě svést?“

Vstoupil jsem do pracovny, rozsvítil a zapnul notebook.

„Mám pro tebe návrh. Návrh a prvních deset kapitol.“ „Takže jsi konečně uzřel světlo? Vážně jsi připraven do toho jít?“

Zaváhal jsem. A zabubnoval prsty o stůl. Do očí jsem se Finnovi nepodíval.

Následovala chvíle ti cha, během níž se Finn zřejmě

snažil číst moje myšlenky. Nakonec zavrtěl hlavou a

povzdechl si. „Kámo, ten chlap je mrtvej. Mrtvej a zmizelej.

Kdyby nebyl, určitě bysme se o tom doslechli.“ „Jo. Jo, já vím.“ Odmlčel jsem se. Pořád jsem se snažil

představit si Doveovo tělo – někde na Skotské vysočině.

„Jestli do toho půjdeme, jak dlouho potrvá, než se kniha objeví na pultech?“

„Přijde na to, které nakladatelství se jí ujme. Když na to

budou doopravdy tlačit…, tři, čtyři měsíce?“ „Tři měsíce?“

Finn si povzdechl. „Oakesi, promiň mi mou

neomalenost, ale sem jsi mě dostal jen díky tomu, žes říkal, že jsi připraven.“

„To jsem. Jsem připraven. Už jsem všechno promyslel.

Máte oba pravdu. Ty i…“ Kývl jsem směrem k oknu. „Ty i Angeline. Máte pravdu.“ „Takže o na s tebou takhle cvičí? Co ta má s tím vším společného?“

Chvíli jsem mlčel a neochvějně ho fixoval pohledem.

P o t é j s e m otočil ži d l i č e l e m k notebooku, klikl na ikonu

přehrávače médií a vyhledal video z Ostrova sviní. „Viděls někdy tohle? Ukazoval jsem ti to

někdy?“

„ Jasně.“ F i n n s e předklonil a sledoval Angelininu

mlhavou postavu kráčející přes pláž. „Úchylárna, až to bolí.

Pošahanej kluk. Už jsi s ním mluvil, jak jsem ti říkal?“ „To není kluk.“ Bratranec na mě upřel zrak. „Cože?“

„Není to kluk.“

„Oakesy,“ řekl a obezřetně se usmál, „tvrdils mi přece, že je to kluk.“ „Lhal jsem.“ „Tak kdo to je?“ Podíval jsem se na něj a pak jsem

pomalu obrátil oči zpátky k monitoru.

„Cože?“ hlesl Finn. Videozáznam se spustil znovu –

Angeline kráčela p ř e s p l á ž. Po Finnově zmatené tváři se míhaly barevné šmouhy z monitoru. Zamračil se, otevřel

ústa a opět je zavřel. Pohlédl na mě a já viděl, že mu začíná

svítat. Pomalu, t é mě ř zkoprněle položil ruce na stůl a zadíval se na monitor více zblízka. Chvíli sledoval záznam,

pak se otočil a nechal oči zabloudit k zahradě za oknem.

„Ne,“ zašeptal. „To není možný…“ Náhle byl navzdory

opálení bledý. „To si děláš prdel.“ Mátožnými pohyby se

přesunul k oknu a dlouze civěl na zahradu. Angeline právě

vsouvala p o d b r a nku l a ť k u a upevňovala ji ke spodnímu okraji, aby branka lépe těsnila. Finn se otočil zpátky, pohlédl

na monitor a olízl s i rty. Ve tváři měl směsici odporu a

vzrušení. „Co to kurva je?“ Po čele mu stékala krůpěj potu. „Co to tam kurva má?“ „Parazitickou končetinu.“ „Para-co?“

„Končetinu. J e t o č á s t dvojčete, které se nikdy plně nevyvinulo. Říká s e tomu siamské

dvojče. Zas taková

podivnost to není, Finne. A ť už se teď tváříš jakkoliv, ve

skutečnosti na tom není nic tak neobvyklého.“ „Nic neobvyklého?“ „Ne.“ Vypnul j sem video. „Není. Takové děti se rodí rok co rok.“

Finn vstřebával příval informací a jeho oči se ještě více

rozšířily. Náhle m u svitlo a on všechno pochopil. „Sakra,

sakra, no to j e teda nářez!“ Rázně se posadil na pohovku,

užasle na mě vytřeštil oči a položil si ruce na spánky, jako

by se snažil zadržet mozek, který se mu chystal vyskočit z

lebky. „Prokristapána, člověče! Ty s ní pícháš, že jo? Tak je to. Pícháš s ní.“

„Ano,“ řekl jsem tiše. „Ano, píchám.“

4

Po Finnově odchodu jsem se odebral do postele. Venku

bylo stále denní světlo. Svlékl jsem se, lehl si na záda a

pozoroval šedivou oblohu za oknem. Po chvíli se Angeline

vrátila ze zahrady. Sundala si kabát i šálu a odhalila olivově zelený propínací svetr s páskem.

Když vstoupila do pokoje,

překulil jsem se na bok, opřel si hlavu o ruku a podíval se na ni. „Ahoj.“

„ Ahoj . “ Vy š l a na ho r u, protože věděla, že jsem tu. Zároveň s e však chovala bázlivě. Tohle bylo pro nás oba

nové. Ještě jsme s i n a t o nestačili zvyknout. „No,“ řekla, kd yž j s e m n i c dalšího nedodal, „tak…, tak já půjdu do postele.“

Rozvázala si pásek, svlékla si svetr a odhodila ho na

zem. Nyní měla na sobě jen sukni a košilku s tenkými

ramínky, která odhalovala její útlá záda. Svlékla si i tu,

rozepjala si sukni, vykročila z ní a pak už byla úplně nahá,

j e n n a n o h o u m ě l a šedé podkolenky. Ačkoliv se nehýbala,

na nohou se jí rýsovaly dlouhé pletence svalů.

Zlehka se usmála. Plaše. Vteřinku či dvě setrvala v této

p o l o ze a l e v ý m chodidlem se přitom opírala o pravé.

Věděla, že si prohlížím její tělo. Za lýtkem jí vykukoval

ko ne c t ř e t í končetiny, kte r ý se nerovnoměrně zužoval do p o t l u č e n é h o , deformovaného

chodidla opírajícího se jí o

kotníky. Představil jsem si jeho kořeny vysoko uvnitř jejího

hladkého pevného břicha: uzlíček končetin, kostí a šlach

zabalený v jejím nitru. Žilo v ní ještě něco dalšího. Zadíval

jsem s e n a její břicho, n a drobný záhyb nad pubickým ochlupením. „Tak co?“ „Co tak co?“ „Myslím na to celý den.“ „Na Finna?“ „Co říkal?“

„Říkal…“ Podrbal j s e m s e na hlavě. Musel jsem se přemáhat, abych se nerozesmál.

„Říkal, že se mu to strašně líbí.“

Nastala chvíle ticha. A p a k j í v koutcích úst zacukal

ú s mě v. L e h l a s i d o postele, přikryla se a otočila na bok

naproti mně. Opírala s e loktem o polštář, hlavu měla

položenou na dlani, sledovala mě a také ona se snažila

potlačit úsměv. Beze slova jsme se na sebe dívali. V šikmém

světle od okna jsem viděl všechny mikroskopické detaily její

tváře: jemné hebké chloupky, polštářkovité záhyby pokožky.

Včera v noci jsme v e d l e sebe seděli na posteli dvě hodiny.

Angeline byla odvrácená ode mě a její končetina ležela na

prostěradle mezi námi. Nechala mě ji zkoumat. Držel jsem v

dlani pecičky o velikosti hrášku pod její kůží v místě, kde

měly b ý t původně prsty u nohou. Pohyboval jsem s nimi,

nechal je o sebe ťukat a třít se. Pak jsem položil ruku na

oteklé místo v polovině končetiny, kde se maso pod kůží

napínalo: cítil j s e m zvláštní tlak svalu zavěšeného na kloubu. Koleno.

„A myslel si, že je to zrůdné? Teda já? Co si vlastně

myslel?“ „Myslel si, že jsi nádherná.“ „Nádherná?“ „Ano.“

V pokoji zavládlo ti cho, během něhož se Angeline kousla d o r t u a potlačila úsměv. „Cože? Opravdu? Nádherná?“ „Opravdu.“

„Proboha,“ řekla a konečně dala volný průchod úsměvu,

který odhalil její drobné zuby. „To je k nevíře.“ Zachvěla se,

napůl se zasmála, zvedla ramena a začala se radostí tetelit

pod přikrývkou, takže se chladnými koleny dotkla mých

nohou. „Jsi nadšená?“ zeptal jsem se.

„ A t a k y v yd ě š e ná . Opravdu nadšená, ale i opravdu vyděšená. Obojí.“

A pak jsme s e o tom všem bavili: jak moc potřebuje, aby se o ní lidé všechno dozvěděli. Musel jsem si připomínat, že je jí devatenáct let. Pouhých devatenáct. Mně

bylo osmatřicet. Zapomněl jsem, že se dá toužit po

normálnosti s tejně, j a k o člověk touží po droze. Vyjít se

s v ý m problémem n a veřejnost, úplně se obnažit, to pro ni

b y l a ne j r yc hl e j š í c e s t a k normálnosti, jakou znala. Bez

ohledu n a to , c o s i myslím j á . V jisté uzavřené části své

okoralé s ta r é hl a v y j s e m svým způsobem věděl, že musím

neklid odložit stranou. Přikývl jsem a pokusil se o úsměv. Pokusil jsem se o větší nadšení. „Potrvá to tři měsíce,“ řekl jsem. „Což je za chvilku.“

„ Z a c hv i l ku? “ A n g e l i n e se zašklebila a znovu se

zachvěla. „Tři měsíce mi připadají jako celá věčnost.“

Přisunula s e k e mně , strčila mi hlavu před obličej. Její zastřené oči teď byly tak velké, že

jsem v nich viděl vlastní

tvář: šedivou, napjatou, ani trochu sebejistou. „Celá

věčnost,“ zamumlala, naklonila obličej na stranu a přitiskla

ho na můj. Cítil jsem na kůži teplý vzduch z jejího nosu.

Zvedla ruku, ovinula m i j i kolem krku a přisunula si mě k sobě těsněji.

Zavřel jsem oči a políbil ji. Sáhl jsem pod přikrývku a

tvrdě přitiskl její tělo k sobě v domnění, že přimáčknu-li její

břicho dost pevně na sebe, vyprchá ze mě veškerá úzkost a

m o u hl avou s e přestanou honit myšlenky typu: Tři měsíce,

tři měsíce nejsou vůbec nic. Navíc ještě pořád nenašli Malachiho…

5

Když nás ta zpráva zastihla, seděli jsme právě ve

Finnově kanceláři. To bylo na tom to paradoxní. Zrovna

jsme totiž podepisovali smlouvu na knihu. Angeline

způsobně seděla za Finnovym stolem, na sobě měla kabát s

výšivkami na rukávech a falešným kožešinovým límcem,

jaký jsem u ní ještě nikdy neviděl, a byla k smrti vzrušená a brunátná. Já seděl vedle ní v

obrovském svetru, protože mi v

těchhle dnech byla neustále zima, a snažil jsem se nemyslet na žaludeční nevolnost. Finn tuhle smlouvu

zprostředkovával ř a d u d n í , a přestože to nebylo takové

to t á l ní t e r no , v j a k é doufal, rozhodně nebyla špatná. „Dost

na to, abys mohl být pár let utopený v pivu.“ Navíc mi měli

zvlášť zaplatit za fotky, což byl jakýsi dáreček navíc. Přesto jsem cítil svírání v žaludku. Tři

měsíce jsou strašně málo.

„Takže,“ vyzval m ě Finn, „tyhle stránky parafuj a

tadyhle n a ko ne c s e podepiš.“ Podal Angeline velké a

okázalé plnicí pero. Angeline měla spolupodepsat klauzuli,

která s n í mě l a spojit reklamní kampaň na knihu. „Protože

ty,“ dodal Finn, vyhrnul si rukávy a odhalil opálená

p ř e d l o ktí a r oztř e pe ný starý glastonburský provázek, „jsi

n e j l é p e s t ř e ž e n é tajemství, Angeline, hned po otázce, kam Saddám schoval všechen svůj uran – což ovšem, jak všichni

v í me , b y l o d o zadnice Tonyho Blaira.“ Mrkl na ni.

„Novináři po tobě půjdou jako diví a my se postaráme,

abychom to s nima správně skouleli.“

Několik okamžiků bylo ticho. Když pak Angeline

podepisovala s ml ouvu, paprsky zimního slunce pronikaly

skrz obrovské obloukové okno do kanceláře a dopadaly jí na

vlnité vlasy. Nikdo nepromluvil, a tak jediným zvukem v

kanceláři byl skřípot pera. Nakonec zvedla Angeline hlavu,

podala mi pero, já si po chvilce váhání přisunul smlouvu k

s o b ě , r ychl e j s e m j i podepsal, načež jsem začal obracet

stránky a spěšně je parafovat, než si to rozmyslím. Bylo jich

deset a přesně v okamžiku, kdy jsem zvedl pero z poslední

stránky, mi v kapse zazvonil telefon. Byl to Danso. „Joe,“ řekl, „kde jste?“ „V Londýně.“

Finn seděl za stolem naproti mně a mlčky se na mě díval. „Máte někde poblíž auto?“ „Ano.“

„ Dobrá. B y l b ys t e t a k laskav, nasedl do toho auta a přijel za námi i s tou dívčinou?“

N a chvíli s e m ě zmocnil neklid. „Jo,“ řekl jsem

obezřetně. „ T o b y nejspíš šlo, pokud mi řeknete, kde teď jste.“ „V Dumfries, těsně za hranicemi.“ „V Dumfries? A co je v Dumfries?“

D a ns o s e odmlčel. K d y ž opět promluvil, byl jeho hlas

hluboký a vzrušený. „Myslíme si, že ho máme, Joe.

Opravdu si to myslíme. Myslíme si, že ho máme.“

Jihoskotský Dumfries leží dobrých sto padesát ki l o me t r ů o d O s t r o v a sviní. Nachází se kousek od

anglických hranic v zátoce Solway Firth západně od

Lockerbie. Dovea našli předešlého dne v jedenáct hodin

večer v l ese a s i t ř i kilometry za městem – momentálně už

ležel na soudní patologii v Královské nemocnici Dumfries a Galloway.

Cesta do Dumfries nám s Angeline trvala pět hodin, a

když jsme dorazili na místo, byla už tma. Danso na nás

č e ka l p ř e d příjezdovou rampou pitevny; působil klidně a

trochu radostně. Vykročil k autu, aby otevřel dveře Angeline. Ta se většinu cesty třásla

nervozitou, ale když

vystoupila z auta, dokázala vykouzlit drobný úsměv.

„Vítám vás, děvče.“ Danso jí podal ruku a byl lehce

překvapen, že před sebou vidí tak sebevědomou mladou

že nu. „ Musím ř í c t , ž e vypadáte velmi k světu. Svědčí vám to, viďte? Myslím Londýn.“ Angel i ne m u potř ás l a pravicí. „Řekla bych, že mi nic jiného nezbývá.“

Z pitevny vyšel Struthers, nasadil si kabát, a když uviděl

Angeline, na okamžik se zarazil a jeho tvář lehce zrůžověla. „Zdravím,“ ř e kl spěšně, kd yž si

uvědomil, že se na něj

všichni díváme. Kradmo si otřel ruku do kalhot a s upřeným pohledem ji podal Angeline. „Dlouho jsme se neviděli.“ Angel i ne s e o p r a v d u změnila. Došlo k tomu tak

pozvolna, ž e j sem s i toho vůbec nevšiml. Když jsem však

teď viděl, jak ji oba muži hltají očima, zatímco ona kráčí do

prosvětlené budovy, pochopil jsem, že je to úplně jiná žena

než ta třesoucí se ustrašená bytůstka, s níž se poprvé setkali

na stanici v Obanu. Vyšívaný kabát nechala na zadním

sedadle a momentálně měla na sobě jen přiléhavý pruhovaný

svetr a šedou sukni. Vlasy měla stažené dozadu stuhou s

korálky, kterou musela najít někde v Lexiině zásuvce.

Vypadala, jako by se chystala někam na večírek. Když jsme

kr á č e l i d o b ud o v y, Struthers neustále pokukoval koutkem oka po její sukni.

V e vytapetované boční místnosti čekali dva muži:

pracovník ur č e ný p r o s t y k s pozůstalými a soudní lékař

oděný v obleku s kravatou, s brýlemi na čtení zasunutými v náprsní kapse. Oba po našem

příchodu vstali, představili se

Angeline, vysvětlili, kdo jsou, co tady dělají a co se bude dít

dál. Prokurátor mě požádal, abych provedl pitvu…

Danso chvíli počkal, poté mi položil ruku na rameno a

ukázal mi, abych se s ním vrátil na chodbu, kde nás nikdo neuslyší.

„Jo,“ řekl, sotva za námi zavřel dveře, „chtěl jsem vám

jen něco říct. Ta osoba, která nám tam leží na stole, u sebe

nemá žádný identifikační průkaz. A podle patologa se nám

kvůli smekání nepodaří získat ani

žádné otisky prstů.“ Stáli

jsme u růžově zatřeného skleněného panelu ve zdi a naše

obličeje vypadaly ve světle zářivek neduživě. „Víte, co je to

smekání? Když se kůže začne oddělovat od masa.“ „Myslíte kvůli rozkladu?“

„Jo. To pak neodeberete ani otisk.“ Danso přistoupil k

pa ne l u a pohlédl s k r z n ě j do čekárny. Struthers právě

připravoval Angeline šálek nějakého nápoje, stál čelem k ní,

mlčel a s přihlouplým výrazem ve tváři ji pozoroval. „Už

jsem to probíral s náčelníkem. Než s tím vylezeme na

veřejnost, raději s e ještě pojistíme a provedeme analýzu

DNA. Ale to potrvá až d o příštího pondělka, takže nás

napadlo, že nejrychlejší bude, když k tomu přizveme vás.“

Odkašlal s i . „Ovšem, totiž, když říkám, že má na prstech známky smekání…“ „Ano?“

„Tak stejné známky nese i jeho obličej – tohle jsem vám

chtěl říct. Už jsem vám málem volal a řekl: ‚Kašlete na to,

počkáme na DNA.‘ Nejsem si jistý, jestli by ta chuděra měla absolvovat něco tak hrozného.“ Oba jsme se teď dívali přes panel

na Angeline. Stála

vzpřímeně uprostřed místnosti a poslouchala, co jí říká

patolog. Š á l e k tř í mal a v obou rukou. Obvykle totiž v

rozpacích nevěděla, c o s nimi, a držela je za tělem. Zadní

část sukně jí od útlého pasu vystupovala jako vosí zadeček.

„Ale víte co?“ dodal Danso a lehce se usmál. „Víte co?

Teď vlastně nevím, čeho j sem se tak bál. Ona vypadá tak dobře, že zvládne všechno.“

Zápach v pitevně byl jiný, než jsem čekal. Čerstvější a s l adší , v j i s té m s mys l u přímo

neškodný. Dokonce ani

prohlídkový sál nezapáchal smrtí – spíše z něj čišela vůně

právě uklizené závodní kuchyně. Ve všech rozích stály vázy

s čerstvými žlutými květinami, podél stěn se táhlo sedm či

osm úhledně srovnaných židliček a na každé z nich ležela

b i b l e a m o d r á kr a b i č ka s papírovými kapesníky. Na

protějším konci sálu pak stál vozík, kde se pod plachtou

rýsovala l i d s ká postava. Vedle vozíku stál patolog v bílém

plášti a sledoval náš příchod. Jednu ruku měl položenou na modrobíle proužkovaném ručníku,

jenž zakrýval mrtvole obličej.

„Jistě s i uvědomujete, z a jakých okolností bylo tělo

nalezeno,“ začal. „ Víte, ž e jeho obličej může mít jinou,

nepřirozenou barvu. Pokud j e to váš otec, nemusí vypadat přesně tak, jak vypadal zaživa.“ „Já vím.“

Soudní lékař přikývl a pozorně si Angeline prohlédl.

„Dobrá tedy,“ řekl. „Klidně si dejte načas. Dívejte se,

j a k dl ouho chcete, a budete-li potřebovat přestávku,

odvedeme vás ven, kde s e můžete nalokat čerstvého

vzduchu. Pak se sem zase vrátíte. Vůbec nic nás nehoní.“ „Jsem připravena.“

Zadr žel j s e m d e c h . S r d c e mi tlouklo tak silně, že mi

na r á ž e l o d o ž e b e r . Patolog odstranil ručník. Dove ležel na

zádech a byla z něj vidět jen tvář, nikoli již provaz, na

kterém s e oběsil. První, c o mě napadlo, byla myšlenka:

Bože, ten j e vychrtlý. Musel shodit dobrých třicet kilo.

Kromě toho vypadal úplně jinak: spodní čelist měl tak

uvolněnou, ž e s e m u vpíjela do hrudníku, a schlíplá

zmačkaná kůže mu visela z tváří až na prostěradlo. Z jeho

hustých světlých vlasů zbyly jen ojedinělé chomáče trčící z

l e b ky a j e h o k ů ž e ztratila onu planoucí rudou barvu –

dokonce i p o d nánosem líčidla, kterým patolog mrtvolu

vyspravil, bylo vidět, že je ve skutečnosti nažloutle hnědá, a

j e j í t í h a j a k o b y tr hal a zbytek obličeje, takže mu na nose

prosvítala ostrá kost. Civěl jsem na něj bez mrknutí oka a

poslouchal vlastní sípavý dech. V duchu jsem byl v téhle

pitevně stokrát; stokrát jsem se v myšlenkách díval na jeho

mrtvé tělo.

„Angeline,“ řekl patolog a odkašlal si, „patří tyto

ostatky vašemu otci, Malachimu Doveovi?“

Angeline s i zakryla ústa rukou a otočila se ke mně.

Objal jsem ji a ona mi zabořila obličej do hrudníku. „Bože, Bože.“

„Angeline?“ oslovil ji Danso jemně. „Co je s vámi?“

„Ano,“ zamumlala Angel i ne a pokývala hlavou, stále zabořena v mém svetru. „Ano. Je to on.“

„Víte to jistě, děvče? Určitě na něj

nechcete ještě na

malinkou chviličku mrknout, abyste měla jistotu? Nemusíte

nikam spěchat. Koneckonců dost shodil, když celou tu dobu žil jako štvanec.“

„ N a t o m nezál eží ,“ zašeptala Angeline. „Na tom nezáleží.“ „Nezáleží?“

„Ne. Je to on. Poznala bych ho kdykoliv.“

„Jste v pořádku?“ P o prohlídce si šla dát Angeline se

Struthersem sklenici vody a já vyšel ven na cigaretu. Danso

se postavil vedle mě, strčil si ruce do kapes a zadíval se na

parkoviště a na železobetonový únikový východ z oddělení

patologie. „Nepřipadáte mi zrovna šťastný.“

Zavr tě l j s e m hl avou, p o tá hl z cigarety a zadíval se na

hvězdy. Byla jasná noc – po obloze se honilo jen pár mráčků

jako z hororového filmu. „Na tohle jsem čekal půlku života.“ „Ano. To jistě ano.“

„A víte, co je na tom nejdivnější?“ Pohlédl jsem na něj

koutkem oka. „Nejdivnější j e , že jsem si to nikdy

nepředstavoval t a khl e . Vždycky jsem si myslel, že to

proběhne jinak.“ „Jak jinak?“ Krátce a s uš e j s e m s e zasmál. „Nevím. Asi jsem měl neustále na paměti ta jeho slova: ‚Moje smrt bude památná.‘

Vzpomínáte s i n a to ? ‚Památná‘.“ Otočil jsem se a pohlédl

n a pitevnu. Z rozsvícených oken dopadaly na štěrk

lichoběžníkové pásy světla. „A ne taková.“

„Myslel jste si, že to skoncuje nějak okázale?“ „Jo.“ „To se ovšem stalo.“ Vyfoukl jsem kouř. „Vážně?“

„Jo.“ Danso vytáhl z vnitřní strany kabátu malé průhledné fotoalbum a podal mi je. „Tohle bych vám ukazovat neměl, víte?“

Strčil jsem si cigaretu mezi zuby a zvedl fotografie tak,

aby na ně dopadalo světlo z chodby nad námi. Zpočátku

j s em s i myslel, ž e s e dívám na raneček šatů zakleslý v

koruně stromu. Nebo na zmuchlaný padák. Jenže pak jsem

rozpoznal ruce a po chvíli jsem v té změti látek dokázal

nalézt i siluetu těla – bylo zcepenělé jako strašák a hlava mu padala na hrudník.

„Tady je uvázaný provaz,“ vysvětlil mi Danso. „Kolem

kmene. Seskočil ze stromu a smyčka mu zlámala vaz. Pak se

zachytil pažemi ve větvích. Tadyhle ta látka, to je nějaká

nepromokavá plachta, do které se zabalil. Žil tam nahoře ve

v ě t v í c h h e z k ý c h p á r týdnů.“ Odmlčel se. „Podívejte se na

něj, Joe. Vypadá úplně jako anděl, viďte?“

Neodpověděl jsem. Civěl jsem na plachtu visící z jeho

roztažených rukou jako netopýří křídla.

„Anděl. T a plachta s e v e větru třepetala jako zběsilá.

Klukům z to ho naskakovala husí kůže – člověk ho dřív

slyšel, než viděl. Z lesa se ozývalo takové pravidelné plesk

plesk plesk. A taky ho dřív ucítili.“ Začenichal ve vzduchu,

jako by měl ten zápach stále ještě v nozdrách. „A taky ho ucítili.“

Vr á t i l j s e m m u fotografie, típl cigaretu, posadil se na

zem a opřel se zády o velké dveře, které používali

pohřebáci. Opřel jsem se lokty o kolena a sklopil hlavu. „Joe? Jste v pořádku, hochu?“ Přikývl jsem, ale hlavu jsem nechal

svěšenou. Díval

j s e m s e n a z e m m e z i svými chodidly a před očima se mi

jako vlak míhaly výjevy: Finnova máma; já a Lexie;

všechno zlo, které Dove sebral a uvrhl na mě. Danso zřejmě

chtěl, abych skákal radostí a zatínal ve vzduchu pěst. Věděl

jsem, že si to přeje – koneckonců jsem si to tak sám vždycky

představoval –, jenže jsem to nedokázal. Cítil jsem jen, jak

se kdesi v mém nitru rozlévá obrovský oceán únavy a šíří se

dál a dál, až jsem nakonec věděl, že jsem unavenější, mnohem unavenější, než jsem kdy v

životě byl.

6

Do Londýna se blížilo jaro, které však s sebou přineslo i

s i l ný v í t r a záplavy. Polovina východního cípu Anglie a

hrabství Gloucestershire s e ocitly pod vodou a Londýňané

seděli přilepení k televizním obrazovkám, dívali se, jak jsou

p o hlavních ulicích unášena auta jako plavební dříví, a

děkovali Bohu, že žijí v natolik civilizovaném městě, že má vl as tní protipovodňové zábrany. Branka za naším domem b yl a u ž za s e otevřená. Přikládal

jsem to silným poryvům

větru, ale sousedé říkali, že na jejich zahradě se to stalo také

– kdesi v o ko l í pravděpodobně bydlel tulák. Nikdo ho

nezahlédl, ale všichni si byli jeho přítomností jisti. Všude po

s obě zanechal pošlapaný trávník, kusy papírových

kapesníků a obaly od čokoládových tyčinek, které se musely

sesbírat bodcem. Pohyboval s e v zadní uličce, odkud se

v žd y v no c i vkradl někomu do zahrady a pokusil se najít

teplé místo k přespání. Některým sousedům vypáčil zámky u kůlen a zahradních domků.

Já osobně jsem s i připadal jako ve snách. Po Doveově

smrti jako by mi někdo vytáhl ze života zátku. Ta strašlivá

ú na v a s t á l e nepolevovala. Spal jsem dlouho – devět, deset

hodin –, ale vždy jsem se probudil unavenější než dříve,

takže jsem nakonec usnul za stolem s rukama položenýma

na klávesnici, z níž jsem na monitor vysílal dlouhé řetězce

nahodilých znaků. Napadlo mě, že bych měl navštívit

l é ka ř e , a l e d o v e d l j s e m si představit, jak by asi zněla odpověď. Zažil j s t e v poslední

době nějaký stres, pane

O a k e s i ? N a č e ž b y všechno vyplavalo na povrch: Lexie je

mrtvá, všechno sice skončilo, ale já z toho nemám o moc

lepší pocit, k tomu starosti s knihou. Obratem by mě poslal

na psychoterapie, a co nevidět už bych v ruce žmoulal recept

na antidepresivum. A tak jsem se radši přemáhal dál, plácal

s e , j ako bych b y l p o d vodou, a snažil se ignorovat tu neslábnoucí tíhu.

P o deseti dlouhých d ne c h jsem odevzdal první část

rukopisu redaktorovi. Grafické oddělení mi již dříve poslalo

ná v r hy př ebal u a k r o mě toho domluvilo s Angeline

fotografování v jednom studiu v Brixtonu. O tomhle aspektu

jsme se s Finnem a s Angeline dlouze bavili – jak ji ukázat

světu. Angeline si nepřála, aby byla na snímcích vidět i její

deformace, a tak jsme s e rozhodli pro jeden snímek z

videozáznamu a také j sme sehnali člověka pracujícího pro

firmu vyrábějící lékařské pomůcky, který pro nás měl

v y r o b i t a vyfotografovat laminátový průřez jejího těla.

Nakladatelství j i chtělo v průběhu měsíce poslat zpátky na

Ostrov sviní a udělat s ní pár fotek v kapli, ale kromě toho

chtěli i její studiové portréty. Jen hlavu a ramena. Došlo k tomu první březnové pondělí. Přicházelo jaro, a když se za

tím zpětně ohlížím, byl v e vzduchu cítit také počátek jiné změny. „Tak co?“ řekl jsem. „Jak ti je?“

Seděli jsme v maskérně a dívali se na sebe. Angeline

zatím zůstávala v šatech, ve kterých přišla zvenku: měla na

sobě kabát a n a hlavě pruhovanou pletenou čepici. Já si s sebou přinesl láhev Jacka Danielse,

kterou jsem teď otevřel,

nalil trochu whisky d o plastového kelímku a podal ji Angeline. „Budeš v pohodě?“

„ N e v í m. “ A nge l i ne si vzala kelímek, otřásla se a vrhla

úzkostný pohled na dveře. Správce nás po příjezdu posadil

d o prázdného studia a momentálně přijížděli i ostatní.

Slyšeli jsme zvenku hlasy. „Viděli to video. Zajímalo by mě,

c o s i budou myslet. O mně.“ Její oči zabloudily přes

místnost ke stojanu na šaty, zatlačenému do kouta. Šaty byly zabalené v igelitu, a l e přesto se

pod ním daly rozeznat dlouhé sukně sahající až k podlaze. Vizážisté vzali Angeline

míry a speciálně jí tyto doplňky připravili, aby na snímcích

nebylo nic znát. „Jenže ať si na sebe vezmu cokoliv, stejně

je to úplně jedno. Stejně to budou vědět.“

„Ještě s i to můžeš rozmyslet,“ řekl jsem. „Řeknu Finnovi, ať tu smlouvu roztrhá. Stačí říct, že…“

„Ne. Ne, vážně.“ Nervózně se zasmála, sundala si čepici a přejela s i rukou př es kudrliny. Opatrně zvedla oči k

zrcadlu a plaše se zadívala na svůj obličej, holý a bezbarvý.

„Půjdu do toho. Samozřejmě že do toho půjdu.“

K d yž dorazila maskérka, nechal jsem je o samotě a

odšoural s e d o ateliéru, přičemž jsem přemýšlel o

Angelininých slovech: Co si o mně budou myslet? Ateliér

s í d l i l v b ý v a l é m s k l a d u s naleštěnými betonovými

podl a ha mi , n a č e r n o natřenými stropními trámy a velkými

zhasnutými studiovými lampami, které stály v tmavých

koutech j a ko strážci. Z jednoho trámu visela až k podlaze

velká role bílého papíru; před ní stála malá otočná stolička.

Asistentka chodi l a p o ateliéru, nastavovala světla,

připravovala difuzéry a celou dobu tlumeně klábosila s

fotografem, který s e nakláněl nad fotoaparát a díval se do

hledáčku. Bylo mu něco málo přes dvacet a vypadal jako

d o p i s o v a t e l alternativního hudebního časopisu typu Mojo

nebo NME: n a sobě mě l seprané triko s obrázkem Boba

Marleyho a džínsy m u plandaly hluboko pod zadek. Mého

příchodu do ateliéru si nevšimli, takže jsem se k nim dostal

docela blízko a několik minut jsem je poslouchal, než jsem

vyrozuměl, že se baví o modelingu tělesně postižených. „Momentálně je to úplná posedlost. Třeba Marc Quinn a

ta jeho těhotná žába, Alison Lapperová.“

„ J o , nebo Aimee Mullinsová…,“ dodala asistentka. „Oba jsou fakt skvělí.“

„Já osobně s i navíc myslím, že už bylo…, že už bylo načase.“

„Já vím.“

„Trvalo to tak strašně dlouho, že už to není legrace. Je

načase, aby…“ Fotograf náhle zmlkl, napřímil se a zadíval se do protějšího rohu ateliéru. Otočili jsme se s asistentkou,

abychom zjistili, na č s e dívá. Ve dveřích šatny stála

Angeline a oslepeně mžourala do reflektorů. Na sobě měla

stříbrné šaty s výstřihem sahajícím až do půli břicha, které

vypadaly, že stály půlku mého ročního platu a kromě toho z

n í dělaly ú p l ně j i ného člověka: maskérka jí ulízala krátké

kudrny dozadu, j ako b y měl a na hlavě černou helmu,

nalepila jí falešné řasy a zvýraznila rty rudou lesklou

rtěnkou. Angeline se třásly ruce, ale její obličej byl sošný

jako tvář figuríny v obchodním domě – byl tak dokonalý, že působil téměř skleněným dojmem. Angeline polkla a

vyrazila d o ateliéru. Pomalu a tak trochu zkusmo kladla

jednu nohu před druhou, jako by se bála, že by mohla

upadnout. Prohlíželi jsme si ji a nikdo ani nedutal; v ateliéru

se rozhostilo naprosté ticho přerušované jen klapotem jejích

podpatků n a podlaze, kt e r ý se odrážel od vysokého stropu.

Došla až k okraji světel, zaváhala, pak rychle zamířila ke

stoličce a ulehčeně n a n i usedla, jako by to byl záchranný člun. „Doprdele.“ Fotograf užasle hvízdl. Jen tichounce, pod

vousy. „Doprdele práce.“ Zavrtěl hlavou, potáhl si džínsy,

postavil se na papír zhruba půl metru od ní a zvědavě na ni

pohlédl, jako by se jí chtěl na něco zeptat. Následovala

dlouhá odmlka, p o níž překvapeně hlesl: „Seš nádherná,

Angeline. Jseš fakticky naprosto úžasná.“

Angeline na něj nejdříve vytřeštila oči, jako by si

nedokázala srovnat v hlavě, co jí řekl nebo kdo to vůbec je.

Možná ji ten člověk odtud dokonce vyhazuje? Poté v ní však

zjevně něco prasklo, všechny barvy se vylily ven a zbarvily

jí tváře do růžova. „Děkuji,“ zašeptala plaše. „Děkuji.“

Fotograf se nevěřícně zasmál a stále z ní nespouštěl oči.

„Nemáš,“ řekl, „nemáš ale vůbec, vůbec zač.“

Nepřestával j i fixovat pohledem, jako by se bál, že by

m u j i nak utekla, a pozpátku se došoural k fotoaparátu.

Nakonec zvedl ruce d o vzduchu v gestu, jímž se uklidňuje

jankovité zvíře.

„Nehýbej se,“ řekl a nakoukl do hledáčku. „Nehýbej

se.“ A než Angeline zjistila, c o se děje, vyfotografoval ji.

Místnost prosvětlil blesk a fotograf začal chystat aparát na další snímek.

Angeline na něj zamžourala. „To už bylo ono?“

„Ano,“ odpověděl fotograf, nastavil aparát na prohlížení snímků a zadíval se na displej. Pohlédl na Angeline. „Vidíš, jak to bude snadný?“

Byl o strašně zvláštní s t á t onoho odpoledne za těmi světly a dívat se, jak Angeline…,

nevím, jak bych to nazval,

snad ž e roste. Jako b y s e vlivem vší téhle pozornosti

zvětšovala. S k a ž d ý m dalším bleskem se její obličejové

svaly o trošku více uvolnily, až nakonec panenkovský výraz

změkl a ona začala vypadat – dokonce i já to musím říct –

úžasně. Navíc se k ní nikdo nechoval divně nebo povýšeně.

Nikdo nedělal přihlouplé cavyky s tím, že musí být napůl

vychýlená, protože s e j í n a židli nikdy nesedělo dobře a

musela se přidržovat okrajů. Místo toho se k ní chovali, jako

by byla maximálně „in“.

K d y ž udělali a s i dva c e t fotek, poslali ji převléknout.

Oblékli j í j i né šaty, udělali jiný účes. Během dne takto

vystřídala asi šest různých kostýmů, z nichž většina mi

připadala naprosto směšná, jako nějaké staré předělávky, ale

zřejmě šlo o nějakou generační a stylovou výpověď, protože

všichni ostatní j e br a l i naprosto samozřejmě. Dokonce i

Angeline. Ve tři hodiny odpoledne jsem se musel posadit.

Šla na mě únava. A ještě něco: začínal mě srát ten fotograf. Zpočátku bylo skvělé se dívat, jak

jí zvedá sebevědomí,

ale te ď u ž začínal b ý t doopravdy otravný. Lezlo mi na

nervy, jak ji pořád zahrnuje těmi svými kecy typu nádhera,

nádhera, a tak jsem ho začal sledovat pozorněji. Zalezl jsem

hlouběji do stínů, aby mě neviděl, a netrpělivě jsem si

pohrával s klíči: točil jsem s nimi na prstě, sundával je z

kroužku a o p ě t j e nasazoval a přitom jsem se celou dobu snažil nevyhrknout: „Tak co je? Děláš si na ni zálusk nebo

c o ? Přestaň na ni tak čumět.“ A pak, když jsme už byli na k o n c i d n e v š i c h n i naprosto

vyčerpaní a já si říkal, že je

konečně po všem, ten chlap k ní najednou přistoupil, sklonil

k n í hlavu a něco j í velice tiše sdělil. Přestal jsem otáčet

kl í či , s trnul j s e m a bedlivě je pozoroval. Angelinin úsměv

vyprchal. Seděla tam, klopila oči do země, poslouchala ho,

odhrnovala s i pramínky vlasů za ucho a přemýšlela o jeho

slovech. Po chvíli fotograf domluvil, napřímil se a odstoupil. „Tak co?“

„Hej,“ řekl jsem a vyrazil k nim, takže jsem teď cítil na tváři teplo z reflektorů.

„Angeline?“

Ona se však ani neotočila. Jako by mě vůbec neslyšela.

Její oči zůstaly upřeny na něj. Po pár okamžicích neznatelně kývla. „Hej,“ zamumlal jsem znovu. „Angeline?“

N i k d o ne r e a go v a l . Fotograf odšrouboval aparát ze

stativu, sejmul ho, lehl si na břicho, opřel se o lokty a zvedl

si fotoaparát před oči. Mířil teď na lem Angelininy sukně. V

t u chví l i n á s Angeline všechny překvapila: sklonila se,

uchopila látku a zvedla si ji až ke kolenům.

Fotografii z tohoto okamžiku mám doma a dodnes se na

n i dívám. J s o u n a n í j e j í útlé kotníky, její drobné zpocené

šlépěje na podkladovém papíru, ale především její třetí

rozbité a deformované chodidlo, která sice vypadá o něco

těžší, a l e každý vi dí , ž e j e ze stejného masa a kostí jako

ostatní dvě – visí jí vzadu a za ním se táhne jeho stín.

Nakonec se ukázalo, že to byl nejlepší snímek z celé knihy:

právě o něm si všichni povídali. V tu chvíli jsem však měl sto chutí toho fotografa zabít.

Kd yž skončili, kd yž s i Angeline odešla smýt líčidla a

někdo přinesl d o ateliéru kávu a láhev růžového šumivého

vína, popadl jsem sklenku a dal si záležet, abych se posadil

blízko fotografa. Chtěl jsem na něj dohlédnout. Nehodlal

jsem dopustit, aby s ní znovu mluvil o samotě.

Fotograf s e uvelebil n a pohovce, takže teď napůl ležel

n a zádech a ledabyle s i posouval po předloktí náramky

d o b r o č i nný c h n a d a c í . Pokud poznal, že na něj mám pifku,

rozhodně to nedal najevo. „Takže,“ řekl a byl přitom

ztělesněná nenucenost, „co se stane, až tohle všecko vyleze

ven?“ Odmlčel se, upil trochu vína a obrátil ke mně zrak.

„ K d y ž j s e m s e n a n i díval, napadala mě jediná myšlenka:

‚ C o když bude t u knihu č í s t její táta? Co si pomyslí?‘

Protože já bych na jeho místě chodil kanálama.“ Věnoval j s em m u pevný pohled. „Malachi Dove je mrtvý. Jak může tu knihu číst?“ „Opravdu je?“

„Copak nečtete noviny? Mluví se o tom celý týden.“ „Jo, vy myslíte to tělo. V Dumfries. Jenže jeho totožnost

s e ni kd y nepotvrdila. N i kd o s určitostí neřekl, že je to on. Nebo jo?“

„ Ne,“ odtušil j s em pomalu, jako bych měl před sebou

d í t ě , k t e r é m ě pořádně neposlouchá. „Ještě se čeká na

analýzu DNA. Ale byl to on. Je mrtvý.“

V tu chvíli přešla přes místnost Angeline a v ruce držela otevřenou plechovku l e hké koly. Oba jsme k ní vzhlédli.

Měla na sobě bílý župan a já viděl, kam až jí sahal mejkap:

kolem krku se jí táhla linie, nad kterou byla růžová a oslnivá

– zářila mnohem více, ne ž s e po pěti hodinách pod reflektory slušelo.

„Ahoj,“ řekl fotograf, vstal a falešně se usmál, jako by jí byl oslněn. „Vezmi místo.“

Angeline se posadila a sepnula si pramínky vlasů dvěma s p o nka mi n a d u š i m a . „Jsem strááášně unavená,“ řekla s

úsměvem. Pohlédla na mě. „Jsem strašně unavená.“

„Byla jsi skvělá,“ řekl jsem, ale musel jsem se k tomu nutit.

„Hej, Angeline.“ Fotograf se naklonil na stranu, strčil si ruku do zadní kapsy kalhot a vytáhl

vizitku. Uchopil ji mezi

dvěma prsty tak jemně, jako b y to byl nějaký exotický

motýl, a ne kus kartonu, a podal ji Angeline. „Dělám s ní

pořád. Její texty jsou šmrncovní – fakticky šmrncovní.

Kousavý. Reálný. Chápeš, co tím myslím?“

A nge l i ne p ř e v za l a v i z i t k u a prohlédla si jí. V koutcích úst jí lehce zacukalo.

„Co to je?“ řekl jsem a naklonil se k ní. „Ukaž.“

Angeline chvíli zaváhala, než mi vizitku podala. A i pak

j s em z a n i musel trochu zatahat, abych ji vymanil z jejích

prstů. J e n trošičku. Obrátil jsem vizitku a s napjatým obl i čej em s i p r o hl é d l jméno. Editorka komentářových stránek Daily Mailu. Co se to děje? Škrobeně jsem obrátil hlavu k fotografovi. „Co to je?“

„Moc chce napsat nějakej materiál o Angeline.“

Ta k ž e ně j a ká p o s r a ná editorka komentářových stránek celostátního deníku v í o Angeline? Jak se to mohlo stát?

Předklonil jsem se a poklepal fotografa na koleno, aby se na

mě podíval – měl jsem sto chutí mu říct, aby seděl zpříma a

přestal se hrbit. „To je prima. To je fajn. Až na to, že právě

dojednáváme novinová práva na tenhle příběh, a to s někým

jiným než s Mailem.“ Odmlčel jsem se, abych se ujistil, že mě dobře slyšel. „Jasné?“

„Sorry, kámo.“ Fotograf k e mně pozvedl sklenku, jako

b y s i chtěl připít n a n á š status sehrané dvojice. „Nechtěl

jsem se vtírat. Nejsem tu od toho, abych dělal vlny.“

Postavil jsem se. „Pojď,“ řekl jsem a podal ruku

Angeline. „ P o j ď s e oblíknout.“ Angeline však nevstala. Seděla dál a upřeně se mi dívala na

ruku. „Tak pojď,“

zopakoval j s e m . „ J e č a s se oblíknout a jet. Dejme tvému příteli čas, aby si přečetl smlouvu.“

Angeline si povzdechla a obrátila oči v sloup. „No jó,“ řekla sarkastickým hlasem. Stejným, jakým Sovereign vždy hovořila s matkou. „Už jd úúú.“

Dopila kolu a odhodila plechovku do koše. Zvedla ruku

tak, že měla palec u ucha a malíček u koutku úst, a usmála

se na fotografa. „Zavolej,“ naznačila ústy, prošla kolem mě

a znuděně s e odcourala zpátky do maskérny. Její pantofle l e ni v ě pl es kal y o p o d l a hu –

podobně, jak jsem to zažil u

šlapek na chodníku v Tijuaně. Stál jsem tam, díval se na ni a

nedokázal myslet na nic jiného než na vlastní postpubertální l é t a n a předměstí Liverpoolu. Místní tátové se tehdy před

zavíračkou srocovali před nočními kluby a čekali na své

dcery. Vystoupili vždycky z auta a opřeli se loktem o

střechu. Tvářili se nenuceně, ale člověk přesto poznal, co si

doopravdy myslí. Mysleli si, že jestli se některý z těch sráčů

v klubu třeba j e n prstem dotkne jejich holčičky, dají mu

takovou nakládačku, že na ni do smrti nezapomene.

7

Cestou domů jsme jeli mlčky. Angeline seděla vedle mě

a žvýkala žvýkačku, kterou někde sebrala. Neustále si hrála

s rádiem a snažila se naladit Choice FM, až jsem to nakonec nevydržel, natáhl se a rádio vypnul. Usmyslel jsem si, že už

se o tom fotografovi nebudeme bavit. Jeho vměšování se mi

nelíbilo a taky s e mi nelíbilo, jak vědoucně mluvil o

Doveovi. To tělo v Dumfriesu patřilo Doveovi, nikdo nikdy

neřekl opak. Rozhodl jsem se, že ráno zavolám Dansovi – už

proto, abych s i t u zprávu o shodě DNA vyslechl přímo od

něj. Přesto jsem p o návratu domů vyrazil na zahradu a napevno přitloukl branku k plotu. Nato jsem dvakrát

zkontroloval dveře od sklepa a zapřel je sekačkou na trávu.

Uvnitř právě zvonil telefon. Když jsem vstoupil do

kuchyně, uslyšel jsem na schodišti Angelininy spěšné kroky

a její zadýchané: „Ano? Ahoj.“ Vešel jsem na chodbu, kde

jsem zůstal stát a s napůl svlečeným kabátem na ni zíral.

„Ano,“ říkala právě do telefonu. „To jsem já.“ Zahihňala se. „Já vím – tohle všechno mi říkal.“ V tu chvíli si mě ve dveřích všimla, otočila se čelem ke

zdi a začala si namotávat vlasy na prsty. Jedním chodidlem

se opírala o druhé a během řeči se pohupovala nahoru a dolů. „Ne, to je dobrý. Fakticky. Já chtěla, abys zavolal.“

Mlčky jsem tam stál a koketoval s myšlenkou, že půjdu a zamáčknu j í v telefonu vidlici. Místo toho jsem si však

nakonec svlékl kabát, vstoupil do kuchyně, v přítmí se

posadil za kuchyňský stůl a začal si rozmrzele pohrávat s

hr d l e m p i v ní l a hv e . D o mých myšlenek se neustále vraceli tatíci před nočním klubem Crosby.

„Joe?“ Angeline dotelefonovala a objevila se v

kuchyňských dveřích. Oči jí zářily, bradu měla sklopenou a

ve tváři holčičí úsměv. „Já jsem asi potvůrka, viď?“ „Takže do toho půjdeš?“ „V pátek.“

„V pátek? Opravdu si myslíš, že je to bezpečné? Dokud

nevíme s určitostí, jestli to byl tvůj táta?“ „To víš, že to byl on.“

„Vypadal hodně jinak.“ Angeline svěsila ramena. „Nezačínej s tím zas.“

Povzdechl jsem a vyčerpaně si promnul spánky. „Když

já nevím. Opravdu nevím. Nějak se mi to nelíbí.“ Svěsil

j sem ruce, podíval s e n a okno a pomyslel na bezpečnostní

zámky. Nepoužíval jsem j e už celá léta – neměli jsme v

domě nic, co by stálo za ukradení – a ani jsem si nedokázal

vzpomenout, k d y j s e m k nim naposledy viděl klíče.

Pravděpodobně ležely ve staré sklenici od kávy na regále ve sklepě. Kdyby byl nějaký problém,

říkal jsem si v duchu, Danso by mi určitě zavolal.

„Joe,“ řekla Angeline a položila mi ruce na ramena.

Přehodila si přese mě nohu a posadila se mi do klína. Přitom

se jí vyhrnula sukně a odhalila jí nohy. Cítil jsem z ní vůni

vypité ká v y i pleťového mléka, kterými jí v maskérně

odstranili líčidla. „Proč mi nevěříš? Byl to on.“

„ A proč t y nemůžeš počkat, dokud nebudeme mít

jistotu? Výsledky t é DNA přijdou každou chvíli. Ráno zavolám Dansovi.“

„ Jenže t o b y l opravdu o n , Joe. Kromě toho jim stejně

nehodlám ř í c t n i c podstatného.“ Lehce se zavrtěla a

vyhrnula sukni ještě více, takže se teď tiskla nahými stehny

na moje džínsy. „Neřeknu jim, kde bydlím.“

„Budeš muset počkat, dokud si nepromluvím s Finnem.

Jestli si nedáš pozor, mohla bys porušit smlouvu. A to se mu nebude líbit.“

„ Bude. B u d e z t o h o nadšený.“ Uchopila moje ruce,

zavedla si je pod sukni a násilně si vsunula moje prsty mezi nohy. Neměla kalhotky. Byla vlhká

a teplá a já na kloubech

p r s t ů c í t i l t v r d ý t l a k její deformované nohy. „Slibuju,

slibuju,“ zašeptala, zavřela oči a začala krouživě pohybovat

kyčlemi. „Neřeknu o tobě ani slovo.“

8

Nechtěla si mě znepřátelit. Ani trochu se o to nesnažila.

Prostě jsem vůbec nefiguroval v jejích myšlenkách a dobře

jsem to věděl. Šlo j í jen o to, aby byla slyšet. Bylo jí

devatenáct, prokristapána, a pokud všechno, co po příjezdu lidí z Mailu udělala, vyznělo tak,

že mi dává kopačky, byla to jen moje vina.

Mluvil jsem s Finnem a tomu se to nelíbilo. Ani za mák.

Bedlivě prostudoval celou smlouvu a zjistil, že za

předpokladu, ž e Angeline nebude mluvit o samotném

masakru, jí nemůžeme v ničem bránit. Přesto byl rozlícený.

Já mezitím pořád dokola telefonoval Dansovi a pořád dokola

se mi ozýval záznamník, a tak jsem mu nechal pár vzkazů,

a ť m i zavolá, jestli s e t a DNA nebude shodovat. On se mi

však neozval. Začínal jsem mít dojem, že se nedokážu před

tuhl e l avinu událostí postavit a vlastním tělem ji zadržet.

Možná i dí ky to mu j s e m t o byl nakonec já, kdo během Angelinina interview s Mailem vypadal jako špatně

naložený kreténský milenec, který stojí za reportérkou a

dává Angeline nad její hlavou signály, pokud nabude dojmu, že jeho dívka prozrazuje, co nemá.

A n g e l i n e n a v í c neustále vypadávala z role – vůbec si

nedávala pozor na jazyk. V jednom okamžiku řekla: „O

tomhle mluvit nemůžu, protože Joe a já…“

„Angeline,“ řekl jsem významně, „ty jsi, eh…“

„ No jo,“ odpověděla. „ C o m ě to jen napadlo? Chtěla jsem říct, že…“

Zbyte k č a s u j s e m j i zpražoval nasupeným pohledem a

čekal na nesprávné slovo, na nesprávný výraz. Po chvíli už

měla Angeline mých posunků plné zuby, a tak pozvala

reportérku do kuchyně, kde obě seděly u stolu, nakláněly se

k sobě jako dvě drbny, popíjely čaj a kouřily. Já si pak

ne us t á l e h l e d a l zá mi nky, jak vpadnout dovnitř: tu jsem potřeboval uvařit v konvici vodu,

tu jsem musel projít přes

kuchyň n a zahradu. O n y s e při každém takovém vyrušení

přestaly hihňat, otočily s e k e mně se sladkými, ale

prázdnými úsměvy a čekaly, až odejdu, aby mohly pokračovat v rozhovoru.

Neměl jsem tudíž šanci zjistit, jestli Angeline svůj slib

dodržela – dozvěděl jsem se to až za tři dny, kdy rozhovor

vyšel v novinách. Bylo pondělí, a když jsem se probudil,

byl a u ž postel prázdná, přestože jsem si budík nastavil na

sedm hodin. Věděl jsem, kam šla – dolů do stánku pro

noviny. K d y ž o c hv í l i později zazvonil telefon, ležel jsem

ještě v posteli a protíral si obličej ve snaze se probrat. Byl to

Danso. Jeho obvykle strohý hlas zněl vyčerpaně a napjatě. „Teda, podle hlasu jste na sračky.“

„Taky se tak cítím. Byl jsem celou noc vzhůru a pak j s e m j e l rovnou s e m n a letiště. Zrovna teď stojíme na startovací dráze.“ „My?“

„Já a Sancho Struthers. Můj společník na cestách.“ „ Aha , ta kže neletíte d o Miami. Nebo si ho s sebou

berete i na dovolené?“ Danso s e nezasmál. „ Joe,“ řekl, „máte dnes někam namířeno?“

„Já? Jen do obchodu na rohu. Jinak zůstávám doma. Musím psát knihu.“

„Letíme na Heathrow. Za pár hodin jsme u vás. Potřebovali bychom jistou konzultaci, jestli vám to nevadí.“ „Konzultaci? Co se děje?“

Inspektor zaváhal. „Na nezabezpečenou linku je to příliš

mnoho informací, Joe, jestli mi rozumíte. Nepočkáme s tím až na osobní setkání?“ Odmrštil jsem ze sebe přikrývku a

přehodil nohy z

postele. Cosi v jeho hlasu spustilo v zadní části mé hlavy

alarm. „Není to on, že ne? Ta ubohá hrouda masa na stole v

Dumfriesu, to není Malachi. Nechal jsem vám kvůli tomu

několik vzkazů, Petere. Čekal jsem, že se mi ozvete.“

Na s ta l o t i c h o přerušované jen praskáním statické

elektřiny n a lince a rovnoměrným vrněním malého motorového letadla.

„Petere? Slyšíte mě? Povídám, že to není on, mám pravdu?“

„Není to on,“ řekl Danso nakonec. „DNA to vyloučila.“ „Já to věděl, kurva.“ Vstal jsem. „Našel si někoho, kdo

vypadal jako on. Ten vzkaz na rozloučenou, tohle všechno –

on vás prostě chtěl na pár týdnů setřást.“

„Ne. Myslíme si, že tuhle smrt na svědomí nemá. Že je

to pouhá shoda okolností.“ Ztlumil hlas – ostatní pasažéři po něm zřejmě vrhali zlobné pohledy. „Ten chlap v Dumfries je

bývalý voják, od operace Pouštní bouře to neměl v hlavě v

pořádku. Sebevraždou vyhrožoval několik let.“

„Petere,“ řekl jsem, přecházeje po pokoji sem a tam a

vysekávaje jednotlivá slova rukou do vzduchu, „jak dlouho takový test DNA trvá?“ „Moc dlouho ne. Je to…“

„Přesně tak. ‚Moc dlouho ne.‘ Mluvil jste o pátku – to

jsou tři dny. Takže to víte už tři dny, a já vám přitom nechal

několik vzkazů, ve kterých jsem vás žádal, abyste mi dal vědět, pokud…“ „Joe, poslouchejte…“

„Abyste mi dal vědět, pokud s e ta DNA nebude

shodovat. Pr o to že Angel i ne se mezitím sešla s jednou

pitomou reportérkou a c e l o u tu historku jí popsala.“ Přešel

j s e m k o knu a prudce rozhrnul závěsy. Čekal jsem, že

uvidím Angeline, jak se vrací po ulici. „On si to dneska ráno přečte, dozví se, kde je jeho dcera, a…“

Zarazil jsem se. Cosi na ulici upoutalo můj zrak.

„Petere?“ K r e v j a ko b y s e mi zpomalila a ochladla.

„Petere, vy hajzle. Co se děje? Co mi tajíte?“ Otevřel jsem

okno a vyklonil s e z něj. U úst se mi tvořil obláček páry, která se srážela na mém nahém

rameni. „Venku na ulici stojí

policejní vůz s rozsvícenými majáčky. Co se kurva děje?“ „Ten je ze Salusbury Road. Joe? Joe! Poslouchejte mě. Stojí tam jen preventivně.“

„Preventivně? Kristova prdel! Co kdybyste mi radši rovnou vyklopil, co se děje?“

„Pro dnešek možná raději zůstaňte doma. Stejně nemáte

důvod chodit ven, eh? Ten nákup na rohu zrušte. Pošlu vám

v textovce číslo na místní policejní služebnu – tam už o celé situaci vědí.“ „O situaci?“ „Letadlo už roluje, Joe – letuška mě

probodává pohledem.“

„Poslyšte,“ sykl jsem. „Angeline je venku. Co udělám, když…“

„Uklidněte se. Není s e čeho bát,“ řekl a telefon mi v ruce zmlkl.

Vyťukal jsem 1471 a poté trojku, ale ozval se mi jen

jeho záznamník. Zavěsil jsem a chvíli tupě civěl na přístroj.

V uších mi duněla krev. „Vy svině,“ ulevil jsem si. „Vy jste

o tom věděli.“ Znovu jsem vyhlédl z okna. Pouliční lampy

s t á l e svítily a j e j i c h oranžové světlo se mísilo s blikající

modří policejního majáčku. Když jsem se vrátil k posteli a

položil ruku na místo, kde spala Angeline, zjistil jsem, že je

studené. D o stánku t o přitom bylo jen pět minut chůze.

Strach se mi nahrnul do úst jako žaludeční šťávy.

Oblékl jsem si džínsy a cestou ze schodů jsem na sebe

hodi l i tr iko. S každým dalším krokem jsem měl blíže k

panice. Než jsem dorazil d o haly, už jsem drkotal zuby.

Vyběhl j sem v e n naboso, zaváhal jsem, vrátil se dovnitř, sebral z háčku nad telefonem klíče

a zabouchl za sebou

vchodové dveře. Když jsem se ocitl na chodníku, policista v

autě naproti domu otočil hlavu mým směrem. Do tváře jsem

mu neviděl, protože se skrývala za sluneční clonou, ale

všiml jsem si jeho vrásčitých rukou spočívajících poklidně

na palubní desce. Vyběhl jsem doprostřed ulice. Do chodidel

mě štípal mráz. Rozhlédl jsem se na obě strany a chystal se

pokračovat a ž k policistovi, abych mu začal bušit pěstí do

okna, ale vtom jsem v dálce zahlédl Angeline – kráčela po ulici směrem ke mně.

Vlna úlevy mě málem roztrhla vejpůl. Odšoural jsem se

zpátky, opřel s e o branku, popadl dech, zvedl hlavu a

sledoval její příchod. V ruce nesla troje noviny a oči jí zářily.

„Joe!“ zvolala a přidala do kroku, když mě uviděla. „Je to tam!“ Zamávala na mě novinami. „Napsala, že jsem krásná.“ „Pojď dovnitř.“

Angeline zaváhala, její úsměv povadl a její paže klesla podél těla. „Vždyť ty nemáš boty.“ „Pojď dovnitř, prosím tě.“ Uchopil

jsem ji za paži a

beze slova ji odvedl k domu. Zamkl jsem zevnitř dveře a zaj i s ti l j e p e t l i c í i řetízkem. Angeline mlčky přihlížela, jak

zamykám i zadní vchod, obracím na podlaze sklenici od

kávy a prohrabuji se klíči ve snaze najít bezpečnostní klíček

na okna. Uzamkl jsem všechna okna v domě, zatáhl všechny

závěsy, vrátil se na chodbu a sebral jí ze schlíplé ruky noviny.

„ Tady j e ? T e n článek?“ Položil jsem výtisk na kuchyňský stůl a začal jím listovat. „Píše tam, že bydlíme

spolu?“

„Ne,“ odpověděla Angeline a rozvázala si šálu. Opatrně. „Vůbec se o tobě nezmiňuje.“

N a š e l j s e m příslušnou stránku, položil na ni dlaně a

sklonil n a d n í hlavu. Světlo nad mou hlavou se houpalo v

pomalém kruhu a jeho stín rotoval po novinách jako

zavěšený amulet. Rozhovor zabíral celé dvě stránky a

obsahoval velký Angelinin portrét uprostřed jedné stránky a

dvě menší fotky ve výřezu: na jedné figuroval Dove,

zatímco d r uhá b y l a pořízena z pobřeží Ostrova sviní a

zachycovala policejní stany a čluny namačkané kolem vesnice.

Rychle jsem prolétl text. Byla to standardní novinařina

t y p u kdo-co- j ak-proč: hrůzu masakru, počet zabitých,

Malachiho D o v e a n a ú t ě k u i Lexiinu smrt napěchovala

reportérka d o prvního odstavce a pak už se plně věnovala Angeline. Její oblíbená fráze zněla: kráska jevící známky

pronikavé inteligence. V textu se psalo, že je Angeline od

narození postižená a p ř i chůzi kulhá. Nic konkrétnějšího.

Následoval stručný přehled jejího života na ostrově, její

dojem ze zavražděných členů sekty a odkaz na knihu, která

měla vyjít v srpnu. Já reportérce za zmínku nestál.

Naklonil j s e m s e j e š tě b l í že a prohlédl si fotografii.

Díval jsem se do odrazu v Angelininých očích a napůl jsem

očekával, že v nich uvidím svoji tvář ukrytou ve stínu studia,

úzkostnou a žárlivou. Nebylo tam však nic. Jen blesk fotoaparátu.

„Joe. Tak už mi to řekni. Co se děje?“ Zavrtěl jsem hlavou, posadil se za

stůl a přitiskl si prsty

na spánky. Potřeboval jsem prášky proti bolení hlavy.

Přitáhl j s em s i noviny k s obě a ještě jednou se na ně otráveně zadíval.

„Angeline však tvrdí, ž e s e k ní členové

Ps y c h o g e n i c k é h o Učitelského duchovenstva chovali hezky. ‚Byli ke mně všichni strašně milí. Myslím, že věděli, co se mi děje.‘“

„Oni byli milí?“ Zvedl jsem oči a upřel je na ni. „To jsi

vážně říkala? ‚Myslím, že věděli, co se mi děje?‘ Pokud si vzpomínám, tak jsi mi říkala něco

jiného.“

„ N e . “ A n g e l i n e zčervenala. „Nechtěla jsem…“ Rozpačitě s i začala mno ut nos. „Nechtěla jsem působit zatrpkle.“

„Tak tys nechtěla působit zatrpkle?“ Povzdechl jsem si.

„Poslyš, ty si možná myslíš, že víš, co děláš, ale ve

skutečnosti si tady zahráváme s ohněm. Ten rozhovor nebyl dobrý nápad.“ „Je to jen pud sebezáchovy.“

Pohlédl j s em n a n i s kamenným výrazem. „Tak ty si myslíš, že j e to pud sebezáchovy?“

Moje slova se ke mně vracela jako ozvěna. „Ano. Ano. Myslím.“

„Jenže víš, jak to působí? Víš, jak to na mě působí?“ „Jak?“

„Nejenže to působí tak, že vyprávíš úplně jiný příběh

než já, což bude teda kurevský trapas, protože první část té knihy už je v nakladatelství…“ „Nemluv sprostě, prosím tě.“

„Poslouchej mě,“ řekl jsem a zvedl ruku. „Nech mě to

doříct. Nejenže t o působí takhle, ale zároveň mi to z tvé strany připadá jako vyzývavost. Připadá mi, že házíš svému

tátovi udičku.“

„Udičku?“ Angeline vyfoukla z nosu vzduch. „No to je

pěkná blbost. J a k bych m u mohla házet udičku? Vždyť je mrtvý.“

Odtáhl jsem ruku od hlavy a vážně se na ni zadíval. „Posaď se.“ „Proč?“ „Prostě se posaď.“

„Joe?“ řekla Angeline, posadila se za stůl naproti mně a

její obličej lehce zbledl. „Ty mě děsíš.“

„Jedou za námi z Obanu, aby si s námi promluvili. Něco

se stalo.“ „Až z Obanu?“

Povzdechl jsem si. „Angeline, ty si sice myslíš, že na té

pitevně ležel tvůj táta, jenže…“ Položil jsem jí ruku na dlaň.

„… jenže to nebyl on. Už přišly výsledky té analýzy DNA.“

Angeline vytrhla ruku z mého sevření a z obličeje se jí

vytratila všechna barva. „Co to říkáš?“ „Nebyl to on. Vím, že… Vím, že jsi chtěla, ať je to on,

a taky vím proč…, jenže to byl někdo jiný.“

„Proboha,“ zašeptala Angeline a zakryla si obličej

o b ě ma rukama. „Proboha, t y to myslíš vážně, že jo? Ty to opravdu myslíš vážně. Nebyl to

on.“

„Není to jen tvoje vina – i v jejich

případě bylo přání

otcem myšlenky. Ale když se za tím tak zpětně ohlížím,

myslím, že ty i Danso jste se nechali trochu unést.“

Angeline s e několikrát nadechla a vydechla nosem a

obracela moje sdělení v hlavě. A pak pomalu, velice pomalu

zvedla oči ke kuchyňskému oknu a k závěsům pevně zataženým před vnikajícím ránem. Otočila se a pohlédla

přes chodbu k zámku n a dveřích. „Ach ne,“ zašeptala a

položila si ruku na hrdlo. „Tohle je barikáda, že jo?“

Pohlédla na mě. „Že jo? Že je to barikáda? Policie si myslí, že má namířeno sem.“

Dlouho jsem nic neřekl a pak jsem ji vzal za ruce.

„Budou t u z a d v ě hodiny. Venku stojí policejní auto. Budeme v pohodě.“

9

V ně ko l i ka posl ední ch dnech zatažená obloha nad střechami londýnských domů

ustrnula v nafouklé nehybnosti

a přestala dýchat. Teprve těsně před obědem mraky tuhle

p a t o v o u s i t ua c i nevydr žel y a spustily kanonádu krup, které

s e odrážely o d s t ř e c h malých severolondýnských domků jako broky a tančily v ulicích pogo.

Toho dopoledne jsme se s Angeline příliš nebavili, ale

já si byl jist, že oba myslíme na totéž: že je Malachi chytrý,

že by se klidně dokázal protáhnout větrací šachtou,

komínem nebo třeba i dírou po suku v parketě. Angeline

rozsvítila všechna světla, podívala se pod postele a

zkontrolovala všechny skříně a kredence. Nato se posadila v

obývacím pokoji a pokusila se číst noviny. Nedokázala se

v š a k soustředit. K a žd o u chvíli vstala, přešla k

francouzskému o k n u , odhrnula závěs a zadívala se na

deštěm zmáčenou zahradu. „Na stromě někdo je,“ prohlásila

kolem poledne a přitiskla no s na sklo. Šel jsem se tam

podí vat. B y l t o pol i c i s ta ve vysokých botách a modrém

s v e t r u s výložkami. K d y ž nás spatřil, zamával nám a my

reagovali zvednutím ruky. P o této epizodě se Angeline

přestala na zahradu dívat a závěsy nechala zatažené.

S e zámky n a oknech j s e m stále nebyl spokojen, a tak

j s e m přitloukl o kna k r ámům a utěsnil škvíru na dopisy

lepicí páskou. Sebral jsem baterku a vyšel s ní do podkroví,

kde jsem si roztrhl džínsy, když jsem se plazil po kolenou a

kontroloval každou dlaždici, každou cihlu, každou krokev i

každý k u s ztyřelé izolační pěny, zatímco do střechy pár

c e nti me t r ů n a d m o u hlavou bubnoval prudký déšť. Jako bych slyšel z oblohy padat peklo.

„Sklep,“ řekl jsem, jakmile jsem skončil. Angeline se na

mě podívala z pohovky, kde momentálně seděla, kousala si

ne hty a úzkostně s e dí val a na hodiny. „Zkontroluju ještě sklep.“

„Je to nutné?“ Vyskočila na nohy a odbelhala se za mnou ke dveřím do sklepa. „Nemůžeš zůstat nahoře? Vždyť už tady za minutku budou.“ „Jsem hned zpátky.“

Sešel jsem po nerovných schodech a pohrával si přitom

s baterkou. Angeline s t á l a na horním okraji schodiště a sledovala m ě t a k dlouho, dokud

jsem zcela nezmizel v

přítmí. U ž předtím j s e m zvenčí zajistil dveře vedoucí ze

skl epa n a zahradu a zapř e l je zevnitř sekačkou na trávu –

nyní jsem zatloukl do dřeva ještě čtyři hřebíky, až jsem měl

úplnou jistotu, že se dveře ani nehnou. Když jsem byl hotov,

posadil jsem se na starou zahradní židli, zhasl baterku a

nechal na své hlavě a ramenou spočinout temnotu. Páchlo to

zde mechem a benzinem – a také něčím starším a

povědomějším. Angeline mezitím zřejmě odešla ode dveří a

momentálně s e pohyboval a v kuchyni, protože jsem shora slyšel vrzání parket.

Znovu jsem rozsvítil baterku a namířil ji na trámy pod

kuchyňskou podlahou. Poslouchal jsem její pohyby a

sledoval ma l é obláčky prachu u stropu. Těmi výroky o

P s y c h o g e n i c k é m léčitelském duchovenstvu mě Angeline

podrazila. Vůbec j í to nedošlo, ale totálně mě podrazila.

Musel jsem si promluvit s Finnem, aby zařídil stažení téhle

části mého rukopisu. Nechal jsem paprsek světla klouzat po zdi až ke klenutým zákoutím sklepa,

která se rozkládala pod

zahradou. Všechno t u bylo tak, jak jsem si to pamatoval –

hromady harampádí i stará lednice, jež se ve světle baterky

jalově leskla. Bylo zvláštní, jak dole zůstaly věci při starém,

zatímco nahoře se změnilo úplně všechno. Vt o m zazvonil domovní zvonek. Vyšel jsem po

schodech nahoru, zha s l baterku, zajistil dveře do sklepa

petlicí a pro jistotu do ní ještě kopl, abych ji pořádně

zaklínil. „ U ž j s o u tady,“ ohlásil jsem Angeline a zamířil k hlavnímu vchodu. Rozsvítil jsem

světlo na verandě a přitiskl

obličej těsně k oknu. „Jo?“ zavolal jsem. „Co chcete?“

„ T o j s m e m y , “ o zv a l s e nad rytmickým krupobitím

Struthersův s uc hý hl a s . „Přijeli jsme až z prosluněného Obanu.“

Odjistil j s e m řetízek i petlici a otevřel dveře. Oba

policisté stáli schoulení na verandě pod rozsvíceným

světlem, vypadali prochladle a zasmušile a ramena měli

zmáčená bouřkou. V potemnělé ulici za nimi čekalo další policejní auto s lenivě blikajícími

majáčky – jeho řidič byl

na sedadle vytočen naším směrem, opíral se loktem o volant a pozoroval nás.

„To je náš vozka z Heathrow,“ poznamenal Danso, když

viděl, kam s e dívám. „Přiznávám, že po všem, co jsem o

Metropolitní policii slyšel, jsem od ní takovou spolupráci

nečekal.“ Zaklonil hlavu a rozhlédl se po přední části

zahrady, nejprve přes jedno rameno a poté přes druhé.

„Joe?“ oslovil m ě a nakoukl do vyhřáté chodby za mnou.

„Nerad vás obtěžuji, hochu, ale je tu strašná zima.“

Odstoupil jsem od dveří, aby mohli jít dál, a postavil

jsem baterku sklem dolů na okenní římsu. „On není mrtvý.“

Policisté vstoupili d o domu a já opět zajistil dveře petlicí.

Zahákl jsem řetízek, otočil se zády ke dveřím a pohlédl na

ně. „Že je to tak? Není mrtvý. A vy víte, kde je.“ Struthers přikývl. „Víme, kde je.“

„Poslyšte,“ řekl Danso. „Nemohli bychom…“ Rozhlédl

se po chodbě. „Myslím, že bychom se na to měli posadit.“

Upřeně jsem na něj civěl a pociťoval náhlý vztek. „On je tady, viďte? V Londýně. A vy to

víte už několik dní.“

„ M y s l í m, “ z o p a k o v a l Danso pomaleji a rozvážněji,

přičemž svým tónem obsáhl mě i Strutherse, „že bychom se

na to měli posadit.“ Položil ruku na dveře obývacího pokoje. „Tudy, že?“

Vstoupili j s me d o obýváku – já rozezlený, Danso

unavený ta k, ž e z a sebou sotva vlekl nohy. Struthers vešel

do pokoje za námi, ostentativně se rozhlédl, odhrnul závěs a

p o d í v a l s e n a policejní auta parkující v ulici. „Příjemné místo,“ řekl, spustil závěs a začal si

prohlížet plakáty na

s t ě ná c h a ne d uži v é pokojové květiny. „Koneckonců teď máte dobrou práci.“

„Á, tady jste,“ řekl Danso a zvedl ruku, aby pozdravil

Angeline. T a s e právě objevila v kuchyňských dveřích a o s uš o v a l a s i r u c e utěrkou. „Zdravím vás, děvenko. Viděl

jsem vás v dnešních novinách. Jste slavná.“

„Dobrý den,“ odpověděla Angeline s chabým úsměvem.

Pohlédla na Strutherse. „Dobrý den.“

„Ahoj,“ zamumlal Struthers. Stál vzpřímený jako

pravítko a upřeně civěl na její svetr s hlubokým výstřihem,

n a lesklý šperk n a jejím krku, na její vlasy stažené sponou

tak, že jí kadeře sotva zakrývaly uši. „Jak se vede?“

„Ano. Ano, dob…“ Angeline nasucho polkla a položila u t ě r k u n a kuc hyňs ko u linku. Odkulhala do obývacího pokoje a postavila se před Dansa. „Takže to nebyl on? Říkal

mi to Joe. Ten muž, kterého jste mi ukázali, nebyl můj táta.“

„Moc nás to mrzí.“ Smutně se na ni usmál. „Moc nás

mrzí, že jste musela tímhle vším projít.“

„To mě mrzí, že jsem se spletla.“ „ N e . “ Inspektor zavr tě l hlavou. „Nelamte si s tím hlavu.“

C h v í l i j s m e v š i c hni s t á l i a rozpačitě se na sebe dívali.

„ No,“ řekla nakonec Angeline a znaveně pokrčila rameny,

„nedáte si panáka?“ Ukázala na můj bar, na Armagnac

VSOP, kte r ý m i F i nn koupil k posledním narozeninám.

„Mám tady brandy. Nebo gin. A v ledničce je tonik s

citrónovou příchutí. Oakesy pije jen pivo Newcastle Brown, ale to byste asi nechtěli.“

„Ne, díky, jsme ve službě.“ Danso ukázal na pohovku. „Můžeme?“ „Pardon,“ řekla Angeline. „Samozřejmě.“

Struthers si svlékl kabát a přehodil ho přes opěradlo

pohovky. Posadil s e , natáhl nohy, zavrtěl se, poplácal po

pohovce a zálibně pokýval hlavou, jako by někde na výstavě

testoval nábytek. „Joe,“ řekl Danso, nadzvedl si cíp kabátu a

rovněž usedl na pohovku, přičemž vydal tiché „uff“, jako by

m u v e š ke r ý p o h y b způsoboval bolest, „potřebujeme vám položit pár otázek.“

„Položit m i p á r otázek? A co kdybych pár otázek

položil já vám a co kdybyste mi na ně odpověděli? Je Malachi v Londýně?“

„Pokud vás ujistím, že jste v naprostém bezpečí, uvěříte mi?“ Zaváhal jsem.

„Myslím to vážně: jste v naprostém bezpečí. Vy i

A n g e l i n e . M o me n t á l n ě však musíme prověřit nový směr

vyšetřování, v e kterém figurujete i vy. Mějte s námi

trpělivost. Místy vám to bude připadat, že se opakujeme.“

„ Ale m y s e neopakujeme,“ dodal Struthers a dál se

věnoval pohovce: zvedal zadek a zase si sedal, aby otestoval

péra. „Ve skutečnosti někam směřujeme.“

Mr zutě j s e m us e d l n a pohovku naproti nim. Na stole

mezi námi stála prázdná sklenice – gin s tonikem, který pila

Angeline. „Takže?“ Zkřížil jsem ruce na prsou a snažil se působit klidně. „Co se děje?“

„Podívejte, v í m, ž e j s me t o už probrali do poslední

mrtě,“ začal Danso, opřel si lokty o kolena, předklonil se a pohlédl mi do očí, „ale pořád jde o

ten automobil. Chtěl

bych se ještě jednou vrátit k tomu autu, které jste viděl před

střeženým domem v den útoku na Lexii.“ „K tomu sedanu?“

„ V e r z e n a š e h o hlídkujícího policisty se totiž diametrálně odlišuje od verze vaší. Ten chlapec tvrdí, že jste poprvé přijel k domu od východu. Ze silnice, která se táhne podél hřiště.“ „To je pravda.“ „Pravda?“

„Jo. Ale to auto jsem tam parkovat neviděl. Přemýšlel jsem o tom a jsem si tím naprosto

jist.“

Da ns o s i povzdechl. „ J o e , Joe,

proč jste nám to neřekl

dříve? Nikdy jste se nám nesvěřil, že jste přijel z východní strany.“

„Nesvěřil?“

„ Ne. Říkal jste, ž e j ste přijel po hlavní silnici a

zaparkoval naproti policejnímu vozu.“

„ Ano, a l e…“ Zavřel j s e m ústa, otevřel je a znovu je

zavřel. „No a co? Tak jsem n a to zapomněl. Co na tom záleží?“ „Ono to totiž znamená, že když jste

pak k jeho vozu přijel, už jste v tom domě byl.“

„Ano. Totiž ne, nebyl jsem přímo uvnitř. Ne. Zastavil

jsem před domem. Zůstal jsem v autě.“

„Joe?“ Struthers se předklonil a opřel si lokty o kolena

stejně jako Danso. „Vzpomínáte si, jak jsme spolu jeli na Cuagach?“

Díval jsem se střídavě na něj a na Dansa. „Jo,“ řekl jsem

opatrně. „Myslíte kvůli identifikaci těl. Proč?“

„Vzpomínáte si, jak jsem se vás ptal, jestli jste byl v té kapli? Odpověděl jste tehdy, že jen

na pár minut, abyste si to

t a m v yfo t i l . Nevzpomenete si náhodou, jestli se tam v tu chvíli nestalo i něco dalšího?“ „Něco dalšího?“

„Něco, po čem tam mohla zůstat vaše DNA.“

„ Ne. Nechal j sem t a m j e n otisky prstů. Už jsem vám

říkal, že nejspíš jen otisky prstů. To už dokážete získat DNA i z otisků? Možná že jo.“

„ J á měl spíš na mysli vaši krev. Vzpomínáte si na naši

jednatřicátou oběť? N a t y vlasy a kůži na podlaze? Na krev?“

„Krev?“ Zamžoural j sem n a něj. Nechápal jsem to, prostě jsem to vůbec nechápal. „Ne. Krev ne.“

„Takže se tam nestalo nic, p o čem tam mohly zůstat stopy vaší krve, vlasů a kůže? Třeba nějaká rvačka? Protože

t a D N A u jednatřicáté oběti…, vzpomínáte si na toho

člověka v kapli? Ukázalo se, že je vaše, Joe.“ „Cože?“

„Ta DNA patří vám. Vy jste naše jednatřicátá oběť. A

vzpomínáte si na tu prasklou kredenc ve střeženém domě?“ Zavrtěl jsem hlavou, zvedl ruce a

prosebně se obrátil k

Dansovi. „Moment, moment. Kam tím vším míříte?“

„ Pardon. Mys l í m, ž e j s t e mě neslyšel. Zkusme to tedy

znovu: ta prasklá kredenc ve znásilňovačce. Vzpomenete si, jak k tomu došlo?“

„Ptal jsem se, kam tím vším míříte.“

„Řekl jste tady mému šéfovi, že jste tu kredenc rozkopl,

když j s te s e hádal s manželkou,“ vložil se do hovoru Struthers. „Kdy k té hádce došlo?“

„ Ta k t o b y stačilo,“ ř e kl jsem, ukázal na Strutherse pr s tem a zpražil h o pohledem.

„Ptal jsem se, kam tímhle

vším kurva míříte. V té kapli je moje DNA – a co má jako

b ý t ? D o s t a l j s e m o d Dovea nakládačku a pak mě někam

odvl ekl i . B y l j s e m n a p ů l v bezvědomí, takže jsem mohl

klidně skončit v té kapli, co já vím, ale jak tohle všechno souvisí s nějakou posranou kredencí?“

„Neukazujte na mě prstem. Dejte tu ruku dolů.“

„ Povídám: j a k t o s ouv i s í s nějakou posranou kredencí?“ „ Tak dost.“ Danso s i odkašlal a

pohlédl na mě

zastřenýma očima. „Nechtěl jsem to provádět takhle, ale prosím,“ ukázal na můj prst, „prosím, svěste tu ruku.“ „Co se děje?“ „Tu ruku, Joe. Prosím.“

Pomalu jsem spustil ruku a přimhouřil na něj oči. „Tak co je, staříku? Co se tady děje?“

„ J e mi líto.“ Inspektor hmátl do saka, vytáhl zatykač a položil ho přede mě na stůl. Nedokázal se mi podívat do očí.

„ Vy u ž s i ce víte, k d o j sem, ale musíme se držet předpisů.

Jsem policejní velitel Danso a na základě paragrafu čtrnáct

Z á k o n a o vyšetřovacích procedurách na území Skotska z

roku devatenáct set devadesát pět vám dávám poučení, Joe Oakesi…“ „Vy mi dáváte poučení?“

„Budete vyslýchán v souvislosti s řadou vražd

spáchaných na konci srpna a během prvního zářijového

t ý d n e r o k u 2 0 0 5 v kraji Argyllshire, do nichž jste podle

n a š e h o přesvědčení m o h l být zapleten.“ Strčil si zatykač

zpátky d o kapsy a řekl: „Nejste povinen odpovídat, ale

p o kud t a k učiníte, b ud o u vaše

odpovědi zaznamenány a

mohou být použity při důkazním řízení.“

Třeštil jsem na něj oči a říkal si: Tohle je vtip. Tohle je

něčí představa legrace… Copak, starouši Danso: nenosíš náhodou pod tím oblekem kšandy? Není to jen nějaká psina?

Opřel jsem se, ztěžka polkl a velmi pomalu zavrtěl hlavou.

„Ne,“ zamumlal j s em a díval se střídavě na oba policisty. „Ne. Tohle je vtip.“

„ Postupujeme p o d l e skotského zákona, Joe, na základě

našich přeshraničních pravomocí, což znamená, že vás tímto

zadržujeme. Mám-li být v této věci zcela striktní, pak bych

dokonce řekl, že vám ani nemusíme obstarávat právního

zástupce – i když něco takového bych vám neudělal.“

„Mohli bychom vás vyslýchat čtyři hodiny,“

přizvukoval Struthers. „ J e n s i to představte: vy a já čtyři hodiny o samotě.“ Zvedl obočí. „Nevím, jak vy, ale já bych se na to docela těšil.“ Slabě jsem se zasmál. „Ani nápad. Přestaňte s tím.“

Stále jsem se díval z jednoho na druhého, stále jsem doufal, že se některý z nich náhle usměje a

zamrká na mě: Ha – to

jsme vás dostali! „Přestaňte s tím, protože plácáte nesmysly.

Začalo to docela vtipně, ale teď už je z toho trapnost. Skončete to.“

D a n s o m ě v š a k d á l vážně pozoroval a jeho oči se

zatáhly jakýmsi filmem. Struthers se poškleboval a ruce

držel překřížené na prsou, jako by pod nimi ukrýval zbraň.

Vzpomněl j s e m s i n a modrý policejní majáček, který

mlčenlivě blikal na ulici před domem, a pod žebry se mi cosi sevřelo. To auto tu stojí celý den.

Nemělo nás chránit. Mělo

mi zabránit v případném opuštění domu. Angeline mi zvedla

ruku, ovinula si ji kolem svých ramen a zabořila obličej do

mého hrudníku. Položil jsem jí ruku na vlasy a přitiskl si ji k

sobě, aniž jsem přitom spustil oči ze Strutherse. V tu chvíli

jsem ho nenáviděl víc než kohokoliv jiného na světě. „No?“

zasyčel jsem. „Co kdybyste mi to radši vysvětlili?“ Detektivovy oči byly chladné. „Takové receptory DNA,

jaké jste zanechal v té kapli, jsem během své praxe neviděl jindy než p o rvačce.“ Vytáhl s i z

kapsy kabátu zápisník,

otevřel ho a odšrouboval pero. „Vy jste Psychogenické

l éči te l s ké duchovenstvo neměl příliš v lásce, viďte? Dnes

ráno jsme mluvili s lidmi z vašeho nakladatelství. Říkali, jak jste…“

„Jenže když Dove vraždil t y lidi, vůbec jsem na tom posraném ostrově nebyl.“ „Aha. A to je právě ten problém. ‚Ty lidi‘ totiž nezabil Malachi.“

„Ale prosím vás, co to na mě zase zkoušíte? Samozřejmě že je zabil.“ Struthers s D a ns e m n a sebe

pohlédli. Danso si upravil

kabát: přitáhl si oba cípy k sobě a uhladil je. „Joe,“ řekl tiše, „on je zabít nemohl.“ „Nemohl?“

„Ne. Byl už totiž mrtvý.“

Vytřeštil j s e m n a n ě j o č i . Cítil jsem, jak mi z hlavy odtéká krev.

„Přesně tak. V té době už byl více než týden mrtev.“

„Cože?“ Angeline v mém náručí zvedla hlavu a otřela si oči. „Co jste říkal?“

„Když s e t o stalo, b yl u ž mrtvý,“ zopakoval Struthers. „ Ve š ke r o u v ě d e c k o u omáčku

uslyšíte u soudu – sehnali

j s m e n a Edinburské univerzitě vousatého podivína, který

žije hmyzem. Ukázalo se, že letošní časný příchod zimy do

Argyllu byl pro soudního entomologa darem z nebes.“ „ N o ta k, “ ř e k l Da ns o varovně. „Neprozrazujme zbytečně jádro naší obžaloby.“

Struthers s i však poposedl, usmál se na mě jako pitbul

na vodítku a v očích se mu zalesklo. „No jo, ukázalo se, že

když j e takhle zima, hmyz zkrátka některé věci s mrtvým

tělem nesvede. Což jsem například já nikdy nevěděl. Nikdy

jsem to nevěděl, ale teď už vím, že některé hmyzí druhy při

ne s p r á v né t e p l o t ě p r o s t ě a jednoduše nenakladou vajíčka.

Takže kdyby Dove natáhl bačkory až po těch vraždách v kapli, nemohl by…“

„Dobrá,“ vložil se do hovoru Danso. „Už toho nechme.“

„Kde byl?“ Angeline s e napřímila, odhrnula si vlasy z očí a pohlédla na Strutherse.

„Na Cuagachu, děvče. Kousek od vašeho domku. Našli

h o l idi z asanační firmy. Uklízeli tam ty chemikálie.

Tentokrát víme jistě, že t o byl on.

DNA souhlasí. No jo,“

zamumlal a celý brunátný n a mě upřel zrak. „Někdo ho

nacpal hlavou napřed do štoly – a všude v okolí jsou přitom stopy tady vašeho kamaráda. Dokonce tam vyfotil to prase. Řekli nám to v jeho nakladatelství. Zřejmě si rád fotil na památku trofeje.“

„Podívejte,“ ř ekl j s em rozumným tónem, „to přece

nemá logiku – vždyť ho lidé viděli i po tom masakru. Například u Loch Avichu.“

Struthers zavrtěl hlavou. „ DNA z toho domku nesouhlasila.“

„Nesouhlasila?“ „ Ne. B y l t o j e n nějaký vandrák. Dove už byl dávno

mrtvý. A najednou nám to všechno začalo zapadat do sebe.

Zvláštní bylo, že zatímco my jsme po něm celou dobu

pátrali v o ko l í Argyllshire, ve skutečnosti se za celé září

nenašlo nic, co by naznačovalo, že se tam doopravdy pohybuje.“ Upřeně jsem se na něj zahleděl. „Nic, co by dokazovalo, že tam byl?“

„Přesně tak.“ Pokrčil rameny. „Je to zvláštní, ale je to tak. Zato j s me vypátrali smrady,

kteří z parkoviště před

hotelem Crinian čmajzli ten vauxhall. Glasgowská lůza, jak jsem tvrdil od počátku.“

Angeline ti še hekla a pokusila se vstát – zvedala se

pomalu a roztřeseně. Obličej měla napjatý, mejkap

rozmazaný a hlava s e j í n a krku téměř bezvládně klátila.

Vystrčila před sebe ruku, jako by se jí udělalo mdlo a

potřebovala nabrat rovnováhu. V tu ránu byl Struthers na

nohou, uchopil j i p o d l o kty a pomohl jí na pohovku. „Tak pojď, děvče. Tak pojď.“

Angeline chví l i seděla, zprudka oddechovala, tiskla si

ruce na spánky a zírala na mě, jako by si všechno poskládala

dohromady. „ Ne mě l s h o rád,“ zamumlala. „Nikdy jsi ho neměl rád. A j e jsi taky neměl rád. Třeba Garrickovy – říkals, že jim nevěříš.“ „Kdy jsem to řekl?“

Neodpověděla. M í s t o t o h o se prosebně obrátila k

Dansovi. V očích měla slzy. „Můžu už jít, prosím vás?

Nemůžu zůstat na tomhle – na tomhle – místě s – s ním.“ Z

jejího hrdla se vydral hluboký rozlícený zvuk. Zvedla nohu a

prudce mě kopla špičkou podpatku do lýtka. „Proč jsi to udělal?“

„Naser si,“ řekl jsem a natáhl ruku, abych jí zabránil kopnout mě ještě jednou. „Naser

si.“

„Hej! Hej! No tak to vyklop…“

Pokusila se mi uštědřit

další kopanec, ale Struthers ji ode mě odtáhl, otočil ji čelem

k s obě a přidržel j e j í obličej v ruce. Angeline teď už

nekontrolovaně plakala, otírala si nos a vrtěla hlavou.

„Tohle už nechci vidět, děvče,“ uklidňoval ji. „Slyšíš mě?“ „Chci jít pryč. Chci jít pryč.

Nechci už tady být s ním.“

„Callume, probůh.“ Da ns o mávl rukou na Strutherse.

„Máš snad výcvik styčného důstojníka rodiny, ne? Odved ji někam. Máte kam jít, drahoušku?“ „Ne!“

„Nemáte nikoho, ke komu byste se mohla dočasně uchýlit?“ Angeline zno v u zavrtěla hlavou. Poté ji však něco

napadlo, vytřela s i dlaněmi slzy z očí a několikrát se

zhluboka nadechla, aby se jí přestal křečovitě dmout hrudník. „Ano. Paula. Můžu jet k

němu.“

„Paula?“ hlesl jsem. „Kdo je ksakru Paul?“

Angeline mi věnovala pohled plný opovržení. „Ani ses neobtěžoval zjistit si jeho jméno.“

„ To j e t e n posraný fotograf? Jak dlouho už jste spolu vlastně sčuchnutí?“

„To by stačilo.“ Danso mávl rukou směrem k ulici.

„Odveď ji odtud. Sejdeme se na Salusbury Road.“

Když jí Struthers pomáhal vstát, vykoukla jí nakrátko z

výstřihu t e p l á a h e b k á křivka pravého ňadra. Angeline si upravila vlasy, zasunula zbloudilou

loknu za ucho a dávala

s i přitom záležet, a b y s e n a mě nepodívala. Já seděl v

absolutní nehybnosti, strnulý a zamlklý. V hlavě mi třeštilo. Důlní štola, honilo se mi hlavou. Byl zaklíněný v důlní štole.

„ Nebyl a n a n ě m ně j a ká další mrtvola?“ zeptal jsem se

Dansa chabě a nespouštěl přitom oči z Angeline, která se

p r á v ě n e c h á v a l a odvést Struthersem ke dveřím. Na chodbě

se oba zastavili, Struthers začal hledat mezi kabáty ten její a

vyptával se jí, jestli nepotřebuje kabelku, klíče nebo telefon.

Zmocnil se mě pocit, že se to všechno ve skutečnosti neděje.

Připadalo mi, jako b y nade mnou otevřelo tlamu něco

starého a jedovatého a vytrvale mi to dýchalo do tváře.

„Nebylo tam i nějaké zvíře? Třeba některé z těch prasat?“

„Mám za to, že kdyby chtěl někdo překrýt zápach mrtvoly, tak je to dobrý nápad…“

„Jo. Mrtvé prase. To by ten smrad zamaskovalo. A moje

otisky prstů…, ty byly…“ Odmlčel jsem se. Struthers

vyváděl Angeline ze dveří na přístupový chodník. Přesunul ruku z jejího podpaží n a ramena.

Angeline se k němu

naklonila, zapřela se o jeho hrudník a belhavým krokem

kráčela k ulici. Na okamžik jsem se ocitl zpátky na

Cuagachu. Vanul chladný v í t r a kdesi nad ním se vznášel j e j í h l a s , t e n k ý a pomíjivý: Zařiďte, ať se na mě nedívá…

„ B y l y n a j e d n o m s u d u s chemikáliemi, viďte? Moje otisky prstů. Že jste je našli tam?“

„ M u s í m p r o t i v á m sepsat neprůstřelnou obžalobu, Joe.

T o j i stě chápete. Takže v á s teď odvezeme na Salusbury Road a vyslechneme vás.“ „Ale ony tam byly. Viďte? Ty moje

otisky. Byly na

sudu s nějakou chemikálií.“ Vstal jsem a jako v tranzu

zamířil k hlavním dveřím. „Na sudu nacpaném před něj.“

„ Budete t a d y mus e t zůstat, Joe. Dokud nepřijedou

posily.“ Když jsem se nezastavil, zvýšil za mnou hlas: „Jste zatčen, Joe. Zatčen.“

Rozrazil jsem dveře. V potemnělé ulici stále blikal

modrý policejní majáček a vrhal na sousední domy dlouhé

stíny. Krupobití ustalo. Struthers právě stál u hlídkového vozu a zavíral za Angeline dveře.

Přešel jsem po chodníčku

blíže k ulici a viděl, jak detektiv obchází auto a nastupuje z

druhé strany. Za mnou se blížil Danso. Prudce jsem otevřel

branku. „Hej!“ zaječel jsem, vrhl se na auto a začal

lomcovat klikou. „ Ty! Angeline!“ Zabušil jsem pěstí do

okna. „Otevři. Otevři ty posraný dveře!“

Koutkem o k a j s e m viděl, j a k z ostatních aut vyskakují

uniformovaní policisté. A taky jsem za sebou slyšel Dansův dech. „Joe,“ řekl. „No tak, hochu.“

„Otevři ty zkurvený dveře!“ zahřímal jsem. Řidič na mě

nervózně pohlédl, vlastně p o mně jen loupl okem pod

štítkem čepice, zařadil rychlost a uvolnil ruční brzdu.

Struthers se předkláněl a popoháněl ho. „Ne! Vy hajzli!“

Popadl jsem dveřní lištu, zaryl do ní nehty a zařval na

Dansa, který stál za mnou a držel mi ruce na ramenou. „Ten zasranej sud jsem nacpal do štoly kvůli ní.“ Zabušil jsem na

o kno . V e spáncích m i praskaly žilky. „Angeline. Otevři ty

podělaný dveře!“ Od úst mi létaly kapičky slin. „Angeline!

Ty štětko. Ty ŠTĚTKO! Ty zlá štětko!“

Zčistajasna s e okno s elektrickým vrněním stáhlo a

kousek ode mě se objevila Angelinina tvář. Všichni na ulici

náhle ztichli. Řidič znovu zatáhl ruční brzdu a Struthers se s

trhnutím usadil. „Co jsi to říkal?“ Naklonila se těsně ke mně.

Její dech byl trpký, jako by z ní něco vyvěralo. „No tak, cos to říkal?“ „Říkal jsem: Ty zlá štětko.“

„Joe.“ Natáhla ruku a zvedla j i k mému obličeji. „Joe.

Ty přece na zlo nevěříš. Nevěříš na posedlost ďáblem a nevěříš ani na zlo. Sám jsi to

říkal.“

„ Dr ž hubu!“ zaječel j sem. „Drž hubu!“ Odkudsi se

objevily nesmlouvavé paže, sevřely mě a znehybněly mi

ruce. Kdosi mě šacoval, prohledával mi kapsy. Kroutil jsem

se v jejich sevření, kopal nohou do auta a shodil někomu čepici. „Vy hajzli.“

„Joe, ať už ses dopustil čehokoliv…“ V jejích očích se

objevily další s l z y . Žalostně přihlížela mému zápolení. „…

tak já ti to nevyčítám. Musíš mít na paměti, že já ti to nevyčítám.“ Opřela se o sedadlo a nechala

elektrické stahovací okno

klidně vyjet nahoru, až jí zcela zakrylo tvář. Přestal jsem se

vzpouzet a upřeně se zadíval do auta. Angeline si přehodila

no hu p ř e s no hu. M ě l a n a nich punčochy a já si všiml, jak

Struthers klopí oči, aby si je prohlédl. Chvíli se nedělo nic,

a l e p a k řidič znovu uvolnil ruční brzdu a auto elegantně

vyjelo na vozovku. Na zlomek vteřiny se mi zdálo, že vidím,

jak z vozu stoupá něco tmavého a svinutého, snad kouř nebo

duch, a vznáší s e t o kousek nad střechou, ale pak už řidič

dorazil na konec ulice, na okamžik zaváhal, vyhodil

směrovku, odbočil a zmizel m i z dohledu. Stál jsem před

vlastním domem v sevření dvou policistů a neměl jsem na

práci nic lepšího než sledovat, jak automobil odjíždí.